21. května 2017 – Křestní kázání

Čtení: 1Pt 3:13-22

Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?
Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,
ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.
Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.
Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.
Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,
kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.
To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista,
jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

J 14:15-21

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.
Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“

Sestry a bratři, milí přátelé,

dnes jsme pokřtili Daniela. Patří do rodiny Boží. Byl naroubován do Krista. Viděli jsme znamení, slyšeli jsme krásná a povzbudivá slova a obrazy. A pokaždé, když se narodí dítě, když začíná svůj život v církvi, s Kristem, ptáme se – rodiče, prarodiče, ptáme se všichni, jak to s ním dopadne. Co ho čeká? Co nás všechny čeká? A všichni doufáme v mír, v přijatelné životní prostředí bez pohrom, v demokracii a slušnou politickou vládu, ve které budeme moci vyznávat svoji víru. Doufáme v milé a laskavé spolužáky, trpělivé učitele, ve spolupracovníky, kteří budou otevření a přímí, v sousedy, se kterými si budeme rozumět, v církev, která nás bude povzbuzovat v našem vztahu k Bohu, ve společenství, které nás podrží, ve dlouhý život ve zdraví… Za to všechno se modlíme a s nadějí očekáváme. A přitom všichni víme, jak o budoucnosti nevíme nic, jak to je všechno křehké a jak si bezproblémový život nemůžeme nijak nárokovat.

Může v tom pomoci biblické slovo? Bible před nás nestaví nějaký barvotiskový obrázek, kde si pod růžovými načechranými obláčky usměvavý Pán Ježíš povídá s úspěšnými, slavnými, krásnými a bezvadnými lidmi, kde všechno kvete a slunce stále svítí. Bible je v tomto nadmíru realistická. Dopis, který jsme četli a který podle tradice napsal apoštol Petr, mluví k lidem, z nichž někteří jsou otroky, jiní sotva mají co do úst a všichni už pociťují ústrky od státní moci, které vyústí v Neronovo pronásledování. Prorok Daniel, podle kterého byl pojmenován dnešní křtěnec, patřil o šest století dřív k elitě svého národa, a i ve vyhnanství v Babylóně se dostal na pěkné místo u královského dvora. Ale ani to mu nepomohlo, když se na život a na smrt střetl s lidmi, kteří mu jeho úspěch a moudrost nepřáli, kteří ho nenáviděli kvůli jeho vyznání. Ano, žijeme v nesnadném světě. A ve víře neutíkáme do neskutečna, ale hledáme sílu pro to žít v takovém světě rovně a dobře.

Ráda bych vám teď řekla, že pokud budeme žít dobře, budeme slušní, pokorní, soucitní, když nebudeme odplácet urážkou za urážku a zlým za zlé, když budeme spravedliví, milosrdní, když budeme laskaví na své partnery – že se to v životě vyplatí. Že se vyplatí žít podle svého dobrého svědomí. Že to je prostě pro život dobré, nechat se pokřtít, být křesťanem. Ale apoštol Petr není snílek. Tvrdě nás staví na zem (a některým z vás potvrzuje jejich zkušenost) – tohle se ve světě nevyplácí. Svět tomu často nerozumí a Božího ducha pravdy a lásky nepřijímá. S věrností takovým hodnotám můžete narazit, ostatní štvát a provokovat, a možná dostanete pěkně přes ústa – Daniel by mohl vyprávět. Být křesťan, to ani v dnešním světě žádnou výhodu nebo privilegium nepřinese.

To tedy vzbuzuje otázku: Proč my to vlastně děláme?

Kvůli výhodám a slávě ve společnosti to rozhodně není. Myslím, že je to prostě kvůli přijetí. Kvůli tomu, že nás Bůh miluje. Když se bavím s lidmi, když vnímám sama sebe, když se koukám kolem – všichni zápasíme o to, abychom byli přijatelní – abychom nezadali spolužákům podnět k šikaně, abychom udělali zkoušky a pohovory, abychom nás nepomlouvali spolupracovníci, abychom vyhověli šéfovi, aby nás neopustil partner, aby nás měl vůbec někdo rád. A nejčastěji jsme nepřijatelní sami pro sebe. Vždyť tak často selháváme, nenaplňujeme své ideály, porušujeme to, co vyznáváme, nemilujeme dost, milujeme špatně, sebekriticky víme, jak jsme často sobecká hovada. Může nás mít vůbec někdo rád? Pořád nás někdo soudí, kdo jsme, jací jsme a proč. Pořád soudíme sami sebe, a kdo by měl vědět o našich selháních lépe než my. A ani tady nás apoštol Petr nehladí, nepřesvědčuje o tom, že né, že jsme ještě docela ok. On to řekne docela natvrdo. Jsme hříšníci, jsme ve vzpouře proti Bohu. Ničíme kde co, vztahy, přírodu, sebe. Objektivně: nějak zvlášť přijatelní nejsme. Ale pozor, jediný, kdo může vynést konečný soud je sám Bůh. Malá vsuvka – když Radek s Lucií vybrali pro svého syna jméno Daniel, kromě toho, že se jim líbilo – mysleli právě na to, co jméno Daniel znamená – totiž „Můj soudce je Bůh“. Soudcem nás všech je Bůh. Nikdo jiný. Ani ti druzí, ani my sami sobě nejsme soudci. Jen Bůh.

Poslouchejte, jak Bůh soudí svůj svět. On nás napřed přijal. Pro něj jsme přijatelní. Přese všechno. Žádné miluju tě, ale… ale toto vadí, a tady se změň, a tohle dělej jinak. Je to naopak: Přes všechno MILUJU TĚ. Přes všechno, co to stojí. Bůh k nám promlouval mnohokrát, mnohými způsoby – skrze proroky, skrze Písmo a vždycky toužil nás přivést k sobě. Když se naplnil čas, poslal svého Syna Ježíše. Ten Boží pozvání a touhu Boha po člověku ukázal a ztvárnil dokonalým způsobem. Představte si to, ten, který je spravedlivý – bojuje za nás, kteří ke spravedlnosti máme daleko. Je to soudce, který zná pravdu, umí rozlišovat dobro a zlo, a volí vždy dobré – a přesto sešel ze svého vyvýšeného stupínku, postavil se vedle obžalovaného, obejmul ho a řekl mu: Jsem tu s tebou. Chci tě vést k Bohu, protože ho znám. Vím o něm, že tě miluje. A pokud v tvém životě něco hapruje a troskotá, pak Bůh chce a dokáže ti poskytnout nový začátek. Ta cesta je otevřená, nebe je otevřené.

Svět tohle nechce slyšet. I část našeho já to nechce slyšet. Nechceme znovu začínat, ani odhodit to, co brání na cestě k Boží lásce a spravedlnosti. I když by se nám šlo lehčeji. Ale taky nám někdy vadí, že bychom měli být omilostněni bez vlastních zásluh nebo dokonce bez trestu. Milost se nám zdá skandální. Milost je divná, zadarmo.

Ale Ten spravedlivý tu stále čeká, stojí vedle nespravedlivého. On nás hodnotí svou láskou, která se neváhá obětovat v náš prospěch. Spravedlivý soudce, který se nechal odsoudit. Aby stál na jedné rovině se všemi, kdo jsou spravedlivě i nespravedlivě souzeni a držel je ve své náruči. Aby byl s námi. Nemusíme si kvůli tomu Boha usmiřovat nebo podplácet. Pro něj jsme přijatelní jen tak, protože nás miluje.

Ne že by teď vše, co děláme, bylo jedno. Že by se stíraly rozdíly mezi dobrým a zlým, mezi tím, co slouží životu a tím, co ho ničí. To je nějak jasnější než jindy. Ale Ježíš nám přišel ukázat, že Boží láska je silnější než naše pochybnosti, naše uhýbání a viny. Že láska má v životech lidí větší moc než tresty, příkazy a zákazy. Od evangelisty Jana jsme to už v minulých nedělích slyšeli: Bůh chce být naší součástí, chce, abychom se s ním spojili ve strhující moci, kterou je láska. Láska nám ukazuje nejen co je dobré a co ne, ale také nám dává sílu to dobré realizovat. Stát si za všemi těmi hodnotami a přikázáními lásky, které svět sice nepřijímá hladce, ale které mají moc svět změnit, obnovit, vést ho k lepšímu. Protože láska je vždycky silnější než nenávist, světlo je silnější než tma, život je silnější než smrt. I když se to chvíli nezdálo, i když jsme si zoufali nad hrobem, velikonoční ráno, Ježíšovo vzkříšení, křičí do světa veliké Boží ANO lásce, životu a naději. A o té naději dnes pokorně svědčíme všem, kteří se ptají – a ještě svědčit budeme: malému Danielovi, sobě navzájem, světu.

Můžeme dnes podepsat, co napsal apoštol Jan ve svém dopise: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Proto jsme dnes pokřtili Daníka, zapsali ho do Božích dlaní s pevnou vírou, že Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. A že nic, fakt vůbec nic, nás nemůže od Boží lásky odloučit. Amen.