Jan 10, 1-18 + 27-30

Sestry a bratři, dnešní kázání bude promluva o čtyřech dějstvích.

Obraz první. I ilustrace potřebují někdy výklad. Nevím o tom, že by někdo z vás choval ovce, a kdyby přeci, chov ovcí v mírném pásmu se téměř nepodobá tomu, jak je třeba starat se o zvířata na blízkém východě. Ovce jsou přes noc zavřeny ve zděné ohradě, za pevnými dveřmi, které nepřekoná ani zvířecí ani lidský predátor. Dveře zevnitř zavřel vrátný. Ráno, ještě za tmy, přijde pastýř, aby vyvedl stádo na pastvu. Být pastýřem v polopoušti je umění a vyžaduje nasazení celého člověka. Každý den hledáte místa, kde jsou trsy trávy, pak stín, musíte vědět o pramenech. Celý den jste v pohybu, protože nemůžete nechat stádo vyžrat do kořínků to málo, co ze země roste nebo zničit všechny keře. Kromě hledání pastvy hlídáte okolí – zdivočelí psi, vlci, dravci na obloze, hadi a štíři na zemi, cizí pastýři, co si chtějí nějakou tu ovci přivlastnit. Večer u ohně si pak zpíváte písně o zelených pastvách a přerozkošných trávnících; a země, kde vody hučí po lučinách, to je představa ráje. Ani ovce tu nemohou být tak tupá zvířata, jaká bývají v ohradách našich zeměpisných šířek. Musí se spoléhat na svého pastýře, protože je to otázka života a smrti. Znát jeho hlas, slyšet, když píská a volá. Následovat ho tam, kam jde. Věřit mu, protože on ví, kam jde. Spolehnout se na jeho znalost terénu, pramenů, potravy, klidných míst. Bez něho je taková ovce ztracená. Budou jí chybět základní věci. A taky pohled z jiné perspektivy. Následování je otázka důvěry – nikoliv slepé, bezmyšlenkovité, ale důvěry podpořené dobrou zkušeností. Ta důvěra může zachránit život.

Obraz druhý. Lidští pastýři. V češtině je ovce synonymem tupého následování a stádovitého rozhodování. Nechce se nám být ovcemi. Ovšem obraz pastýře, ovce, stáda – nám připomíná, že žijeme ve společenství, ve vztazích, sami nejsme nic – i ti největší introverti, samotáři a individualisté žijí v nějakých vztazích, nebo se vůči nim z různých důvodů vymezují; nikdo z nás není nepopsaný list v prázdném vesmíru. Vždy nás někdo vede, ovlivňuje. A když ne, tak nás ovlivňuje to, že nechceme, aby nás někdo ovlivňoval. V dobách, kdy se svět přestane zelenat a schází potrava, kdy se vše začne podobat polopoušti – ať je to ve společnosti, nebo v nás samých – je poptávka po pastýři, po vůdci vždy větší. Potřebujeme radu, pomoc, vedení, potřebujeme někoho, kdo by nám ukázal, kde je potrava těla, duše i ducha. Však se i služebníci církve nazývají pastýři, pastoři. Pozor ale – a čeština na to má pěkný výraz – jsou tu i pasáci. A těm nikdy nešlo o blaho ovcí, o blaho svěřených lidí, jen o jejich vlastní prospěch. Ježíš to ve své řeči říká jasně – takoví se nikdy ke svým ovcím, lidem, nestaví, jako by byli jejich vlastní. Je to jen byznys. Lze mezi lidmi najít skutečné pastýře? Určitě. Pokorní, laskaví, ochotni se znovu a znovu učit. Neberou sami sebe zas tak smrtelně vážně, zato druhé vnímají s úctou. Dokážou obětovat něco ze sebe pro blaho celku. Mají nadhled, dokážou druhého povzbudit, navést na správnou cestou. A takoví jsou – v rodinách, v církvi, mezi přáteli. Možná to tak dnes nevypadá, ale jsou takoví i mezi politiky. Pastýři různých, i pochybných, kvalit byli vždycky, říká Ježíš. A dá se podle toho, co říkají a jak jednají poznat, co je kdo zač. A s důvěrou v nás dodává: Vy to poznáte, když uslyšíte hlas dobrého pastýře. A koneckonců můžeme takovým dobrým pastýřem pro druhé být, a sem tam nějakého dotírajícího vlka pěkně přetáhnout po hřbetě.

Obraz třetí. Ježíš. Ježíš sám se přirovnává k pastýři ovcí. Ten obraz v církvi vždy velmi silně rezonoval. První vyobrazení Ježíše na stěnách katakomb, to byl právě pastýř, který nese na ramenou ovci. Podobenství o ztracené, zbloudilé ovci, kterou pastýř jde hledat, navzdory mektání devadesáti devíti zbylých – to nám dává naději, že jsme pro něj tak důležití, jako bychom byli jediní na světě. Na jednotlivci prostě záleží. Ale to není konec. Ježíš ty jednotlivce chce přivést dohromady. Různá stádečka tu i onde, s různou barvou srsti, se značkami různých majitelů – stádečka lpící na svých zvycích a rodokmenech, jojo, ale Ježíšovi záleží na jednotě, na sjednocení. Bude jedno stádo. Nic Ježíšovi nezabrání v tom, co chce pro své svěřence vykonat, nic nezabrání jeho lásce, která je přece jen větší, než může vidět člověk nebo ovce ze své omezené perspektivy – ani naše bloudění a pošilhávání zelenějších trávnících, ani nejrůznější hranice, zdi a závory, které si staví lidi mezi sebou, aby s druhými, jinými, náhodou nepřišli do styku. Ale není to práce snadná. Něco to stojí. Je třeba plné nasazení, vydat celý svůj život ve prospěch druhých. Být vždy pro druhé, celým svým příběhem, tělem i krví. Je to vzácné platidlo – život. Ježíš říká, že to za to stojí – že se tak rozhodl dobrovolně a z lásky.

Obraz čtvrtý. Bůh. Myslívali si někteří, že ten za kasou, který chce zaplatit, že je to Bůh. Krutě spravedlivý, který do posledního halíře vyžaduje plnou cenu. A že se tedy Ježíš vrhá mezi trestající Boží ruku a člověka, jako by se asi rozumný rodič vrhnul mezi dítě a druhého rodiče, který právě ztratil nervy. Potřeboval Bůh usmířit, uchlácholit? K tomu evangelista Jan říká Ne. Ano, jistě, jsou tady věci, které dlužíme druhým, světu i Bohu. I náš život, který jsme přijali, je dar, a je to vlastně výzva proměnit ho v něco kvetoucího, plodného, užitečného a vděčně oplácejícího. Ale podle Jana Bohu nejde o přesné účetnictví, které by si zapisoval v nějaké nebeské evidenci. Bohu jde především o jednotu se svým lidem. Cítíte taky tu závrať? – Bůh chce být s námi sjednocen – se mnou, s tebou. Chce být naší součástí, chce, abychom i my byli součástí Boha. Ježíš o Bohu mluvil jako o svém Otci, ve všem mu důvěřoval, jednal s lidmi, jak to Bůh zamýšlel, vydal svůj život cele Božím záměrům se světem. A lidé ho za to odsoudili jako lháře, proklatého a bezvýznamného – Bůh přece takhle nablízko člověku není, to je rouhání. Jenže tak ten příběh neskončil. Vzkříšený Ježíš, to je zpráva o tom, že Bůh opravdu takto jedná se svým světem. Království Boží skutečně už působí na zemi. Že každý je zván k tomu, aby byl Boží syn, Boží dcera – aby Boží duch pronikal jeho myšlením, jednáním, celým životem. Zdá se to nemožné? Ježíš o sobě říká – jsem dveře, zkus to, vejdi skrze mne. A jako dobrý pastýř nás vede ke skutečné potravě, k nasycení, ke smyslu a cíli, kterým je Bůh. Bůh, který se ponížil a sklonil, aby nám byl pochopitelný, aby nám byl nablízku. Aby byl kolem nás i v nás. To je Bůh, který po nás touží a zachraňuje nás. Naše útočiště a skrýš, síla a životodárná láska. Staňme se toho součástí – protože to je věčný život, to je Boží království – a dveře jsou otevřené, navždycky. Amen.