7. června 2015 první neděle po Trojici

Introit:

Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá. Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený.

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Zdravím vás všechny apoštolským pozdravem milost vám a pokoj do Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.

Modlitba

Bože, vyznáváme před tebou, že jsme zhřešili myšlenkami, slovy i skutky.

Z vlastních sil se nemůžeme z našich vin vyprostit.

Obracíme se k tobě, spravedlivý Bože.

Odpusť každému z nás.

A dej, ať i my umíme odkládat všechen svůj hněv, výčitky, ba i tvrdost srdcí, Proměň nás svým Duchem svatým.

 

Pane, smiluj se nad námi.

         Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

         Kriste, smiluj se nad námi

Pane, smiluj se nad námi.

         Pane, smiluj se nad námi.

         Amen

 

Slovo milosti

Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpouštění hříchů. Odpuštění budete mít, dokud v tomto smýšlení setrváte, bez ohledu na to, že je při vás ještě mnoho slabosti. Vše je zakryto smrtí Kristovou. Amen

Píseň: 138 Srdcem celým, tebe, Pane

Vstupní modlitba

Pane náš, přicházíme, abychom se zastavili v našem všedním shonu. Přicházíme si připomenout, že smyslem našeho života jsi ty náš Bůh. Přicházíme, abychom čerpali sílu a naději do dalších dnů.

Děkujeme za všechno dobré, co se nám dostává. Děkujeme za lidi, již nám jsou blízcí a bez nichž by byly naše životy těžké a prázdné.

Děkujeme za neustálou šanci vracet se k tobě. Daruj nám svého svatého Ducha. Amen

První čtení 2 K 4, 13 – 5, 1

13 Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, 14 vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. 15 To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. 16 A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. 17 Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy 18 nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.

Druhá píseň:525 Kdopak touto cizinou

Ohlášky; slovo k dětem

Modlitba

Píseň: 386Vzdejme chválu nebeskému Pánu

Text evangelia Marek 3, 20-24

20 Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. 21 Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. 22 Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ 23 Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? 24 Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. 25 Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát.“

Kázání

Příběh začíná, jak jinak, zmínkou o společném jídle. Respektive o tom, jak se nemohli najíst. Člověk by si řekl: to je toho, však se nají jindy, až bude po práci, až si najdou chvilku na svačinu, pak zaženou hlad. Jenomže ono nejde o to zahnat hlad, ale najít si během dne chvíli, kdy mohou být Ježíš a jeho učedníci, tedy jeho rodící se církev, pospolu nejen při jídle, ale také při rozhovoru, při modlitbě, při slovu Božím, při odpočinku.

Ale opět je tu tolik lidí, kteří potřebují ošetřit duši, uzdravit mysl, očistit tělo, ulehčit od bolestí, dodat naději, přijmout odpuštění, že Ježíš a jeho rodící se církev nemají na sebe čas. To je obraz!

Odbočka: všimněte si, jak často nemá Ježíš čas a prostor pro svou družinu nejbližších, pro církev. Ať se ani dnešní církev moc nediví, když Ježíš směřuje svůj pohled jinam, k potřebným a ubohým dneška. Svou církev bere s sebou jako svého partnera ve společném díle. Někdy si církev, obrazně řečeno, myslí, že na ní Pán Ježíš zapomněl. Nezapomněl, jen ji bere jinak, ne jako chuděru, kterou je třeba opečovávat, ale jako svou družinu, kterou chce mít při sobě jako partnera při společném díle. A pokud má církev pocit, že na ní Pán zapomněl, tak třeba proto, že není tam, kde je Ježíš, že není na místě tam, kam ji volá do služby.

Ale vraťme se zpátky k našemu textu. Vidíme, že starost o lidi vyčerpává Ježíše i jeho církev. Ani farizeové nemohou učedníkům vyčítat, že se nepostí. Ano, postí se. Ale jejich půst má svůj smysl mimo sebe. Ten jejich půst nachází smysl v druhém, který přichází, ba ano, dokonce ruší a vyrušuje. A Ježíš, nejen že to nese spolu s nimi, on je toho také původcem. Kolik lidí dneska vyrušuje a přichází nečekaně, přes moře, přes hranice, s bágly na zádech…

Jeho příbuzní si mezi tím dělají starosti. Hrozné starosti. Ježíš, jejich člen rodiny, je ohrožen. Jejich rodina je ohrožena. Společnost je ohrožena tím nebývalým povykem. A kdo je toho původcem? Ti chudáci? Ti sotva. Ti byli vždycky. Až si na to všichni zvykli. A tak zbývá Ježíš. A tak přišli z Nazaretu, aby té rodinné ostudě, aby tomu společenskému pozdvižení, udělali přítrž a vzali Ježíše domů. Vždyť on se zbláznil!

Kolik lidí slyšelo něco podobného. On či ona se zbláznil/la. Dali se k těm pánbíčkářům! Taková ostuda. A je tu konflikt. A je to jeho vina. Tak vidí i Ježíše jeho příbuzní. Evangelista Marek je nijak nešetří, dokonce ani jeho matku.

Jenomže, na druhou stranu, není se co divit. Pozdější tradice udělala z Ježíše milého, kultivovaného muže, mírně zženštilého, křehkou postavu v bílém, s chlapeckou tváří, jak se něžně dívá na své žáčky kolem sebe. Jak sladce hovoří, jemně a zbožně vkládá na lidi své něžné a pěstěné ruce… To je krásné romantické pobožné zasnění.

Vydýchaný vzduch, hnisavé boláky, mokvající vředy, pot a krev, pach lidských těl namačkaných kolem. Tak nějak to muselo vypadat v Kafarnaum, když si pro něj přišli příbuzní. Člověk se ani nediví, že nepojedli kousek chleba. Ti lidé, co šli za Ježíšem, museli putovat celé dny, mnozí naříkali bolestí, sténali žalem a křičeli zlostí, když byli zklamáni, když se ukázalo, že Ježíš nedokáže všechny nemocné vyléčit. Evangelista Marek o kus dál připomíná, že sám Ježíš, když viděl to utrpení kolem sebe, byl hnut lítostí, zasáhlo jej to v nejhlubších vnitřnostech, v útrobách. Dokážete si představit, co to asi bylo?

Ježíš byl muž bolesti – muž bojovník. Spíše než zženštilého pobožného slabocha, připomíná chirurga, jak z nějakého válečného filmu, kdy po celodenní šichtě v polních podmínkách, s rukama ještě od krve, sám špinavý, upatlaný a zpocený, klesá ke chvíli odpočinku, ve tváři vtisknutý tisícerý obraz lidské beznaděje a lidského očekávání zároveň.

Ježíš bojovník, který zápasí s říší ďáblovou činem i mocným slovem. Bojovník se zápalem pro Boží věc a pro dobro člověka. A když vkládal své ruce na nemocné, malomocné a krvácející a jinak všemožně pokřivené a rozbolavěné, tak to dělá se vší svou silou, se vší vášní, se zuřivým žalmistickým zápalem pro modlitbu k Bohu Otci, se zemitostí proroků, se sveřepou neodkladností mojžíšovskou, abrahámovskou, s neústupností davidovskou, s tvrdohlavostí a věrností Chany a Rút a Debory a Máří Magdalény, s vytrvalostí apoštola Pavla a jeho církve. Úpěnlivě prosí Otce, aby se smiloval a vysvobodil člověka z démonské síly.

Každý normální a opatrný musel vidět, že Ježíš je posedlý. Že prostě není normální. A taky že nebyl, protože, kdyby byl normální, nic takového by nedělal. Ježíš je prostě posedlý. Ano je posedlý Bohem. Je v Boží moci. Je s Bohem jedno, ve společném zápase proti zlu a tomu Zlému. A jeho církev je v tom s ním. A pokud s ním není, tak kéž by v tom s ním byla.

Pro svatou inkvizici ze svatého Jeruzaléma, byl Ježíš posedlý ďáblem. A tak sestoupili ze svatého města, aby se na celou věc odborně podívali. Proč to těm zákoníkům vadí. Vždyť i oni sami musejí, jako znalci, vědět, že Bůh bojuje proti nepravosti, bídě a otroctví člověka. Znají přece Boží zákon a tím tedy i Boha. A tak si člověk klade znovu otázku nad tím, jak to, že Ježíš vadil. A jak to, že jiným podobným znalcům vadily jiné ježíšovské postavy, následovníci Kristovi. A jak to, že stále a znova se historie opakuje, a i ti další končí často podobně jako sám Ježíš. Odsouzen a zavržen. Možná je to tím, že už dávno místo živého a jednající Boha uctívají strnulou a neživou modlu, vykonstruovanou představu Boha zaštítěnou a v praxi realizovanou umně a násilně udržovaným náboženským systémem. V takovém případě každé ježíšovské jednání, které reaguje podle aktuálních potřeb, porušujíc často tradice proto, že se prostě teď k ničemu nehodí, se musí jevit mírně řečeno rušivě.

A pak jsme na mládeži viděli kousek dokumentárního filmu: Ježíš je normální. Film ukazuje prostředí jedné pražské křesťanské sekty, kde místní kazatel v zápalu uzdravuje, učitelka nedělky donutí sebe i děti ke křečovitému pláči se slovy: „Bůh je s tebou. Haleluja.“ A my jsme na to koukali a měli jsme pocit, že normální jsme my. Kde je hranice normality? To je těžká otázka. A jsme před ní postaveni i my, kdo se dnes hlásí ke Kristu.

Je docela možné, že tak, jak kdysi příbuzní a zákoníci našli Ježíše a jeho učedníky mezi ubožáky v Kafarnaum, tak dnes by byl Ježíš se svými učedníky na březích Lampedusy, nebo v Calais, nebo na stezkách v Makedonii nebo v horách v Řecku, kudy táhnou utečenci, nebo v Turecku u hranic se Sýrií, či na Ukrajině, v Rusku a kdoví kde ještě po světě, nebo třeba v českých domovech důchodců u lůžek zapomenutých nebo třeba s manželi, kteří společně nesou v lásce tíhu svého stáří nebo s vdovami, které zůstaly samy nebo s dětmi, které nepoznaly rodiče nebo s rodiči, kteří milují své děti a jistě s dalšími… Ne že by tam byl… On tam i dnes je, v různých podobách a prostřednictvím mnohých.

Vidíme, že Boží Syn prostě vnikl do tohoto domu, do domu tohoto světa a dějí se věci nečekané. Jako bojovník se postavil ďáblu a ďábla porazil. A my si můžeme přát, abychom my, jako jeho církev, byli tam, kde je on sám. Uvidíme, co je nakonec normální a co je posedlost nečistými silami. Amen.

Modlitba po kázání

Píseň: 257 Jen s tebou být, Ježíši drahý

Modlitba přímluvná

Bože náš, přimlouváme se za všechny trpící, nemocné a opuštěné. Daruj jim pokoj a mír.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny, kteří se nerozhlíží kolem sebe a jsou zaměřeni jen na svůj prospěch. Daruj jim moudrost a touhu po změně. Dej ať objeví radost z bližního, z druhého člověka, ze společenství a přátelství.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny, kteří svoji vlastní bídu a ubohost řeší násilím a terorem vůči druhým. Zbav je démona agrese, násilí a nenávisti k sobě i druhým. Daruj jim svobodu ke skutečnému lidství.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny děti, které strádají. Daruj jim lásku.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za sebe navzájem, i nám daruj pokoj a odvahu žít svobodně z darů, které od tebe dostáváme. Abychom se radovali z tvého slova a z darů víry, z darů Ducha svatého a navzájem se v tomto sboru potěšovali, drželi a obohacovali.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Společně voláme slovy, jež nám Kristus zanechal: Otče náš..

Poslání 1 K 1, 18-25

18 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. 19 Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ 20 Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? 21 Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. 22 Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, 23 ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, 24 ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 25 Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Požehnání

Nechť vám Bůh dá své požehnání

Nechť nad vámi rozjasní svou tvář a je vám milostiv

Nechť k vám obrátí svou tvář a obdaří vás pokojem.

Amen.

Píseň: 606 Ať zazní chvála