Evangelium Mt 18, 18-20

¹⁸ Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.  ¹⁹ Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.  ²⁰ Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

1. Úvod

Vybrali jsme si pro náš den jedno z nejcitovanějších míst Nového zákona: „Kde jsou dva neb tři, tam já jsem uprostřed nich.“ Často se toto Ježíšovo slovo říká jako omluva. „Je nás málo, ale to nevadí, vždyť stačí dva neb tři a Ježíš je uprostřed.“ Ale my nechceme pro náš sbor používat tento výrok jako omluvu. Chceme se dopátrat onoho původního smyslu, aby nám tu to Ježíšovo slovo zaznělo v plné síle.

2. Evangelista Matouš

Tento Ježíšův výrok zazní jenom u Matouše. Nikde jinde ho v Novém zákoně nenajdeme. Jenom u Matouše v 18 kapitole, kde se řeší vnitrosborové, můžeme říci také, vnitrocírkevní záležitosti. Zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, vyříkejte si to mezi čtyřma očima, a když dojde ke smíření, získal jsi svého bratra. Když to nepomůže, tak nastoupí komise dvou nebo tří svědků, ti pak ve sporu rozhodnou. A v tomto kontextu (souvislosti) zazní Ježíšovo slovo: „Tam kde dva neb tři se sejdou ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich.“ Je to vlastně slovo pro jakýsi církevní soud, církevní soudní instituci. Známe to i z našeho církevního zřízení. I my máme zřízeny pastorační komise, které mají právě tyto spory řešit. Řešit ne lidským způsobem pohledu a soudu, ale vždycky ve jménu Kristově. Nejde o odsuzování a souzení, kde zvítězí jenom jedna strana.

To, o co tady jde, je snaha o smíření. Dojít ke smíření! To je cíl! Dojít k jednotě, k dohodě! Proto se shromažďujete ve jménu Kristově, abyste nehleděli na své vlastní spory, nestranili vlastním zájmům, ale na vyšší úrovni, na Kristově, našli společnou řeč!

Hleďte na to, co bude ku prospěchu všem! Usilujte o to, co vede k růstu a budování společenství církve tak, aby i ti slabší měli stejná práva a stejné slovo jako ti silnější (Maličcí! To je další matoušovské téma. Maličcí proti silným). Slabší i silnější ve víře. To je původní smysl toho výroku: tam, kde se dva neb tři shromáždí ve jménu mém, aby soudili složitou věc podle Kristova pohledu, tam já jsem uprostřed nich, aby k tomu pohledu nakonec dospěli.

To je ten původní smysl. Překvapení? Nejde o útěchu a omluvu, je vás sice málo, ale tam, kde se dva neb tři shromáždí (jakési minimum společenství), tam já jsem uprostřed vás. Takhle to Matouš nechápal, přestože jich bylo málo. To je tehdy ani nenapadlo, zabývat se málem, jakože jich málo bylo a tvořili tehdy jako křesťanský sbor děsnou menšinu, ještě menší než dnes a prakticky s žádnými právy.

Je to překvapení? Chtěli jsme to slyšet jinak? Ale postavili jsme za velké peníze nové prostory, kde se jistě budou shromažďovat lidé ve jménu Kristově, kde se bude uskutečňovat život našeho sboru, naší církve – ve jménu Kristově! Kde se bude scházet i staršovstvo. Ve jménu Kristově! V určitém počtu. Abychom přemýšleli, posuzovali, soudili věc sboru, církve, abychom hledali pravdu – pravdu Kristovu… to, co slouží růstu společenství… to, co je nad zájmy jednotlivců. Chceme to? … Dali jsme do toho nemalé peníze! Nad sebe jsme pověsili Kristův výrok: ve jménu mém…! Chceme takto soudit, posuzovat, hledat a přemýšlet?

Jistěže chceme! A pak musíme být všichni připraveni se podřídit vůli našeho Pána a Spasitele, živého Krista. Pod jehož pravdu se chceme postavit, jehož vůlí se chceme nechat vést. Hlas nejmenšího z nás musí být respektován. Každý se pak musí vzdát svého pohledu ve prospěch celku, ve jménu Kristově. Nikdo z nás nemůže být vítěz. Vítěz je jen jeden, Kristus. „Christus victor quia victima.“ (česky přeloženo: „Kristus, protože se obětoval, je vítězem.“) To je pravda, pod kterou chceme stát, až budeme soudit věc církve. Ale neznamená to: já se obětuji pro sbor, do roztrhání těla, když to nikdo jiný neudělá, já tu oběť podstoupím… smyslem je obětovat své vlastnické touhy vůči sboru a lidem ve sboru…

Ale opusťme na chvíli Matoušovo evangelium a podívejme se na jiná místa Nového zákona.

3. Evangelista Lukáš a jeho skutky apoštolské

Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista… Kde je počátek církve, ptá se Lukáš. A nemyslí tím časový počátek. Ale počátek původu. Odpověď nabízí Lukáš v příběhu, kde apoštol Petr v Jeruzalémě po letnicích, po seslání Ducha svatého, káže veřejně Krista a lidé se ptají: co máme dělat. A on odpovídá, obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista. Počátek a původ církve leží mimo ni. Církev není vděčná sama sobě. A jako není počátkem, tak není ani cílem. Na počátku stojí Kristus a Kristus je cílem. Církev, to je otevřené, neohraničené společenství putující časem a prostorem světa. Kartotéky, archivy, to všechno má každý sbor. Jsou zde zapsaná jména pokřtěných, oddaných, konfirmovaných i pohřbených. Máme své hřbitovy, a na nich leží kosti těch, kdo tvoří církev před námi … mnohé ženy nosí pod srdcem ty, kteří budou jednou pokřtěni a mnozí, kteří tu byli přineseni, jsou dnes jinde a pokoušejí se razit cestu životem jinak a jinde. To je církev Kristova! Nemá svůj počátek v sobě, ani svůj cíl nemá v sobě. Všechno je otevřené vstříc Kristu.

4. Obrácení ke Kristu

Apoštol Petr říká: obraťte se…! Můžeme v tom slyšet: Obraťte se ke Kristu! Ne k církvi. Ale ke Kristu. Ve jménu Krista tvoří církev ti, kteří chtějí patřit ne církvi na prvním místě, ale Kristu. A tak tvoří církev, tím, že patří Kristu. A jak že pak musí vypadat církev, která se shromažďuje? Jedná podle Krista a jeho zákona. Ne podle církve a jejího zákona. Tam, kde se shromažďují ti, kteří chtějí patřit Kristu, tam je církev, a tam on je uprostřed.

Postavili jsme jako církev prostory za nemalé peníze. A pak by se tu mělo uskutečňovat otevřené společenství, jakýsi průchoďák, kde se tvoří církev, vždycky nově a znovu, podle Krista, činností těch, kdo Krista teď a tady následují, hledají, meditují, berou vážně, kdo se s ním modlí a kdo spolu s ním volají k Otci. Kdo jsou jako on otevření pro tento svět. Obraťte se ke Kristu a postavte se pod jeho jméno, ve jménu jeho tvořte církev.

5. Uzdravení

Ve jménu Ježíše Krista nazaretského vstaň a choď…. Pro Lukáše evangelistu bytostná součást života církve. Uzdravení ve jménu Ježíše Krista. Tehdy to také znamenalo uzdravení z izolace, která nemoc s sebou nesla. Jsi nemocný nebo postižený? Pak nepatříš Bohu!

Kristus tyto lidi miloval, vydal se jim a církev to pak činila v jeho jménu dále. Ti, kteří stáli na pranýři pro svou nemoc nebo slabost, našli přijetí, otevřenou náruč, našli uzdravení. A když ne všichni fyzické, pak jistě duchovní a společenské jistě. Na tehdejší dobu to byla věc revoluční, co církev tehdy dělala. To si už neumíme představit, dnes se sociálním státem, politickou korektností, zdravotnictvím pro všechny…To, co je dnes samozřejmostí, dělala tehdy jen církev.

Přinášet uzdravení! Nebudeme léčit rakoviny a jiné nemoci a postižení, to přenechejme lékařům. Nejsme blouznivci. Ale uzdravení. To je úkol církve! Přestavbou nových prostor na faře jsme si sáhli skutečně na dno. A je to pro nás velká šance. Možnost dalšího začátku, jít na dřeň, vyskočit k růstu. Nejenom k finančnímu. Pokud se nyní zaměříme jen na to, jak splatíme rekonstrukci, pak jsme jako církev skončili, třebas se splaceným dluhem. Sáhli jsme si na dno, abychom mohli růst do společenství, které může být prostorem pro uzdravení. Kohokoli. Uzdravení černého svědomí nebo poničených vztahů, uzdravení od strachů a nejistoty.

Společenství postavené pod jméno Ježíše Krista může nabízet otevřený prostor k setkávání všeho druhu. Otevřená církev, otevřená fara to je naše budoucnost.

6. Věřící a nevěřící

Ještě než uzavřeme naše kázání, podíváme se na jiný typ setkávání, nebo chcete-li spolužití. Je to v Novém zákoně spíše ojedinělé téma, ale i tam už probleskuje. Je to téma, které se v našem případě stává dominantním a bude hrát v životě církve roli čím dál tím větší. Je to setkávání věřícího a nevěřícího. Apoštol Pavel v prvním listě Korintským v sedmé kapitole nabádá věřící, aby se nerozcházeli se svými nevěřícími partnery. Podle Pavla má i takové společenství smysl, a děti, které z těchto manželství pocházejí, jsou svaté. Stejně jako děti, které pocházejí z církevních rodin. A tak i z takového setkávání, věřící a nevěřícího, mohou vzcházet svaté věci, dobré a užitečné události.

Shromážděni ve jménu Ježíše Krista, věřící a nevěřící, pod jednou střechou, na otevřené faře. I to může být požehnáním pro evangelium. Církev přece nepotřebuje dělat z každého člověka rovnou člena sboru a na druhou stranu nepotřebuje hned zatracovat svět, jenom proto, že nepřijímá křest a nevyznává Krista. Církev má svou jistotu v živém Pánu, ne ve své uzavřenosti, ani v náborové kampani. Církev věří hodnotám, které od Krista přijímá a kterými se řídí a žije: Svoboda, láska, otevřenost, naděje. To jsou přece věci, které mohou přinášet světlo, pokoj a radost komukoli a kdekoli. To je služba, která má smysl. I tady bude platit, že tam kde se dva neb tři shromáždí ve jménu Kristově, tam bude Kristus uprostřed. Pokud půjde o svobodu, vzájemnou úctu, přátelství a naslouchání.

7. Zpět k Matoušovi – závěr

Pro Matouše je Kristova přítomnost uprostřed církve klíčové téma. Je to jeho vyznání, na kterém staví, které předkládá svým posluchačům. Své evangelium uzavírá známou scénou po vzkříšení. Při epifanii vzkříšeného Krista dostává církev od Krista ujištění: jděte do celého světa, kažte evangelium, křtěte, zachovejte mé učení a vyučujte ostatní o mé cestě, dávejte ji ve známost všemi možnými způsoby. A hle, praví Kristus, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků. S tímto ujištěním se přece dá dělat spoustu věcí. Amen.