Aleluja.
Chvalte Boha pro jeho veliké činy,
chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! Aleluja!

 Matouš 28:16-20  ¹⁶ Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.  ¹⁷ Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.  ¹⁸ Ježíš přistoupil a řekl jim: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.  ¹⁹ Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého  ²⁰ a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.”

Občas, když se podívám do zrcadla, vidím unavený obličej. Člověk by v té chvíli potřeboval, aby právě teď s ním někdo byl. Po tom je myslím mezi lidmi poptávka. Aby člověku někdo říkal „jsem s tebou“, stojím za tebou, jsem tu pro tebe. Aby mě někdo obejmul a vlastně ani nic moc neříkal. Aby člověk nebyl sám. Je tu někdo pro mě? To je věčná otázka.

Možná bychom čekali, že právě tuhle potřebu vzkříšený Ježíš uspokojí. Je tu poptávka po osobním sdělení, každý jdeme do kostela s tím, abychom byli povzbuzeni, abychom uslyšeli slovo do našeho osobního života, abychom byli v našem konkrétním životě proměněni, nasměřováni. Od kázání čekám, že mi něco dá.

Ale Ježíš nás ve své řeči zklame, obrací se na celek. Osobní pocity jednotlivých učedníků jako by nebral v potaz. Čekali bychom, že teď, když se k němu teď učedníci šourají po osobních i kolektivních prohrách, bude si Ježíš učedníky brát jednotlivě, k osobním pohovorům, kde by rozklíčoval jejich osobní otázky a problémy, kde by jim jako správný kouč nastavil osobní program. Ke zpovědi, kde by jim odpustil v soukromí jejich hříchy. Jenomže v našem textu nic takového Ježíš neudělá, dokonce přehlíží i tak závažný fakt, že někteří pochybují. To jakoby nechce vidět. Jeho nabídka je pro všechny, pro společenství církve.

To je na té perikopě moc pěkné. Matouš líčí církev, dokonce kruh jedenácti při zjevení Vzkříšeného jako corpus mixtum, smíšené tělo, ve kterém někteří pochybují. Žádné iluze o církvi, ani o nejužším apoštolském kruhu. I pochybující do církve patří, a dokonce jsou vysláni zvěstovat. Ono i tenkrát, když se Ježíš zjevil naprosto zjevně, byla uvěření spíš otázkou rozhodnutí a víry, nebylo to snadnější než dnes. Tohle je církev, kterou má Ježíš k dispozici, kterou vysílá. Prostě ani Vzkříšený nemá nic použitelnějšího. To je ale materiál! A právě tyto pošle do světa.

Ježíš se pochybnostmi zabývat nebude, jeho nabídka je tu pro všechny – pro vás, kdo pochybujete, i pro vás, kdo se teď na to necítíte, i pro vás, kdo se nadšeně cpete do první řady. Víra není provždy spořádanou jistotou, má své vzestupy i pády, důvěra prochází strachem a některé otázky se stále vracejí. Před tímto mužem na hoře se za to nikdo nemusí stydět.

Ale ještě než vysloví Ježíš tu pobídku „jděte do celého světa“, ujistí všechny o tom, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Počkat, na vysoké hoře se přeci už jednou moc nabízela! Tenkrát se s Ježíšem z výšky, ze které je vidět celý svět a všechna jeho království, rozhlížel satan. Stačilo málo, na jednu chvilku se postavit proti Bohu, a pak už být jako Bůh. Tenkrát Ježíš pokušení odmítl: „Jdi mi z cesty, satane! Člověk bude uctívat jen Boha.“ A co to znamená, uctívat Boha, učil Ježíš své učedníky na jiné hoře, když mluvil o tom, jak jsou blažení ti, kdo pláčou, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, pokojní, pronásledovaní. A jak nemít starost o svůj život, protože život je víc, než pokrm, nápoj a oděv. Ježíš získal svou moc na zemi i na nebi právě proto, že se nesklonil před satanem, nýbrž v každé chvíli sloužil Bohu. Jeho cesta vedla skrze kříž a utrpení, skrze bezmoc. A v této moci bezmocných teď vysílá své učedníky. Moc, kterou Ježíš disponuje a ve které vysílá své učedníky, to není žádný triumf, žádné na první pohled patrné vítězné tažení. Cesta křesťana a následovníka může být zvenku viděno docela průšvih. Pro mnohé bude za hlupáka. Třeba pro devadesát devět ze sta. Ale pro toho jednoho zbývajícího se jako Ježíšův učedník a následovník stane požehnáním, majákem, přítelem. Moc, kterou Ježíš vládne, je moc dokonání – to, co teď začalo, a někdy vypadá kdovíjak, dopadne. Bude dokonáno. Má to smysl a bude to dotaženo do konce, do vítězného konce.

Vraťme se ale na začátek, mluvili jsme o tom, že Ježíš na tomto místě oslovuje svou církev jako celek, oslovuje sbor. A ta výzva, ta by se dala parafrázovat jako: a teď je řada na vás. Následujte. Vidíte všechna ta království světa? A lidi v nich, jak jsou uštvaní a vyčerpaní, jako ovce bez pastýře? Musíte za nimi! Co to udělá s církví, se sborem, když vezme tu Ježíšovu výzvu vážně? Taková církev si možná sáhne na dno, možná se rozmělní ve světě. Jednotlivý sbor možná zanikne, rozprchne se do světa, aby byl tam, kde je ho potřeba. Není to úžasná miroslavská zkušenost, že sbor vychoval mnoho dobrých křesťanů, kteří vyšli do světa a přinesli ovoce? Možná to domovský sbor položí (a my s Davidem půjdeme prodávat do IKEY), ale je to důvod k nářku? Neudělal tu sbor dobrou práci, ze které by se měl radovat, místo skuhrání?

Abychom naplňovali Ježíšovu výzvu, nemusíme ovšem fyzicky opouštět místo, kde jsme byli povoláni. Jde o to, abychom se účastnili té Ježíšovy věci. Aby nám to nebylo jedno. Abychom byli u toho. A mnohokrát nevíme, jak konkrétně to naplnit. Možná to nedokážeme vyslovit, najít argumenty a nějak to přesně popsat, jak bereme tu Ježíšovu výzvu vážně, ale nějak přirozeně je to v nás. Kolikrát, když se sejdeme, tedy myslím, že to platí spíš o mladší generaci, tak na sbor nejdřív nadáváme. Ale děláme to proto, že nám na tom vlastně záleží. Že jsme se sborem spojili svůj život. Nemyslím takové to ghetto, kdy si žijeme jen mezi svými a ostatní nás nezajímají. Spojili jsme svůj život s Ježíšem. Potom nám není jedno, jak sbor vypadá, chceme být hrdí na Ježíšovské poslání. Být jako sbor ve světě a svědčit svou přítomností o Bohu. O Bohu, jehož podstatou je společenství (to je jeden z významů Trojice, teologického obrazu, který dnes slavíme). O Bohu, který je láska a dává člověku ve křtu osvobození od všeho, co nás svazovalo. O Bohu, který člověka přijímá bez nějakých zvláštních výkonů. A co dál? Dál vlastně už nic moc. Lidi (jak ve sboru, tak ve světě) není třeba moc poučovat. Lidé už vědí, co Ježíš po nich / po nás chce. Lidi je třeba naučit jediné – aby se toho drželi, aby se nevzdávali, když přijdou jiné, ďábelské nabídky. Nenechat se prostě vyvést z konceptu. Možná také proto Ježíš nemluví k jednotlivcům, ale k církvi. Spoléháte-li jako společenství na Ježíše, pak je Ježíš přítomen i ve vašich vztazích, můžete se povzbuzovat, posilovat, potěšovat, objímat, být tu pro druhé, navzájem se nést.

Co může získat jednotlivý učedník, když vyslyší Ježíšovu výzvu? Pravděpodobně to vnější okolnosti jeho života moc nezmění. Ale účast na velkém díle Ježíše Krista má sílu zasáhnout učedníka vnitřně… Budeme žít svůj život, někdo s rodinou, jiný sám, v práci spokojení i nespokojení. To vlastně tak úplně s evangeliem nesouvisí, člověk nějak musí žít, nějak se musí živit. Ale vnitřní život, sebeúcta, vztah k sobě, spokojenost, smysluplnost života – to už se církve týká. A pak je velmi důležité, co církev dělá, co dělá pro Ježíše, za jaký konec vezme. Totiž, pokud jsme spojili s Ježíšem svůj život, tak i kdybychom byli kdovíjak šťastní, a církev byla v krizi, pak náš život spokojený a šťastný nebude. Pokud však bude církev opravdu církví, tak nás to bude obohacovat. Může nás to třeba stát úsilí nad rámec práce, které musíme vynakládat v zaměstnání, když se staráme o živobytí. Musíme vynaložit víc energie, než kdybychom se starali jen o sebe, protože co si budeme povídat, žít v opravdovém a silném společenství, to je někdy dost náročné. Ale to všechno nám bude dávat smysl. Naplní nás to pocitem, že jsme byli u něčeho velkého a že jsme toho byli součástí. Náš život to podzvedlo k tomu, co bychom si sami vydobýt nemohli, ale zároveň jsme to mohli spolu s ostatními tvořit.

A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Jestliže nám Ježíš říká: teď je řada na vás, říká nám také – nejste na to sami, celá církev na to není sama. Začátek i konec, to jsem já. Jestliže jsem něco začal, vy jste se k tomu přidali, pak já vaši práci dokončím. Selhání? Pochybnosti? Strach? Nebojte se a vyjděte. Jsem s vámi.