Evangelium Mt 13, 1-9 + 18-23

„Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.  ² Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.  ³ I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat.  ⁴ Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.  ⁵ Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.  ⁶ Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.  ⁷ Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.  ⁸ A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.  ⁹ Kdo má uši, slyš!

¹⁸ Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.  ¹⁹ Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.  ²⁰ U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;  ²¹ ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.  ²² U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.  ²³ U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“

Kázání

Dnešní text je jeden z textů, u kterého se trochu zděsíte, když ho jako vykladač dostanete před sebe. Je totiž příliš známý. Horší by snad byl jen milosrdný Samařan. Takové texty jsou rutina. Rutina je dobrá věc, spousta z nás jen díky ní vůbec vstane, čistí si zuby, spousta z vás se díky pravidelnému opakování donutí cvičit, rutina nedělního chození do kostela nám pomůže překonat krizové nebo hluché momenty našeho života. Rutina ale není dobrá tehdy, když přestaneme nad věcmi přemýšlet. Když nečekáme nic nového. Jedeme ve starých kolejích. A to si přiznejme, rutina je sice nudná, ale pohodlná – nechat se oslovit, a ještě změnit svůj život, to je složité. A tak by možná bylo snazší lehce rozvést Ježíšův výklad (to je taky věc, Ježíš to už vyložil před námi!) a šli bychom domů.

Myslím ale, že přeci jen chodíte do kostela, abyste slyšeli něco nového, něco, co trochu podráždí vaši mysl, a není to jen z nějakého intelektuálního obžerství.

(Tak tedy pár poznámek k tomu, co pro mě zaznělo nad tímto rutinním textem nově.)

Stalo se jedné soboty. Evangelista Matouš vypráví (v kap.12) o jedné sobotě, která byla po okraj naplněna různými konflikty a nedorozuměními. Ježíš se v ten den setkal s mnoha lidmi, kteří potřebovali pomoct a s dalšími, kteří se snažili pochopit, a jinými, kteří se s ním přeli, nevěřili mu a pochopit se nesnažili. A pak na závěr setkání, nebo spíš nesetkání s vlastní rodinou, které Matouš sice konkrétně nerozvádí, ale stejně mezi řádky čteme, že ani oni nebyli nejbližšími Ježíšovými učedníky. Perný den.

A přesto – nebo proto, kam se Ježíš hne, jde za ním zástup. Velký zástup lidí. Takže ještě ten den odpoledne se Ježíš posadil u břehu jezera, snad aby si odpočinul, všechno promyslel. A už je tu zástup zas. Ježíš si obstará plující kazatelnu a začne znovu mluvit.

Ježíš nepřestává. Vychází mi z toho, že rozsévač, Ježíš, pracuje neúnavně. Po tom dnu by snad měl právo na odpočinek, po tom vlažném přijetí by měl právo se stáhnout, po veřejných útocích by měl právo na osobní ochranku, která by s ním v té lodi prostě odjela na druhý břeh. Ale on ne, nepřestává.

Ježíš také nekádruje. Mluví k zástupu, ke shromážděným v synagoze, k chápajícím i k nechápajícím. K přijímajícím i k těm druhým. Ono to ani nejde jinak. A i kdyby šlo, Ježíš prostě žádnou selekci provádět nechce. A všimněte si, ani nehodnotí. Když vykládá to podobenství o rozsévači, kterým jakoby komentuje všechny předchozí události a také možná shromážděný zástup a vlastně to všechno, co právě teď dělá, nenajdete tam žádné hodnocení nebo stížnosti. Je to prostě konstatování faktu. Když rozsévač rozsévá, ne všechna zrna padnou na úrodnou půdu. Nedá se tomu zabránit a ani není důvod, proč tomu bránit. Tohle úrodu neohrozí. Se zvěstováním je to stejné. Žádná vybíravá nebo výběrová misie, Ježíš mluví i s tím, kdo nevypadá vnímavěji než udusaná polní cesta.

Ježíš má naději. A ví o smyslu. Všimněte si, jak podobenství začíná: Vyšel rozsévající rozsévat a při jeho rozsévání… Evangelista položil velký důraz na aktivitu rozsévače. „O tom to je.“ Podobenství prvně neanalyzuje jednotlivé typy půdy, proč přijímají a proč ne. Mezi těmi, kdo nepřijmou, nebo přijmou a nepochopí, či nadšeně přijmou a zítra přijmou zas něco jiného – jsou tací, kteří potřebují slyšet, potřebují pomoci, jsou oslovitelní a pochopí a přijmou. A kvůli nim to má smysl. Plošné rozsévání se bohatě vyplatí a vynahradí všechny ztráty. Stokrát. Ale i kdyby to bylo jen šedesátkrát nebo třicetkrát, pořád se to ještě vyplatí. Ne, to není pesimistické podobenství o tom, co všechno může křehkou rostlinku evangelia ohrozit. Ježíš ho vypráví s nezdolným optimismem: vypráví o tom, co všechno nemůže ohrozit setbu a odvrátit úrodu. V tomto smyslu je malba v našem kostele špatná. Úrody je na ní zatraceně málo.

Zrno, které rozsévač marnotratně vhazuje do země má velkou sílu. Rozsévač věří v jeho potenciál klíčit, růst a vydávat plody. Slovo má moc měnit lidské životy. Jako by rozsévač věřil, že zrno přicházející do půdy má ještě moc ji změnit.
A tak nás napadá, a učedníky to napadá stejně, jak je možné, že je tolik lidí, kteří Boží poselství nechápou a odmítají ho. Proč tolika lidem zůstává to, co Ježíš říká, hádankou. A Ježíš pak celému zástupu převypráví podobenství ještě jednou, tentokrát s důrazem na to, jaké rozmanité problémy mají příjemci evangelia. Jedni se rozhodli vůbec si Ježíšova slova nepřipustit, jiní rychle přijímají a rychle se zas odvrátí, třeba když se všechno nevyvíjí podle jejich představ, možná tehdy, když evangelium je složitější než jen prvoplánová radost. Pro další je zase Boží království jedna z věcí, o kterých by člověk měl mít povědomí, ale spousta věcí je důležitějších. A pak je půda, která pochopila, k čemu je zrno.

A teď mi dovolte udělat ještě jeden krok dál. Přemýšlím o tom přirovnání, o tom podobenství jako o podobenství o člověku a jeho nitru. Člověk často zažívá toto podobenství sám v sobě. Někdy si připadá jako vyprahlá skála, na které nic nevzklíčí (faráři při psaní kázání si tak připadají opakovaně), kde se nic nemůže ujmout. Jindy přiletí ptáci, různé vzruchy, touhy a události, které všechno dobré zrno vyzobají, v člověku je i bodláčí, které odsouvá to podstatné. Ale také můžeme vědět, že jsou ve nás i úrodné oblasti a stává se, že to slovo Boží dopadá na ni a člověk pak vydá ze sebe ovoce a má hroznou radost.

A pak se ptá, jak se to mohlo stát. Máme v sobě půdu pro pěstování nevhodnou, tolik jalového a nepřátelského máme v sobě, ale přesto si slovo Boží umí najít cestu a začne v člověku růst, působit a tvořit. Je to tak překvapující! Tohle není naše dílo. Sami sobě si růst způsobit nedokážeme, vždycky působí někdo nebo něco zvenčí. Aby se člověk mohl stát rozsévačem musí být sám oset… V tom má pravdu Martin Luther, prostě ty dveře musí přijít otevřít někdy ten druhý, aby mohla dobrá setba v tobě najít dobrou půdu… Možná často stačí málo – kdy nám někdo druhý řekne: podívej, nekoukej se jen na to, co ti brání, koukal jsi pořád na tu skálu v sobě, na to trní a ušlapanou duši – možná jsi to přehlédl, ale ono to už v tobě klíčí, je to zaseto do dobré půdy, ty už ses přece té Boží dobré setbě otevřel. Jen pokračuj!

Můžeme se znovu otevřít té možnosti, že i v nás je dobrá půda, kde může slovo Boží růst a vydávat plody. To, že víme o svých vyprahlých místech, nás může vlastně uklidňovat. Když si přiznáme, že jsou věci, které nás zahlcují a další, které nám vyzobávají sílu, když si přiznáme svou zranitelnost a kolik je toho v nás tvrdého, nepřístupného a nechápajícího, podobenství to všechno přebíjí neutuchajícím a nezdolným optimismem – i tady, v našem nitru, najde rozsévačova setba úrodnou půdu. Je třeba být otevřený, ano se vším, co je v nás, čekat na rozsévače a nechat se osít.

Rozsévač chodí pravidelně, opakovaně, a co jednou byla tvrdá půda, může se stát místem, kde se urodí. A tam, kde se znovu neosívá, nezkypřuje, může bujet jindy plevel. Zapomeňme na jednorázovost. To podobenství nemluví o nějakém předurčení. Říká, že někdy padá semeno do trní a jindy do úrodné půdy.

Evangelium, které padá do našich životů má mnoho podob. Snad je slyšíme z kázání, modliteb a písní, ale někdy dobré zprávy a tajemství Božího království přicházejí do našeho života jako něco obyčejného, jako setkání, přátelské spojení, kus prožitého času, nezištná pomoc, co člověk dostane zpátky… A člověk pak dostane chuť přemýšlet, třeba i nad věcmi, kterého dřív otravovaly nebo unavovaly, kterým nemohl přijít na kloub, člověk začne znovu věřit. Nejenom, že Bůh je, ale že to dává smysl, a že svět má cíl… Slovo Boží, které často jde jedním uchem tam a druhým ven, najednou v nitru člověka zasáhne úrodnou půdu, a začneme věřit tomu, co jsme přijali a co dáváme dál, chceme podle toho žít.

Možná to po všech těch kázáních o tom, co všechno nám brání slyšet Boží slovo, co všechno jsme zanedbali a nezvládli, potřebujeme slyšet jinak – totiž že si nás Bůh stvořil jako partnery a je nám věrný přes všechno naše trní a bodláčí. Že se jeho slovo, prostě nevrátí s prázdnou a vykoná v nás to, co Bůh zamýšlí. Tomu se Ježíš celým životem vydal a nezdolně věří v dobrou půdu v nás, v sílu svého osiva a nějaké dočasné ztráty ho nezastaví. A k tomu nás zve – otevři se, přijmi a pak vydej dalším.