Jan 11 – vzkříšení Lazara

Kázání:

Sestry a bratři, budu vám dnes vyprávět, jak moc a v čem mě tento text rozčiluje a taky kde v něm nacházím naději. Věřte, že je to vpravdě zápas a nedokázala jsem ho vést neosobně.

Patřím k těm lidem, kteří mají s takto popsanými událostmi problém. Možná to znáte od přátel, kolegů nebo od sebe – když slyšíme o takových zázracích, máme chuť příběh ozávorkovat. To měl zas někdo velké oči! Jsme naučeni jednat racionálně, důvěřuj, ale prověřuj. A takové věci se nestávají. Možná je to také osobnější a jemnější problém, než že návrat z mrtvých není prostě v řádu přírody. Je za tím bolestná zkušenost. Jaký to má význam pro můj život, když tohle přece běžně nezažívám? Buňky si bují, děti se rodí s vadami, nehody se stávají, lidé umírají – a nikdo proti tomu nic neudělá. A když už se někdo uzdraví, proč jiný ne? Proč Lazara vzkřísil a jiní umřeli?

Na takové otázky existují samozřejmě také „zbožné“, avšak strašlivé odpovědi. Špatně ses modlila sestro, nemáš dost víry. A nebo – Bůh má přesný plán, on tohle utrpení v tvém životě naplánoval nebo dopustil, takže ho nes. A pokorně se uč, že všechno zlé je pro něco dobré. Právě v tomto příběhu jedná Ježíš v jednu chvíli podobně – a to je ta další věc, která je pro mě hodně temná – proč váhá, proč nechá Lazara umřít? Lazar umřel, ale jsem rád, že jsem tam nebyl. Prosím?!! Pokusy na lidech bez jejich vědomí ve jménu dobra? Víte, mám pocit, že jsou věci, v našich životech i v dějinách, které nebyly dobré vůbec pro nic a zkoušet v nich najít pozitivní věc je rouhání proti životu. Řeč evangelisty Jana je mi v tomto ohledu naprosto cizí a vzdálená. Tady jsem ve slepé uličce.

Musím do textu vstoupit jinak, z jiného místa. Ve stejném textu čtu o Ježíši jako o vášnivém a milujícím. O člověku, který má rád své přátele; nedbá na nebezpečí, které mu hrozí, když má být se svými milovanými. Ježíše tu vidíme se slzami v očích – protože to je lidské, plakat, truchlit po těch, které člověk miluje. Protože je správné mít smrt za nepřítele. A je zdravé zdravě se … rozhorlit, když vidíme okolo sebe a ve světě utrpení, smutek, neštěstí a i nevíru. Zdravé rozhorlení, to je výbuch energie, která se chce aktivně postavit všemu, co nás dělí od života. Ježíš v tom není nějaký hrdina nad věcí, není v něm žádný „bohorovný“ klid, je nekonečně lidský. Je blízký, náš bratr. A zároveň vím, že je „bohu rovný“, totiž že v něm, právě tady mohu vidět odlesk Boží tváře. V soucitu, v blízkosti, ve tvořivosti, ve vášnivém nasazení pro dobrý život ve všech jeho podobách. Bůh za nás v Ježíši zápasí, aby nás vytrhl smrti.

O takovém Bohu chtěl napsat evangelista Jan. Vprostřed přečteného oddílu totiž vyčnívá teologická debata, to je – jak se teď anglicky říká – highlight textu. A pěkně česky prostě Zlatý hřeb.

Ježíš Martě řekl: „Tvůj bratr vstane.“
Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

Tohle je ta zpráva, sdělení, které si máme zapamatovat: Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. Je na Boží straně. A Boží strana je život a vzkříšení. Život, který je větší a obsáhlejší než to, co je ohraničeno početím a smrtí. Bůh sám je život – a my v něm žijeme, pohybujeme se a jsme (jak říká Pavel ve Skutcích), to Bůh proniká a inspiruje vše, nově tvoří a přetváří to, co směřuje k zániku, někdy díky našim rozhodnutím a činům, jindy prostě tím, že jsme součástí stvoření. A co ten nový a věčný život znamená konkrétně, to nám Ježíš přišel ukázat na svém lidském životě mezi námi. I když nás přemáhá smrt, život je vždycky větší, život obklopuje a přemáhá smrt.

A na tento zlatý hřeb zavěsil evangelista Jan svůj příběh o Lazarovi. O vzkříšení. To je pro Jana znamení – stejně jako víno v Káni, rozmnožený chleba, uzdravování. Ukazuje nám tu – Ježíš je skutečně od Boha, jeho Mesiáš. Jenže právě to, co Jan považuje za ilustraci, tedy za něco, co nám všechno osvětlí, je pro nás skeptiky 21. století spíš zatemňující. Ježíš pro nás není mocný divotvorce, neřku-li kouzelník, na tom se naše víra nezakládá, zázraky vidíme spíše v pokroku lékařské vědy. A proč ne, jestliže Bůh je všechno ve všem, pokud podporuje vše, co zachraňuje život, pak jistě stojí i za objevy, přístroji, léčivy i citlivými lékaři.

Přijde mi, že existuje ještě horší věc než tělesná smrt. A to být mrtvý ve svém životě. Když prorok Ezechiel stojí nad plání plnou suchých kostí, celý jeho národ fyzicky žije. A přesto v nich není žádný život. Neslyší, nereagují. Už to nějak v tom exilu nějak doklepeme, pak vymřeme, nic nezkoušej, nemá to cenu. To nepůjde. Jsi optimista? Ale no tak…

Když jsem přemýšlela předběžně nad kázáním, měla jsem dojem, že někde v těchto místech, na druhé straně papíru A4, dokážu už dát odpověď, že už tady bude ta naděje – nezažíváme sice běžně vzkříšení z mrtvých, ale můžeme zažít vzkříšení nadějí, probuzení lásky, ujištění o tom, že jsme milovaní a chtění, že na nás někomu/ Bohu záleží. Ale pak jsem najednou uviděla, že tohle je někdy stejně těžká věc k uvěření i k zažití jako fyzický návrat do života. Jo, v poslední den, tam to Bože nějak zařídíš, abychom se ještě nějak nadechli nadějí a byli optimisty, ale teď? Teď nic nečekám.

Sestry a bratři, Ježíš nás volá. Marta mu ještě vyšla naproti, Marie potřebuje pošťouchnout, s Lazarem to vypadalo bídně. Ale Ježíš přichází a volá. To je hlas z nebe, i když to vypadá jako obyčejné setkání za městem. „Je tu mistr a volá tě!“ Prosím tě, zkus s ním promluvit. Lazare – tak pojď už ven, čekám tu na tebe. Pojďte o krok dál, než normálně chodíte. Přestaňte naslouchat těm, kdo jenom hořekují. Jednou si nechte sundat obvazy, které vám brání v chůzi, šátky přes hlavu, co vám brání vidět. Zkuste vidět dobré, a ne jen problémy. Nechte si vlít novou krev do žil. Je tu Mistr a volá tě, pojď ven.

A teď je to na nás. Odpovědět. A každý z nás má svůj způsob, kroky budou různě velké, různě náročné, různě viditelné. Ježíš totiž Lazara i nás volá ke svědectví – k tomu, abychom s ním ještě chvíli šli a byli přítomni tomu, co dělá, jaký je, co ukazuje o Bohu. V Janově evangeliu následují Velikonoce. Ty jsou i před námi. Uvidíme Ježíše na kříži – lásku vášnivou a jdoucí do krajnosti. Ježíše, který se vydává, protože věří, že láska je silnější než smrt. A Bůh v neděli ráno řekne: Ano, tak to taky vidím.

Možná, že se v nás skrývají skeptici nebo na nás oprávněně leží velký smutek, abychom mohli udělat nějaký, byť malý krok. Pak zkusme s Ezechielem nad tou hromadou suchých kostí aspoň říct: Já nevím, nevidím nic, co by vypadalo živě, co by mohlo ještě obživnout – ale Pane, ty to víš. A spolehnout se na Božího Ducha.

Ježíš nás totiž volá – volá ke vzkříšení živých, ke vzkříšení teď a tady. Abychom skrze lásku překáželi smrti ve všech podobách. Amen.