Čtení: Sk 2:14a, 36-41

Kázání text – Lk 24, 13-35

Sestry a bratři,

Když nám během letošních velikonočních nedělí dává ekumenický lekcionář možnost, abychom se probrali několika příběhy o setkání se vzkříšeným Ježíšem, ukazuje se nám nápadně, že víra ve vzkříšení je strašně nesamozřejmá. Ve všech evangeliích je zmínka o tom, že učedníci a další lidé slyšeli o tom, že Ježíš nezůstal v hrobě, a nevěřili. Dokonce vědí, že se s ním druzí setkali, a nevěří. Podle Matouše ho dokonce viděli – a stejně někteří pochybovali. Ne, víra ve vzkříšení, ve Vzkříšeného, není samozřejmost, nejde tak nějak sama od sebe. Víra nevzniká ani „pod tíhou“ důkazů, ani jako reakce na nedostatek důkazů. Pokud bychom snad chtěli přece jen nějaký důkaz, tak je to snad ta obrovská nepravděpodobnost toho, že se společenství ustrašených, zklamaných a uzavřených lidí otevře celému světu, dokáže měnit názory, stará se o vyvržené a kvůli tomu všemu nasazuje své životy. Je to tak nepravděpodobné, že za tím musí být velmi silná událost. Ale i na to nám může kdekdo říct: Tak ano, něco se stalo, ale co já s tím. Evangelista Marek na to má odpověď – kterou už slyšeli přinejmenším ti, co byli v kostele na velikonoční pondělí – čti od začátku Ježíšův příběh a rozvažuj nad tím, jestli ti to celé dává smysl.

Ti dva, co jdou do Emauz, smysl nevidí. Shromáždili všechna fakta o událostech Velkého pátku. Mají i svědectví o událostech nedělního rána. Znají Ježíšova slova. Ale nedává jim to osobně vůbec žádný smysl. Jsou plni smutku a rozčarování. Jsou zklamaní, jejich víra/důvěra v Ježíše – kterou jistě předtím měli – se rozpadla. Tady se ukazuje, že ani víra, kterou člověk už jednou „měl“, nemusí být na pořád. Naši víru otřásají různé životní události, zklamání ve sboru nebo se do ní nepozorovaně vplížila vyprahlost a nenaplněnost. Dost možná, že se ani nechceme modlit, žít ve společenství, nechceme věřit…

Když se k těm dvěma chlápkům, Kleofášovi a tomu druhému, připojí Ježíš, ani ho snad na začátku nevnímají. Zajeti ve svých kolejích, v zajetí toho, co se právě stalo. Představuju si je trochu jako koně u kočáru, na očích mají klapky, které jim brání vidět všechno v širších souvislostech. Mají jen omezený výhled.

A teď sledujme Ježíše – já se prostě nemůžu ubránit nadšení z toho, jak s učedníky jedná!

Ježíš se k nim připojí na jejich cestě. Připojí na jejich cestě. Tehdy, kdy se vracejí starých kolejí, když nic nechápou, když nevěří. A jde s nimi. Jde s nimi kus cesty. Není hned chytrý, neříká jim, co je pro ně nejlepší, nevyčítá. Jde s nimi, jejich tempem, jejich směrem. Vnímá je – jejich situaci otřesených.

A pak se ptá: O čem tu spolu rozmlouváte? Když se mu skoro vysmějí, že je opravdu dobrý ignorant, že jde z Jeruzaléma a neví, co se tam o víkendu dělo, znovu se ptá: A co to bylo? Nebojí se, že bude vypadat jako trouba, to pro něj není podstatné. On se totiž skutečně ptá – a chce slyšet naši verzi. Náš příběh. Naše starosti, náš zármutek – potřebuje to slyšet z našich úst. V co vlastně věříme, co nás zklamalo, co jsme čekali… A to může být na dlouhé povídání. V tomhle je opravdu trpělivý. I když by jim mohl skočit do řeči daleko dřív.

A oni vypráví – jak se jim všechno zhroutilo. Že Ježíš byl podle všeho opravdu prorok, Bůh skrze něj působil velké divy, bylo znát, jak je Bohu opravdu blízko. A oni dva a mnoho dalších do něj vložili nemalé osobní naděje. A teď je všemu konec, zemřel. Co zemřel – naši přední znalci Písma a velekněží ho na smrt vydali, nechali ho ukřižovat! Nechtěli vidět nic z Božího působení. Chápeš to? Já teda ne, nedává mi to smysl. Nejen že mám pocit, že mi umřela všechna moje osobní naděje, ale já se zklamal i v těch autoritách, v lidech, kterým jsem věřil, které mě doteď směrovaly.  Myslel jsem, že rozumím Bibli, ale teď jsem ztracený. Rozpadl se mi můj svět. Co mi zbylo? Ještě jdu – ale kam? Ještě žiju – ale proč? Ještě plyne čas – a všechno je pořád stejné, můj dům, postel a židle v něm, vrátím se k řemeslu – ale už mi to nedává smysl.

Je možné, že právě v takové otřesenosti událostmi začne být člověk vnímavější. Začne přemýšlet, smysl hledat, ptát se po něm, pátrat a pídit se. A nebo taky ne – spoustu lidí má v takovou chvíli věci za hotové, nezměnitelné, právě tehdy se ve zlobě či zranění uzavře. Jenže ke smyslu je dlouhá a často náročná cesta.

Ježíš těm dva otřeseným dlouho naslouchal. Pak jemně převzal otěže, začal vést jejich rozhovor. A rozhovor s tímto poutníkem je rozhovorem s Bohem. S Bohem, kterého člověk často nepoznává, protože má zafixovánu jinou podobu Boha. Bůh je přece daleko na nebesích, majestátný, snad nás opustil, nikde ho nevidíme – jenže on tu jde vedle nás, a strašně obyčejně. A Ježíš klade člověku otázky, to on začal rozhovor. A otázky jdou na tělo: Když mi to tady tak vyprávíte, ještě vám nedošel smysl? Je vaše srdce opravdu tak pomalé, že ještě nevidí za obzor? Ale protože Ježíš ví, že naše srdce i mysl jsou někdy pomalé, hovoří s nimi dál. O tom, jak Bůh odedávna jednal se svým lidem nikoliv donucováním, násilnou mocí, ale mocí lásky a přemlouvání, vábení ke své cestě, ke své vizi světa. A že už dávno proroci zakusili na sobě, že tato cesta je riziková, že vzbuzuje ve zlu odpor, protože pozvání ke svobodě, k lásce a otevřenosti, to je provokace protivníka. A o Božím Mesiáši předpověděli proroci v písni, že se právě takhle bez hlesu, jako beránek vedený na porážku, postaví před lidský nespravedlivý soud, nechá na sebe dopadnou zlo a vinu všech, a tak ji zastaví a zruší. A Bůh ho nenechá ve stínu smrti. Že přece „smrtí cesta jde ke vzkříšení“.

Poutníci spolu vedou rozhovor, a když si tu scénu představím v mysli, vidím, že tu se někdo něco zeptá, pak se zastaví, otevřou kapesní Bibli a hledají, čtou a možná se chvíli hádají, někdy ten rozhovor bolí a jindy hladí, někdy otázky zodpovídá a jindy jiné klade, někdy na chvíli umlká a pak je překotný jako horská řeka. A někdy jindy se takový rozhovor vede před kostelem, a taky v hospodě, v dopisech a přes Skype, doma u stolu a při náhodném setkání na rohu, někdy trvá hodiny a jindy se podstatné řekne ve dvou větách. A je to obyčejné a běžné. A přece právě tohle je dobré a spasitelné, k záchraně a ke smyslu vedoucí.

A to ti dva učedníci cítí, že s tímto souputníkem je jim dobře. Když se blíží čas rozloučení, zvou ho ještě k jídlu, k přenocování. Nabídnou mu svůj dům, postel i židli, nachystají stůl i jídlo a on vděčně, bez zdráhání přijme. A pak se najednou promění situace – pozvaný se stává hostitelem. Láme chleba a rozdává „toto jest mé tělo, které se za vás vydává“. A oni to najednou vidí. Ježíš je s nimi. Přijímají svůj vlastní chléb, ale najednou je to mana z nebe, Boží pokrm, najedou se stávají součástí Ježíšova těla, Ježíšova života. Jsou přítomni Božímu jednání. Jejich dům je chrámem. Protože Bůh to tak odedávna dělá. Prorok Ozeáš to vystihl poeticky, když zaznamenává Boží vyznání: Svůj lid jsem si zamiloval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k nim nakláněl a krmil je.

Pro Kleofáše a jeho druha to v tu chvíli začne mít smysl – najednou v té změti situací, slov, setkání, velkých i malých dějin, rozeznávají Boží cestu. Vidí, jak se Ježíš od počátku do konce s touhle Boží cestou ztotožnil. A že tahle Boží vize může dávat smysl i jejich životu, že křísí i jejich naděje. Poznávají, jak to, co vypadá obyčejně, může díky Boží přítomnosti rozkvést a přinést velikou a mnohonásobnou úrodu. A i když pak už Ježíše nevidí, silně vnímají, že je přítomen na každém místě, v každém okamžiku. A že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Že ten život silně pulzuje i v nich samých. A tak se seberou a jdou zpět do Jeruzaléma, co jsou nějaké tři hodiny pěší chůze proti možnosti tohle sdílet s přáteli, proti naději a životu, který sdílejí s Ježíšem.

Když se společně v Jeruzalémě setkají s dalšími učedníky, spojí je tichá radost a víra, že vzkříšení se týká každého života, každého srdce, každé chvíle. A že Bůh je přítomen v setkáních, v přátelích, v chlebu a víně, ve slovech i ve Slovu, v písních. Že svoboda, láska, otevřenost pramení z Boha a je možno je srdnatě a směle žít. Že to všechno prostě má smysl.