Čtení pro potěchu duše Miroslav, 6. listopadu 2020


Úvod

Milé sestry a bratři, dnešní kázání bratra vikáře zazní v neděli během
online bohoslužeb a vy můžete být při tom prostřednictvím tohoto dopisu.
Kázání bratra vikáře je založeno na slovech apoštola Pavla křesťanům, kteří
se cítili být otřeseni ve své víře smrtí svých blízkých, bratří a sester a taktéž
tím, že svět zůstává pořád stejný, stejně temný, stejně jakoby opuštěn Bohem.
Děkujeme za zpětnou vazbu na online bohoslužby i na dopisy. Slyšeli
jsme kladné, vděčné ohlasy. Snažíme se dělat všechno nejlépe s technikou,
kterou máme k dispozici. Kvalita tomu odpovídá, ale přesto jsme přesvědčeni, že to přináší zvěst evangelia, že můžete být svým způsobem přítomni
ve shromáždění, jak jste byli a jste zvyklí.
Stále platí, že se můžeme kontaktovat telefonicky, mailem, online
možnostmi internetu. Pokud vím, tak nikdo z nás zatím (a doufejme stále)
není v ohrožení života. Ale pokud o někom víte, že je na tom špatně, prosím,
pamatujme na něj i v modlitbách, ale vyměňujeme si informace podle možností. Ta izolace, v které jsme, je skučně hmatatelná. Děkuji.
Bratr vikář si pro vás přichystal také povídání o Bílé hoře, letos si
připomínáme kulaté výročí této události počátku sedmnáctého století.
Příští neděli bude v online bohoslužbách kázat sestra farářka Marta
Sedláčková. Tak snad se to povede. A dáli Bůh, budeme zase spojeni zvěstovaným evangeliem.
Děkuji také Radku Férovi a Matyášovi Sedláčkovi, že technicky zajištují vznik videa bohoslužeb.

Pokoj vám všem a buďme dobré mysli.
David Sedláček, farář

Modlitba
Laskavý a spravedlivý Pane, děkujeme Ti, za setkání s Tebou a našimi blízkými, ať na blízku či v dáli. Děkujeme za dar neděle, času odpočinku a svátku svobody. Poučuj nás z našeho pobývání pod nebesy a uč nás
počítat naše dny. A prosíme o Tvé provázení nejen dnešním dnem, ale i celým týdnem, který se dneškem počíná. Amen.
Slova apoštola Pavla z 1. listu Tesalonickým 5, 1-11
Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře
víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ‚je pokoj,
nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou.
Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj.
Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.
Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v
noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme
střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu.
Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte
a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.
Kázání bratra vikáře z 8. listopadu
„Pane, dej nám nyní svého Ducha, který by nás spojoval
beze všech rozdílů, abychom jedno byli a uměli počítat tuto chvíli jako čas s
Tebou,
abychom uslyšeli Tvůj hlas. Amen.“
„Jak můžeš věřit v Boha? V tomhle světě? Války, nemoci, tragédie,
dieses Scheiz!“ tiché mumlání zpoza kšiltovky zesilovalo v žalobu a provokatér se mi podíval do očí. Nikdy ten pohled nezapomenu. Oči všech se upřely na odpověď. Už je najednou nezajímal mobil, třída instalatérů předměstí Kaiserslauternu se ztišila.
„Právě proto věřím v Boha, který je na rozdíl od tohoto světa spravedlivý. A vím, že chce abychom se na nápravě světa podíleli – všichni, tedy
i vy, vy jste náramně důležití, každý z nás. Pro lepší svět, a hlavně pro
Boha!“
To ticho by se dalo krájet. Lůzři tohohle ošklivého města, kterým se
to dávalo najevo, najednou slyšeli, že nezáleží na premiantech, na úspěšných, bohatých klucích v černých BMW, ale na nich: montérky, chraplavé hlasy od cigaret a pach od marjány…. Abdul i Karl, Nico se napřímili a mohl jsi to na nich vidět.
Jak můžeš věřit v Boha? V tomhle světě? Války, nemoci, tragédie,
dieses Scheiz… Otázka se opakuje, provází nás od časů Pavlových a my jako
křesťané nemůžeme dát jinou odpověď, jinak bychom nebyli křesťané, ale
pánbíčkáři, kteří čekají, až si pro ně přijede nebeskej autobus a toho zlýho
souseda od vedle tu nechá. Měl se více snažit, měl na sobě makat.
„Smůla, ale my už musíme jet,“ říkáme na stupínku u řidiče, kterej
má křídla a zpívá pořád to svoje Haleluja!
Členové Pavlova sboru to měli ještě těžší. Od něj a jeho druhů slyšeli,
že je Ježíš vysvobodí ze smrti a jejich přátelé umírali a nic. Žádná velká paráda. Hrob, smutek, zármutek. Beznaděj.
Navrch se zdáli mít ti, kteří sázeli na loajalitu císaři a osvědčené recepty. „Když jsem tu já, není tu smrt a až tady bude smrt, nebudu tu já.“
říkali a s ironickým úsměvem, dávkou pohrdání. A pak tu byli jiní, kteří chodili do věštíren, četli z cest ptáků v oblacích a vnitřností zvířat a smrti se báli, doslova jak čert kříže.
Jedněm nebo druhým, těm nebo oněm byli křesťané náramně podezřelí, vlastně odporní a protivní. Drželi pospolu, dělili se o chléb, pečovali o
nemocné a hlásali to svoje nenásilí, mír. A z otroků byli bratři pánů a pak tu
byla ta naděje na vzkříšení…

Na první pohled by se mohlo zdát, že první křesťané byli protivní
svou uzavřeností do sebe. Projet válkou a nebezpečími v zapečetěném vagónu, řekli bychom s Dietrichem Bonheofferem, to by byl jejich plán.
Jenže přesně tak to v Písmu nestojí. Pavel to ví a varuje. Žádné zapečetěné vagóny, tady a teď je vaše místo, vaše bojiště, vaše místo zkoušek.
Ježíš se solidarizoval s vámi, teď je řada na vás, abyste tady byly pro tento
svět, ale ne ze světa.
A naši mrtví? Apelu na solidaritu rozumíme, ale mrtví z hrobu nevstávají. Zombee jsou akorát v levných hororech.
Slyšíme tehdy i dnes kritickou otázku, ironický úšklebek. Pavel netančí kolem horké kaše: „On zemřel za nás, abychom my, ať živí nebo zemřelí, žili spolu s ním.“ V té odpovědi je více než jen slabá útěcha. Je v ní
program pro život i pro odcházení. Už dnes můžeš zažít Tvůj život s Ježíšem, Tvé hodiny tikají přesněji, a přece stejně jako ostatním.
Bytí s naším Pánem není pojišťovnou štěstí, už nyní zakoušíme
dobro, lásku, upřímnost, pokoru mezi našimi blízkými, Ježíš chce rozšířit
pole působnosti. Jsme-li k sobě takoví, fajn, ale co ten protivný soused, volič
jiného kandidáta, maník na facebooku… Umíme k němu projevit dobro,
lásku, upřímnost, být před ním pokorní? A zase, nejde o plnění skautských
bobříků, buď to děláme pro to, že nás Bůh proměňuje, nebo jen ze sportu. A
zase, žijeme v tomhle světě – tedy místem stvořeném pro krásu a dobro a
zmutovaném v kýč a sobectví, žijeme s druhými pro druhé, pro ono vzácné,
drahé a protrpěné a pochybnostmi zmítané: Ano, Pane, pomoz nedověře mé.
Jinak a lépe, i my zápasíme s drakem v nás. Jsme dost cool, super a
otevření? Kolik bude vážit naše víra na nebeských vahách, dvacet kilo nebo
patnáct tun? A v dnešní corona krizi, máme být s těmi, jimž jsou přeplněné
nemocnice jedno a mávají patenty na rozum a povolenkami na parkování
v zakázaných zónách, chodí na pivínko do zavřených restaurací a nač
roušky? Protože máme vstupenky do nebe, tak nám vlastně smrt nehrozí?!
Anebo se dáme na stranu těch, kteří strachy nejdou ani na nákup a za oknem volají policii, když si holka zapomene masku doma, na ulici běhaj děti? Nebo jsou pověrčiví jak staré báby a volají věštkyni a odpověď hledají v kávové sedlině, v astrálních andělech?
Není mi líto, tohle nejsou dresy pro nás, žádná falešná bezpečí,
ozkoušené modely a jedna paní povídala…
Obrnění trpělivostí a láskou, naděje brání náš výhled, ale ne našemu
výhledu, a tak nevěříme na nebeské váhy a svalovinu víry vysportovanou ve fitku víry, kterému se říká kostel. My zápasíme s temnotou, zlobou, malostí, právě tak jako druzí, a proto solidarita s druhými znamená pochopení. Namachrovanci svět nespasili a nespasí – byl to podvyživený Ježíš na kříži i radující se Ježíš u stolu. Tedy jako Ježíš vyrážíme na pouť, a hle: restaurace jsou zavřené, aby nebyly přeplněné nemocnice a roušky nosíme z ohleduplnosti. A hle: ten někdo za oknem už nemá strach, protože slyší, že není sám, ani ve smrti nebude a kávová sedlina patří vymýt, přece nejsme čuňátka a anděli jsme vlastně my, protože jsme si vzpomněli, že už jsme se dávno neviděli a jak se jako má…
A smrt?
Vím, že jsem s tou otázkou protivný, ale Pavel nám také nedá pokoj.
Protože falešných jistot je habaděj.
Smrt je. Smrt je prahem ve dveřích, musíme jej překročit a vejít jednou, až přijde náš čas, do té velké místnosti a budeme překvapení koho tam
všechno uvidíme. Tesař nám udělal díru pro dveře a my už teď cítíme to
teplo, nebojíme se tmy. Protože když je tma, tak se přece rozsvítí a chci-li
být ráno v cajku a sloužit svou prací, tak to s osmi bechery opravdu nezvládnu.
A smrt je také povzbuzením, abychom svůj čas měřili opravdově,
vážně, abychom uměli počítat naše dny. A díla našich rukou tomu odpovídala.
Aby zemřelí žili s ním? V minulém týdnu se zaplnily hřbitovy svíčkami, mysleli jsme na ty, kteří s námi fyzicky nejsou. Ježíš už je hostí, už
jim odpustil, tak můžeme odpustit i my, staré křivdy, opomenutí, špatně
pochopený vtip, narážku, výpadek lásky, který se mezi lidmi stává. O věcech
jiných, těžších, těžko odpustitelných nechci mluvit, paušalní soudy a laciné
útěchy nejsou v naší kompetenci, ale v rukou soudce. Milostivého, ale
soudce.
Jakou hodnotu by mělo jakékoliv dobro, kdyby nakonec mělo být
srovnáno se zlem s lehkostí a bez vědomí, že soudce všeho světa miluje spravedlnost.
Naši mrtví jsou tady s námi, pijí z kalichu, ze kterého i my pijeme a
jí chléb, který jsme i my okusili. Nejde jen o vzpomínku, jde o blízkost těch,
kteří už překročili práh a je jedno, jestli dnes nebo před čtyřmi stoletími.
Jak můžeš věřit v Boha?
V tomhle světě? Války, nemoci, tragédie, dieses Scheiz… Tak se
mohli ptát i ti, kteří před čtyřmi stoletími s otevřenou pusou hleděli na brány Prahy dokořán, když praporce krále a stavů klesaly pod náporem bavorských a císařských pluků na Bílé hoře a na pár set let mělo být vymalováno a ticho po pěšině víry vyšlapané Husem a žité v Pravdě
Páně.
Jak můžeš věřit v Boha?
V tomhle světě? Války, nemoci, tragédie, dieses Scheiz… Věřím,
protože miluji a jsem milován. Hříšník, chybující, těšící se
z momentu, kdy i já jsem vyzván po vyznání vin, abych v kruhu
mohl pít kalich, jíst chléb. Cítit jako Pravda, dobro a láska mění mě a mé
myšlenky, doufání a odvahu ve službu. Klesám na kolena, protože mě bude
zvát můj Pán. Před nikým jiným nechci pokleknout. I můj dědeček zemřel
v kleče.
Pustíme se do práce, zlomíme okovy, vydáme se za světlem? Ano,
dnes. Nyní i díky těm, kteří na hřbitovech spí a pomáhali svědčit, protože i
je pozval Pán. Jako zve nyní nás všechny, abychom s ním byli v životě i ve
smrti.
„A pokoj Boží převyšující všechno naše, chápání, ať střeží vaše srdce
i mysl v Kristu Ježíši. Amen.“


Schůzky s historií


Zastavení první, bělohorské a nardenské
V kalendáři vidíme dvě data – obojí nás provázejí pokorným ztišením. Před čtyřmisty lety vyvrcholilo stavovské povstání bitvou na Bílé hoře,
pro české stavy a krále skončila porážkou. Země Koruny české ztratily v průběhu dalších let nebývalou náboženskou svobodu deklarovanou i pro poddané, vyspělý ústavní systém i naději hospodářského vzestupu. Nastoupivší absolutismus, nařízený vládnoucí katolicismus i následný úpadek byly příliš velkou cenou za nepovedenou rebelii, neschopnost a kalvinistickou bigotnost panovníka i neochotu stavů otevřít zbrojnice poddaným, jak se to stalo v podobných případech v Nizozemí a Anglii. Za chyby se platí a část vůdců zaplatila cenu nejvyšší. Jejich smrt na Staroměstském rynku je obětí za druhé, ať už povstání probíhalo jakkoliv, a zaslouží si pietní úctu jako naši předkové ve víře.
Týden a padesát let od osudné bitvy skonal na svém lůžku stařec,
který členy jednoty bratrské provázel oním časem válek, morů a protivenství i různými zeměmi, autor Labyrintu světa a Ráje srdce, Velké didaktiky i Orbu pictu, Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, Jan Amos Komenský. Nebyla mu dopřána velká politická vítězství, k jeho nohám se nekořili vojevůdci, ale přesto byl tím, kdo člověku otevřel dveře ke vzdělání jako dílně lidskosti a může nás inspirovat svou vírou, láskou a nespoutaným duchem.

„Člověk je Bohem stvořen pro svobodu, uveďme tedy člověka na svobodu!“
Citát Komenského, výzva do dnešních dní, do dnešních zkoušek a otázek.
Jsme národem Komenského?


Závěr
Přejeme vám všem pokoj Boží.
Těšíme se setkání, nabízíme příležitostné pastorační rozhovory přes
telefon, mail i krátká setkání u dveří. Zdravíme do kazatelských stanic, pokud je to možné i vy pozdravujte druhé. Mysleme na sebe navzájem.
Celocírkevní sbírka Jubilejního tolerančního sboru probíhá a bude
končit 15. listopadu 2020. Můžete přispět. Postup a platební údaje najdete na webových stránkách sboru.
Letos se nemohlo konat Dárkování. Přesto je třeba myslet na částku
7000,-Kč, které posíláme z výtěžku Dárkování na Adopci na dálku. Letos se
budeme muset složit formou sbírky, abychom mohli i letos Adopci na dálku
podpořit. Údaje ke sbírce budou časem zveřejněny.


Kontakty:
David Sedláček, farář: 603 186 128
Richard Vlasák, vikář: 607 906 963
Lia Ryšavá, kurátorka: 724 729 477
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Miroslavi
Husova 67/77
671 72 Miroslav
E-mail: ;
Web: miroslav.evangnet.cz