Evangelíci v Miroslavi tvoří ve srovnání s počtem obyvatel menšinu, která má však dlouhou a zajímavou historii sahající až do raného novověku. Ať už se ohlížíme do minulosti, či sledujeme-li dění města v současnosti, s evangelíky se setkáváme. Také jedna z dominant města, evangelický kostel, o jejich existenci a živém sboru vypovídá. Abychom se o této menšině více dověděli, musíme skutečně sáhnout hluboko do historie a začít vyprávění trochu zeširoka.
Období před třicetiletou válkou
Z odkazu české reformace zahájené Mistrem Janem Husem na počátku 15. století, i evropské založené na učení Němce Martina Luthera a švýcarského reformátora francouzského původu Jana Kalvína o století později, vznikly v zemích Koruny české mnohé nekatolické církve. Hmotný doklad přítomnosti evangelíků na Znojemsku představuje např. kostel v Běhařovicích, který dal roku 1596 postavit majitel Tavíkovic Jiří Kryštof Teuffel, svobodný pán z Gundersdorfu (Městys Běhařovice).
Nekatolíci v té době byli přítomni i na miroslavském panství. Dokládají to následující události. Roku 1520 zdědil miroslavský statek Zikmund Valecký z Mírova, kterému roku 1536 udělil Ferdinand I. patronát nad miroslavskou farou. Zikmund nerespektoval přiřknutí fary knězi Melchiorovi moravským zemským hejtmanem Janem Kunem II. z Kunštátu (1495 – 1540) a dosadil sem nekatolického kněze Achatia. Roku 1565 postoupil Jiřík z Mírova miroslavský statek nekatolickému pánu Václavu Hodickému z Hodic. Následně majetek přechází na Hynka Hodického z Hodic. Ten se účastní stavovského odboje proti císaři Ferdinandovi II., a proto je mu statek zabaven a prodán. Tím nekatoličtí páni v Miroslavi končí. V roce 1624 jezuité Pozděradský a Plachý a v roce 1629 další člen řádu hlásí, že se jim podařilo na katolictví obrátit 200 osob, přestože si jezuita Kašpar Klement stěžoval na tvrdošíjnost a vytrvalost evangelíků ve víře. (Haňák, str. 252-3, 256). Díky tvrdošíjnosti a vytrvalosti evangelíků, na niž si Kašpar Klement stýská, udrželo se povědomí o víře otců po několik generací. Zda násilně obrácení nekatolíci své zapovězené náboženství také tajně praktikovali, jak je to doloženo z mnoha jiných míst na našem území, nevíme. Jisté však je, že téměř po dvou stech letech, po vyhlášení tolerančního patentu (13. 10. 1781) císařem Josefem II., se také v našem městě našlo několik rodin, které se k víře otců přiznaly.
Toleranční doba
V 80. letech 18. století vydal císař Josef II. několik patentů a nařízení, které v rakouské monarchii upravovaly postavení jiných náboženských vyznání než římskokatolického. Obecně hovoříme o těchto právních normách jako o tolerančním patentu. Nadále směla být trpěna vyznání světové reformace augšpurské (luterské) a helvetské (kalvínské), zatímco navázat na českou reformaci tehdy zákony ještě neumožňovaly. Věřící byli vyzváni, aby před zvláštními komisemi, které zasedly v přesně určenou dobu na jednotlivých panstvích, individuálně obhájili rozhodnutí přihlásit se k nekatolickému vyznání. Bylo tak nakonec učiněno i na miroslavském panství, přestože ve znojemském kraji vůbec k oficiálnímu vyhlášení tolerančního patentu nedošlo a prováděcí orgány se snažily o likvidaci zákonem tolerovaných církví, k čemuž využívaly všech svých možností. Počet přihlášených evangelíků na panstvích Moravskokrumlovska byl záměrně, ale i neúmyslně, snižován, což přispělo k nemožnosti včasného založení samostatného sboru v Miroslavi. (Přihlášky, str. V).
V kanceláři miroslavského panství zasedla komise poprvé ve dnech 21. – 23. března 1782, výpovědi všech byly pečlivě zaprotokolovány a s doplňky z pozdějších termínů a se seznamem z 11. května 1782 byly odeslány guberniu. ( Přihlášky k evangelickým církvím, str. 23)
Přestupující osoby měly před komisí odpovědět na čtyři otázky.
Uvádíme, jaké odpovědi volila Mariana Müllerová z Václavova č. 68.
Jméno a postavení?
„Mariana Müllerová, manželka Jana Müllera z Václavova.“
Jaké jste víry?
„Helvetské víry od 12. dubna 1782.“
Jaké máte pochybnosti o víře katolické?
„Musela jsem být katoličkou, protože nebylo dovoleno být helvetské víry. Ale teď mne můj duch vede k helvetské víře.“
Po třetí otázce následovalo duchovenské poučení, které mělo celkem 43 bodů. Na ně Mariana Müllerová reagovala následovně:
„Nebyla jsem přemlouvána, jen můj duch mne k tomu vedl. Přitom nedbám na bití, kterým mne častoval a častuje můj muž. Také si nikdy nejsem jista svým životem.“ (Přihlášky, str. 31)
Mariana Müllerová z Václavova se přihlásila hned na jaře 12. dubna 1782. V jejím manželství, jak jsme četli, však došlo k velkému rozkolu, neboť ji muž týral, bil a snažil se přimět k návratu ke katolické víře. Na úřední napomenutí muž nedbal a musel být proto vsazen do vězení. Ani to nepomohlo, žena utekla z domu a opět musely násilí mezi manželi řešit úřady. Muž žádal, aby manželka zůstala katoličkou, jako byla při svatbě. Ona byla ochotna vrátit se k muži pouze za předpokladu, že ji nechá u její víry. Dle úředních záznamů se manželé nakonec udobřili. Zda tomu bylo i ve skutečnosti ale nevíme. (Přihlášky, str. IV)
Mnohem lépe snad dopadlo manželství Pavla Špatze z Miroslavi č. 26. Pavlova pochybnost o katolické víře spočívala především v užití soch a rytin při náboženské praxi, neboť je to dle jeho názoru v rozporu s božím přikázáním. Pavlova manželka chtěla zůstat katoličkou a její muž vypověděl, že nebude svou ženu omezovat v praktikování katolické víry. Podle ustanovení tolerančního patentu pak byly děti zapsány podle víry rodiče téhož pohlaví. Dcery Eliška a Klára proto byly vedeny jako katoličky, zatímco synové Josef, Matyáš a Ondřej byli uvedeni jako evangelíci. (Přihlášky, str. 24)
Z obcí Miroslavi, Pemdorfu a Václavova se během roku 1782 k helvetské víře přihlásilo celkem 75 dospělých a 29 dětí z 25 domů. V seznamu přihlášených osob nalezneme příjmení: Dočkalová, Dofek, Dvořák, Gruna, Jelínek, Klein, Krbálek, Křečínček, Kříž, Márová, Mikyšek, Müllerová, Řezníčková, Šemše, Špatz, Šrámek, Štefan, Švanda, Zaliřepa. Dalších osm osob se sice samo či prostřednictvím hlavy rodiny nejprve přihlásilo k evangelické víře, ale v průběhu úředního řízení se vrátili ke katolickému vyznání. To je případ i Anny Marie, matky Jana Zaliřepy, která uvedla: „Jako katolička jsem se narodila a katoličkou zůstanu. Můj shora uvedený syn mě bez mého vědomí nechal připsat k novému učení. Ano, s boží milostí zůstanu katoličkou až do konce svého života.“ Vzhledem k tomu, že uvedený počet přihlášených osob v Miroslavi a jejím okolí nebyl dostatečný pro vznik samostatného evangelického sboru, byli věřící přiřazeni k nejbližšímu českému sboru helvetského vyznání v Nosislavi. Toleranční patent pro vznik sboru vyžadoval, aby v obvodu bylo minimálně 100 přihlášených rodin či 500 osob. (Přihlášky, str. 23-38)
Evangelické rodiny dokázaly navzdory protireformačnímu úsilí ukrýt a uchovat po více než 150 let česky psané náboženské knihy jako Bibli kralickou, kancionál (zpěvník) a Praxis pietatis čili Jak se cvičit v pravé zbožnosti od Jana Amose Komenského. Možnost přihlásit se k evangelickému vyznání znamenalo završení úsilí několika generací o zachování víry a jazyka svých předků. Přiřazení k nosislavskému sboru však pro věřící znamenalo až šestihodinovou pěší cestu k nedělním bohoslužbám. Pokud byla řeka Svratka rozvodněna, přinášelo cestování i značné nebezpečí. (Haňák, str. 257) Jak se v Miroslavi traduje, evangelíci mnohokrát přišli či s bryčkou přijeli až k samé Nosislavi, leč rozvodněná řeka je nepustila dál. Toto byl i pádný důvod, jímž byla podložena žádost císaři o zbudování vlastního kostela.
Žádost byla vyslyšena. V roce 1846 si miroslavští evangelíci, tehdy ještě příslušní do mateřského evangelického helvetského sboru v Nosislavi, vystavěli vlastní kostel na Znojemské, dnes Husově ulici. Podle stále ještě platných tolerančních zákonů musely stát evangelické kostely mimo hlavní ulice, nesměly mít věže, zvony a jiné zjevné prvky církevních staveb. Miroslavský evangelický kostel je v regionu poměrně ojedinělou ukázkou toleranční modlitebny. Od roku 1851 sloužil jako fara malý domek o dvou místnostech, který byl roku 1877 upraven a zvýšen o první patro. (Památník, str. 198) Teprve po vybudování kostela se miroslavští evangelíci osamostatnili a oddělili se od mateřského sboru nosislavského. Prvním evangelickým duchovním byl v Miroslavi od roku 1849 vikář František Kún, který však roku 1856 odešel do Spojených států. Evangelický hřbitov byl zřízen na západní straně městečka roku 1857, kdy byl farářem Josef Opočenský. Do té doby byli evangelíci pochováváni na katolickém hřbitově, jenž byl původně přímo u katolického kostela a od roku 1830 v současné lokalitě. (Haňák, str. 257; Jelínek, str. 57)
Zajímavou zmínku o stavbě miroslavského evangelického kostela, jinde nepotvrzenou, uvádí Dr. Hanuš Steiner: „Rafael König prý šel k císaři, aby se i protestantům dostalo práva mít svůj stánek boží … Sáhl hluboko do vlastní kapsy, když na jeho přímluvu protestantům bylo dovoleno zřídit vlastní chrám.“ (Königové, str. 38)
Mluvíme-li o miroslavských evangelících jako o menšině ve městě, musíme připojit, že až do konce druhé světové války patřili k menšině dvojí – nejen náboženské, ale i jazykové (národnostní). Evangelický sbor byl vždy nositelem tradice českého jazyka a bohoslužby byly konány česky. Např. v roce 1911 se v Miroslavi, Pemdorfu a Václavově hlásilo k českému jazyku 379 osob a 399 k evangelickému vyznání. K německému jazyku se v téže době hlásilo 3132 osob, ke katolické víře 2690 osob a židů bylo 421. Evangeličtí rodiče si proto přáli zřízení české školy a roku 1870 o to požádali Ústřední matici školskou. Ta sice projevila ochotu školu zřídit, ale vzhledem k tomu, že evangelíci požadovali zřízení školy konfesní, kterou by mohli navštěvovat jen děti evangelických rodičů a kde by učitelem byl výhradně evangelík, nebylo toto úřadem umožněno. V roce 1881 bylo ve fondu na zřízení české školy v Miroslavi 2 200 zlatých (Památník, str. 198) Na přelomu 19. a 20. století cvičili evangelické děti i dospělé ve znalosti českého jazyka faráři František Pokora a Josef Ladislav Hájek (Haňák, str. 257-8 – Jelínek, str. 57-61), neboť členové sboru měli možnost navštěvovat pouze školy německé. Faráři Pokora a Hájek dbali nejen na to, aby členové sboru byli schopni číst z Bible kralické a zpívat z českého kancionálu stejně dobře jako česky psát, ale snažili se také vštípit jim lásku k mateřštině, používat její pokud možno spisovnou formu, vedli je ke čtení českých knih a seznamovali je i s českými dějinami.
Intenzivní práce s mládeží započala už za působení faráře Františka Pokory. Do Miroslavi přišel velmi mladý, bylo mu dvacet šest let. Zřejmě to byl člověk plný elánu, který dokázal mladé lidi zaujmout. Mladí se začali scházet nejen k bohoslužbám a založili tzv. Kruh evangelických mladíků a panen. Sbor tehdy neměl, kromě kostela, jinou shromažďovací místnost. Schůzky po rodinách, nejčastěji prý na Václavově u Hrouzků, kde snad měli největší světnici, ale nevyhovovaly, a tak byl v roce 1901 sborem vybudován sálek vedle kostela, kterému se podle Kruhu evangelických mladíků a panen začalo říkat také Kruh. Nedělní večery v Kruhu s kulturními a vzdělavatelnými pořady si udržely nepřetržitou tradici až do současnosti. Jen s tím rozdílem, že po čase přestaly být výhradně určeny mládeži, a Kruh se stal místem mezigeneračního setkávání sboru.
Vzdělavatelná práce farářů Pokory a Hájka se odehrávala tedy především v Kruhu, nejen v neděli večer, ale také ve čtvrtek, kdy byl ve škole volný den. Postupem času vznikla v Kruhu také knihovna s možností vypůjčovat si knihy domů. Ta byla dle ústní tradice v době válečného nebezpečí ukrývána pod dubovými lavicemi v kostele. Jednotřídní česká škola, vedená učitelem Divišem, vznikla v Miroslavi v soukromém domě zakoupeném k tomu účelu na dnešní České ulici až 28. září 1913. Už o dva dny později ji však obecní úřad zavřel. Miroslavští evangelíci tehdy vypomohli tím, že nabídli sálek u kostela jako vyučovací místnost a řádná výuka mohla pokračovat již 5. října téhož roku. (Jelínek, str. 67)
První světová válka a poválečná léta
Období první světové války poznamenalo životy rodin i jednotlivců bez ohledu na církevní příslušnost, či mateřský jazyk. Padlí členové evangelického sboru mají památník na evangelickém hřbitově – mohutný kalich postavený na zavřené bibli, symbol českých evangelíků, stojící na mohyle z neopracovaných kamenů. Na ořízce kamenné bible je už téměř k nepřečtení vytesáno:
Padlým bratřím vojínům
1914 – 1919
Do mohyly je vsazena deska se jmény padlých s letopočtem úmrtí a symbolický vzkaz mrtvých živým:
Naše krev prolita
vám svoboda dobyta.
| Dočkal Adolf | 1919 |
| Dvořáček Adolf | 1917 |
| Krbálek Jan | 1915 |
| Mahovský Adolf | 1915 |
| Matyšek Karel | 1914 |
| Ryšavý Jaroslav | 1916 |
| Ryšavý Martin | 1916 |
| Ryšavý Pavel | 1916 |
| Sobotka Josef | 1916 |
| Sobotka Rudolf | 1918 |
| Šimša Otto | 1918 |
| Šimša Rudolf | 1916 |
Ve spodní části památníků je deska s biblickým novozákonním veršem:
Protož ve svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte.
Gal. 5.1.
Letopočet 1914 – 1919 poukazuje na úmrtí Adolfa Dočkala, který zemřel na následky válečných zranění a útrap až po ukončení války.
Současně se vznikem Československa sílila myšlenka vrátit se k odkazu české reformace a současně k dokončení procesu, který byl započat vyhlášením tolerančního patentu. Až dosud byly evangelické sbory rozděleny podle konfese na helvetské (kalvínské), k nimž patřila i Miroslav, a augsburské (luterské). Už ve druhé polovině 19. století se objevovaly snahy po sjednocení. Došlo k němu sloučením dvou evangelických církví augsburského a helvetského vyznání na generálním sněmu v Praze 17. a 18. prosince 1918. O rok později byl schválen a přijat název nově vzniklé církve: Českobratrská církev evangelická. Jejím symbolem je kalich stojící na Bibli, který vyjadřuje spojení s tradicí české reformace a reformací kalvínskou a luterskou. Církev se od té doby řídí při správě a organizaci zásadami presbyterně-synodními. O věcech celé církve rozhoduje synod, o správě jednotlivých sborů staršovstvo.
Charakter miroslavského evangelického sboru se nezměnil ani po první světové válce. Většina členů se zabývala zemědělstvím. Stejně jako dříve, i teď ve svobodném Československu, nepřestávali dbát na pěstování mateřského jazyka, lásku k literatuře i hudbě, úctu k dějinám a ke vzdělání. Charakteristickou postavou tohoto období je farář Lic.Th. Josef Ladislav Hájek, který byl miroslavským farářem dvacet pět let. Tento vzdělaný muž (působil např. jako redaktor celocírkevního časopisu Českomoravská jednota) byl autoritou nejen pro členy svého sboru, ale dle pamětníků byl i výraznou osobností města. Přestože to byl přísný evangelík, byl otevřený rozhovorům jak s katolíky, tak se židy. Vypráví se, jak se městečkem procházívali tři vážení muži – katolický kněz Josef Horák, evangelický farář Josef L. Hájek a židovský rabín Ernest Reich – ponořeni nejen do závažných náboženských debat, ale i do přátelského rozhovoru. Také v soukromém životě byl svému okolí příkladem jak svými zásadami, tak i praktickými schopnostmi, např. jako úspěšný moderní včelař.
V meziválečném období se také prohlubovala práce v diaspoře, tj. v širokém okolí, které územně k Farnímu sboru Českobratrské církve evangelické v Miroslavi patřilo. Už v roce 1922 vznikla kazatelská stanice ve Znojmě, v níž se scházeli znojemští Češi a pokračovala již dříve započatá práce mezi evangelíky na Moravskokrumlovsku (s kazatelskou stanicí se sídlem v Rakšicích) a v Bohuticích. Tam byla vybudována v roce 1935 modlitebna. Do sboru byl povolán diakon František Hašek, později vikář Jan Zlatohlávek, kteří se měli zaměřit zejména na činnost mimo Miroslav. (Církev v proměnách času, str. 171)
Dva roky po náhlém Hájkově úmrtí přišel do Miroslavi farář Jaroslav O. Sochor, který silně ovlivnil tehdejší mladé členy zájmem o kulturu, filosofii i etiku a prožíval se všemi nelehké období třicátých let charakteristické sílícími národnostními konflikty. Bylo zřejmé, že se Miroslav, nacházející se v pohraničí, stane součástí Velkoněmecké říše. Někteří miroslavští evangelíci společně s farářem Sochorem hledali možnost přesídlení do vnitrozemí, konkrétně do Modřic u Brna, formou výměny hospodářství s tamějšími německými sedláky. K této výměně nikdy nedošlo a její příprava byla prý také důvodem k tajnému odchodu faráře, který se už nikdy do Miroslavi nevrátil, ačkoliv byl miroslavským farářem až do konce druhé světové války.
Druhá světová válka a poválečná léta
Druhá světová válka zasáhla tvrdě do života města i do miroslavského sboru. Centrum sboru, Miroslav, se ocitlo v tzv. Třetí říši, a bylo proto odtrženo od Českobratrské církve evangelické. I samotný sbor byl rozdělen státní hranicí, kazatelská stanice Bohutice patřila ještě do Protektorátu Čechy a Morava, a byla tudíž dočasně přifařena ke sboru v Silůvkách. Jaroslav Sochor, farář sboru, nemohl do Miroslavi vkročit, práci zastával velmi statečně vikář Jan Zlatohlávek, kterému se podařilo navázat kontakt s českým sborem ve Vídni. Staršovstvo sboru sice odmítlo nabídku připojit se organizačně k rakouské evangelické církvi (Církev v proměnách času, str. 171), ale nebránilo se přátelským kontaktům zejména mezi mládeží. Vzhledem k nevelké vzdálenosti a přímému vlakovému spojení do Vídně docházelo i k vzájemným návštěvám. Sbor také vydával pro potřeby svých členů cyklostylovaný časopis formou sborové dopisu, který svědčí nejen o životě v tehdejší evangelické Miroslavi, ale je i důkazem odvahy vydavatelů. Miroslavský evangelický kostel byl v době druhé světové války jediným oficiálním místem ve městě, kde se mluvilo česky.
Bombardování města 7. května 1945 si vyžádalo oběti i mezi evangelíky včetně čtyř dětí. Jsou pochováni ve společném hrobě na evangelickém hřbitově, pohřeb se konal 9. května 1945. Na světlém jednoduchém pomníku jsou umístěny dvě černé desky se jmény obětí a jejich daty narození:
| Ryšavý Blahoslav | 24.11.1907 | Svobodová Terezie | 8. 5. 1869 |
| Ryšavý Jan | 24.1.1941 | Šimša Čeněk | 25. 10. 1891 |
| Spelič Pavel | 29.12.1936 | Šimšová Eliška | 16. 8. 1898 |
| Spelič Robert | 25.2.1944 | Šimšová Marta | 18.4.1926 |
| Speličová Věra | 7.11.1939 | Švanda Josef | 2. 2. 1885 |
Štíhlá vysoká stéla uprostřed zakončená stylizovaným kalichem nese nápisy dva – biblický verš z Matoušova evangelia (Mat 9, 13) nahoře:
Milosrdenství chci a ne oběti
Mat.9.
a uprostřed mezi pamětními deskami se jmény zemřelých:
Oběti bombardování v Miroslavě 7. května 1945
Také poválečné období přineslo do sboru výrazné změny. Především došlo k osamostatnění filiálního sboru, dříve kazatelské stanice, Znojmo, kde vznikl v roce 1946 samostatný sbor a byl tam zvolen farářem miroslavský vikář Jan Zlatohlávek. (Církev v proměnách času 1918-1968, str. 265) Mnohem výrazněji však do života sboru zasáhlo osidlování pohraničí, i když ne přímo v Miroslavi, ačkoliv zde také k výměně části obyvatel došlo. Ve sboru se objevily nové tváře – konkrétně v obcích Troskotovice a Litobratřice. Do těchto původně německých obcí se dostali noví obyvatelé, Češi z vnitrozemí, převážně evangelíci. Do Troskotovic se přestěhovalo mnoho rodin z Valašska z evangelického sboru v Pozděchově, konkrétně z obce Prlov, která byla na konci druhé světové války částečně vypálena, a bylo vyvražděno mnoha osob kvůli spolupráci s partyzány. Do Litobratřic se o něco později dostali lidé z Českomoravské vrchoviny ze sboru ve Veselí z obce Korouhvice, která zanikla při budování Vírské přehrady. Tito noví členové, ač evangelíci, si s sebou nesli trochu jinou sborovou tradici. Skloubit tradiční centrum v Miroslavi s novými vlivy, to byl úkol pro poválečného faráře Emila Ženatého, který v Troskotovicích založil kazatelskou stanici. Během svého působení v Miroslavi (1946-1959) si získal úctu nejen členů evangelického sboru, ale i dalších občanů, jako zastupitel se podílel na veřejném životě města a platil mimo jiné za mimořádně kulturního člověka a znalce zejména klasické ruské literatury.
Tíha padesátých let se svými represemi doléhala i na miroslavský sbor. Probíhající kolektivizace zemědělství se osobně dotýkala mnohých, vždyť sbor byl převážně zemědělský a členové hospodařili na středně velkých usedlostech. O jejich zkušenosti z předválečného strojního družstva, které založili a vlastnili společně moderní zemědělské stroje, nebyl zájem. Někteří z nich byli dokonce označeni za kulaky, několik mladých členů sboru sloužilo na vojně u PTP, děti pociťovaly určitou míru diskriminace ve škole, protože se účastnily výuky náboženství.
Šedesátá léta a období normalizace
Pro miroslavský evangelický sbor je toto období pevně spjato s působením faráře Vladimíra Kaluse, vynikajícího organizátora a statečného muže. V šedesátých letech, kdy sbor prožíval s celou zemí politické uvolnění a radoval se z naděje na život ve svobodnější společnosti, byla ustavena v Litobratřicích kazatelská stanice a rekonstrukcí malého domku v červnu 1967 vybudována modlitebna. Na podzim téhož roku byla dokončena stavba kostelíku v Moravském Krumlově.
Farář Vladimír Kalus se věnoval intenzivně práci s mládeží, inicioval založení skautského oddílu, udržoval sborové kontakty se zahraničím, vyjadřoval se k veřejnému dění města, byl kritický a jednal vždy přímo. Vývoj společnosti v období začínající normalizace nebyl pro sbor příznivý. Vědělo se o každém, kdo chodí do kostela, byly bedlivě sledovány návštěvy ze zahraničí, trnem v oku byla zejména práce s dětmi a mládeží. Vyvrcholení nastalo v říjnu 1972, kdy byl faráři Vladimíru Kalusovi odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Farář Kalus se stal na dobu třinácti let řidičem Plynostavu v Brně. Staršovstvo sboru se zachovalo také odvážně. Dle jeho rozhodnutí zůstali manželé Kalusovi bydlet na faře a sbor nového faráře nehledal. Do sborové práce se tehdy aktivně zapojili mnozí a po čase mohla kázáním sloužit i vikářka Jana Kalusová, Vladimírova žena. Členové sboru se v té době učili samostatnosti, trpělivosti i pokoře. (Církev v proměnách času 1969-1999, str. 212) Naplnila se tak ve skutečnosti myšlenka o všeobecném kněžství, která je vyjádřena v Preambuli Církevního zřízení Českobratrské církve evangelické, že totiž „Evangelická církev přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným a uskutečňuje se podle různých obdarování, jež společenství církve rozpoznává. Podle této zásady pověřuje ke konkrétním službám.“ (Církevní zřízení, Preambule)
Být aktivním evangelíkem v období normalizace znamenalo vystavit sebe i svou rodinu, když ne pokaždé nebezpečí, tedy alespoň určitému nepochopení, někdy i výsměchu společnosti. Pociťovaly to děti ve škole, pamatují si na to někteří ze zaměstnání. Přesto se i v tak nepříznivé době snažili členové sboru nejen o naplňování duchovního poslání sboru, ale i nadále, věrni tradici, dbali na sebevzdělávání, pěstovali v dětech lásku k literatuře, hudbě i umění, což bylo a je náplní nedělních večerních programů v Kruhu. Několikrát do roka se konaly hudební nešpory, tedy bohoslužby s hudbou, neboť pořádat koncerty nebylo možné.
Po Listopadu ´89
Do období bouřlivých politických změn ve společnosti vstoupil miroslavský evangelický sbor s radostí, s nadějí a očekáváním, s ochotou zapojit se do veřejného života. Farářem sboru byl tehdy krátce Pavel Skála. Jeho kázání – střídmá, i když posluchačsky náročná – byla přísně biblická a současně velmi aktuální. (Církev v proměnách času 1969-1999, str. 212) Členům evangelického sboru vždy šlo o prospěch města, o dobrou kvalitu života a proto od roku 1990 pravidelně kandidují v komunálních volbách za různé volební strany. V případě zvolení působí v zastupitelstvu, další jsou činní v ostatních orgánech samosprávy, jako jsou komise rady města, výbory zastupitelstva města či v redakční radě Miroslavského zpravodaje. Prvním porevolučním starostou města byl člen sboru Ing. Jindřich Mach.
Postavení církví v naší zemi bylo po roce 1989 upraveno v souladu s ustanovením Listiny práv a svobod a zákonem č. 308/1991 S. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. (Církev v proměnách času 1969-1999, str. 28) Postavení Farního sboru Českobratrské církve evangelické v našem městě budují jeho členové vlastními silami každodenně. Někdy nacházejí pochopení veřejnosti, jindy je tomu naopak. Touha být otevřeným sborem a nabízet všem možnost setkání s křesťanstvím je silná, stejně jako snaha nepůsobit dotěrně, nevnucovat se. Věrni tradici svého sboru, připravují miroslavští evangelíci kromě bohoslužebných shromáždění, která jsou otevřená všem zájemcům, také kulturní pořady – koncerty, výstavy, besedy v Kruhu. Jsou inzerovány na veřejně přístupné nástěnce, většina z nich je včas oznámena v Miroslavském zpravodaji, veřejnost je zvána plakátky i městským rozhlasem.
Současnost Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Miroslavi
Sídlo sboru je v Miroslavi na Husově ulici 44. Součástí miroslavského sboru jsou i kazatelské stanice v Bohuticích, Litobratřicích, Moravském Krumlově a Troskotovicích. Farářem sboru je od roku 1998 Mgr. Ondřej Titěra, který administruje (tzn. má na starosti) rovněž dlouhodobě neobsazený sbor ČCE v Hraběticích. Členy správní komise tohoto sboru jsou i někteří presbyteři miroslavského sboru. Bratr Titěra je v současné době také konseniorem Brněnského seniorátu a členem správní rady v Domově odpočinku v Myslibořicích. Pravidelně také vede vikáře na jejich roční praxi – vikariátu (praktická příprava na roli duchovního sboru, která následuje po magisterském studiu teologie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze). Od roku 2001 do současnosti se pod vedením Mgr. Titěry vystřídali tito vikáři: Aleš Mostecký (poté farář v Třebíči, nyní ve Dvoře Králové nad Labem), David Sedláček (farář v Krouně), Radomír Palacký (jáhen v Českém Těšíně, nyní kazatel Církve bratrské ve Velké Lhotě u Valašského Meziříčí), Daniel Matějka (farář v Moravči) a v letech 2010-2011 je v Miroslavi na vikariátu Jan Zámečník. Vikáři i se svými rodinami jsou ubytováni ve sborovém bytě na Husově ulici.
V roce 2010 měl sbor včetně kazatelských stanic dle kartotéky 441 členů, z nichž bylo 168 aktivních dospělých osob a 50 dětí a mládeže ve věku do 18 let. Dopolední nedělní bohoslužby v Miroslavi navštěvuje průměrně 79 osob a v kazatelských stanicích dalších 38 osob. Kromě dopoledních nedělních shromáždění se v Miroslavi konají ještě shromáždění svatební, pohřební a nedělní večerní. Ta jsou spojena s programem v Kruhu. Další pravidelná setkání tvoří: výuka dětí v nedělní škole, konfirmační cvičení, biblické hodiny pro děti, biblické hodiny pro dospělé, setkání mládeže, setkání maminek, setkání seniorek a zkoušky pěveckého sboru. Sbor umožňuje ve svých prostorách schůzky maminek s malými dětmi – mateřské centrum Medvídek – které jsou otevřeny veřejnosti.
Činnost sboru kromě faráře zajišťuje celá řada dalších osob: statutárním zástupcem je kromě faráře také kurátor sboru Jindřich Mach, o život a hospodaření sboru pečují volení členové staršovstva (presbyteři), ve sboru působí kostelnice, členové pěveckého kroužku, varhaníci, učitelé nedělní školy, a vikář či jáhen, pokud je v Miroslavi na ročním vikariátu. Sbor každoročně organizuje několik koncertů a na začátku adventu charitativní akci Dárkování, jejíž výtěžek je určen na program Adopce na dálku, a další sociální aktivity, zajišťuje sbírku šatstva pro Diakonii ČCE, od roku 1991 se podílí na údržbě židovského hřbitova. Této dlouhodobé činnosti se kromě členů sboru účastní i přátelé ze zahraničí; každoročně přijíždějí studenti a vyučující ze sociálně pedagogické školy Alexadrinne-Hegemann-Schule z německéhoRecklinghausenu.
Sbor udržuje partnerské vztahy s Evangelische Michaelkirchengemeinde v braniborském Spremberku, s Ev.-Luth. St. Jodokus-Kirchgemeinde v saském Chemnitz-Glösa a sborem ve skotském Cowdenbeath a Crossgates.
Centrem sborového života je evangelický kostel z roku 1846, který je evidovaný Národním památkovým ústavem jako nemovitá kulturní památka zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod č. rejstříku 39780/7 – 6563. V posledních padesáti letech byly na budově kostela provedeny tyto opravy a úpravy:
1958 – 1960: oprava kostela a fary
1963: stavba nových varhan (varhanářskou firmou z Krnova)
1974: pořízeno elektrické vytápění do kostela pod vedením Vlastimila Ryšavého, kurátora sboru, práci provedli Milan Matyšek a Jaromír Šimša
1976: malování kostela podle návrhu Jiřího Zejfarta realizovali Emil Šimša a Zdeněk Bartuněk, nové osvětlení instaloval Milan Matyšek
1979: nátěr lavic v kostele provedl František Losenický z Moravského Krumlova
1980 – 1981: I. etapa opravy střechy kostela – eternitová krytina
1983: II. etapa opravy střechy kostela – apsida pokryta měděným plechem – realizace Antonín Jonáš
1992: ozvučení kostela
1995 – 1996: stažení obvodových zdí, oprava fasády, restaurátorské práce 441 000,-Kč (z toho 95 000,-Kč od OÚ Znojmo)
2000: rekonstrukce varhan – 480 000,-Kč (z vlastních zdrojů) – vykonala varhanářská firma Poukar&Eliáš
2004 – 2006: přístavba kuchyňky za Kruhem – 320 000,-Kč
2005 – 2007: rekonstrukce Kruhu – 165 000,-Kč
2010: firmou Varga z Miroslavi byla provedena výměna eternitové střešní krytiny za měděný plech a opraven štít kostela, což realizovali Walter Hosnedl, Jiří Diviš a Jaromír Vystrčil
Opravy jsou financovány z rozpočtu sboru, darů a půjček členů a sborových přátel. Výměna střešní krytiny a okapových svodů za měď byla finančně velmi náročná – zaplacení celkové částky ve výši 701 000,-Kč z uvedených zdrojů bylo podpořeno dotací města Miroslav ve výši 100 000,-Kč, darem Jeronýmovy jednoty ČCE (do jejíhož fondu sbor každoročně přispívá) ve výši 250 000,- Kč, dotací z Ministerstva kultury ČR 130 000,-Kč a z Jihomoravského kraje 60 000.- Kč. O kvalitní práci a dobré organizaci opravy svědčí i to, že byla zařazena mezi třicet nejlépe opravených kulturních památek Jihomoravského kraje, kde se kostel s podporou veřejnosti umístil na třetím místě v kategorii velkých staveb.
V současné době je připravována modernizace ozvučení a bezbariérový vstup do kostela.
Každodenní život evangelického sboru v Miroslavi je samozřejmě ovlivňován děním jak ve městě, tak ve společnosti vůbec. Dobré jméno Miroslavi je pro většinu členů stejně důležité, jako dobrá pověst sboru, do něhož patří. Členové sboru mají snahu život města a jeho kulturu obohatit tím, čím je Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Miroslavi specifický. Hosté jsou vítáni na bohoslužbách, kulturních a charitativních akcích i při dalších příležitostech.
Z pověření staršovstva Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Miroslavi zpracovali Lia Ryšavá a Aleš Bednařík.
V Miroslavi v dubnu 2011.
Zdroje:
Církev v proměnách času 1918-1968, Kalich Praha 1969
Církev v proměnách času 1969-1999, Kalich Praha 2002
Církevní zřízení Českobratrské církve evangelické
Dinastie Europee. http://familytrees.genopro.com/vlepore/DYNASTIES/default.htm?page=toc_families.htm
Haňák, Vilém: Moravsko-Krumlovský okres. Vlastivěda moravská. GARN. 2007.
Jelínek, Rudolf: Miroslav. Sedm set padesát let písemných památek. Městský národní výbor v Miroslavi. 1972.
Městys Běhařovice. http://www.obec-beharovice.cz
Památník reformované církve Českomoravské, sestavil L. B. Kašpar, V Praze 1881, nákladem Spolku Komenského
Páni z Kunštátu a Poděbrad. Wikipedia. http://cs.wikipedia.org/wiki/Páni_z_Kunštátu_a_Poděbrad
Přihlášky k evangelickým církvím na základě povolení tolerančního patentu v letech 1781 – 1782. Země Morava. Kraj III. Znojmo. Edice tolerančních přihlášek. Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Praha. 1988.
150 let evangelického kostela v Miroslavi, 1846 – 1996, kalendář na rok 1996 s medailonky farářů, vydal FS ČCE v Miroslavi, 1995
Steiner, Hanuš: Königové, Biografie jedné jihomoravské židovské rodiny, Brno 1977
Toleranční patent. http://cs.wikipedia.org/wiki/Toleranční_patent