Postřehy ze školky
Pátek
Ti kdo chtěli jet společně vlakem z Brna se dostavili v 16:40 do vestibulu hlavního nádraží. Nakonec nás bylo: 4 miroslaváci ku třem od jinud. Při výstupu z vlaku nás přivítaly mračna a než jsme došli pod střechu začalo pršet a do minuty byl slejvák. Na nádraží jsme se setkali s ostatními. Naštěstí někdo vytušil, že to nebude trvat věčně a tak jsme chvíli počkali a už jen při slabém dešti jsme nastrkali všechny batohy do auta. Na prvním kopečku, kam jsme vylezli už nepršelo a objevila se duha. Potom jsme se přes, pro některé, známé vesničky např. Bukov, vydali směr Blažkov. V průběhu cesty jsme hráli hru s 3 kolíčky, kterou někdo možná znáte pod názvem: „bomba“. Kdo by došel do tábora s připnutým kolíčkem, dostal by trestnou práci či úkol, ale nakonec někteří ani nevěděli, kdo kolíčky na konci měl. Před katolickým kostelem v Bukově měl Radek Fér impuls o samotě. Do tábora jsme došli většina s mokrými nohavicemi a botami, protože část cesty byla po polňačce s vysokou travou. V krbu praskal oheň. Uprostřed jídelny stála hromada batohů. Františka nás přijala v přijímací kanceláři a rozdala každému „sisalový“ poutnický provaz. Ubytovali jsme se v chatkách (po 6 postelích). K večeři byl chleba s paprikou. Večerní program začal seznamovací hrou s pozdravy a s hrou „Kdo má co rád“, pokračování bylo už na každém z nás. Zpívalo se a čajovna byla otevřená.
Sobota
Ráno začalo rozcvičkou na louce. K snídani byl kozí sýr nebo čokoláda a hned poté začal impuls s Leonardem „O mniších v klášterech a o nás normálních lidech, v životě mezi ostatními lidmi“. Páter Jiří Damián Škoda navázal s přednáškou o svém životě a životě v klášteře a kněze v jednom. Na konci padlo několik dotazů ohledně celibátu a Martina Luthera. Některá tvrzení si odporovala, ale ve správnou chvíli přišly na řadu dílny. Výtvarná dílna dělala poustevnické přístřešky v lese, u debaty byli páter Damián i pan farář Leonardo. Někdo sekal dřevo do kuchyně. Divadelní skupinka předvedla scénku o 3 poustevnících a jejich pokušeních v podvečer. Zapojeni byli i všichni ostatní. Na oběd uvařili naši kuchaři: Martin, Pavel a Ondra segedínský guláš. Odpoledne po poobědní pauze se někteří vydali na vycházku, jiní hledat fotbalové hřiště a v táboře zůstali volejbalisté. Z volejbalu byli vytrženi až následujícím programem (duchovním ztišení) v lese, kde jsme zpívali písničky. Až v průběhu filmu Savarmangalam (V. Poltikovič) se vrátili výletníci. K večeři byly špagety s vajíčkem a slaninou. Na hru po tmě jsme si měli vzít ty NÁHRADNÍ BOTY. Hra spočívala v tom, ukořistit co nejvíc šátků z území druhé skupiny, přičemž všichni museli skákat snožmo a pokud byl někdo chycen v nepřátelském území zůstal stát a čekal na oživení od svých spoluhráčů. Udýchaní jsme se potom sešli v kroužku a zazpívali večerku „Den už usíná“. Než jsme ale do Hmmmčeli ozvaly se rány a světlo nad Heraklitkou. Za chvilku i výkřiky a houkání sanitky a nakonec přiběhla pláštěnková bezpečnost a zahnala nás do protiradiaktivního krytu – „jídelny“. Tam se zhaslo a nesměli jsme mluvit, abychom si nevydýchali kyslík. Dostávali jsme zprávy o radioaktivitě venku a o tom, že jsme zůstali jako jediná lidská populace, která nezmutovala. Nakonec se ale ukázalo, že ještě na nějakém ostrově žijí lidé. Když radioaktivita ustoupila vydali jsme se ve 4 skupinkách na ostrov. Všichni měli zavázané oči z bezpečnostních důvodů. Jeden ale dostal injekci a vedl nás cestou, spíš necestou. Místy jsme museli podlézat překážky a nebo se držet cesty vyznačené provazem. V konečné fázi jsme lezli po mostě nad minami a nakonec jsem se museli přebrodit na ostrov, kde nás vítali a slavili u ohně ostatní. Dostali jsme teplý čaj a usušili jsme si nohy, asi tak po kolena mokré, u ohně. Když postupně všichni oschli, začali jsme se přesouvat zpátky do tábora (do jídelny, či čajovny).
Neděle
Ráno pršelo. Ke snídani byla tmavá buchta s kokosem. Potom nebylo chvíli jasný jestli se v tom dešti půjde do Blažkova do kostela nebo ne. Nakonec jsme zůstali pohodlně v táboře a v čase, který bychom strávili na cestě jsme se bavili, hráli kartičky a zpívali. Bratři z Blažkovského sboru s paní farářkou Markétou Slámovou přijeli na bohoslužby za námi. Lavice jsme srovnali do řad naproti výdejnímu okénku, před kterým stál stůl s kalichy a kostel byl připraven. Při Večeři Páně jsme lavice natočili a vytvořili kolem nich kolo. Po obědě jsme zazpívali píseň na rozloučení. Zametli jsme jídelnu, vysadili okna, zavřeli okenice a začali se rozjíždět domů.
Děkujeme SOMu za připravený program, zvláště když byli nuceni vyplnit mezeru v programu, kde měl být původně koncert skupiny „Zelené koule“.
Myslím, že se školka velice povedla, ač v jiném prostředí než obyčejně, ale zase se známými tvářemi. Jiné bylo hlavně to, že jsme byli pořád všichni spolu a tím byla školka výjimečná a originální.
Markéta Ryšavá
http://www.embs.cz/index.php?section=galery&subsection=garden&id=16