Úvodní slova
Hospodin je silou svého lidu, záštitou spásy svému pomazanému. Zachraň svůj lid, Hospodine, a žehnej svému dědictví, pas je a nes je až navěky!
Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.
Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista nechť je s vámi se všemi.
Kyrie
Pane, ty nás posiluješ, dáváš nám důvod věřit, posiluješ nás k lásce, dáváš nám odvahu doufat. My pak často pochybujeme. Voláme k tobě: Pane, smiluj se nad námi.
Kriste, máme pocit, že jsme silní uvádět věci i lidi do pohybu. Někdy však propadáme zoufalství, považujeme vše za ztracené. Voláme k tobě: Kriste, smiluj se nad námi.
Obrať nás, Pane, k sobě, abychom mohli žít nasyceni tebou a žíznící po tobě, tobě vděčni, v tebe doufající. K tobě voláme: Pane, smiluj se nad námi.
Píseň: Žalm 44 Bože, my často slýchali to
Vstupní modlitba
Bože, naše spáso a naše sílo,
ukaž nám svou záchrannou moc,
když nás ohrožuje strach a bouře.
Dokázal jsi to na Ježíšovi,
kterého jsi neponechal smrti.
Zachraň i nás skrze Ježíše Krista,
svého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.
První čtení 2 K 6, 1-13
Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. Nic jsem vám nezatajil, Korinťané, naše srdce se vám otevřelo. V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku – mluvím k vám jako k svým dětem – udělejte nám i vy místo ve svém srdci!
Píseň: Bůh je záštita má (Svítá 23)
Ohlášky, Promluva k dětem
Modlitba
Píseň: 219 Hory, doly, stráně
Evangelium Marek 4, 35-41
35 Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ 36 I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. 37 Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. 38 On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ 39 Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. 40 A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ 41 Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
Kázání
Ježíšův nápad
Byl to Ježíšův nápad vydat se přes moře. Přes velké jezero. Přes nebezpečný živel. Mohli tam jít pěšky. Bylo by to daleko delší, ale míň nebezpečné. Byl to Ježíšův nápad přeplavit se přes vodní živel. To držme v paměti. Byl to jeho nápad. Bylo to jeho slovo. Je to on, kdo udává směr. Je to on, kdo vybírá cestu. Učedníci jdou s ním. Nasedají do jedné lodi, společně. Jdou za ním na cestu přes ten živel.
Učedníci číslo 1
Učedníci. Někteří byli dříve rybáři, námořníci profesionálové. Znali nebezpečí plavby. Věděli, co obnáší plavit se na loďce po moři, vlastně po velkém jezeru, které se také umí rozbouřit. Mají strach? Možná. Možná, že se dříve, ještě jako rybáři, báli, když pokaždé vyplouvali na vodu za obživou. Znali, co dělá velká voda. A možná, že teď se už nebojí. Teď už přece nejsou rybáři. Teď jsou učedníci. A to je úplně něco jiného. Dřív jako rybáři by asi měli strach, teď už třeba nemají. Je to Ježíšův nápad přeplavit se po vodě na druhou stranu. Ježíš přece ví, co dělá. Proč by měli strach? Copak s Ježíšem na lodi může mít někdo strach? Možná ti, kdo nejsou s Ježíšem, kdo jedou na svých vlastních loďkách, na vlastní pěst po vodě, ti mohou mít strach. Ale učedníci s Ježíšem? Ti nemusí mít strach. Možná, že asi tak mohli uvažovat.
Učedníci číslo 2
I my jsme učedníci Kristovi, jeho bratři a jeho sestry, mladí i staří. Různých profesí a vzdělání a zaměření. Jaké my známe nebezpečí? Víme, co obnáší plavba s Ježíšem ve společné lodi? Je to jeho nápad vydat se na cestu po vodě, na cestu, kde hrozí bouře. A my jsme se vydali na cestu s ním. Tento kostel je také loď a jsme tu, protože on je tu také (alespoň tak věříme a vyznáváme) a my jsme vyslechli jeho hlas. „Nastupme a vydejme se na cestu!“ (Zní jeho hlas i dnes) A tak tu jsme spolu; spolu s ním! Máme obavy? Měli jsme je a už je nemáme? Nebo: neměli jsme je a teď je máme? Možná, že i my jsme zažili ten pocit bezpečí, tehdy, když jsme poprvé nastupovali do lodi s Ježíšem, když jsme začali brát vážně jeho hlas. Když jsme začínali. Kdy to bylo? Třeba když jsme ještě byli mládežníci? Jak se nám tehdy jízda s Ježíše zdála bezpečná a úžasná! Anebo ne? Třeba když jsme jezdili na školky mládeže, třeba už za totáče? Jaká síla vzdoru vůči všem bouřím při nás plála, zvláště když jsme byli na lodi s Ježíšem, a když nás na té lodi bylo plno, tak plno, že by se snad ani už další nevešli. Měli jsme tehdy strach plout s Ježíšem, když nám bylo osmnáct či dvacet? Možná. Byl to jeho nápad plout právě takto a navzdory všemu. Jakoby on to nebezpečí ani neznal, jakoby ani nevěděl, jak může být i poklidné domácí to naše důvěrně známe jezero někdy tak bouřlivě nebezpečné, že je to jako na moři. A my jsme vypluli s ním. Tehdy, kdysi. A jaké je to po letech? Kdy hlas dospělosti, letité odpovědnosti, hlas zkušenosti velí být daleko opatrnější, než jak je tomu v době dětství a mládí, kdy máme pocit, že nám svět leží u nohou a Bůh je tak samozřejmě blízký? Jaké je to teď, když na nás leží tíže mnohých starostí, když jsme mohli zakusit i Boží mlčení? Jsme jako ti zkušení námořníci, kteří vědí, že na vodě jde vždycky o život, a že je dobré se jí vyhnout, jak jen to jde? Byl to jeho nápad plout po vodě na druhý břeh. A my možná tušíme, že to je průšvih, možná to tušili i učedníci tehdy. A přesto, vstoupili do loďky s Ježíšem.
Víra jako důvěra
Musí to být přesvědčivá síla Ježíše samotného, že učedníci udělali něco takového, že se s ním vydali na plavbu. Vždyť Ježíše pořádně ještě ani nepoznali, a přesto jdou za jeho hlasem. Už tehdy, když se za ním vydali poprvé. Vždyť o něm nic nevěděli, anebo věděli to málo, že kohosi uzdravil, že káže o Bohu jinak než jejich zákoníci a faráři. A vyslechli jeho volání. Ježíšova postava, jeho přístup k člověku, jeho řeč o Bohu, jeho kázání o lásce, jeho praxe odpouštění, které mezi lidi vpadá s takovou silou, že jej buď lze přijímat a dávat dále, nebo se mu musí vzepřít, neboť třetí cesty není. Jeho důvěra v budoucí příští… a nic nemá po ruce, žádný pádný a hmatatelný důkaz, má jen sám sebe, a to jak se dává druhému, s jakou odvahou a důvěrou se otevírá druhým… to vše umožňuje nový pohled k Bohu, to ukazuje Boha zcela v novém světle. Ano, i kdyby nastokrát lidé, učedníci tehdy nebo my dnes věděli o Bohu zdánlivě všechno, o Bohu, o lidech, o světě, o životě, tak přesto Ježíš ukazuje Boha tak jinak a nově, jak to člověk ještě neviděl a neslyšel. Ba i ta slova dávných proroků, ta slova dávno přežvýkaných Písem svatých, se stávají zcela novými, a tak aktuálně platnými. To vše působí tak, že učedníci jdou za ním, navzdory alarmům, které se díky letité lidské zkušenosti mohou rozeznět na poplach a hlásit: „pozor vypadá to jako chybná cesta, to zavání průšvihem.“ A tak se z víry, že Bůh je a něco po nás chce (jako je to v každém náboženském systému), stává víra v Boha a důvěra, že on nás vede dobrým směrem. Člověk dochází v setkání s Ježíšem k poznání, že Bůh není protivník, který jen přikazuje a trestá, ale že je jako pastýř, který vede, vnitřně tříbí, hněte i napomíná, aby nás vedl k sobě. Z víry se stává důvěra. A na počátku je Ježíš a jeho hlas a nápad vydat se na cestu. Ne proto, aby zažili dobrodružství na moři, ale proto, že na druhé straně, na cestě potkají další, kteří touží po záchraně. A Ježíš své učedníky bere k společnému dílu. Chce, abychom byli u toho. I když je to spojeno s rizikem a nebezpečím.
A tak jsou s ním v jedné lodi a plují stejným směrem. A směr udává tento Boží Syn, který je všechno jen ne zkušeným rybářem. Boží Syn, jenž původním povoláním byl tesař jenom ne námořník.
Bouře
A byla bouře veliká. Zlámala jim pádla, vesla. Loďka se naplnila. Nikoli novými učedníky, ale bouřlivými vodami. Loďka církev se potápí tíhou nikoli plností lidstva, ale vodami bouře, které prázdnotu lodi zaplňují ze všech stran. Učedníci logicky propadnou hroznému strachu a Ježíš spí.
Dvě otázky
Dvě otázky se tu derou na povrch. První vysloví samotní učedníci. Je to spíše výčitka než otázka. Ale vždycky je to modlitba, protože k Božímu Synu mluvíme v modlitbě: „Tobě je jedno, že tu hyneme?“ Ta druhá otázka je podobná a může napadnout jeho církev. Bojující nebo rezignovanou. Jsi vůbec Ježíši? A pokud jsi, kde jsi a proč tu nejsi s námi?
Obraz církve
Spící Ježíš na zádi loďky jako obraz loďky církve, která se potácí na vlnách bouře toho světa a Ježíš spící, nic nedělající, Ježíš jen jako symbol Ježíše, jen jako historický fakt, Ježíš jen jako dávná vzpomínka, Ježíš jen jako slovo, Ježíš jen jako svátost, Ježíš jen jako obraz a skutečnost loďky církve, jako hořká realita a učedníci u vesel zoufale zápasící s bouří tohoto taktéž tak reálného světa. Ježíši, jsi tu vůbec s námi? Ježíši, jsi vůbec ještě? A pokud jsi, je ti jedno, že tu hyneme? I tak zněla a jistě mnohdy může znít modlitba volající a bojující církve, která se dala na cestu s Ježíšem.
Ztráta víry
Pokud měli učednici na počátku pocit, že se jim s Ježíšem nemůže nic hrozného stát, tak tváří tvář bouři vzala tato jistota za své. Důvěra v Boha je pryč. Vlny bouře ji rozmetaly na kousky a vítr odvál kamsi do dáli. Místo v srdci zaujal strach. Nadějná a hrdá loďka církve se náhle změnila v loďku strachu. Poklidná jízda s Ježíšem se stala cestou hrůzy.
Strach, kde se bere
Člověk si klade otázku. Je ten strach způsoben bouří okolo nebo tím, že Ježíš zůstává klidný, že dokonce spí? Co vzbuzuje větší hrůzu? To, že se na loďku, světe div se, valí vlny bouře, když se vydali na vodu, která přece, jak jinak, normálně čas od času prostě bouří? Anebo vzbuzuje hrůzu prostý fakt, že Ježíš i uprostřed bouře zůstává klidný a spí, jako by se nestalo nic zvláštního? Odpověď dává Ježíš. Poté co uklidní bouři, staví učedníky před otázku: proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru? Ano, neměli víru. Ztratili víru v Ježíše, protože on zůstal klidně spát i uprostřed bouře. Protože zůstal věrný svému přesvědčení, že směr, který udal, bude dosažen. A cesta, na kterou pozval, půjde dál navzdory bouři, ba dokonce skrze bouři. A proto zůstal spát, neboť ještě přece nebyli u cíle. Ztratili víru v Ježíše, kterému před tím uvěřili, když vody byly ještě klidné. A teď si musejí nechat Ježíšem říci, tato víra je zapotřebí i v dobách bouře.
A tak tu nejde o to, abychom pokaždé čekali, že Ježíš poručí větru, dešti a zavládne mír a my budeme v loďce církve moci plout nerušeně dál. Jde tu o to, abychom se naučili věřit v Ježíše i uprostřed bouře. Abychom zůstali věrnými Ježíši, tomu klidnému, klidně spícímu Božímu Synu, neboť cesta má cíl, o kterém je Ježíš přesvědčen, že jej dosáhneme.
A tak na závěr strach vystřídala bázeň. Ne bezstarostnost. Ta do loďky církve nepatří. Učedníci Kristovi nejsou zhulení námořníci, kteří jedou na flám. Ani ne strach, ani ne bezstarostnost, ale bázeň. A bázeň, to je respekt, to je úcta, to je poznání, že tu je s námi v Ježíši a s Ježíšem sám Bůh, jehož nikdo nikdy neviděl, který se dává skrze svého Syna člověku poznávat. Amen.
Píseň: 200 V tvé síle, Pane Bože můj
Přímluvy
Chceme ti, Bože, děkovat za vše, co nám dáváš jako pomoc pro život a prosíme tě o světlo tam, kde nám budoucnost zastírají temnoty. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.
Chceme ti, Bože, děkovat, že jsme se mohli jako sbor shromáždit, a prosíme, abychom zůstávali při své církvi v problémech, které nás tísní, abys nám dával odvahu k jednání a otevíral nás pro působení Ducha svatého. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.
Chceme ti, Bože, děkovat za to, že sytíš náš život, a prosíme, abys nám v konfliktech ukazoval cestu k únosným řešením. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.
Chceme ti, Bože, děkovat za rodiny, sousedy, přátele, které jsi nám dal, a prosíme, abys jim i nám pomohl žít společně v dobrém. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.
Věčný Bože, ty slyšíš naše díky a prosby. Zůstávej s námi. O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána.
Otče náš…
Poslání Žalm 37, 5-8
5 Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. 6 Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. 7 Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. 8 Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého,
Požehnání
Hospodin nechť vám žehná a chrání vás
Nechť nad vámi rozjasní svou tvář a je vám milostiv
Nechť obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem.