26. července 2015 osmá neděle po Trojici – kázání Davida Sedláčka

Úvodní slova

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého

Milost a pokoj od Pána Ježíše Krista, ať je s vámi se všemi.

Obecné pozdravení

Bratři a sestry, vítám vás na dnešní bohoslužbě, jejíž součástí je také mimořádné sborové shromáždění. Jednání bude probíhat po písni po kázání.

Introitus Ž 107, 1-2

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka.

Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.

Kyrie

Bratři a sestry, přicházíme hladoví po slově evangelia, po zvěsti naděje, přicházíme hladoví, abychom se nasytili povzbuzením našeho Pána a bratra Ježíše Krista, přicházíme hladoví i po odpuštění, proto se spojme společně v modlitbu a volejme k našemu Bohu:

Všemohoucí Bože smiluj se nad námi. Odejmi od nás, Pane, naše hříchy a odpusť nám, abychom mohli tuto bohoslužbu slavit s ryzím srdcem a čistými rty a tebe přitom chválili a vzdávali ti dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Trojjediný Bože, k tobě voláme:

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Píseň: 145 Chci zvyšovat tě, Bože, králi můj

Modlitba
Štědrý Bože,
stvořil jsi nás pro sebe
a ve své lásce nám dáváš všechno, co potřebujeme.
Tvůj syn Ježíš je tím, kdo má moc nasytit náš hlad:
po pravdě, po lásce, po štěstí a pokoji.
Dej, ať v něm stále víc poznáváme tvou lásku,
která přesahuje každé naše poznání.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu navěky. Amen

Čtení z Písma Ef 3, 14-21

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‘vnitřní člověk’ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Píseň: 168 Zpívejte, čest vzdejte

Ohlášky

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

Evangelium Jan 6, 1-13

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. 2 Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. 3 Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. 4 Byly blízko židovské svátky velikonoční. 5 Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: “Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?” 6 To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. 7 Filip mu odpověděl: “Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.” 8 Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9 “Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!” 10 Ježíš řekl: “Ať se všichni posadí!” Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 11 Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. 12 Když se nasytili, řekl svým učedníkům: “Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!” 13 Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.

Kázání

Když se Ježíš s učedníky posadí, spatří to množství lidí, kteří za ním putují. Má o ně starost. Obrací se na učedníky s otázkou, která je vlastně nesmyslná. „Kde nakoupíme chleba pro tolik lidí?“ Ježíš přece ví, že to nejde. Jak a kde uprostřed krajiny nakoupit tolik chleba! Ani kdyby se dostali do nejbližšího supermarketu, třeba v Kafarnaum, tak by prostě nebylo tolik chleba, pro tolik lidí. Pět tisíc rodin! (Tam se mluví o pěti tisících mužích, tak si k tomu připočítejme ještě ženy a děti…) To je prostě neuvěřitelný počet! To je víc než Miroslav. To je spíš už jako Krumlov. To už představovalo jedno větší město Palestiny.

Je to zkouška, jak říká evangelista Jan. Ježíš své učedníky zkouší ne proto, aby si z nich udělal legraci, ale proto, aby je vyburcoval k přemýšlení, aby trochu rozčeřil poklidnou hladinu víry, která má tendenci uvadat. Taková ta letní, horkem zmalátněná víra. Proto je třeba učedníky čas od času provětrat. „Začněte přemýšlet! Začněte tu svou víru obracet vzhůru nohama! Tak si ji znovu vezměte do ruky, podívejte se na ni…! Dívat se na ni z různých stran, trochu ji prozkoumat, co se s ní všechno dá dělat, jak může vypadat v situacích, jaké má možnosti…“ Ježíš prostě umí provokovat.

Obrací se na Filipa. To není náhoda. Filip je zajímavý učedník. Pamatujete si, jak se Filip setkal s Ježíšem. Byl to Ježíš, který ho vyzval k následování. A on šel. A dokonce v jakémsi nadšení, probuzení, přesvědčil k následování Ježíše i svého krajana Natanaela, takového morouse, takové skeptika „Pojď, přesvědč se,“ říká Natanaelovi, a on to udělal. Filip na počátku představuje přesně ten typ nadšené víry. Probuzení. Ve svém probuzení, obrácení, je schopen změnit svůj život, svůj pohled. A nepřipadá mu to vůbec jako nemožné. Naopak s Ježíšem se všechno dá měnit, dělat jinak, nově. To je Filip, představitel nadšené, probuzené, velmi aktivní víry. Určitě bychom chtěli být také takoví. Nebo zůstat takoví, pokud jsme někdy takovými byli.

A proto se Ježíš obrací právě na tohoto Filipa. Jenže Filip v té zkoušce vůbec neobstál. Je to vlastně velké zklamání. Je to pořád tentýž Filip. Ale už to není ten Filip na počátku. Mohli bychom říci, že je to takový vystřízlivělý učedník. Možná jsme taky takoví. Podobně jako Filip už nevidíme, že s vírou v Ježíše přichází nové možnosti, že s Ježíšem na jeho cestě se mohou dít zázraky. O to víc vidíme všemožné překážky, realitu, fakta. Už nevidíme, podobně jako ten Filip, že i daná realita, fakta se mohou s Ježíšem měnit. Je to prostě také typ učedníka, který tady Filip představuje. Je otázka, jestli takovými chceme být, pokud jsme se jimi stali.

Do toho se zapojí další učedník. Filipův krajan z Betsaidy, Ondřej. Upozorňuje na to, co všichni stejně vědí, že je tu chlapec, který jim nese jejich denní oběd. To, co prostě Ježíš a jeho učedníci měli s sebou jako svoje každodenní jídlo. Pět chlebů a dvě ryby, to taktak stačilo pro ně. Ondřej udělá to, co bychom udělali i my, kdybychom řekli, tak ano, my tady máme nějaké sborové prostředky, máme nějaké budovy, salár, který vybereme, sbírky, máme i lidi, kteří dají, kteří dělají spoustu dobré práce, nejsme vymřelý sbor nebo sbor na zavření, ano máme něco, ale to vystačí taktak, kdoví jestli, na náš provoz, kdo ví, jak to bude v dalších letech, že… S tím, jako moc nenaděláme. To jsou ta fakta, to je ta realita, to všichni víme. To není žádné překvapení. Nejsme jako Brno I, které má jiné prostředky, jsou ve městě, nebo nejsme jako některé sbory v Praze, ty mají jiné možnosti, ty můžou udělat spoustu věcí, to prostě my nemáme… To je tedy jakoby hlas učedníka Ondřeje.

Prostě máme málo. Málo peněz, málo víry, málo naděje, málo nadšení. Ano, máme málo v ruce. To není nic špatného si to říci. Za to si nemusíme nadávat. Jak to, že máme málo. Nebo nemusíme si nic nalhávat: ne, nemáme málo, máme hodně, jen to nechceme vidět. Ne! Skutečně máme málo. To je prostě fakt, který tady je, to je naše realita – máme málo.

Všimněte si, že Ježíš je za to slova neseřve. Neřekne, vy jste ale nemehla! Co jsem si to vybral za učedníky?! Kdybych si to raději udělal sám, měl bych pokoj… Ježíš vezme tu realitu vážně, prostě s tím počítá, on to ví, že jeho učedníci mají málo, to je fakt. Nepracuje s jinou církví, ale s tou, kterou má, kterou si povolal, kterou miluje, kterou vede, za kterou pokládá oběť, kterou střeží, vyučuje, kterou buduje. S touto církví pracuje, s tou, která má skutečně málo – pět chlebů a dvě ryby, a pesimistický pohled k tomu a nad to ještě prázdné ruce. A začne jednat, ale ne sám, ale skrze právě tyto unavené učedníky, skrze ty lidi, kteří mají málo.

Ježíš začne jednat, organizovat a začne z toho mála tvořit mnoho. Jistě si dokážeme představit ty pobavené pohledy nebo zděšené pohledy, když Ježíš bere do ruky chleby a ty dvě ryby… Ale to platí jen chvíli. Ježíš bere do ruky to málo, co má jeho církev. A i to málo předkládá Otci, a děkuje za to. To je strašně důležité si připomínat: i za to málo, co jeho církev má, děkuje Ježíš Otci a předkládá mu to jako vzácný dar. Protože v Ježíšových očích je to vzácný dar, i to málo, co mu jeho církev dává do rukou.

Ježíš bere do ruky to malé množství chleba a ryb, láme a rozdává skrze své učedníky dalším. A možná, že to je ten pravý zázrak, který se děje, že Ježíš způsobí najednou změnu, najednou se ta tvrdá fakta mění, učedníci a lidé okolo se nechají vtáhnout do dění, které Ježíš rozjíždí. Vzniká z toho šíleného davu společenství. Věřím, že lidé také začali vytahovat ze svých tašek ty své malé kousky, ty své svačiny a obědy, které měli s sebou, to, co považovali za tak nepatrné málo, že s tím ani nepočítali a měli to schované jen taktak pro sebe, že se začali dělit a tak z toho mála vznikla velká hostina. Když to Ježíš prostě rozjel, tak se i ti ostatní přidali.

Ten příběh není o velkém kouzlu a o kouzelníkovi Ježíši, který umí čarovat s kousky chleba. Kdyby ten příběh byl o velkém kouzlu a čarování, tak by ten příběh byl naprosto zbytečný, pohádka, legenda, která s naší realitou nemá nic společného, hezký příběh k poučení, jako všechny pohádky, ale nic dál. Ale ten příběh je právě o té tvrdé realitě, a těch faktech, ve kterých žijeme a o Ježíši, který právě uprostřed té reality jedná a pracuje s těmi našimi fakty, pracuje skrze nás a uprostřed nás. Ten příběh není jenom o tom, co se kdysi stalo, ale je to příběh, který musí zažívat každý sbor učedníků a učednic, v každé době, pokud ještě chtějí být učedníci a učednice Ježíšovi.

Mohl bych v této chvíli tento příběh prostě využít a mohl bych lobovat za přestavbu miroslavské fary. Ale to tak přece není. Ten příběh přišel, aniž bych si ho vybral pro tuto chvíli, prostě přišel podle lekcionáře, a přesto promlouvá do naší situace. Jde o náš pohled do budoucnosti, co nás čeká, kam směřujeme (ano, samozřejmě do Božího království, jak jinak že…). Jde o to, kam směřujeme nyní jako ještě bojující církev, která není ještě v Božím království. V jakém prostředí jako sbor žijeme, jakými lidmi jsme obklopeni, jaké jsou možnosti, s čím nakládáme, jaké máme rezervy, co máme k dispozici a s jakou vírou pracujeme, jakou víru máme, a co s ní všechno můžeme udělat, kdo všechno tento sbor chce tvořit a kdo bude tvořit zítra a pozítří. To všechno je v sázce. To jsou všechno tvrdá fakta, která máme, a která známe. Ten příběh není o tom, že máme čekat, až se jakoby něco stane, přijde něco z nebe, něco jako mana na poušti. To v tom příběhu vůbec není. Naopak je to obráceně. To málo, co mají, dávají Ježíši k dispozici. A on s tím začne pracovat, tvořit, jednat a budovat a to ne sám a bez nás, ale skrze nás a s námi.

Ten příběh má spoustu rovin. Třeba diakonickou, církev ze svého dává potřebným. Nebo třeba liturgickou – je to vlastně obraz večeře Páně. Je tam obrovské velikonoční téma, sám evangelista to zmiňuje, obraz nového lidu Božího skrze Ježíšovu oběť na kříži, je tam také eschatologické téma – obraz budoucí hostiny s Ježíšem. To všechno a mnoho jiných bychom tam našli. Ale všechno to vypovídá o jednom, a to o církvi, která žije uprostřed reality světa a Ježíš skrze ni a s ní a uprostřed ní koná zázraky.

A všimněte si, jak tento příběh končí, trochu podobně jako na začátku. Na začátku se ocitáme s Ježíšem na hoře, na konci Ježíš zase na horu odchází, sám, protože ho chtěli provolat králem, politickým králem, ale o to Ježíš nestojí. A učedníci? Ti sestoupí dolů k jezeru, nastoupí na loď a vydají se na nebezpečnou plavbu, a čeká je velká bouře, kterou budou muset zvládnout, a Ježíš tam nebude hmatatelně blízko. Ale pořád je to jeho církev, bojující na moři. Tak to prostě chodí, církev prostě občas prochází nebezpečnou plavbou. Amen

Amen

Píseň: 647 Kriste, Synu jediný

Mimořádné sborové shromáždění

Modlitba, viz Agenda II str. 358

Poslání Ř 6, 1-11

Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? 2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? 3 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. 5 Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6 Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. 7 Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. 8 Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9 Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. 10 Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. 11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Požehnání

Hospodin ať ti žehná a chrání tě.
Hospodin ať rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.
Hospodin ať obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Požehnej vás všemohoucí a milostivý Bůh, – Otec, Syn i Duch svatý!

Píseň: 177 Nuž Bohu děkujme