Biblický text 2 K 9, 6-15
„6 Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. 7 Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.
8 Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, 9 jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘ 10 Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘.
11 Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. 12 Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu:
13 Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi. 14 Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal. 15 Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!“
Kázání
Nejdříve člověka napadne, že si tu Pavel vyřizuje účty s Korintskými… že naráží na jakousi lakotu mezi bratřími v Korintu… že je nešťastný z neochoty dávat. Připomíná to takové ty lamentace: „Dávejme více salár!“ „Potřebujeme přece zvýšit obětavost, vždyť to všichni vidí… s nikým to nehne, a pořád je to při starém!“ A tak dále. Asi jsme to všichni podobně slyšeli nebo dokonce říkali…
Svým způsobem ano… z kontextu je patrné, že Pavel Korintské trochu popichuje. Dává za příklad makedonské sbory, které vybraly mezi sebou zjevně velkou částku na pomoc jeruzalémským křesťanům. A zdá se, že Korintští zaváhali, ani ne tak, že by byli lakomí, že by byli na peníze, ale spíše necítili jako hlavní prioritu mezisborovou solidaritu (tak, jak to chápe Pavel). A zjevně nechápali, proč by měli dávat peníze zrovna na jeruzalémské křesťany, kteří se stejně na ně, na Korintské, dívali skrz prsty jako na bývalé pohany. Takhle to mohli Korintští cítit. No a tak tu sbírku sesbírali spíše z povinnosti na rozdíl od těch Makedonských. A Pavel to zpochybňuje. Dobře! Ale to není, zdá se mi, ta hlavní zpráva.
Pavel tu rozvíjí daleko hlubší teologii, která může být inspirativní pro dnešní přemýšlení o věcech lidských a věcech Božích.
Pavel mluví jedním dechem o lidské a Boží aktivitě. První dva verše našeho textu mluví o lidské aktivitě a další tři verše mluví o Bohu a tom, co dělá Bůh. A tu už je daleko hlubší myšlenka, než jenom, že by Pavel chtěl pokárat Korintské za jejich váhavost …
Lidský akt a Boží akt. Pavel to vidí vždycky propojené. Vždyť „radostného dárce miluje Bůh“. Zní slavná Pavlova definice křesťana-dárce, který dává bez mrknutí oka na všechny sbírky a rekonstrukce far. Ale! Ale aby to nebylo chápáno zase tak, že člověk nejdříve dá, vydá se, podstoupí nějakou obětavost a pak…A pak si ho Bůh zamiluje! A ještě navíc! Mělo by to být radostné dávání! Takže každý, kdo by dal na něco v církvi a přitom se trochu kroutil, tak toho jako že Bůh nemiluje. Takto vyloženo… takto by to byla lidová teologie, ve smyslu: Pán Bůh čeká, jestli pak všichni dají něco do sbírky a hledí na to, jak se u toho budou tvářit … Opět, myslím si, že Pavel o Bohu takto nikdy nesmýšlí.
Pavel mluví v souvislosti s lidskou aktivitou vždy také o Boží aktivitě. Cituji opět Pavla: „Bůh má moc vás zahrnout všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo…“ Tak mluví Pavel o Bohu.
Trochu odbočím k fenoménu díkůčinění. Je jasné, že každý, kdo aspoň trochu bere Boha vážně, cítí potřebu poděkovat Bohu i za dary k živobytí potřebné. Za chléb a za všechno, co chléb jako symbol, jako souhrnný pojem, v sobě zahrnuje. Ne nadarmo je v modlitbě Páně zahrnuta také prosba: „chléb náš vezdejší, dej nám dnes…“. Není třeba zpochybňovat každodenní poděkování za pokrm. To je naprosto v pořádku! Jde o každodenní díkčinění, které ono jednoroční završuje. Přesto se může stát, že i díkčinění může nakonec Boha vnímat jako protějška, jako někoho, kdo kdesi v nepřístupných rovinách sídlí, někde nad tímto světem, který každý rok dá nepochopitelně někde nadbytek a někde zase nepochopitelně málo. Tam pošle hurikán, tam zas superúrodný rok. Takto vnímaný Bůh se pak blíží spíše pohanským představám o božstvu, kterému je třeba děkovat, aby nepřestalo dávat a dávalo stále víc. Ať už je to tak či onak, pořád je tu ta distance mezi tu na zemi a tam v nebesích, kde přibývá Bůh, a on něco na zemi způsobuje a člověk projevuje vděčnost.
A ta distance, to je naše myšlení, tak myslíme my. My potřebujeme distanci, rádi si ji pěstujeme…! Rádi si i Boha držíme daleko od sebe. Vyhovuje nám to tak…
Ne, nechceme zpochybňovat základní vděčnost, kterou projevujeme třeba i v písni nebo v modlitbě před jídlem. To je v pořádku. Ale i modlitba před jídlem vychází z jiných motivů, než že jsme vděčni nebeskému rozdíleči chleba vezdejšího. I modlitba před jídlem vychází z motivu, že Bůh vstoupil do osobního životního prostoru a času, aby s námi sdílel náš čas, prostor a život… aby s námi vedl dialog, aby s námi vstoupil do společenství, a to jako Stvořitel a dárce života, kterému chceme v modlitbě děkovat za chléb náš vezdejší a za všechno.
Ale vraťme se k Pavlovi. Ta základní Pavlova myšlenka, ten argument je: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti…“ Jestliže Bůh dává dar své milosti, tak to není přece tak, jakoby Bůh byl jakýsi ministr, který by z nebeského rozpočtu rozdával tam dotaci, tam podporu, tam příspěvek. Jestliže Bůh dává dar své milosti, tak dává sám sebe! Zdali pak můžeme Boha a jeho milost od sebe oddělit? Jestliže Bůh dává, tak nedává napůl, nedává jen něco, co by nebylo z něho. Co by bylo něco vedle něj. Tak dává člověk, má-li něco k dispozici, z toho rozdává. Ale přesto! Přece i člověk dává něco ze sebe. A jestliže dává sám ze sebe, jako třeba v případě Korintských sbírku na jeruzalémské křesťany, tak dává sebe, když dává ze sebe. A nemůže přece dát jen kus sebe, nemůže sebe rozdělit ve dví. Když dává ze sebe, dává cele samého. A tak to přece je i s Bohem o to více.
Jestliže Bůh dává, tak dává plně! Ne na půl! Ne z toho, co by mu zbylo. Co nepotřebuje pro sebe. Dává sebe, když dává dar své milosti. Kdybychom to vzali jenom přes hmotné a materiální věci, jako chléb náš vezdejší, tak je to přece dar Boha samého, sebe samého člověku. Skrze chléb dává Bůh sám sebe. Jestliže Bůh dává darem svou milost, třebas i ten chléb, tak dává přece sám sebe!
K takové myšlence o Bohu Pavel nepřišel na základě teologické spekulace, když přemýšlel v pracovně, co napsat Korintským. Ale poznal to na Kristu!
Pochopil, že Bůh Otec spolu s Kristem, poutáni poutem lásky Ducha svatého, vstupuje do světa, že přemostil tu distanci mezi nebem a zemí, mezi tady a tam. Pavel pochopil, že ti tři, jako jeden Bůh tu něco neslýchaného a nečekaného tvoří a že člověk toho může být účasten… že je pozván!
Není to tak, že by nebesa zůstala prázdná, aby naplnila zemi, ani tak, že by země přestala být zemí a stala se nebesy. Není to ani tak, že by člověk přestal být člověkem smrtelným, konečným a hříšným a stal se božskou bytostí, ani tak že by Bůh přestal být Bohem a stal se jen hříčkou v rukou lidí.
Když se Bůh dává svou milostí, když člověka zahrnuje svými dary své milosti, tak to není nic menšího než, že Bůh se dává poznat a otevírá se člověku! Otevírá člověku přístup, nabízí možnost vstoupit do vnitřního života Božího. Člověk se může stát jeho součástí, členem toho trojičního společenství, které spojuje nebe a zemi, minulost a přítomnost a otevírá budoucnost.
Kde mohou být hříchy a viny rozvány, aby již nemohly bránit společenství. Kde může propuknout vděčnost a díkůvzdání, které mohou být řečeny v modlitbě konkrétnímu Bohu, který se dává člověku. Kdy člověk smí konat to nové a neslýchané, totiž nejen vzdávat díky, ale také podílet se na tom Božím dávání se…
Tím, že i on se dává, tak jako Bůh dává sám sebe. Když se on (Bůh) vydává, tak i člověk může sám sebe dávat, když dává něco ze sebe. A tak se stává součástí, členem Božího společenství, Božího dění. Stává se součástí společenství Boží trojice, když vyslyší to pozvání, když vstoupí na tu otevřenou hru, kterou Bůh otevřeně hraje…
TO je láska, o které mluví Pavel, láska Agapé… láska, která se inspiruje u Boha, ke které Bůh inspiruje tím, že vstupuje do světa, když dává sám sebe. To je láska Agapé, ta Božská láska, která se vydává, otevírá, a umožňuje otevřené společenství. Společenství, které překonává distanci, bourá hranice, tvoří nové a neslýchané věci, odemyká nové horizonty… Společenství, v kterém se nevede monolog, ale dialog. I díkčinění je modlitba. I díkčinění jako modlitba není monologem, ale dialogem. Ani církevní společenství není monologem, ale dialogem. Tohoto Božího společenství může být člověk součástí a může se na něm podílet; i formou díkčinění i formou dávání. Na rozdíl od lásky Erós, která jen bere, aby si u sebe sebrané podržela, aby tak mohla brát dál a dál.
Proto Pavel říká: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti…“ Ne proto, že by čekal, až něco, člověče, uděláš, ale proto, že má moc sám sebe dát jako jeden velký dar milosti. A proto radostného dárce miluje Bůh, protože má radost z každého, kdo vstoupí do společenství, které člověku nabízí, které člověku otevřel, když otevřel sám sebe. A má radost, kdy i člověk se otevře takové možnosti. Protože člověk, to křehké a smrtelné stvoření, pak už teď a tady, v tomto světě a v tomto čase, může konat věci nové a neslýchané.
To je také smyslem „dávání“ a „díkčinění“. Dávání nekonáme proto, abychom uchlácholili své křesťanské svědomí,… abychom dostáli své sborové povinnosti,… abychom se projevili jako poslušní členové sboru a dali ten největší salár,… abychom urputně táhli tu káru církve, kterou jsme převzali po předcích… Neděláme to proto, že by nad námi visel pomyslný vztyčený prst našich sborových předchůdců, který by nám říkal: „podívejte se, co my jsme svého času pro sbor učinili, jak nám to šlo, tak hleďte, abyste se také tak činili…!!!“
Dávání děláme proto, že nám byla dána milost vstoupit do života Boha našeho a Pána Ježíše Krista v Duchu svatém… tak jako byla dána i našim předkům. A to je milost, která skrze nás tvoří nové věci a která vede k díkčinění.
Radostný dárce, který dává, a kterého miluje Bůh, není ten, který to dělá proto, aby měl pokoj a měl splněno a měl čárku v církevním účetnictví i v Boží knize života, ale proto, že přijal za svůj dar podílet se už tady na podivuhodném Božím dění, na dění Boha, který nově a nečekaně vstupuje do světa, který se neslýchaně otevřel člověku.
A díkčinění konáme jako hříšníci. Ne abychom se ospravedlnili. Ne, abychom mu splatili dluh, jak se zpívá v jedné písni. Ne, abychom začali jednou brát vážně svou víru (jak se zpívá v téže písni), ale protože přece věříme!!!, protože přece náš dluh byl smazán!!!, není započítán. (Co by chtěl člověk nekonečnému Bohu v jeho nekonečné milosti a spravedlnosti, Bohu přesahujícímu každé pomyšlení přece splácet?!? Jak troufalé?!?) Protože Bůh nás bere takové, jací jsme… Jako slabé, chybující, jako ty, kteří se provinili, jako ty, kteří i něco pokazili.
Čeká, že právě takoví jací jsme, k němu přijdeme. Jsem zváni, abychom i v díkčinění pozdvihli svůj zrak od sebe samotných,… od naší nedokonalosti, od chyb, od viny, od ukřivděnosti, od toho našeho zacyklení se do našich lidských sporů, vnitřních rozporů, obav, nejistot, podezřívavosti, od všech hranic, překážek, zábran, které jsme stanovili, postavili a nakladli… jsme zváni k tomu, abychom od toho odhlédli a vzhlédli vzhůru, nechali se zmocnit silou Ducha svatého a mohli se podívat na lidské snažení pohledem Boha, který sestoupil do našich nížin… a který tvoří nové věci! Který má moc nás z toho zacykleného kruhu vyvést na cestu vedoucí k horizontům, které sami ze sebe vidět nemůžeme.
Pozdvihněme své srdce k Pánu jako hříšníci, kteří jsou pozváni vidět a zakusit a žít a spolutvořit věci nové, nové počátky. Zakusit milost, která dává život. Budeme slavit slavnost Kristovy hostiny. Jsme pozváni zakusit věci nové. Vzdávat Bohu díky, jako jeho děti.