Základ kázání Římanům 5, 1-5

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, ² neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. ³ A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, ⁴z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. ⁵ A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Kázání

Na počátku pochybovačné otázky moderního čtenáře…

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jak moc je to ještě převratnou zprávou, ze které bychom měli být uneseni, jako třeba ještě apoštol Pavel. Nebo o patnáct set let později třeba Mistr Jan Hus, který s vědomím, že skrze Krista má pokoj s Bohem riskoval nepokoj s mnohými lidmi a nakonec i nepokojnou smrt.

„Ospravedlněni jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jak moc je to osvobozujícím slovem i pro nás, jako to bylo osvobozujícím slovem třeba pro doktora Martina Luthera, který z myšlenky ospravedlnění před Bohem pouhou vírou v Krista udělal ústřední myšlenku celé reformace. Byl to pro něj tak zásadní článek víry, že prohlásil tento článek za „articulus stantis et cadentis ecclesiae“, tedy za „článek, s nímž stojí nebo padá celá církev“.

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Zní to hezky a nadějně, ale zároveň také dosti abstraktně. Rozumí tomu dnes vůbec někdo…? Každý po svém, individuálně. Dnes ospravedlnění člověka před Bohem není ústřední problém, jak tomu bylo v době Pavlově, Husově či Lutherově. Dnes je problém spravedlnost ve světě, anebo vůbec zda Bůh je.

Exkurz: současnost…

Co tíží dnešního člověka je spravedlnost a pokoj (respektive nespravedlnost a nepokoj na zemi víc než na nebi). Jsou situace, kdy se cítíme provinile za slova, která jsme druhým řekli v hněvu. Cítíme se provinile za skutky, kterých jsme se dopustili vůči druhým ve vzteku nebo ze zbabělosti. Touha po ospravedlnění může být spojena také s pocitem vlastní nedostatečnosti, nebo že mému hlasu není dopřáno sluchu. Toužíme pak, aby nás druzí vzali vážně. Aby nám bylo dopřáno napravit, co jsme pokazili, anebo aby se nám od druhých dostalo spravedlnosti.

Exkurz: apoštol Pavel… jak to asi myslel…

Spravedlnost vede k pokoji. „Ospravedlněni jsouce tedy z víry máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista našeho Pána“. Apoštol to poznal. Bůh sám nastolil spravedlnost;…člověka ve svých očích ospravedlnil. Nastolil pokoj, mír, mezi sebou a člověkem. A tento nový restart vztahu nabízí darem člověku. Stačí vlastně jedno jediné: přijmout tento dar! A přijmout ho speciální cestou. Přijmout pozvání a přidat se na stranu Ježíše z Nazareta. Přijmout jeho pohled na svět, na člověka a na Boha. Následovat jeho příklad.

Pro Pavla a pro všechny, kteří se tehdy stávali „Kristovci“, to bylo evangelium tak radikální a revoluční, tak nové a neslýchané, tak silné, že se to rovnalo výbuchu supernovy, který rozmetal všechny dosavadní představy o Bohu. Nejenom ty pohanské, ale i ty židovské, mojžíšovské, zákonické, nedotknutelné, nezpochybnitelné.

Slova o pokoji dnes…housky na krámě?

Možná, že slova o pokoji s Bohem jsou pro nás už samozřejmá, a tak když je slyšíme, vypneme. Tak dlouho je posluchači pod kazatelnou konzumovali, až se ta slova stala samozřejmými rohlíky. Alespoň mně se to tak na první poslech stává, vypínám, když to slyším. Často stojím před otázkou, jak sám pro sebe si je konkretizovat. Často jsou mi frázemi, tedy tím: co se přece má z kazatelny říkat (a tak to říkáme), a co se přece má pod kazatelnou slyšet (a tak se pokoušíme více či méně to slyšet).

Toužíme po pokoji ve světě a dostává se nám slova o pokoji s Bohem. Jednoho se nám nedostává a silně to postrádáme, druhého se dostává takovým způsobem, že se to nejednomu z nás může jevit jako laciný výprodej zboží.

Ježíšova modlitba: jako v nebi, tak i na zemi…

Jenomže i tady přece platí Ježíšova slova jeho modlitby: jako v nebi, tak i na zemi. Chrámová opona byla o Velikonocích roztržena vpůli. Co bylo Boží, se stává lidským a to co je lidské se stává součástí Božího. Kristus to pak stvrdil svým nanebevstoupením. To je smysl jeho nanebevstoupení. Jako v nebi, tak i na zemi. Tyto dva světy byly spojeny, chrámová opona je vejpůl.

Jednosměrka, nebo dvojsměrka…?

A tak apoštol nemluví jen o jednosměrce směrem ze země pryč k Bohu do nebe, když říká, že skrze víru v Krista, jsme získali přístup k milosti být s Bohem; být Božími dětmi. Apoštol jezdí obousměrkou, když také zároveň dodává jedním dechem: A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha, který nám byl dán.

Každý to chápe po svém, my to chápeme zase jinak…

Každá generace to evangelium, které se zde Pavel snaží pro své současníky přetlumočit, může chápat po svém, podle momentálního stavu světa či stavu mysli.

1. a) Jsou lidé (křesťané, křesťanky), kteří svůj zrak upírají k věcem tohoto světa a momentálně se trápí pokojem, respektive nepokojem tohoto času. A ti pak mohou slyšet povzbuzení. Snažíte se o pokoj v tomto světě? To je dobře. Svou sílu, energii, čas věnujete tomuto zápasu či poslání, pokud to tak cítíte. Pokud jde o pokoj s Bohem, s tím se netrapte. Tady zápasit nemusíte. To už je pro vás vybojováno Ježíšem z Nazareta. Jen si dávejte pozor, na jaké straně ještě bojujete, ve jménu koho bojujete. Pak mějte stále na paměti jeho příklad, jeho vzor (samozřejmě Ježíše).
2. b) Jsou pak lidé (křesťané, křesťanky), kteří více svůj zrak obracejí k věcem nebeským, … třeba že právě uvěřili nebo třeba, že po dlouhých trápeních našli pro sebe pokoj u Boha, třeba že jim bylo odpuštěno. Jsou lidé, kteří našli Boha a prožívají svoje znovuzrození. I ti pak mohou slyšet povzbuzení. Jste na dobré adrese a jste vítání. Nemusíte se vykoupit obětováním svého života. Výkupné bylo za vás zaplaceno. Našli jste pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, o to více můžete v pokoji obrátit svůj zrak k nepokoji tohoto světa. Ve jménu toho, koho jste přijali, a který vás přijal za své.

Jako v nebi, tak i na zemi…

Jako v nebi, tak i na zemi… tak zní slova Ježíšovy modlitby. Člověk je s Bohem v nebi i na zemi. A Bůh je s člověkem na zemi i v nebi. To je srdce křesťanského vyznání. Poznali jsme, že Bůh je dynamičtější než jsme si sami mohli představit. Není osamělým hráčem kdesi na onom světě. Jedná, překračuje hranice. Je nad světem a časem,… zároveň svět a čas objímá,… a konečně ve světě i v čase je přítomný. Možná právě slova dynamika, společenství, dění:…možná, že tato slova vyjadřují obrazně to, co ukázal Ježíš…, že Bůh není nehybný a netečný „monolit“ někde ve věčném nekonečnu,… slepá „spravedlnost“, která nemá srdce a cit…, že není „zákon“, který by jednal chladnokrevně (hlava nehlava)…, ale že je !!!„společenstvím“!!!, které se sice nerozpadá ve tři, ale ve třech překračuje hranice představitelného, že může být přítomným každému z nás různě a přesto stále jako jeden Bůh. Společenství, které se nabízí jedinečně jednotlivci i společenství více lidí. Amen.