J 7:37-38 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!  ³⁸ Kdo věří ve mne, ‘proud živé vody poplyne z jeho nitra’, jak praví Písmo.” ³⁹ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

J 20:19-23 ¹⁹ Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám.”  ²⁰ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.  ²¹ Ježíš jim znovu řekl: “Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.”  ²² Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého.  ²³ Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.”

V našem životě je spousta věcí otázka interpretace, toho, jak situaci vyložíme, jak ji vyloží okolí. Platí to i pro život víry. Kolikrát jsme si už v životě museli říct, a to někdy docela hořce, že zjevení Boží, že to slovo zjevení rozhodně není od toho, že by to všem lidem bylo zjevné, jasné, pochopitelné. Učedníci zažívají zřejmě nejzásadnější situaci svého života, vše má najednou smysl, oplývají skutečnou (nebo neskutečnou?) energií, jsou schopni komunikovat s druhými bez překážek – a reakce? „Jsou opilí, a to je teprve devět.“ Bůh se rozhodl stát naší součástí, a my jsme za blbce. A tak to bylo, je a do příchodu Božího království v plnosti asi bude. Jen to prosím vás nemějte za důvod se darům Božího Ducha uzavřít. Protože právě skrze nás chce Bůh svými dary do světa přicházet. Protože i když nás část spoluobčanů považuje za blázny, podivíny nebo opilce naděje, je tu pořád dost těch, kteří oceňují, když mluvíme jejich řečí a jsou nějak pozitivně zasaženi v hloubce své bytosti. Svět potřebuje lásku, láska je z Boha a proudí skrze nás.

K přijetí darů svého Ducha nás zve sám Ježíš. A ptá se po naší žízni. Ne po dokonalosti, připravenosti, po bezhříšnosti nebo jedničkách ve škole a v životě. Ptá se po žízni. Mít a přiznat žízeň, to znamená, že o sobě víme, že sami nejsme celí, že potřebujeme přijímat zvenčí, že potřebujeme znovuobživení, Boží revitalizaci. Mít žízeň, to znamená také toužit po dokonalosti a uzdravení světa kolem nás – totiž žíznit a hladovět po spravedlnosti, míru, naději, radosti pro všechny, toužit po obnovení stvoření, po uzdravení lidstva i světa. Žíznit, to znamená mít naději, že žízeň lze uhasit. Žíznit, to znamená vyjít s touhou k Ježíši.

A vždycky znovu, když mluvíme o Ježíši, tak si zkusme vybavit celý jeho příběh – protože to je strašně důležité, že se „nezaklínáme“ jen nějakou značkou či jménem. Se jménem Ježíš v naší mysli musí vyskakovat množství příběhů a jednotlivých situací, jak Ježíš jednal, jak mluvil, jak miloval – v jakém duchu žil. Jak se obětoval. Že ho Bůh nenechal ve smrti, ale smrtí s Ježíšem prošel, aby už nikdo nemusel být nikdy a nikde sám. Že život je vždy větší a silnější než smrt. – To je Ježíš. A tento Ježíš nám dává svého ducha, předává nám svůj způsob života, svým učedníkům a učednicím. To je ta živá voda, kterou hasí naši žízeň. Ne jen jako přesný návod a jízdní řád, ne jako zákon – tohle dělej a tohle ne, to bychom to brzy zklamaně vzdali, nebo bychom, pokud by nám to šlo, zas brzy propadli do pýchy a možná začali tyranizovat druhé, méně úspěšné.

Živá voda, plamen ohně, vichr – bratři a sestry, Boží duch, kterého nám Ježíš zaslibuje a dává, ten se nevejde do žádných tabulek, nenechává se spoutat, nelze ho ani přesně popsat, postavit na něm systém morálky, neprůstřelnou logiku, soustavu dogmat. Boží Duch, to je živel! To je energie, tvořivost. Tanec, rozmanitost, fantazie… Občas se tomu někdo pokusil dát nějakou formu, učesat to, vymezit, co přesně jsou dary Ducha a které jsou důležitější, někdy se dokonce některým dává přednost před jinými, případně si lidé občas myslí, že kdo nemluví ve vytržení, ještě Ducha Božího neobdržel. Ale Duch Boží tyhle naše systémy vždycky provětrá, sem tam něco sežehne nebo jiné věci oživí.

Možná je dobré si uvědomit, že Duchu není třeba předepisovat způsoby, jakými bude působit a přicházet k nám. Bible totiž o daru Božího ducha vypráví opravdu různě. Skutky mluví o hukotu, ohni, vichru, o mluvení jazyky, kterými do té doby učedníci nevládli, o entusiastické radosti. A Janovo evangelium zas o jemném dechnutí, o tiché radosti a o pokoji. Apoštol Pavel se pokusil v epištole Korintským ve 12 kapitole (která taky patří k dnešnímu dni) vypíchnout jednotlivé dary Ducha, které slouží k růstu společenství (a možná bychom se na ně měli někdy zaměřit), aby pak nakonec řekl, že Bůh působí všechno ve všech. Možná dotaženo ještě trochu dál – Duch je principem světa, všech věcí, je Pánem a Dárcem života.

Tedy Duch svatý působí různými způsoby v našich životech, promlouvá k nám slovy, obrazy, sny, v myšlenkách, setkáních i v událostech. Někdy potřebujeme opravdu silný impulz podobající se nakopnutí, jindy stačí jemně vydechnuté šeptnutí. A působení Božího ducha smíme vnímat v každé maličkosti, v každé situaci, kde život a láska je silnější než zmar. Tohle je taky otázka interpretace – nemusíme všechno svádět na náhodu, ale můžeme vidět/hledat! Boží působení, které tvoří, zachraňuje a udržuje svět. Smíme se radovat z působení Božího ducha ve světě, kdykoliv v marných a špatných situacích vidíme někoho, jak se postaví na stranu dobra, nabídne smíření, podporuje život. Moudrost, poznání, rozlišování dobrého a zlého, schopnost mocně a s energií zasáhnout, pevná a povzbuzující víra i schopnost chválit Boha – to, a mnoho dalšího, jsou dary Božího Ducha, které naše společnost potřebuje.

Je něco specifického, k čemu je poslána církev nějak obzvlášť? V čem právě církev bude dýchat Božím duchem, v čem bude spočívat ten proud živé vody, pramenící z nitra každého z nás? Jsme posláni hlásat odpuštění. Odpouštět to, čím se lidé provinili na druhých, čím ublížili. A přiznejme si, to není nic snadného – ještě snad tak odpustíme těm, které máme rádi, na kterých nám záleží. Ale jinak je to těžké – už když nám jsou lidi „jedno“, tak je snazší říct, ať si tu svou vinu pěkně vyžerou. A co teprve tam, kde nám někdo skutečně ublížil a nepoutá nás k němu nic, kromě zlosti? Nebo co tam, kde se nás to osobně netýká? Můžeme odpouštět cizí viny? Jenže právě k tomu jsme posláni – otevírat zavřené dveře, rozvazovat pouta, zvedat závory.

Dostat zadarmo, odpustit bez trestu, dostat milost bez zásluh? To nás dráždí – zrovna ve čtvrtek jsme se o tom bavili s konfirmandy – každý má dostat to, co si zaslouží. Je nespravedlivé, aby dostali všichni stejnou odměnu – ti, co makali celý den i ti, kteří pracovali hodinku před západem slunce. Jenže pak to někdo náhodou (?) řekne – ti poslední dostali to, co potřebovali. Milost, ta odměna zadarmo, odpuštění – to si nezasloužíme, ale potřebujeme ji. Protože jinak bychom nemohli žít, padli bychom pod tíhou nepřijetí a nepřijatelnosti. Potřebuje to i svět okolo nás, nemáme právo odpuštění a milost zadržovat a šetřit s nimi. Svět možná nerozumí slovům jako hřích nebo systémům našich pravidel a na desatero nám bude napřed zvysoka kašlat. Ale pokud z našeho nitra poplyne proud Ježíšova přijetí, lásky, něhy a laskavosti – pak můžeme světu a lidem v něm nabídnout to, po čem v nitru touží a co, minimálně čas od času, potřebují prostě všichni. Lásku, odpuštění, pokoj a smíření.

Tak a konec mluvení – usmějte se a otevřete se vanutí Ducha. Bůh přichází do světa skrze nás!