Biblické čtení: Efezkým 1, 17-25

Když jsem před pár lety pomáhala dělat úlohu pro nedělní školu, která se zabývala právě nanebevstoupením, našla jsem přehršel různých tvoření, kde papírový Pán Ježíš pomocí důmyslných provázků mizel v papírovém obláčku nebo pod plastovým kelímkem a podobně. Měla jsem v té chvíli děsnou potřebu toto všechno zakázat nebo vymazat z internetu. Je to totiž báječný způsob, jak dětem naprosto zastřít smysl tohoto biblického příběhu tím, jak ho brutálně zpředmětníme. Proto i dospělým doporučuju si Ježíšův odchod nepředstavovat moc v barvách. Stejně jako u vzkříšení je to výpověď naší víry, naší naděje a zkušenosti lásky. Jak to bude chtít někdo nakreslit nebo zfilmovat, bude to blbé a nevystihne to nikdy celou podstatu.

Nanebevstoupení totiž není popis toho, jak se Ježíš fyzicky vzdálil od svých učedníků, ale daleko spíš mnohoznačná šifra pro to, jakým způsobem Bůh v Ježíši působí – ve světě, v církvi, v nás. A to nelze vidět jinak, než v duchu moudrosti a zjevení, jinak než osvícenýma očima srdce, jak to píše autor listu Efezským. Totiž vírou, kterou v nás Bůh mocně působí.

Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici na nebesích. Ten zbitý a ukřižovaný, prokletý podle zákona, jednal podle Boží vůle. Na pravici Boží, na pravici vládce vždy sedí ten, kdo jeho vůli koná a ztělesňuje, kdo disponuje jeho mocí. Ježíš je v nejbližší Boží blízkosti, která se zdála nepřístupná, kde nic lidského nemělo co dělat. Ale vzdálená a nepřístupná nebesa protrhl Bůh sám, když o Ježíši řekl při křtu, že je to jeho syn. Opona, která oddělovala svatyni svatých od běžných lidí, se ve chvíli Ježíšovy smrti roztrhla. Opravdu, tyto vzdálenosti a oddělenosti Bůh překonává a ruší. Vstoupil-li Ježíš Kristus na nebesa, to znamená, že jsme zas o něco blíž sjednocení Boha s lidmi. Vlastně ho již zažíváme.

Kristus ve světě působí. A to tak, že pod jeho vládu jsou poddány všechny mocnosti – totiž nadosobní struktury, přírodní zákony, tradice, společenské struktury, ideové vlivy – tím vším může být jednotlivec ohrožen, utlačován. Takové vlivy člověka ovlivňují, včetně jeho vztahu k Bohu. Ale pokud jsou pod vládou Kristovou, pokud je Kristus „svrchovaný“ – tak pak to nejsou božstva, jimž bychom měli sloužit, ani nejsme jimi určeni bez možnosti reagovat. Pod vládou Kristovou to však nejsou ani mocnosti s ďábelským přívlastkem, nejsou svou podstatou zlé. Pod vládou Kristovou může být tradice kořenem i kořením, společenské struktury nás mohou nést, ideje povznášet, přírodní zákony můžeme využívat i nás mohou učit pokoře. Vláda Kristova je však vždy podstatná – mocnosti mají tendenci se emancipovat, kazit se a stávat se božstvem a nezměnitelným osudem.

Kristus ve světě působí také jako hlava své církve, s tou je spojen a ji ovládá. To je vztah organický, my církev a Kristus jsme jeden organismus. A ve své církvi je Kristus jistě a plně přítomen a skrze ni přivádí k plnosti a dokonalosti i celý svět. (Těžké, co?! J) To, že je Kristus v církvi přítomen, neznamená, že je církev dokonalá (nebo že by se mohla dokonce povyšovat), ale že v ní lidi vědí, a ve svátostech a liturgii se slaví, že Kristus je prostě klíčovou postavou pro orientaci v dějinách a vůbec v naději lidí. Církev jako tělo je na Kristu jako hlavě závislá a vyznává to. Církev je nepostradatelná, ale právě v tom, že je podřízena Kristu jako své hlavě a směřuje k plné jednotě s ním. Totiž, církev se nemá oddělit od světa, to se občas stávalo, když už se viděla v nebesích, ani není světu nadřazená. Je prostě důležitá v tom, že je v ní Kristus plněji přítomen. Odděluje-li se církev od světa, pak proto, aby svět poznal, co mu chybí. Aby otřásala zotročujícími mocnostmi. Podle epištoly Efezským se totiž církev nemusí vyznačovat bezbřehým aktivismem nebo agitací – někdy máme pocit, že neděláme dost, v diakonii, misii. Ale možná je čas zastavit se a pozvednout srdce vzhůru. Nemusíme agresivně dostat lidi do církve nebo pomáhat do sebezničení. Bude nám stačit, když se budeme soustředit na to, co nemá nikdo ve světě, totiž na způsob života církve, na její pravdivost, na schopnost vyznat vlastní selhání, schopnost slavit. Pěstovat to a zdokonalovat vztah k Bohu a do okolí vyzařovat. Jde o to ukazovat, že Bůh je tajemství světa – a že u něj svět najde slitování, v církvi skutečný domov, že se v našem slavení skutečně ukáže a zpřítomní kus věčnosti. Aby se na nás ukazovalo to starobylé a reformátory oblíbené bohoslužebné zvolání: Vzhůru srdce! Máme je u Pána. Aby to, že máme občanství v nebesích, zářilo do našeho okolí.