Čtení: Sk 2:14a, 36-41

Kázání text – Lk 24, 13-35

Sestry a bratři,

Když nám během letošních velikonočních nedělí dává ekumenický lekcionář možnost, abychom se probrali několika příběhy o setkání se vzkříšeným Ježíšem, ukazuje se nám nápadně, že víra ve vzkříšení je strašně nesamozřejmá. Ve všech evangeliích je zmínka o tom, že učedníci a další lidé slyšeli o tom, že Ježíš nezůstal v hrobě, a nevěřili. Dokonce vědí, že se s ním druzí setkali, a nevěří. Podle Matouše ho dokonce viděli – a stejně někteří pochybovali. Ne, víra ve vzkříšení, ve Vzkříšeného, není samozřejmost, nejde tak nějak sama od sebe. Víra nevzniká ani „pod tíhou“ důkazů, ani jako reakce na nedostatek důkazů. Pokud bychom snad chtěli přece jen nějaký důkaz, tak je to snad ta obrovská nepravděpodobnost toho, že se společenství ustrašených, zklamaných a uzavřených lidí otevře celému světu, dokáže měnit názory, stará se o vyvržené a kvůli tomu všemu nasazuje své životy. Je to tak nepravděpodobné, že za tím musí být velmi silná událost. Ale i na to nám může kdekdo říct: Tak ano, něco se stalo, ale co já s tím. Evangelista Marek na to má odpověď – kterou už slyšeli přinejmenším ti, co byli v kostele na velikonoční pondělí – čti od začátku Ježíšův příběh a rozvažuj nad tím, jestli ti to celé dává smysl.

Ti dva, co jdou do Emauz, smysl nevidí. Shromáždili všechna fakta o událostech Velkého pátku. Mají i svědectví o událostech nedělního rána. Znají Ježíšova slova. Ale nedává jim to osobně vůbec žádný smysl. Jsou plni smutku a rozčarování. Jsou zklamaní, jejich víra/důvěra v Ježíše – kterou jistě předtím měli – se rozpadla. Tady se ukazuje, že ani víra, kterou člověk už jednou „měl“, nemusí být na pořád. Naši víru otřásají různé životní události, zklamání ve sboru nebo se do ní nepozorovaně vplížila vyprahlost a nenaplněnost. Dost možná, že se ani nechceme modlit, žít ve společenství, nechceme věřit…

Když se k těm dvěma chlápkům, Kleofášovi a tomu druhému, připojí Ježíš, ani ho snad na začátku nevnímají. Zajeti ve svých kolejích, v zajetí toho, co se právě stalo. Představuju si je trochu jako koně u kočáru, na očích mají klapky, které jim brání vidět všechno v širších souvislostech. Mají jen omezený výhled.

A teď sledujme Ježíše – já se prostě nemůžu ubránit nadšení z toho, jak s učedníky jedná!

Ježíš se k nim připojí na jejich cestě. Připojí na jejich cestě. Tehdy, kdy se vracejí starých kolejí, když nic nechápou, když nevěří. A jde s nimi. Jde s nimi kus cesty. Není hned chytrý, neříká jim, co je pro ně nejlepší, nevyčítá. Jde s nimi, jejich tempem, jejich směrem. Vnímá je – jejich situaci otřesených.

A pak se ptá: O čem tu spolu rozmlouváte? Když se mu skoro vysmějí, že je opravdu dobrý ignorant, že jde z Jeruzaléma a neví, co se tam o víkendu dělo, znovu se ptá: A co to bylo? Nebojí se, že bude vypadat jako trouba, to pro něj není podstatné. On se totiž skutečně ptá – a chce slyšet naši verzi. Náš příběh. Naše starosti, náš zármutek – potřebuje to slyšet z našich úst. V co vlastně věříme, co nás zklamalo, co jsme čekali… A to může být na dlouhé povídání. V tomhle je opravdu trpělivý. I když by jim mohl skočit do řeči daleko dřív.

A oni vypráví – jak se jim všechno zhroutilo. Že Ježíš byl podle všeho opravdu prorok, Bůh skrze něj působil velké divy, bylo znát, jak je Bohu opravdu blízko. A oni dva a mnoho dalších do něj vložili nemalé osobní naděje. A teď je všemu konec, zemřel. Co zemřel – naši přední znalci Písma a velekněží ho na smrt vydali, nechali ho ukřižovat! Nechtěli vidět nic z Božího působení. Chápeš to? Já teda ne, nedává mi to smysl. Nejen že mám pocit, že mi umřela všechna moje osobní naděje, ale já se zklamal i v těch autoritách, v lidech, kterým jsem věřil, které mě doteď směrovaly.  Myslel jsem, že rozumím Bibli, ale teď jsem ztracený. Rozpadl se mi můj svět. Co mi zbylo? Ještě jdu – ale kam? Ještě žiju – ale proč? Ještě plyne čas – a všechno je pořád stejné, můj dům, postel a židle v něm, vrátím se k řemeslu – ale už mi to nedává smysl.

Je možné, že právě v takové otřesenosti událostmi začne být člověk vnímavější. Začne přemýšlet, smysl hledat, ptát se po něm, pátrat a pídit se. A nebo taky ne – spoustu lidí má v takovou chvíli věci za hotové, nezměnitelné, právě tehdy se ve zlobě či zranění uzavře. Jenže ke smyslu je dlouhá a často náročná cesta.

Ježíš těm dva otřeseným dlouho naslouchal. Pak jemně převzal otěže, začal vést jejich rozhovor. A rozhovor s tímto poutníkem je rozhovorem s Bohem. S Bohem, kterého člověk často nepoznává, protože má zafixovánu jinou podobu Boha. Bůh je přece daleko na nebesích, majestátný, snad nás opustil, nikde ho nevidíme – jenže on tu jde vedle nás, a strašně obyčejně. A Ježíš klade člověku otázky, to on začal rozhovor. A otázky jdou na tělo: Když mi to tady tak vyprávíte, ještě vám nedošel smysl? Je vaše srdce opravdu tak pomalé, že ještě nevidí za obzor? Ale protože Ježíš ví, že naše srdce i mysl jsou někdy pomalé, hovoří s nimi dál. O tom, jak Bůh odedávna jednal se svým lidem nikoliv donucováním, násilnou mocí, ale mocí lásky a přemlouvání, vábení ke své cestě, ke své vizi světa. A že už dávno proroci zakusili na sobě, že tato cesta je riziková, že vzbuzuje ve zlu odpor, protože pozvání ke svobodě, k lásce a otevřenosti, to je provokace protivníka. A o Božím Mesiáši předpověděli proroci v písni, že se právě takhle bez hlesu, jako beránek vedený na porážku, postaví před lidský nespravedlivý soud, nechá na sebe dopadnou zlo a vinu všech, a tak ji zastaví a zruší. A Bůh ho nenechá ve stínu smrti. Že přece „smrtí cesta jde ke vzkříšení“.

Poutníci spolu vedou rozhovor, a když si tu scénu představím v mysli, vidím, že tu se někdo něco zeptá, pak se zastaví, otevřou kapesní Bibli a hledají, čtou a možná se chvíli hádají, někdy ten rozhovor bolí a jindy hladí, někdy otázky zodpovídá a jindy jiné klade, někdy na chvíli umlká a pak je překotný jako horská řeka. A někdy jindy se takový rozhovor vede před kostelem, a taky v hospodě, v dopisech a přes Skype, doma u stolu a při náhodném setkání na rohu, někdy trvá hodiny a jindy se podstatné řekne ve dvou větách. A je to obyčejné a běžné. A přece právě tohle je dobré a spasitelné, k záchraně a ke smyslu vedoucí.

A to ti dva učedníci cítí, že s tímto souputníkem je jim dobře. Když se blíží čas rozloučení, zvou ho ještě k jídlu, k přenocování. Nabídnou mu svůj dům, postel i židli, nachystají stůl i jídlo a on vděčně, bez zdráhání přijme. A pak se najednou promění situace – pozvaný se stává hostitelem. Láme chleba a rozdává „toto jest mé tělo, které se za vás vydává“. A oni to najednou vidí. Ježíš je s nimi. Přijímají svůj vlastní chléb, ale najednou je to mana z nebe, Boží pokrm, najedou se stávají součástí Ježíšova těla, Ježíšova života. Jsou přítomni Božímu jednání. Jejich dům je chrámem. Protože Bůh to tak odedávna dělá. Prorok Ozeáš to vystihl poeticky, když zaznamenává Boží vyznání: Svůj lid jsem si zamiloval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k nim nakláněl a krmil je.

Pro Kleofáše a jeho druha to v tu chvíli začne mít smysl – najednou v té změti situací, slov, setkání, velkých i malých dějin, rozeznávají Boží cestu. Vidí, jak se Ježíš od počátku do konce s touhle Boží cestou ztotožnil. A že tahle Boží vize může dávat smysl i jejich životu, že křísí i jejich naděje. Poznávají, jak to, co vypadá obyčejně, může díky Boží přítomnosti rozkvést a přinést velikou a mnohonásobnou úrodu. A i když pak už Ježíše nevidí, silně vnímají, že je přítomen na každém místě, v každém okamžiku. A že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Že ten život silně pulzuje i v nich samých. A tak se seberou a jdou zpět do Jeruzaléma, co jsou nějaké tři hodiny pěší chůze proti možnosti tohle sdílet s přáteli, proti naději a životu, který sdílejí s Ježíšem.

Když se společně v Jeruzalémě setkají s dalšími učedníky, spojí je tichá radost a víra, že vzkříšení se týká každého života, každého srdce, každé chvíle. A že Bůh je přítomen v setkáních, v přátelích, v chlebu a víně, ve slovech i ve Slovu, v písních. Že svoboda, láska, otevřenost pramení z Boha a je možno je srdnatě a směle žít. Že to všechno prostě má smysl.

Jan 20, 24-29

Sestry a bratři,

nevím jak vy, ale já mám tyto známé oddíly tendenci vnímat dost povrchně. Zvlášť když nám vešly až do úsloví. A vlastně si je pamatuji dost nepřesně. To si schválně můžete někdy zkusit, dřív, než si přečtete známý úsek z písma, napište si ho po paměti. Možná dojdete k dost zajímavým zjištěním – co vám vězí v hlavě a co se v bibli skutečně píše. Tomáš se někde zdržel, nevěřil ostatním učedníkům, Pán ho pokáral, že je nevěřící a Tomáš se Ježíše skutečně dotkl. A celé to končí takovým povzbuzením pro nás, protože tady jsme blahoslavení my, co jsme Ježíše neviděli. Nechci vám vnucovat, že to tak máte vy, ale já s takovými texty bývám rychle hotová – co tady budeme jako řešit? Jenom mě napadlo, jestli to není k Tomášovi nespravedlivé. Kdybych mohla, napíšu mu dopis, jak se cítí, když mu celé dějiny připsaly přízvisko Nevěřící. A ještě na pár dalších věcí bych se ho zeptala…

Zajímalo by mě třeba, kde vlastně byl, když všichni ostatní byli shromážděni za zavřenými dveřmi. Měl strach? Takový, že se radši k ostatním neznal a schoval se někde jinde? Radši nebýt spojován s těmi, kdo k Ježíši patří, co když se rozjede pronásledování!? To skutečně hrozilo. Nebo naopak má odvahu a klidně si chodí po venku. Na rozdíl od těch, kdo jsou zavřeni ze strachu někde v úkrytu, on radostně očekává, že se Ježíš vrátí v čele Božího vojska? A nebo to vše považoval za konec. Když tu někdo najednou není – ať na tři měsíce nebo navždycky – racionálně si život přeskládáte tak, abyste to zvládli, nemůžete s ním teď počítat, tak to začnete dělat jinak… Jenže bible o Tomášově důvodu prostě mlčí. Možná nám naznačuje – ty důvody mohou být hodně různé, ale občas se stane, že nejsme tam, kde se dějí zásadní věci. Někdy máme hodně dobré důvody pro to, abychom nešli do shromáždění bratří a sester. Ale někdy taky můžeme něco propást. Třeba setkání se vzkříšeným Ježíšem.

Když Tomáš přijde do shromáždění, všichni jsou plni radosti. Naposled, když se viděli, byli podělaní strachem, Petr Ježíše zapřel – a teď? Možná vypadají, jako by byli pod vlivem, jako by si šlehli nějakou drogu. Každopádně úplně obrátili. Věřili byste jim na první poslech? Já teda ne. A Tomáš taky pochybuje. Lidská mysl si toho už tolikrát navymýšlela, aby ukonejšila své svědomí! Svým způsobem to učedníkům nedělá snadné ani Ježíš. Přijde za svými selhávajícími následovníky zavřenými dveřmi. Kdo tomu má uvěřit, co je tohle za historku? Jenže Ježíš už tak prostě jedná, chodí za těmi, co mají máslo na hlavě, jsou mrtvi strachem a přijde jednoduše zavřenými dveřmi.

Jak my sem do toho kostela chodíme celý život, od mala to slyšíme, tak máme pocit, že je to všechno hrozně normální. Je to tak běžné – Ježíš byl vzkříšen, přišel zavřenými dveřmi, normálka! Tváříme se, že je to přece docela pochopitelné. Taková běžná zvěst pro tu naši spořádanou společnost. Jenže ona není – a Tomáš to jaksi tuší. Venku mimo kostel to zní úplně jinak. Ono je to totiž celé úplně nepochopitelné! Vymyká se to lidskému myšlení. Tady si saháme na samou hranu světa a věků. Bůh staví celý svět na hlavu. Prostě jízda! Tomáši, nechtěl jsi svým spolubratřím navrhnout, ať si vymýšlejí nějak uvěřitelněji? Vždyť to zní jako úplná fikce.

Tomáš kvůli té neuvěřitelnosti žádá vidět Krista. A to není tak hloupá myšlenka. Tady totiž jde o život a o smrt. Když Tomáš uvěří, že Ježíš byl vzkříšen, znamená to, jít teď ven a začít to hlásat. A kdo tomu uvěří a začne to hlásat, kdo bude pokračovat v tom, co Ježíš začal, nasazuje svůj život. Velikonoce nejsou žádná zábava pro malé děti. Kdo chce jít do takového podniku, musí vědět, že to nebyl přelud. Kdybych měla tu možnost, chtěla bych vidět Krista taky. Člověk by byl prostě klidnější. Tomáši, copak bys vyměnil tu možnost vidět Krista za jedno blahoslavenství?

Tomáš tedy cosi propásl, a pak nedá na svědectví Petra ani ostatních spolubratří. A my to chápeme – ne každá zpráva je hodna uvěření, ne vše co píšou na internetu a co říkají v televizi je pravda. Musíme přece zvažovat, ověřovat zdroje a kriticky myslet. Nejlépe si věci osahat, přesvědčit se. A Bible nezaznamenává, že by si ostatní učedníci nějak stěžovali, s Tomášem se hádali či přeli. Možná někdo z nich poznamenal něco jako „Viděli jsme Pána. Možná ještě nevíme přesně, co to znamená, ale zase se sejdeme a teď už to není ze strachu. Máme určitou naději.“

A do té situace, neděli na to, přichází opět Ježíš. Nenadává, nekárá. Žádné manipulativní výčitky: Byl jsem tak smutný, když jsem tě minule neviděl v lavici. Pro mě je úžasné, jak moc vyjde Tomášovi vstříc, jak moc ho opravdu zná. Ježíš přijde opět skrz zavřené dveře, a nabídne Tomášovi, aby se dotkl jeho ran, přesně jak Tomáš chtěl. A – to zpráva i pro nás – rány jsou skutečné. Ne, nejde tu o přelud. Je to Ježíš, který se vydal lidem a stálo ho to život. Ale Hospodin ho v podsvětí neponechal, jak se zpívá v žalmu 16.

Milý Tomáši, ty ses těch ran nakonec nedotkl, viď? Bylo by to zbytečné. Stačilo to, poznal jsi Ježíše tehdy, když se ti tak s láskou nabídnul a vydal.

Teprve po setkání s Ježíšem je možno se rozhodnout, zda věřit. Proto Ježíš říká: nestávej se pochybujícím, ale staň se věřícím, důvěřujícím. Víra není nějaké uznání více či méně zjevného faktu. Víra je vztah. Žitý obsah. A to Tomáš umí, umí a chce se postavit na Ježíšovu stranu. Říct o Ježíši – můj Pán a Bůh – znamená vyznat, že to, co dělá Ježíš, je Boží cesta. Že Bůh se ukazuje, zjevuje právě v zjizveném Ježíši. Bůh jde v cestě s člověkem a za člověkem na dřeň, ta láska je tak veliká a opravdová, že neuhne, ale postaví se zlu a zvítězí nad ním, protože se obětuje. A Tomáš se takovému Bohu, kterého poznal v Ježíši, dává do služby.

A pak je tu Ježíšovo povzbuzení pro čtenáře všech dalších generací. Všechno, co vyznáváme, je postaveno na svědectví. Neviděli jsme Krista, i když bychom asi chtěli, kdybychom měli tu možnost. Naše víra je postavena na tom, co Petr, Tomáš a další přece jen nakonec někomu řekli, co Jan a další zapsali. A já se do toho přes týden nořím a jsem odkázána jen na tu exegezi, výklad, a vy jste odkázáni na více či méně nedokonalá kázání. A Ježíš to ví: Tohle je na metál, nevypadá to, ale jste blahoslavení, když se tomu, co slyšíte otevřete, a věříte, že se tak můžete setkat se mnou. A je to vždycky zázrak, že znova někde vytryskne víra, že znova s Ježíšem chce někdo spojit svůj život, nést dál ten pokoj, který Ježíš dává, odpouštět podle jeho příkazu, zbavovat lidi břemen, která si nabrali nebo je na ně někdo naložil někdo jiný. Je to zázrak, když důvěra v lásku přemůže pochybnost.

PS: Milý Tomáši, víš, my evangelíci na ty svaté moc nejsme. Ty sám bys nám asi z vlastní zkušenosti řekl, že rozhodně není potřeba nějakých prostředníků, neb Ježíš nás zná dokonale. Ale přesto ti chci říct, že jsem moc ráda, že jsou v nebi lidi jako ty. Plní pochybností a ostražitosti, ale také schopnosti ve chvíli změnit svůj postoj a nadchnout se, když se setkají s opravdovou Láskou. Prý jsi evangelizoval v Sýrii a v Persii a nakonec jsi došel až do Číny a Indie. Tomu říkám nadšení! Tak na nás s Ježíšem myslete. Optimismus a nadšení, to tady potřebujeme. Děkuju.

Jan 11 – vzkříšení Lazara

Kázání:

Sestry a bratři, budu vám dnes vyprávět, jak moc a v čem mě tento text rozčiluje a taky kde v něm nacházím naději. Věřte, že je to vpravdě zápas a nedokázala jsem ho vést neosobně.

Patřím k těm lidem, kteří mají s takto popsanými událostmi problém. Možná to znáte od přátel, kolegů nebo od sebe – když slyšíme o takových zázracích, máme chuť příběh ozávorkovat. To měl zas někdo velké oči! Jsme naučeni jednat racionálně, důvěřuj, ale prověřuj. A takové věci se nestávají. Možná je to také osobnější a jemnější problém, než že návrat z mrtvých není prostě v řádu přírody. Je za tím bolestná zkušenost. Jaký to má význam pro můj život, když tohle přece běžně nezažívám? Buňky si bují, děti se rodí s vadami, nehody se stávají, lidé umírají – a nikdo proti tomu nic neudělá. A když už se někdo uzdraví, proč jiný ne? Proč Lazara vzkřísil a jiní umřeli?

Na takové otázky existují samozřejmě také „zbožné“, avšak strašlivé odpovědi. Špatně ses modlila sestro, nemáš dost víry. A nebo – Bůh má přesný plán, on tohle utrpení v tvém životě naplánoval nebo dopustil, takže ho nes. A pokorně se uč, že všechno zlé je pro něco dobré. Právě v tomto příběhu jedná Ježíš v jednu chvíli podobně – a to je ta další věc, která je pro mě hodně temná – proč váhá, proč nechá Lazara umřít? Lazar umřel, ale jsem rád, že jsem tam nebyl. Prosím?!! Pokusy na lidech bez jejich vědomí ve jménu dobra? Víte, mám pocit, že jsou věci, v našich životech i v dějinách, které nebyly dobré vůbec pro nic a zkoušet v nich najít pozitivní věc je rouhání proti životu. Řeč evangelisty Jana je mi v tomto ohledu naprosto cizí a vzdálená. Tady jsem ve slepé uličce.

Musím do textu vstoupit jinak, z jiného místa. Ve stejném textu čtu o Ježíši jako o vášnivém a milujícím. O člověku, který má rád své přátele; nedbá na nebezpečí, které mu hrozí, když má být se svými milovanými. Ježíše tu vidíme se slzami v očích – protože to je lidské, plakat, truchlit po těch, které člověk miluje. Protože je správné mít smrt za nepřítele. A je zdravé zdravě se … rozhorlit, když vidíme okolo sebe a ve světě utrpení, smutek, neštěstí a i nevíru. Zdravé rozhorlení, to je výbuch energie, která se chce aktivně postavit všemu, co nás dělí od života. Ježíš v tom není nějaký hrdina nad věcí, není v něm žádný „bohorovný“ klid, je nekonečně lidský. Je blízký, náš bratr. A zároveň vím, že je „bohu rovný“, totiž že v něm, právě tady mohu vidět odlesk Boží tváře. V soucitu, v blízkosti, ve tvořivosti, ve vášnivém nasazení pro dobrý život ve všech jeho podobách. Bůh za nás v Ježíši zápasí, aby nás vytrhl smrti.

O takovém Bohu chtěl napsat evangelista Jan. Vprostřed přečteného oddílu totiž vyčnívá teologická debata, to je – jak se teď anglicky říká – highlight textu. A pěkně česky prostě Zlatý hřeb.

Ježíš Martě řekl: “Tvůj bratr vstane.”
Řekla mu Marta: “Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.”
Ježíš jí řekl: “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?”
Řekla mu: “Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.”

Tohle je ta zpráva, sdělení, které si máme zapamatovat: Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. Je na Boží straně. A Boží strana je život a vzkříšení. Život, který je větší a obsáhlejší než to, co je ohraničeno početím a smrtí. Bůh sám je život – a my v něm žijeme, pohybujeme se a jsme (jak říká Pavel ve Skutcích), to Bůh proniká a inspiruje vše, nově tvoří a přetváří to, co směřuje k zániku, někdy díky našim rozhodnutím a činům, jindy prostě tím, že jsme součástí stvoření. A co ten nový a věčný život znamená konkrétně, to nám Ježíš přišel ukázat na svém lidském životě mezi námi. I když nás přemáhá smrt, život je vždycky větší, život obklopuje a přemáhá smrt.

A na tento zlatý hřeb zavěsil evangelista Jan svůj příběh o Lazarovi. O vzkříšení. To je pro Jana znamení – stejně jako víno v Káni, rozmnožený chleba, uzdravování. Ukazuje nám tu – Ježíš je skutečně od Boha, jeho Mesiáš. Jenže právě to, co Jan považuje za ilustraci, tedy za něco, co nám všechno osvětlí, je pro nás skeptiky 21. století spíš zatemňující. Ježíš pro nás není mocný divotvorce, neřku-li kouzelník, na tom se naše víra nezakládá, zázraky vidíme spíše v pokroku lékařské vědy. A proč ne, jestliže Bůh je všechno ve všem, pokud podporuje vše, co zachraňuje život, pak jistě stojí i za objevy, přístroji, léčivy i citlivými lékaři.

Přijde mi, že existuje ještě horší věc než tělesná smrt. A to být mrtvý ve svém životě. Když prorok Ezechiel stojí nad plání plnou suchých kostí, celý jeho národ fyzicky žije. A přesto v nich není žádný život. Neslyší, nereagují. Už to nějak v tom exilu nějak doklepeme, pak vymřeme, nic nezkoušej, nemá to cenu. To nepůjde. Jsi optimista? Ale no tak…

Když jsem přemýšlela předběžně nad kázáním, měla jsem dojem, že někde v těchto místech, na druhé straně papíru A4, dokážu už dát odpověď, že už tady bude ta naděje – nezažíváme sice běžně vzkříšení z mrtvých, ale můžeme zažít vzkříšení nadějí, probuzení lásky, ujištění o tom, že jsme milovaní a chtění, že na nás někomu/ Bohu záleží. Ale pak jsem najednou uviděla, že tohle je někdy stejně těžká věc k uvěření i k zažití jako fyzický návrat do života. Jo, v poslední den, tam to Bože nějak zařídíš, abychom se ještě nějak nadechli nadějí a byli optimisty, ale teď? Teď nic nečekám.

Sestry a bratři, Ježíš nás volá. Marta mu ještě vyšla naproti, Marie potřebuje pošťouchnout, s Lazarem to vypadalo bídně. Ale Ježíš přichází a volá. To je hlas z nebe, i když to vypadá jako obyčejné setkání za městem. „Je tu mistr a volá tě!“ Prosím tě, zkus s ním promluvit. Lazare – tak pojď už ven, čekám tu na tebe. Pojďte o krok dál, než normálně chodíte. Přestaňte naslouchat těm, kdo jenom hořekují. Jednou si nechte sundat obvazy, které vám brání v chůzi, šátky přes hlavu, co vám brání vidět. Zkuste vidět dobré, a ne jen problémy. Nechte si vlít novou krev do žil. Je tu Mistr a volá tě, pojď ven.

A teď je to na nás. Odpovědět. A každý z nás má svůj způsob, kroky budou různě velké, různě náročné, různě viditelné. Ježíš totiž Lazara i nás volá ke svědectví – k tomu, abychom s ním ještě chvíli šli a byli přítomni tomu, co dělá, jaký je, co ukazuje o Bohu. V Janově evangeliu následují Velikonoce. Ty jsou i před námi. Uvidíme Ježíše na kříži – lásku vášnivou a jdoucí do krajnosti. Ježíše, který se vydává, protože věří, že láska je silnější než smrt. A Bůh v neděli ráno řekne: Ano, tak to taky vidím.

Možná, že se v nás skrývají skeptici nebo na nás oprávněně leží velký smutek, abychom mohli udělat nějaký, byť malý krok. Pak zkusme s Ezechielem nad tou hromadou suchých kostí aspoň říct: Já nevím, nevidím nic, co by vypadalo živě, co by mohlo ještě obživnout – ale Pane, ty to víš. A spolehnout se na Božího Ducha.

Ježíš nás totiž volá – volá ke vzkříšení živých, ke vzkříšení teď a tady. Abychom skrze lásku překáželi smrti ve všech podobách. Amen.