V listopadu jsme se dvakrát podívali do západních Čech díky sestře Rut Vesecké – 8.11. to byly návštěvy převážně vesnic a chátrajících kostelů. Jejich příběhy jsou namnoze velice smutné. S původními obyvateli, kteří byli po druhé světové válce odsunuti, jako by byl vyhnán i přirozený život, kultura i paměť těchto míst. Noví obyvatelé, i když některé rodiny zde žijí už desetiletí, stále ještě nejsou s krajem srostlí, a tak jsou pomyslné jizvy a křivdy stále živé a hluboké. Návrat k přirozenému vztahu – člověk, obec, příroda, kultura – je velmi těžký.  Vyslechli jsme jen stěží uvěřitelný  příběh obce Prameny – bohatství, které skýtají podzemní zdroje léčivé vody, mohutné plány a naděje na jejich využití, a dnes rezavějící sondy zkušebních vrtů, stejně jako chátrající budovy, projekty, o něž nemá nikdo zájem, či obec bez zastupitelstva s miliony dluhů, které převyšují mnohonásobně její rozpočet, obec,  která čeká, jak si s ní poradí exekutoři a stát.

V Kruhu 22. 11. jsme do západních Čech zavítali opět, tentokrát zejména do Mariánských Lázní a do kláštera v Teplé. Tento výlet byl radostnější. Jistě také proto, že lázeňská města byla vždy chloubou země a hlavně proto, že klášter opět slouží svému účelu a nadto je vstřícně otevřen veřejnosti.

A kdo dával pozor a dobře se díval, uviděl na řadě promítaných fotografií obrovskou rostlinu bolševník velkolepý. A nejen to – dověděli jsme se také, že tento jedovatý vetřelec se k nám dostal jako vzácný dar kancléři Metternichovi v 70. letech 19. století. Z parku u zámku Kynžvart se pak rozšířil do okolí a zplaněl.  Kdo se bolševníku dotkne, ten se osype, a kam jednou zapadnou jeho semínka, tam už dusí ostatní navěky. Jak příznačné a cosi to matně symbolicky připomíná.

Sestra Vesecká nám slíbila ještě třetí pokračování, na to se můžeme těšit po Novém roce.

Lia Ryšavá