Vzpomenu-li si na setkání v Kruhu první postní neděli, doslova mě zamrazí a je mi úzko. Měli jsme totiž možnost zavítat do Severní Koreje, kdysi nazývané Poustevnickým královstvím.  Za každým rohem tam vykukuje voják, nikdo se neusmívá, snad leda křečovitě rozjásané tváře na propagandistických billboardech. To je ta země, kde květiny ztrácejí svá vlastní půvabná jména a stávají se Kimirseniemi či Kimčongiliemi. Je  to ta země, v níž jsou obrovské pusté bulváry lemované přízračnými betonovými stavbami, řídkou dopravu, převážně postarších kol, řídí policistky v bílých ponožkách, lidem tam číhá strach z očí a nikdo nesmí mít vlastní automobil.  Ženy tam nosí holýma rukama těžké balvany, aby zasypaly díru v silnici, po níž stejně nikdo hodiny a hodiny nepojede  …  Naším průvodcem -velmi milým, srdečným a přátelským – byl pan Marián Kvarda z Božic, amatérský cestovatel, který si vybírá za cíl svých cest místa, kam se opravdu nejezdí  za odpočinkem či na dovolenou. V květnu  2008 navštívil Severní Koreu, kam  nelze vyjet  jako obyčejný turista. Skupina byla prezentována jako delegace, zcela se musela podřizovat korejským průvodcům, měla daný program a zažila návrat do tvrdé komunistické reality. Během cesty natáčela reportérka Linda Javorská dokument, v němž někteří účastníci, mezi nimi i pan Kvarda, komentovali dění a sdělovali svoje dojmy. Vznikl tak dokumentární  film, který jsme v Kruhu mohli zhlédnout. Pana Kvardu jsme zahrnuli mnoha dotazy a domů jsme odcházeli sevřeni úzkostí a bezmocí. V té šedé zemi, kde vládne tvrdý komunistický režim, žijí lidé. Jistě jsou tam i krásná místa, jistě se tam lidé mají rádi, jistě tam prožívají své soukromé štěstí  – za neproniknutelnou železnou oponou, ve světě, který by se dal nazvat komunistickým skanzenem. Jak jsme se rádi vrátili do naší nedokonalé reality, jak rádi bychom jim poslali kousek svobody. Věřme, že ji Severní Korea má před sebou.

Lia Ryšavá

.