Jako člověk v Miroslavi nežijící, jen do prostředí přiženěný a radostně navštěvující, jsem se s blažkovským pobytem seznámil poměrně záhy a hned od počátku jsem cítil, že má v místní sborové tradici pevné postavení, které se počítá ne na léta, ale na desetiletí. Neříká se totiž, že pojedeme na pobyt na letním táboře v Blažkově, ani se neříká nic o středisku Blažkov. Nemluví se ani o pobytu, ani o rekreaci, ani o sborovém výletu, ani sborové dovolené. Prostě se jede na Blažkov. Tečka. Každý ví, co se tím myslí. Každý ví, kde to je. Každý ví, kdy to tak asi bude, co se tam bude dělat, a co víc, určitě nejméně v polovině případů bude i vědět, kdo se zúčastní. Prostě tradice je tradice ať už tím myslím tetu Jarku, která to má materiálně a jídelně podchycené už dlouho dopředu a vymyšlené do posledního detailu, nebo bratra faráře Titěru, který tam bude mít svou ranní i večerní pobožnost, nebo Danielu a Aleše Bednaříkovy, kteří se příště zase ujmou programu a další a další účastníky, bez kterých by prostě Blažkovu něco chybělo. Dělá to prostě dobrý dojem, když všichni vědí, jaké to bude, a zároveň se mohou těšit na nová témata k programům, kroužkům pro děti, hrám, výletům a podobně.
A děti? Viděl jsem nejednou, jak jsou alba fotografií identifikována podle Blažkovů. Děti rostou a každý rok jsou na Blažkově vyfoceny. Podle činností, u kterých byly momentky pořízeny, podle oblečení, podle vzhledu, počasí a dalších detailů se pak doma vzpomíná, který rok to vlastně byl, kolik bylo tomu či onomu dítěti, které pak nastoupilo do té a té třídy, nebo se rodina odstěhovala, vrátila, odešla, přišla, ten či onen se zamiloval, oženil, ta a tamta se vdala a o pár let později už přijela s vlastními dětmi.
Nevím, zda existuje jedna velká ucelená kolekce fotografií od začátku Blažkova, ale pokud ne, měla by vzniknout a být vlepena do knihy se zelenou ořízkou s hodně ohmatanými rohy od neustálého vzpomínání a obracení stránek. Ostatně, kde nejlépe sledovat, jak rostly děti a nejen ty naše, ale i ty ostatní.
Co říci o tom letošním Blažkovu? Vždyť všichni víte, jaký byl. I vy, co jste se letos nemohli zúčastnit, to prostě víte. Byl jako ten loňský i předloňský a předchozí a předpředchozí. Jen se objevilo pár nových tváří a některé, na které jste byli zvyklí, zmizely. Ale denní program byl ten tradiční, který se mění jen zvolna, stejně jako se jen zvolna mění účastníci. Mluvit o tom, že se ze špejlí stavěly mosty, vyřezávaly lodičky, že se s dětmi střílelo z luku, barvila trička, lepily domečky, že se šlo na výlet, v neděli do kostela a v pátek byl krbák, to je přece už jenom ta třešnička na dortu. Pod tento text patří fotografie. Jak ten či onen vařil, lezl po střeše, hrál na kytaru, vyřezával, pracoval, smál se, byl unavený, abychom mohli za pět deset i dvacet let opět vzpomínat a vidět v Blažkově jeden pevný bod v rychle se pohybujícím a měnícím se světě.
Dan Sterzik