Introit:

Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá. Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený.

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Zdravím vás všechny apoštolským pozdravem milost vám a pokoj do Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.

Modlitba

Bože, vyznáváme před tebou, že jsme zhřešili myšlenkami, slovy i skutky.

Z vlastních sil se nemůžeme z našich vin vyprostit.

Obracíme se k tobě, spravedlivý Bože.

Odpusť každému z nás.

A dej, ať i my umíme odkládat všechen svůj hněv, výčitky, ba i tvrdost srdcí, Proměň nás svým Duchem svatým.

Pane, smiluj se nad námi.

         Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

         Kriste, smiluj se nad námi

Pane, smiluj se nad námi.

         Pane, smiluj se nad námi.

         Amen

Slovo milosti

Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpouštění hříchů. Odpuštění budete mít, dokud v tomto smýšlení setrváte, bez ohledu na to, že je při vás ještě mnoho slabosti. Vše je zakryto smrtí Kristovou. Amen

Píseň: 138 Srdcem celým, tebe, Pane

Vstupní modlitba

Pane náš, přicházíme, abychom se zastavili v našem všedním shonu. Přicházíme si připomenout, že smyslem našeho života jsi ty náš Bůh. Přicházíme, abychom čerpali sílu a naději do dalších dnů.

Děkujeme za všechno dobré, co se nám dostává. Děkujeme za lidi, již nám jsou blízcí a bez nichž by byly naše životy těžké a prázdné.

Děkujeme za neustálou šanci vracet se k tobě. Daruj nám svého svatého Ducha. Amen

První čtení 2 K 4, 13 – 5, 1

¹³ Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, ¹⁴ vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. ¹⁵ To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. ¹⁶ A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. ¹⁷ Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy ¹⁸ nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.

Druhá píseň:525 Kdopak touto cizinou

Ohlášky; slovo k dětem

Modlitba

Píseň: 386Vzdejme chválu nebeskému Pánu

Text evangelia Marek 3, 20-24

²⁰ Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. ²¹ Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. ²² Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ ²³ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? ²⁴ Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. ²⁵ Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát.“

Kázání

Příběh začíná, jak jinak, zmínkou o společném jídle. Respektive o tom, jak se nemohli najíst. Člověk by si řekl: to je toho, však se nají jindy, až bude po práci, až si najdou chvilku na svačinu, pak zaženou hlad. Jenomže ono nejde o to zahnat hlad, ale najít si během dne chvíli, kdy mohou být Ježíš a jeho učedníci, tedy jeho rodící se církev, pospolu nejen při jídle, ale také při rozhovoru, při modlitbě, při slovu Božím, při odpočinku.

Ale opět je tu tolik lidí, kteří potřebují ošetřit duši, uzdravit mysl, očistit tělo, ulehčit od bolestí, dodat naději, přijmout odpuštění, že Ježíš a jeho rodící se církev nemají na sebe čas. To je obraz!

Odbočka: všimněte si, jak často nemá Ježíš čas a prostor pro svou družinu nejbližších, pro církev. Ať se ani dnešní církev moc nediví, když Ježíš směřuje svůj pohled jinam, k potřebným a ubohým dneška. Svou církev bere s sebou jako svého partnera ve společném díle. Někdy si církev, obrazně řečeno, myslí, že na ní Pán Ježíš zapomněl. Nezapomněl, jen ji bere jinak, ne jako chuděru, kterou je třeba opečovávat, ale jako svou družinu, kterou chce mít při sobě jako partnera při společném díle. A pokud má církev pocit, že na ní Pán zapomněl, tak třeba proto, že není tam, kde je Ježíš, že není na místě tam, kam ji volá do služby.

Ale vraťme se zpátky k našemu textu. Vidíme, že starost o lidi vyčerpává Ježíše i jeho církev. Ani farizeové nemohou učedníkům vyčítat, že se nepostí. Ano, postí se. Ale jejich půst má svůj smysl mimo sebe. Ten jejich půst nachází smysl v druhém, který přichází, ba ano, dokonce ruší a vyrušuje. A Ježíš, nejen že to nese spolu s nimi, on je toho také původcem. Kolik lidí dneska vyrušuje a přichází nečekaně, přes moře, přes hranice, s bágly na zádech…

Jeho příbuzní si mezi tím dělají starosti. Hrozné starosti. Ježíš, jejich člen rodiny, je ohrožen. Jejich rodina je ohrožena. Společnost je ohrožena tím nebývalým povykem. A kdo je toho původcem? Ti chudáci? Ti sotva. Ti byli vždycky. Až si na to všichni zvykli. A tak zbývá Ježíš. A tak přišli z Nazaretu, aby té rodinné ostudě, aby tomu společenskému pozdvižení, udělali přítrž a vzali Ježíše domů. Vždyť on se zbláznil!

Kolik lidí slyšelo něco podobného. On či ona se zbláznil/la. Dali se k těm pánbíčkářům! Taková ostuda. A je tu konflikt. A je to jeho vina. Tak vidí i Ježíše jeho příbuzní. Evangelista Marek je nijak nešetří, dokonce ani jeho matku.

Jenomže, na druhou stranu, není se co divit. Pozdější tradice udělala z Ježíše milého, kultivovaného muže, mírně zženštilého, křehkou postavu v bílém, s chlapeckou tváří, jak se něžně dívá na své žáčky kolem sebe. Jak sladce hovoří, jemně a zbožně vkládá na lidi své něžné a pěstěné ruce… To je krásné romantické pobožné zasnění.

Vydýchaný vzduch, hnisavé boláky, mokvající vředy, pot a krev, pach lidských těl namačkaných kolem. Tak nějak to muselo vypadat v Kafarnaum, když si pro něj přišli příbuzní. Člověk se ani nediví, že nepojedli kousek chleba. Ti lidé, co šli za Ježíšem, museli putovat celé dny, mnozí naříkali bolestí, sténali žalem a křičeli zlostí, když byli zklamáni, když se ukázalo, že Ježíš nedokáže všechny nemocné vyléčit. Evangelista Marek o kus dál připomíná, že sám Ježíš, když viděl to utrpení kolem sebe, byl hnut lítostí, zasáhlo jej to v nejhlubších vnitřnostech, v útrobách. Dokážete si představit, co to asi bylo?

Ježíš byl muž bolesti – muž bojovník. Spíše než zženštilého pobožného slabocha, připomíná chirurga, jak z nějakého válečného filmu, kdy po celodenní šichtě v polních podmínkách, s rukama ještě od krve, sám špinavý, upatlaný a zpocený, klesá ke chvíli odpočinku, ve tváři vtisknutý tisícerý obraz lidské beznaděje a lidského očekávání zároveň.

Ježíš bojovník, který zápasí s říší ďáblovou činem i mocným slovem. Bojovník se zápalem pro Boží věc a pro dobro člověka. A když vkládal své ruce na nemocné, malomocné a krvácející a jinak všemožně pokřivené a rozbolavěné, tak to dělá se vší svou silou, se vší vášní, se zuřivým žalmistickým zápalem pro modlitbu k Bohu Otci, se zemitostí proroků, se sveřepou neodkladností mojžíšovskou, abrahámovskou, s neústupností davidovskou, s tvrdohlavostí a věrností Chany a Rút a Debory a Máří Magdalény, s vytrvalostí apoštola Pavla a jeho církve. Úpěnlivě prosí Otce, aby se smiloval a vysvobodil člověka z démonské síly.

Každý normální a opatrný musel vidět, že Ježíš je posedlý. Že prostě není normální. A taky že nebyl, protože, kdyby byl normální, nic takového by nedělal. Ježíš je prostě posedlý. Ano je posedlý Bohem. Je v Boží moci. Je s Bohem jedno, ve společném zápase proti zlu a tomu Zlému. A jeho církev je v tom s ním. A pokud s ním není, tak kéž by v tom s ním byla.

Pro svatou inkvizici ze svatého Jeruzaléma, byl Ježíš posedlý ďáblem. A tak sestoupili ze svatého města, aby se na celou věc odborně podívali. Proč to těm zákoníkům vadí. Vždyť i oni sami musejí, jako znalci, vědět, že Bůh bojuje proti nepravosti, bídě a otroctví člověka. Znají přece Boží zákon a tím tedy i Boha. A tak si člověk klade znovu otázku nad tím, jak to, že Ježíš vadil. A jak to, že jiným podobným znalcům vadily jiné ježíšovské postavy, následovníci Kristovi. A jak to, že stále a znova se historie opakuje, a i ti další končí často podobně jako sám Ježíš. Odsouzen a zavržen. Možná je to tím, že už dávno místo živého a jednající Boha uctívají strnulou a neživou modlu, vykonstruovanou představu Boha zaštítěnou a v praxi realizovanou umně a násilně udržovaným náboženským systémem. V takovém případě každé ježíšovské jednání, které reaguje podle aktuálních potřeb, porušujíc často tradice proto, že se prostě teď k ničemu nehodí, se musí jevit mírně řečeno rušivě.

A pak jsme na mládeži viděli kousek dokumentárního filmu: Ježíš je normální. Film ukazuje prostředí jedné pražské křesťanské sekty, kde místní kazatel v zápalu uzdravuje, učitelka nedělky donutí sebe i děti ke křečovitému pláči se slovy: „Bůh je s tebou. Haleluja.“ A my jsme na to koukali a měli jsme pocit, že normální jsme my. Kde je hranice normality? To je těžká otázka. A jsme před ní postaveni i my, kdo se dnes hlásí ke Kristu.

Je docela možné, že tak, jak kdysi příbuzní a zákoníci našli Ježíše a jeho učedníky mezi ubožáky v Kafarnaum, tak dnes by byl Ježíš se svými učedníky na březích Lampedusy, nebo v Calais, nebo na stezkách v Makedonii nebo v horách v Řecku, kudy táhnou utečenci, nebo v Turecku u hranic se Sýrií, či na Ukrajině, v Rusku a kdoví kde ještě po světě, nebo třeba v českých domovech důchodců u lůžek zapomenutých nebo třeba s manželi, kteří společně nesou v lásce tíhu svého stáří nebo s vdovami, které zůstaly samy nebo s dětmi, které nepoznaly rodiče nebo s rodiči, kteří milují své děti a jistě s dalšími… Ne že by tam byl… On tam i dnes je, v různých podobách a prostřednictvím mnohých.

Vidíme, že Boží Syn prostě vnikl do tohoto domu, do domu tohoto světa a dějí se věci nečekané. Jako bojovník se postavil ďáblu a ďábla porazil. A my si můžeme přát, abychom my, jako jeho církev, byli tam, kde je on sám. Uvidíme, co je nakonec normální a co je posedlost nečistými silami. Amen.

Modlitba po kázání

Píseň: 257 Jen s tebou být, Ježíši drahý

Modlitba přímluvná

Bože náš, přimlouváme se za všechny trpící, nemocné a opuštěné. Daruj jim pokoj a mír.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny, kteří se nerozhlíží kolem sebe a jsou zaměřeni jen na svůj prospěch. Daruj jim moudrost a touhu po změně. Dej ať objeví radost z bližního, z druhého člověka, ze společenství a přátelství.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny, kteří svoji vlastní bídu a ubohost řeší násilím a terorem vůči druhým. Zbav je démona agrese, násilí a nenávisti k sobě i druhým. Daruj jim svobodu ke skutečnému lidství.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny děti, které strádají. Daruj jim lásku.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za sebe navzájem, i nám daruj pokoj a odvahu žít svobodně z darů, které od tebe dostáváme. Abychom se radovali z tvého slova a z darů víry, z darů Ducha svatého a navzájem se v tomto sboru potěšovali, drželi a obohacovali.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Společně voláme slovy, jež nám Kristus zanechal: Otče náš..

Poslání 1 K 1, 18-25

¹⁸ Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. ¹⁹ Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ ²⁰ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? ²¹ Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. ²² Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ²³ ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ²⁴ ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. ²⁵ Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Požehnání

Nechť vám Bůh dá své požehnání

Nechť nad vámi rozjasní svou tvář a je vám milostiv

Nechť k vám obrátí svou tvář a obdaří vás pokojem.

Amen.

Píseň: 606 Ať zazní chvála

K: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

S: Amen.

K: Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi.

S: I s tebou.

introit

Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. (1Tm 1,17)

Kyrie

Prosme o Boží smilování!

Nebeský Otče, ty jsi Stvořitel nebe a země. Pane, smiluj se.

Ježíši, ty jsi sám sebe vydal pro naši spásu. Kriste, smiluj se.
Svatý Duchu, ty jsi Pán a dárce života. Pane, smiluj se.
Smiluj se nad námi, trojjediný Bože, odpusť nám naše hříchy a veď nás do tvého království.
Amen.

Hospodin mě podepíral, učinil mě volným;
ubránil mě, protože si mě oblíbil.

Slovo milosti
Byli jsme křtem spolu s Kristem pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.

Píseň: 604 Buď sláva Bohu, chvála Otci

Kolekta

Stále živý Bože,
děkujeme ti, že nás miluješ
a ujímáš se nás ve svém Synu.
Uč nás žít jako tvůj lid
a ukazovat v našem jednání
to, co jsme vyznali ve své víře.

Bože, stvořil jsi nás pro sebe

v Ježíši a v našem Pánu a tvém Synu, se s námi setkáváš

a skrze Ducha svatého nás voláš.

Před tebou se skláníme a vyznáváme: V tobě je všechna sláva.

Tobě, Otče, Synu i svatému Duchu,

buď čest a chvála na věky.

Čtení z Písma Iz 49, 8-16

⁸ Toto praví Hospodin: „Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, ⁹ abys řekl vězňům: »Vyjděte«, těm, kdo jsou v temnotách: »Ukažte se! « Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu. ¹⁰ Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod. ¹¹ Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny. ¹² Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu a jiní od moře a jiní ze země Síňanů.“ ¹³ Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! ¹⁴ Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ ¹⁵ Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. ¹⁶ Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“

Píseň: 155 Hospodin, Pán Bůh svatý

Ohlášky

Promluva k dětem

Bratři a sestry, děti a mládeži, když se na sebe podíváme, vidíme, že jsme lidé různý, různých tváří, povah, věky i životního údělu a vidíte, jsme jeden lid

Když myslíme na Boha trojjediného, myslíme na to, že i Bůh sám v sobě není samotou, ale společenstvím, živým životem.

Není to záhada matematiky, ale zázrak společenství, do kterého jsme zváni.

Modlitba

Náš Bože, děkujeme ti za společenství, do kterého nás zveš. A dej, až u tebe a mezi sebou navzájem nacházíme radost a přijetí a lásku. Amen.

Píseň: 368 Ó Tvůrce, Duchu svatý, přijď

Základ kázání Galatským 5, 13 – 6, 2  

¹³ Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. ¹⁴ Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! ¹⁵ Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. ¹⁶ Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. ¹⁷ Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. ¹⁸ Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem….

²² Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, ²³ tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. ²⁴ Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. ²⁵ Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. ² Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Kázání

Svoboda

Byli jste povoláni ke svobodě, píše apoštol Pavel. Pavel myslí na svobodu od Zákona. Pavel je přesvědčen, že vedle Krista i takový Mojžíšův zákon se jeví jako otroctví. V galatských sborech došlo k rozkolu. Nechávali se obřezat. A to proto, že jim misionáři z Jeruzaléma navykládali, že samotný křest nestačí, ba ani samotná víra v Krista nestačí ke spáse, a že je třeba k tomu přijmout obřízku a podřídit se Mojžíšovu zákonu. Pavel to hodnotí jako odklon od evangelia, jako nové zotročení. A proto varuje a mluví o svobodě. To zní zajímavě, když si uvědomíme, že křesťany se mnohdy stávali lidé, kteří byli tehdy otroky. Ti žádnou svobodu neznali, ani osobní, ani občanskou. A vedle toho se křesťany stávali také svobodní občané. Ti chápali svobodu především jako možnost, jak realizovat svobodně svůj život. A tito svobodní se ocitnou v jednom křesťanském sboru spolu s otroky jako bratři a sestry.

Svoboda ke druhému, pro druhého…

Ale Pavel mluví o svobodě, ve které má platit, že spíše než sebe mám vidět druhého. V Mojžíšově zákoně myslí člověk na sebe, jak by obstál před Bohem. Kristus jej od toho osvobozuje a obrací k druhému, který stojí vedle. A to má ve sboru i takové dopady, že ten, který nikomu nesloužil má teď v lásce sloužit tomu, kdo je společensky otrokem, ale ve víře je bratrem. Ten, kdo celý život slouží, protože je otrokem, má taktéž sloužit, třeba i tomu, kdo je svobodný, ale ne jako svému pánu, ale jako svému bratru. Je to svoboda postavená na hlavu. Je to svoboda od sebe samého. Je to svoboda od daností, ve kterých jsme uvězněni společenskými poměry, zdravím, nemocemi, postižením, vrozenými dispozicemi a postavením, okolím, rodinou a výchovou, národností a jazykem.

O lásce…

Pavel mluví o lásce. To neznamená jenom, že se budeme na sebe navzájem usmívat a chovat se k sobě slušně. To dělá mnoho lidí, a nic k sobě nemusí cítit. Láska je prostor, ve kterém se cítím bezpečně. Naopak, tam kde se lidé hlídají, aby náhodou nic ze sebe a před sebou neodkryli, tam láska nevládne. Tam se všichni navzájem hlídají a čeká se, kdy, kdo a jak udělá chybu. Nebo si vyčítají, nebo se lhostejně míjejí, nebo už dávno utekli.

Láska jako otevřenost, jako důvěra…

Láska znamená velkou otevřenost vůči těm druhým ve sboru. Znamená vzájemnou důvěru. Znamená, že mohu s druhým sdílet svůj vnitřní život.

Požírání se…právo silnějšího

Pavel mluví také o vzájemném požírání se. Mluví o nevraživosti a soupeření, ke kterému ve sboru dochází. To je obrovské nebezpečí. Jako Kristův lid skončíme. Možná budeme umět fungovat jako firma, jako s.r.óčko nebo akciovka. Jistě se takto dá formálně sbor provozovat po léta. Ale jenom za tu cenu, že v něm bude vládnout člověk nebo skupina lidí, kteří ty druhé ukřičí nebo umlčí. Lidé v okolí uvidí, že i v křesťanském sboru vládne právo silnějších nad slabšími. A jaký je pak rozdíl mezi sborem Kristových vyznavačů a zbytkem světa?! A přece o ten rozdíl nám má jít také. Mezi námi nemá vládnout zákon, kde silnější požírá slabšího, ale zákon Kristův, kde se vzájemně neseme.

Jenomže, každý jsme jiný. Pocházíme z různých prostředí. Máme různé představy, jak má fungovat náš sbor. Máme různé představy, jakou budoucnost čeká náš sbor. Máme různá očekávání, co má dělat a kam má směřovat náš sbor. Máme různé představy, jak spravovat a vést náš sbor. A máme různá přání, k čemu a komu má sloužit náš sbor a jak má podle toho vypadat. A tak se můžeme trápit otázkou, jak se vůbec můžeme dohodnout na společném směřování. O to také jde. Vždyť kromě osobních a rodinných životů žijeme také sborovým životem a ten je součástí nás samých. Záleží nám na tom. Jak se tedy dohodneme? Právem většiny, hlasováním? Právem vůdcovským? Právem moudřejšího a rozumného?

Jak vlastně tvořit a žít dál společenství, o které nám tak jde, na kterém nám záleží? Ani demokratické hlasování nepřináší ten toužebný pokoj Kristův. Jediné, k čemu navádí i Pavel, je otevřít se myšlení druhého, naslouchat hlasu a vzdát se svého hlasu, radikálně, dát přednost druhému. Nejde to nijak nařídit, ani to nejde nijak zařídit, naordinovat, manažersky podchytit a uhlídat. Na počátku lze o tom jen přemýšlet. Každý sám za sebe. Takovou věc však musejí udělat všichni. Nemůže jeden vyhrát a druzí se podřít, ale naučit se brát toho druhého vážně jako sebe samého a zároveň se necítit ohrožený tím, že ten druhý je jiný, než jsem já.

Vina a cesta ke smíření…

Pavel mluví také o provinění, o různých chybách. Nerozvádí to. Nepitvá to. To, na co spíše klade důraz, je snaha o smíření. Smíření, to je cíl. Smíření, tím se jako křesťané máme vyznačovat. I ve sboru se umíme navzájem zraňovat, ať už vědomě nebo nevědomě. Nejsme svatým společenstvím. Svatým společenství se staneme tehdy, když se naučíme usmiřovat a společně pokračovat dál. Ne proto, že nás momentálně poutá k sobě aktuální úkol a zájem. Ale proto, že společně, i když pocházíme z různých rodin, prostředí a zvyků, nás sjednocuje jeden Pán a jeden cíl, kde bychom měli být společně a nikdo z nás by tam neměl chybět. Neboť bez toho druhého onen cíl nebude mít tu plnost. A tak tento program společenství už můžeme naplňovat nyní, navzdory naší lidské slabosti a náchylnosti brát si vše osobně, a chápat třebas i názor druhého jako útok proti sobě.

Neste břemena druhých…

V závěru Pavel mluví o nesení břemen. Jedni břemena druhých neste. Jistě nelze převzít odpovědnost za život těch druhých. Stačí, když si uvědomíme, čím ten druhý zrovna prochází. Už to jak mluví, jak jedná, je třeba ovlivněno jeho situací….

Proč to všechno děláme…

Klademe si otázku, proč to všechno máme dělat? Nebylo by nám lépe, kdybychom se na to vykašlali a žili sami pro sebe? Rozhodně ne. V druhém člověku, který je zcela jiný, jsme získali sami sebe. V tom je náš Pán geniální. Nutí nás, abychom šli cestou těžší, než nabízí přirozený svět. Ta těžší cesta je umět se domluvit, najít společný průsečík, umět se scházet, umět spolu žít, umět se spolu smát i trpět. Umět kus sám sebe dávat druhému nebo cele sebe sama vydávat do rukou druhého.

Má to smysl? Na první pohled rozhodně ne. Ale ten hlubší pohled nám ukazuje, že to má smysl už proto, že překračuji své vlastní hranice, že sám sebe nacházím v druhém, že už nemusím být sám. Víra se stává dynamickou silou a životem.

Jsme zváni do společenství života Trojice. Do života Boha, jehož podstatou je to, že se sdílí a že se radikálně otevírá, když tvoří svět a že se radikálně vydává, když umírá na kříži.

Amen

Modlitba

Bože, Stvořiteli nebe a země,
ty jsi Pánem celého vesmíru.
Byl jsi mezi námi přítomen v podobě člověka
a ve svém Synu Ježíši Kristu
jsi sdílel náš život a naši smrt –
ty, který jsi Bohem nade všechno.
Tvůj Duch přebývá mezi námi a udržuje nás při životě.
Dej, aby tvá láska, tvá laskavost, tvé slitování
vstoupily do našeho života.
Přijď tvé království.

Píseň: 480 Srdce k srdci, spěšte spolu

Přímluvy

Náš Bože, prosíme o tvůj pokoj, který pochází od jinud než z tohoto světa.

Ať nám přinese tvé milosrdenství, ať jsou do tvého pokoje zahrnuti i lidé kolem nás.

Náš Bože, prosíme o víru, které není nikdy dost.

Dej, ať věříme až do konce, dej, ať věříme i ve chvílích, které víře vůbec nepřejí a spíše ji chtějí zahubit. Dej ať jsou do víry v tebe zahrnuti i lidé kolem nás.

Náš Bože, prosíme o svornost a jednomyslnost, i tam kde se spíše hádáme a štěpíme.

Uchovávej nás v jednom smýšlení a v jednom duchu. Dej ať k sobě najdou cestu rozdělení křesťané.

Otče náš…

poslání

Mt 6,24: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne.

požehnání

Ať je vám Bůh milostiv

Ať vám Bůh dá své požehnání.

Ať nad vámi Bůh rozjasní svou tvář

Ať je známa mezi vámi jeho cesta.

Amen

Píseň: 236 Ježíši, Pane nejvyšší

Otevření

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého

Pozdrav

Milost a pokoj od toho, který byl, který je a který přijíti má, nechť je s vámi se všemi. Amen.

Introitus

Apoštol Pavel píše v listě Římanům v 8 kapitole:

Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

Píseň: 150 Chvaltež nejmocnějšího

Vyznání vin

Pomodleme se: Pane, ty víš, jak se nám ztrácí výhled do budoucnosti. Obzory naděje nám nejednou mizí. Zapadáme do starostí všedních dnů. Prosíme, Hospodine, přijmi nás takové, jací jsme. Slituj se nad námi! Otevři svým Duchem naše oči. Dej nám vidět světlo, které padá z Kristova vítězství na cestu našich životů. Veď nás k obzorům nové naděje.

Vysvoboď nás z našeho sobectví. Dej nám odvahu, abychom se vydali na cestu za svým Pánem. Dopřej nám, abychom u jeho stolu prožili budoucnost jeho království tak mocně, že nebudeme moci jinak, než jít tomuto království vstříc.

Kyrie

Kazatel: Všichni, kdo vyznáváme své viny, slabosti a selhání a pociťujeme touhu po Božím království, prosme:

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Amen

Slovo milosti

Kazatel: Spolehněme se cele na Boží milosrdenství!

Milosrdenství Hospodinovo nechť je nad vámi od věků až na věky!

Všichni, kdo se odevzdáváme do rukou Božího milosrdenství, řekněme k tomu své Amen.

Sbor: Amen.

Gloria

Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku i nyní i na věky věků. Amen.

Píseň: 607 Bůh je náš Pán a král (s kytarou a dětmi)

Slovo ke křtu a křestní akt

Požehnání Iz 41, 13

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: »Neboj se, já jsem tvá pomoc. «

Modlitba (viz Agenda I, str. 81)

Modleme se: Všemohoucí a věčný Bože! Ty jsi ve své neskonalé lásce a dobrotě slíbil, že chceš být nejen naším Bohem, ale také Bohem a Otcem našich dětí. Vzdáváme ti chválu a díky. Pokorně tě prosíme za Vojtíška, aby tvůj Duch byl s ním a v něm přebýval. Vezmi jej do své otcovské péče a ochrany a posvěcuj jej na těle i na duši. Bezpečně jej proveď nebezpečími dětství, vysvobozuj jej z pokušení mládí, veď jej, aby vydal dobré svědectví a setrval ve víře až do konce.

Amen.

Píseň: 675 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli

Biblický základ kázání Jan 3, 1-8

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. ² Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ ³ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ ⁴ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ ⁵ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. ⁶ Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. ⁷ Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. ⁸ Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Kázání

Janovu evangeliu je těžké porozumět na první poslech. Ale když do něj pronikneme, zjistíme, že je to geniálně vyprávěné poselství. Platí to i o postavě Nikodéma. Potkáváme se s ním na začátku Ježíšova veřejného života a pak na něho narazíme na konci, jak organizuje Ježíšův pohřeb. Mezi těmito body se klene oblouk Nikodémova života, o němž nic nevíme. Ale vidíme, že na začátku je to nechápající židovský učenec a na konci Ježíšův ctitel, ba možná i vyznavač.

Pak je tu Ježíš. Mluví o Duchu a vodě, tedy o křtu. Mluví o znovuzrození. Mluví o konání Pravdy. Jak se to stane, že člověk, třeba Nikodémus, se přidá k Ježíši a zařadí se mezi jeho následovníky? S Nikodémem se stala proměna, která není v evangeliu popsána, ale vidíme její výsledky.

Na počátku každé takové proměny stojí Ježíšovo slovo, které utočí na všechny pozice a hodnoty, které si člověk vybudoval. Nikodémus a jeho přátelé se domnívají, že oni vědí. Že oni jsou teologové a znalci bible, že znají Boha a jeho zákon a že podle toho jednají. Oni znají svět a mají i o něm hotový soud. Ale toho se člověk musí vzdát. Nevíte vůbec nic, a abyste poznali, musíte se od svého vědění naprosto vyprázdnit, abyste byli připraveni, přímo prázdně nachystáni, přijmout Ducha Božího. Musíte se znovu narodit. Narodit ne ze sebe, ale z Boha. A přijmout jeho vidění a jeho úsudek a soud o světě.

To, před co je postaven Nikodémus, platí i pro každého z nás. I ti, kteří se nazývají křesťany, mají tendenci být teology, znalci Písma, přinášejí si do shromáždění Kristova lidu své hodnoty a pozice, které si během života vybudovali. V konfrontaci s Ježíšovým slovem a jeho životní praxí však nejde o to, vzdát se toho všeho a už nemít napořád nic, zůstat už napořád zcela prázdnými, povrchními a nic nevyznávajícími lidmi. Lidmi bez názoru, bez hodnot a bez vědění. Člověk je zván k tomu, aby svou prázdnotu, se kterou se před Boha staví, nechal zaplnit Kristovým duchem. Konkrétně jeho způsobem myšlení, jeho stylem důvěry v Boha a životní praxí. To je počátek té proměny, kterou, zdá se, prodělal i Nikodémus, jenž zůstal Kristu věrný i tváří tvář hrobu. Ovšem jak to probíhá? Jak se to děje, že člověk nakonec zůstane věrný Kristu tváří v tvář hrobu i za hrob?

Zdá se, že nejde jen o jednorázovou akci, přestože Ježíš mluví o znovuzrození z Ducha a pravdy, čímž naráží na křest. Křest jako jednorázová a neopakovatelná akce je stejně tak jednorázová a neopakovatelná věc, jako je narození každého tvora, tedy i člověka. Ale tak jako platí u každého narození, že člověk se musí člověkem postupně stávat, dorůstat, stárnout a zrát, formovat a dospívat k cíli svého lidství, tak to platí i o narození křesťana ve křtu. Křest je jistě počátkem, děním z hůry, Božím děním, Božím zásahem na člověku, ale nečiní z něj hotového křesťana, jak by se mohlo zdát. Jsou na omylu ti, kteří se nechávají v dospělosti překřtívat, když přijali Boha a svůj dětský křest neuznali jako počátek svého křesťanství. Ani takový druhý křest v dospělosti nepřináší žádný kvalitativní posun v opravdové křesťanskosti, jak by si to ti lidé přáli. Kdo z nich může zaručit, že tak jako dnes jsou odhodlaní a pevně věřícími znovuzrozenými, zítra jimi stále ještě budou. Pořád platí, že po přijetí svého křtu musejí zápasit a svůj křest žít, ať už jej přijali v dětství nebo v dospělosti. Křest je vstupem do života s Kristem a i tito lidé musejí svůj křest přijmout a žít jej dál ve všednodennosti života až do konce. Život s Kristem je stálý proces, stálý zápas se světem, ale i za svět a jeho pokoj; také ale zápas se sebou samým. Zápas s únavou i s pocitem nesmyslnosti, ale také s pokušením, že všechno víme nejlépe, a že Boha už máme přečteného. A často je to i zápas s církví, která kostnatí či má mocenské choutky. Je to i zápas za církev v její slabosti a zranitelnosti, za její otevřenost, věrnost a srozumitelnost a přesvědčivost. Ve křtu se vzdáváme sami sebe, rodiče se vzdávají vlastnictví nad svým dítětem a odevzdávají jej ve křtu do vlastnictví Otce i Syny i Ducha svatého. Tak i v průběhu života je stálým úsilím pokřtěného i nadále sebe odevzdávat do vlastnictví Trojjediného. Pouštět ze svých rukou svůj vlastní život a odevzdávat jej do rukou Boha, jako to udělal Kristus před křížem i na kříži, ať je člověku třicet, padesát či došel na sám práh pozemského života. Jen jako vyprázdněný, tehdy, když se člověk vzdává svých vlastních práv ke světu i k sobě i k Bohu, je připraven přijmout Boží pravdu a soud. Voda křtu steče po těle a nenávratně zmizí, vykoná svůj úkol, ale to co zůstává je Duch Boží, svatý Duch, jímž je Kristus sjednocen s Otcem.

Duch Boží není vidět hmatatelně, jako není vidět ani vítr. Ale je možné zakusit dílo jeho působení, tak jako je vidět vanutí větru na věcech tohoto světa. Po ovoci je poznáte, praví se v Písmu. Po ovoci poznáme Ducha svatého a jeho působení. Výsledky jeho přítomnosti jsou patrné i v tomto světě a ve prospěch toho světa. A tak nemusí člověk spekulovat, co je Duch svatý, ale má se ptát jaké je jeho ovoce, jak působí a co nového tvoří. Kde člověk jedná v souladu s Kristem, jako svým Pánem, tam si může být jist, že je v Duchu a zakouší jeho mocné působení a jedná v jeho moci sjednocen se Synem a Otcem. Svou prázdnotu nechal vyplnit jeho působivou přítomností a tak se stává stále v neukončeném procesu Kristovým následovníkem, bratrem či sestrou, dítětem Božím.

Píseň: 379 Stvoř mi Bože čisté srdce

Preface

Pozdvihněme svá srdce k Pánu! Vzdávejme mu díky! Je to důstojné a spravedlivé.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom ti ve všech dobách a na všech místech vzdávali díky, svatý Pane, Otče, Bože skrze tvého Syna Ježíše Krista.
Když vystoupil na nebesa a posadil se po tvé pravici, seslal jsi Ducha svatého na všechny své děti a svědectvím svatého Ducha si shromáždil ze všech jazyků a národů svou církev. Proto tě, Bože, oslavujeme i v této chvíli a se všemi i my slavíme a chválíme tvé jméno:
Sanctus

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech.

prosba u Ducha

Náš Bože, chválíme tě a prosíme:

Sešli svého svatého Ducha v této chvíli na nás, abychom se stali společenstvím bratří a sester v Kristu Ježíši.

Sešli svého svatého Ducha na tyto dary chleba a vína. Dej, ať se tento chléb a toto víno stanou společenstvím těla a krve Kristovy.

Prosíme tě, ať tento tvůj stvořitelský Duch naplní slova tvého milovaného Syna.

Slova ustanovení

On večer, před svým utrpením, vzal chléb, vzdal ti díky, chléb lámal, podával svým učedníkům a řekl:

Vezměte a jezte z toho všichni:

Toto je moje tělo, které se za vás vydává.

Stejně vzal i po večeři i kalich s vínem, vzdal ti díky,

podával svým učedníkům a řekl:

Vezměte a pijte z něho všichni.

Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.

Toto je smlouva nová a věčná.

To konejte na mou památku.

anamnesis

Proto právě i dnes slavíme událost našeho vykoupení: zrození a život tvého Syna, jeho poslední večeři, připomínáme si jeho úzkost a opuštěnost, jeho smrt a sestoupení do hrobu. I my dnes zvěstujeme Kristovo vzkříšení i my očekáváme jeho druhý příchod ve slávě na konci věků.

Velká doxologie

Neboť skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.

Pozdravení Pokoje

Pozdravme se navzájem pozdravením Kristova pokoje slovy pokoj tobě, pokoj vám.

• Agnus Dei

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, daruj nám svůj pokoj.

• Antifona před přijímáním

Chléb, který lámeme, zdaliž není společenstvím těla Kristova

Kalich nové smlouva, kterému dobrořečíme, zdaliž není společenstvím krve Kristovy

• Přijímání (397,
• propouštění:

– První kolo: John 3:16-17 ¹⁶ Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. ¹⁷ Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

– druhé kolo: John 3:21 ²¹ Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“

(Děkovná modlitba ještě v kruhu) Ježíši Kriste, ty ses v této hostině s námi spojil. Prosíme: proměňuj nás svou mocí, provázej naše kroky v životě, řiď naše myšlení i činy, abychom konali tvou vůli.
Tobě buď čest a sláva na věky.
Amen

Mírnost vaše, ať je známe všechněm lidem. Jděte v pokoji. Pán je blízko.

Píseň: 510 Ó pane můj, pokoj ať tvůj

Ohlášky

Přímluvy

Prosme společně o Ducha Božího, kterého nám Kristus zaslíbil. Volejme:
Kyrie eleison.
Bože, svatý Duchu. Ty jsi v den letnic sestoupil do kruhu Kristových učedníků. Prosíme tě: nezanech ani nás osamělé v našich nadějích a obavách. Přijď a projev nám svou blízkost. Volejme:
Kyrie eleison.
Duchu pravdy. Dej, ať nerozděleně nasloucháme Kristu a ukaž nám, co pro nás učinil. Duchu víry, pomoz nám v každé nouzi spoléhat na Boha a naplň srdce všech, kteří tě očekávají. Volejme:
Kyrie eleison.
Bože lásky, přemoz naše sobectví a otevři nás pro Boha a bližní, kteří nás potřebují. Bože pokoje, sváděj nás dohromady, abychom na sebe brali ohled a rostla mezi námi jednota a spravedlnost. Volejme:
Kyrie eleison.
Bože trpělivosti, dej nám sílu nést, co na nás bylo vloženo. Stůj při nás, abychom ani v těžkostech nebyli zmateni. Bože naděje, dej nám spolehnout se na Kristovo zaslíbení a jít s důvěrou vstříc jeho budoucnosti. Volejme:
Kyrie eleison.
Duchu, který přicházíš na pomoc naší slabosti, který se za nás přimlouváš nevyslovitelným lkáním, tobě se svěřujeme s naší tichou modlitbou… Za to všechno volejme:
Kyrie eleison.

Otče náš…
Slova poslání

Buďte jako živé kameny,
z nichž se staví duchovní stavba,
abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti,
milé Bohu pro Ježíše Krista. (1Petr 2,5)Požehnání

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.

Píseň na závěr: 177 Nuž Bohu děkujme