Čtení: 1Pt 3:13-22

Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?
Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,
ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.
Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.
Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.
Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,
kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.
To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista,
jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

J 14:15-21

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.
Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“

Sestry a bratři, milí přátelé,

dnes jsme pokřtili Daniela. Patří do rodiny Boží. Byl naroubován do Krista. Viděli jsme znamení, slyšeli jsme krásná a povzbudivá slova a obrazy. A pokaždé, když se narodí dítě, když začíná svůj život v církvi, s Kristem, ptáme se – rodiče, prarodiče, ptáme se všichni, jak to s ním dopadne. Co ho čeká? Co nás všechny čeká? A všichni doufáme v mír, v přijatelné životní prostředí bez pohrom, v demokracii a slušnou politickou vládu, ve které budeme moci vyznávat svoji víru. Doufáme v milé a laskavé spolužáky, trpělivé učitele, ve spolupracovníky, kteří budou otevření a přímí, v sousedy, se kterými si budeme rozumět, v církev, která nás bude povzbuzovat v našem vztahu k Bohu, ve společenství, které nás podrží, ve dlouhý život ve zdraví… Za to všechno se modlíme a s nadějí očekáváme. A přitom všichni víme, jak o budoucnosti nevíme nic, jak to je všechno křehké a jak si bezproblémový život nemůžeme nijak nárokovat.

Může v tom pomoci biblické slovo? Bible před nás nestaví nějaký barvotiskový obrázek, kde si pod růžovými načechranými obláčky usměvavý Pán Ježíš povídá s úspěšnými, slavnými, krásnými a bezvadnými lidmi, kde všechno kvete a slunce stále svítí. Bible je v tomto nadmíru realistická. Dopis, který jsme četli a který podle tradice napsal apoštol Petr, mluví k lidem, z nichž někteří jsou otroky, jiní sotva mají co do úst a všichni už pociťují ústrky od státní moci, které vyústí v Neronovo pronásledování. Prorok Daniel, podle kterého byl pojmenován dnešní křtěnec, patřil o šest století dřív k elitě svého národa, a i ve vyhnanství v Babylóně se dostal na pěkné místo u královského dvora. Ale ani to mu nepomohlo, když se na život a na smrt střetl s lidmi, kteří mu jeho úspěch a moudrost nepřáli, kteří ho nenáviděli kvůli jeho vyznání. Ano, žijeme v nesnadném světě. A ve víře neutíkáme do neskutečna, ale hledáme sílu pro to žít v takovém světě rovně a dobře.

Ráda bych vám teď řekla, že pokud budeme žít dobře, budeme slušní, pokorní, soucitní, když nebudeme odplácet urážkou za urážku a zlým za zlé, když budeme spravedliví, milosrdní, když budeme laskaví na své partnery – že se to v životě vyplatí. Že se vyplatí žít podle svého dobrého svědomí. Že to je prostě pro život dobré, nechat se pokřtít, být křesťanem. Ale apoštol Petr není snílek. Tvrdě nás staví na zem (a některým z vás potvrzuje jejich zkušenost) – tohle se ve světě nevyplácí. Svět tomu často nerozumí a Božího ducha pravdy a lásky nepřijímá. S věrností takovým hodnotám můžete narazit, ostatní štvát a provokovat, a možná dostanete pěkně přes ústa – Daniel by mohl vyprávět. Být křesťan, to ani v dnešním světě žádnou výhodu nebo privilegium nepřinese.

To tedy vzbuzuje otázku: Proč my to vlastně děláme?

Kvůli výhodám a slávě ve společnosti to rozhodně není. Myslím, že je to prostě kvůli přijetí. Kvůli tomu, že nás Bůh miluje. Když se bavím s lidmi, když vnímám sama sebe, když se koukám kolem – všichni zápasíme o to, abychom byli přijatelní – abychom nezadali spolužákům podnět k šikaně, abychom udělali zkoušky a pohovory, abychom nás nepomlouvali spolupracovníci, abychom vyhověli šéfovi, aby nás neopustil partner, aby nás měl vůbec někdo rád. A nejčastěji jsme nepřijatelní sami pro sebe. Vždyť tak často selháváme, nenaplňujeme své ideály, porušujeme to, co vyznáváme, nemilujeme dost, milujeme špatně, sebekriticky víme, jak jsme často sobecká hovada. Může nás mít vůbec někdo rád? Pořád nás někdo soudí, kdo jsme, jací jsme a proč. Pořád soudíme sami sebe, a kdo by měl vědět o našich selháních lépe než my. A ani tady nás apoštol Petr nehladí, nepřesvědčuje o tom, že né, že jsme ještě docela ok. On to řekne docela natvrdo. Jsme hříšníci, jsme ve vzpouře proti Bohu. Ničíme kde co, vztahy, přírodu, sebe. Objektivně: nějak zvlášť přijatelní nejsme. Ale pozor, jediný, kdo může vynést konečný soud je sám Bůh. Malá vsuvka – když Radek s Lucií vybrali pro svého syna jméno Daniel, kromě toho, že se jim líbilo – mysleli právě na to, co jméno Daniel znamená – totiž „Můj soudce je Bůh“. Soudcem nás všech je Bůh. Nikdo jiný. Ani ti druzí, ani my sami sobě nejsme soudci. Jen Bůh.

Poslouchejte, jak Bůh soudí svůj svět. On nás napřed přijal. Pro něj jsme přijatelní. Přese všechno. Žádné miluju tě, ale… ale toto vadí, a tady se změň, a tohle dělej jinak. Je to naopak: Přes všechno MILUJU TĚ. Přes všechno, co to stojí. Bůh k nám promlouval mnohokrát, mnohými způsoby – skrze proroky, skrze Písmo a vždycky toužil nás přivést k sobě. Když se naplnil čas, poslal svého Syna Ježíše. Ten Boží pozvání a touhu Boha po člověku ukázal a ztvárnil dokonalým způsobem. Představte si to, ten, který je spravedlivý – bojuje za nás, kteří ke spravedlnosti máme daleko. Je to soudce, který zná pravdu, umí rozlišovat dobro a zlo, a volí vždy dobré – a přesto sešel ze svého vyvýšeného stupínku, postavil se vedle obžalovaného, obejmul ho a řekl mu: Jsem tu s tebou. Chci tě vést k Bohu, protože ho znám. Vím o něm, že tě miluje. A pokud v tvém životě něco hapruje a troskotá, pak Bůh chce a dokáže ti poskytnout nový začátek. Ta cesta je otevřená, nebe je otevřené.

Svět tohle nechce slyšet. I část našeho já to nechce slyšet. Nechceme znovu začínat, ani odhodit to, co brání na cestě k Boží lásce a spravedlnosti. I když by se nám šlo lehčeji. Ale taky nám někdy vadí, že bychom měli být omilostněni bez vlastních zásluh nebo dokonce bez trestu. Milost se nám zdá skandální. Milost je divná, zadarmo.

Ale Ten spravedlivý tu stále čeká, stojí vedle nespravedlivého. On nás hodnotí svou láskou, která se neváhá obětovat v náš prospěch. Spravedlivý soudce, který se nechal odsoudit. Aby stál na jedné rovině se všemi, kdo jsou spravedlivě i nespravedlivě souzeni a držel je ve své náruči. Aby byl s námi. Nemusíme si kvůli tomu Boha usmiřovat nebo podplácet. Pro něj jsme přijatelní jen tak, protože nás miluje.

Ne že by teď vše, co děláme, bylo jedno. Že by se stíraly rozdíly mezi dobrým a zlým, mezi tím, co slouží životu a tím, co ho ničí. To je nějak jasnější než jindy. Ale Ježíš nám přišel ukázat, že Boží láska je silnější než naše pochybnosti, naše uhýbání a viny. Že láska má v životech lidí větší moc než tresty, příkazy a zákazy. Od evangelisty Jana jsme to už v minulých nedělích slyšeli: Bůh chce být naší součástí, chce, abychom se s ním spojili ve strhující moci, kterou je láska. Láska nám ukazuje nejen co je dobré a co ne, ale také nám dává sílu to dobré realizovat. Stát si za všemi těmi hodnotami a přikázáními lásky, které svět sice nepřijímá hladce, ale které mají moc svět změnit, obnovit, vést ho k lepšímu. Protože láska je vždycky silnější než nenávist, světlo je silnější než tma, život je silnější než smrt. I když se to chvíli nezdálo, i když jsme si zoufali nad hrobem, velikonoční ráno, Ježíšovo vzkříšení, křičí do světa veliké Boží ANO lásce, životu a naději. A o té naději dnes pokorně svědčíme všem, kteří se ptají – a ještě svědčit budeme: malému Danielovi, sobě navzájem, světu.

Můžeme dnes podepsat, co napsal apoštol Jan ve svém dopise: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Proto jsme dnes pokřtili Daníka, zapsali ho do Božích dlaní s pevnou vírou, že Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. A že nic, fakt vůbec nic, nás nemůže od Boží lásky odloučit. Amen.

Jan 10, 1-18 + 27-30

Sestry a bratři, dnešní kázání bude promluva o čtyřech dějstvích.

Obraz první. I ilustrace potřebují někdy výklad. Nevím o tom, že by někdo z vás choval ovce, a kdyby přeci, chov ovcí v mírném pásmu se téměř nepodobá tomu, jak je třeba starat se o zvířata na blízkém východě. Ovce jsou přes noc zavřeny ve zděné ohradě, za pevnými dveřmi, které nepřekoná ani zvířecí ani lidský predátor. Dveře zevnitř zavřel vrátný. Ráno, ještě za tmy, přijde pastýř, aby vyvedl stádo na pastvu. Být pastýřem v polopoušti je umění a vyžaduje nasazení celého člověka. Každý den hledáte místa, kde jsou trsy trávy, pak stín, musíte vědět o pramenech. Celý den jste v pohybu, protože nemůžete nechat stádo vyžrat do kořínků to málo, co ze země roste nebo zničit všechny keře. Kromě hledání pastvy hlídáte okolí – zdivočelí psi, vlci, dravci na obloze, hadi a štíři na zemi, cizí pastýři, co si chtějí nějakou tu ovci přivlastnit. Večer u ohně si pak zpíváte písně o zelených pastvách a přerozkošných trávnících; a země, kde vody hučí po lučinách, to je představa ráje. Ani ovce tu nemohou být tak tupá zvířata, jaká bývají v ohradách našich zeměpisných šířek. Musí se spoléhat na svého pastýře, protože je to otázka života a smrti. Znát jeho hlas, slyšet, když píská a volá. Následovat ho tam, kam jde. Věřit mu, protože on ví, kam jde. Spolehnout se na jeho znalost terénu, pramenů, potravy, klidných míst. Bez něho je taková ovce ztracená. Budou jí chybět základní věci. A taky pohled z jiné perspektivy. Následování je otázka důvěry – nikoliv slepé, bezmyšlenkovité, ale důvěry podpořené dobrou zkušeností. Ta důvěra může zachránit život.

Obraz druhý. Lidští pastýři. V češtině je ovce synonymem tupého následování a stádovitého rozhodování. Nechce se nám být ovcemi. Ovšem obraz pastýře, ovce, stáda – nám připomíná, že žijeme ve společenství, ve vztazích, sami nejsme nic – i ti největší introverti, samotáři a individualisté žijí v nějakých vztazích, nebo se vůči nim z různých důvodů vymezují; nikdo z nás není nepopsaný list v prázdném vesmíru. Vždy nás někdo vede, ovlivňuje. A když ne, tak nás ovlivňuje to, že nechceme, aby nás někdo ovlivňoval. V dobách, kdy se svět přestane zelenat a schází potrava, kdy se vše začne podobat polopoušti – ať je to ve společnosti, nebo v nás samých – je poptávka po pastýři, po vůdci vždy větší. Potřebujeme radu, pomoc, vedení, potřebujeme někoho, kdo by nám ukázal, kde je potrava těla, duše i ducha. Však se i služebníci církve nazývají pastýři, pastoři. Pozor ale – a čeština na to má pěkný výraz – jsou tu i pasáci. A těm nikdy nešlo o blaho ovcí, o blaho svěřených lidí, jen o jejich vlastní prospěch. Ježíš to ve své řeči říká jasně – takoví se nikdy ke svým ovcím, lidem, nestaví, jako by byli jejich vlastní. Je to jen byznys. Lze mezi lidmi najít skutečné pastýře? Určitě. Pokorní, laskaví, ochotni se znovu a znovu učit. Neberou sami sebe zas tak smrtelně vážně, zato druhé vnímají s úctou. Dokážou obětovat něco ze sebe pro blaho celku. Mají nadhled, dokážou druhého povzbudit, navést na správnou cestou. A takoví jsou – v rodinách, v církvi, mezi přáteli. Možná to tak dnes nevypadá, ale jsou takoví i mezi politiky. Pastýři různých, i pochybných, kvalit byli vždycky, říká Ježíš. A dá se podle toho, co říkají a jak jednají poznat, co je kdo zač. A s důvěrou v nás dodává: Vy to poznáte, když uslyšíte hlas dobrého pastýře. A koneckonců můžeme takovým dobrým pastýřem pro druhé být, a sem tam nějakého dotírajícího vlka pěkně přetáhnout po hřbetě.

Obraz třetí. Ježíš. Ježíš sám se přirovnává k pastýři ovcí. Ten obraz v církvi vždy velmi silně rezonoval. První vyobrazení Ježíše na stěnách katakomb, to byl právě pastýř, který nese na ramenou ovci. Podobenství o ztracené, zbloudilé ovci, kterou pastýř jde hledat, navzdory mektání devadesáti devíti zbylých – to nám dává naději, že jsme pro něj tak důležití, jako bychom byli jediní na světě. Na jednotlivci prostě záleží. Ale to není konec. Ježíš ty jednotlivce chce přivést dohromady. Různá stádečka tu i onde, s různou barvou srsti, se značkami různých majitelů – stádečka lpící na svých zvycích a rodokmenech, jojo, ale Ježíšovi záleží na jednotě, na sjednocení. Bude jedno stádo. Nic Ježíšovi nezabrání v tom, co chce pro své svěřence vykonat, nic nezabrání jeho lásce, která je přece jen větší, než může vidět člověk nebo ovce ze své omezené perspektivy – ani naše bloudění a pošilhávání zelenějších trávnících, ani nejrůznější hranice, zdi a závory, které si staví lidi mezi sebou, aby s druhými, jinými, náhodou nepřišli do styku. Ale není to práce snadná. Něco to stojí. Je třeba plné nasazení, vydat celý svůj život ve prospěch druhých. Být vždy pro druhé, celým svým příběhem, tělem i krví. Je to vzácné platidlo – život. Ježíš říká, že to za to stojí – že se tak rozhodl dobrovolně a z lásky.

Obraz čtvrtý. Bůh. Myslívali si někteří, že ten za kasou, který chce zaplatit, že je to Bůh. Krutě spravedlivý, který do posledního halíře vyžaduje plnou cenu. A že se tedy Ježíš vrhá mezi trestající Boží ruku a člověka, jako by se asi rozumný rodič vrhnul mezi dítě a druhého rodiče, který právě ztratil nervy. Potřeboval Bůh usmířit, uchlácholit? K tomu evangelista Jan říká Ne. Ano, jistě, jsou tady věci, které dlužíme druhým, světu i Bohu. I náš život, který jsme přijali, je dar, a je to vlastně výzva proměnit ho v něco kvetoucího, plodného, užitečného a vděčně oplácejícího. Ale podle Jana Bohu nejde o přesné účetnictví, které by si zapisoval v nějaké nebeské evidenci. Bohu jde především o jednotu se svým lidem. Cítíte taky tu závrať? – Bůh chce být s námi sjednocen – se mnou, s tebou. Chce být naší součástí, chce, abychom i my byli součástí Boha. Ježíš o Bohu mluvil jako o svém Otci, ve všem mu důvěřoval, jednal s lidmi, jak to Bůh zamýšlel, vydal svůj život cele Božím záměrům se světem. A lidé ho za to odsoudili jako lháře, proklatého a bezvýznamného – Bůh přece takhle nablízko člověku není, to je rouhání. Jenže tak ten příběh neskončil. Vzkříšený Ježíš, to je zpráva o tom, že Bůh opravdu takto jedná se svým světem. Království Boží skutečně už působí na zemi. Že každý je zván k tomu, aby byl Boží syn, Boží dcera – aby Boží duch pronikal jeho myšlením, jednáním, celým životem. Zdá se to nemožné? Ježíš o sobě říká – jsem dveře, zkus to, vejdi skrze mne. A jako dobrý pastýř nás vede ke skutečné potravě, k nasycení, ke smyslu a cíli, kterým je Bůh. Bůh, který se ponížil a sklonil, aby nám byl pochopitelný, aby nám byl nablízku. Aby byl kolem nás i v nás. To je Bůh, který po nás touží a zachraňuje nás. Naše útočiště a skrýš, síla a životodárná láska. Staňme se toho součástí – protože to je věčný život, to je Boží království – a dveře jsou otevřené, navždycky. Amen.

Čtení: Sk 2:14a, 36-41

Kázání text – Lk 24, 13-35

Sestry a bratři,

Když nám během letošních velikonočních nedělí dává ekumenický lekcionář možnost, abychom se probrali několika příběhy o setkání se vzkříšeným Ježíšem, ukazuje se nám nápadně, že víra ve vzkříšení je strašně nesamozřejmá. Ve všech evangeliích je zmínka o tom, že učedníci a další lidé slyšeli o tom, že Ježíš nezůstal v hrobě, a nevěřili. Dokonce vědí, že se s ním druzí setkali, a nevěří. Podle Matouše ho dokonce viděli – a stejně někteří pochybovali. Ne, víra ve vzkříšení, ve Vzkříšeného, není samozřejmost, nejde tak nějak sama od sebe. Víra nevzniká ani „pod tíhou“ důkazů, ani jako reakce na nedostatek důkazů. Pokud bychom snad chtěli přece jen nějaký důkaz, tak je to snad ta obrovská nepravděpodobnost toho, že se společenství ustrašených, zklamaných a uzavřených lidí otevře celému světu, dokáže měnit názory, stará se o vyvržené a kvůli tomu všemu nasazuje své životy. Je to tak nepravděpodobné, že za tím musí být velmi silná událost. Ale i na to nám může kdekdo říct: Tak ano, něco se stalo, ale co já s tím. Evangelista Marek na to má odpověď – kterou už slyšeli přinejmenším ti, co byli v kostele na velikonoční pondělí – čti od začátku Ježíšův příběh a rozvažuj nad tím, jestli ti to celé dává smysl.

Ti dva, co jdou do Emauz, smysl nevidí. Shromáždili všechna fakta o událostech Velkého pátku. Mají i svědectví o událostech nedělního rána. Znají Ježíšova slova. Ale nedává jim to osobně vůbec žádný smysl. Jsou plni smutku a rozčarování. Jsou zklamaní, jejich víra/důvěra v Ježíše – kterou jistě předtím měli – se rozpadla. Tady se ukazuje, že ani víra, kterou člověk už jednou „měl“, nemusí být na pořád. Naši víru otřásají různé životní události, zklamání ve sboru nebo se do ní nepozorovaně vplížila vyprahlost a nenaplněnost. Dost možná, že se ani nechceme modlit, žít ve společenství, nechceme věřit…

Když se k těm dvěma chlápkům, Kleofášovi a tomu druhému, připojí Ježíš, ani ho snad na začátku nevnímají. Zajeti ve svých kolejích, v zajetí toho, co se právě stalo. Představuju si je trochu jako koně u kočáru, na očích mají klapky, které jim brání vidět všechno v širších souvislostech. Mají jen omezený výhled.

A teď sledujme Ježíše – já se prostě nemůžu ubránit nadšení z toho, jak s učedníky jedná!

Ježíš se k nim připojí na jejich cestě. Připojí na jejich cestě. Tehdy, kdy se vracejí starých kolejí, když nic nechápou, když nevěří. A jde s nimi. Jde s nimi kus cesty. Není hned chytrý, neříká jim, co je pro ně nejlepší, nevyčítá. Jde s nimi, jejich tempem, jejich směrem. Vnímá je – jejich situaci otřesených.

A pak se ptá: O čem tu spolu rozmlouváte? Když se mu skoro vysmějí, že je opravdu dobrý ignorant, že jde z Jeruzaléma a neví, co se tam o víkendu dělo, znovu se ptá: A co to bylo? Nebojí se, že bude vypadat jako trouba, to pro něj není podstatné. On se totiž skutečně ptá – a chce slyšet naši verzi. Náš příběh. Naše starosti, náš zármutek – potřebuje to slyšet z našich úst. V co vlastně věříme, co nás zklamalo, co jsme čekali… A to může být na dlouhé povídání. V tomhle je opravdu trpělivý. I když by jim mohl skočit do řeči daleko dřív.

A oni vypráví – jak se jim všechno zhroutilo. Že Ježíš byl podle všeho opravdu prorok, Bůh skrze něj působil velké divy, bylo znát, jak je Bohu opravdu blízko. A oni dva a mnoho dalších do něj vložili nemalé osobní naděje. A teď je všemu konec, zemřel. Co zemřel – naši přední znalci Písma a velekněží ho na smrt vydali, nechali ho ukřižovat! Nechtěli vidět nic z Božího působení. Chápeš to? Já teda ne, nedává mi to smysl. Nejen že mám pocit, že mi umřela všechna moje osobní naděje, ale já se zklamal i v těch autoritách, v lidech, kterým jsem věřil, které mě doteď směrovaly.  Myslel jsem, že rozumím Bibli, ale teď jsem ztracený. Rozpadl se mi můj svět. Co mi zbylo? Ještě jdu – ale kam? Ještě žiju – ale proč? Ještě plyne čas – a všechno je pořád stejné, můj dům, postel a židle v něm, vrátím se k řemeslu – ale už mi to nedává smysl.

Je možné, že právě v takové otřesenosti událostmi začne být člověk vnímavější. Začne přemýšlet, smysl hledat, ptát se po něm, pátrat a pídit se. A nebo taky ne – spoustu lidí má v takovou chvíli věci za hotové, nezměnitelné, právě tehdy se ve zlobě či zranění uzavře. Jenže ke smyslu je dlouhá a často náročná cesta.

Ježíš těm dva otřeseným dlouho naslouchal. Pak jemně převzal otěže, začal vést jejich rozhovor. A rozhovor s tímto poutníkem je rozhovorem s Bohem. S Bohem, kterého člověk často nepoznává, protože má zafixovánu jinou podobu Boha. Bůh je přece daleko na nebesích, majestátný, snad nás opustil, nikde ho nevidíme – jenže on tu jde vedle nás, a strašně obyčejně. A Ježíš klade člověku otázky, to on začal rozhovor. A otázky jdou na tělo: Když mi to tady tak vyprávíte, ještě vám nedošel smysl? Je vaše srdce opravdu tak pomalé, že ještě nevidí za obzor? Ale protože Ježíš ví, že naše srdce i mysl jsou někdy pomalé, hovoří s nimi dál. O tom, jak Bůh odedávna jednal se svým lidem nikoliv donucováním, násilnou mocí, ale mocí lásky a přemlouvání, vábení ke své cestě, ke své vizi světa. A že už dávno proroci zakusili na sobě, že tato cesta je riziková, že vzbuzuje ve zlu odpor, protože pozvání ke svobodě, k lásce a otevřenosti, to je provokace protivníka. A o Božím Mesiáši předpověděli proroci v písni, že se právě takhle bez hlesu, jako beránek vedený na porážku, postaví před lidský nespravedlivý soud, nechá na sebe dopadnou zlo a vinu všech, a tak ji zastaví a zruší. A Bůh ho nenechá ve stínu smrti. Že přece „smrtí cesta jde ke vzkříšení“.

Poutníci spolu vedou rozhovor, a když si tu scénu představím v mysli, vidím, že tu se někdo něco zeptá, pak se zastaví, otevřou kapesní Bibli a hledají, čtou a možná se chvíli hádají, někdy ten rozhovor bolí a jindy hladí, někdy otázky zodpovídá a jindy jiné klade, někdy na chvíli umlká a pak je překotný jako horská řeka. A někdy jindy se takový rozhovor vede před kostelem, a taky v hospodě, v dopisech a přes Skype, doma u stolu a při náhodném setkání na rohu, někdy trvá hodiny a jindy se podstatné řekne ve dvou větách. A je to obyčejné a běžné. A přece právě tohle je dobré a spasitelné, k záchraně a ke smyslu vedoucí.

A to ti dva učedníci cítí, že s tímto souputníkem je jim dobře. Když se blíží čas rozloučení, zvou ho ještě k jídlu, k přenocování. Nabídnou mu svůj dům, postel i židli, nachystají stůl i jídlo a on vděčně, bez zdráhání přijme. A pak se najednou promění situace – pozvaný se stává hostitelem. Láme chleba a rozdává „toto jest mé tělo, které se za vás vydává“. A oni to najednou vidí. Ježíš je s nimi. Přijímají svůj vlastní chléb, ale najednou je to mana z nebe, Boží pokrm, najedou se stávají součástí Ježíšova těla, Ježíšova života. Jsou přítomni Božímu jednání. Jejich dům je chrámem. Protože Bůh to tak odedávna dělá. Prorok Ozeáš to vystihl poeticky, když zaznamenává Boží vyznání: Svůj lid jsem si zamiloval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k nim nakláněl a krmil je.

Pro Kleofáše a jeho druha to v tu chvíli začne mít smysl – najednou v té změti situací, slov, setkání, velkých i malých dějin, rozeznávají Boží cestu. Vidí, jak se Ježíš od počátku do konce s touhle Boží cestou ztotožnil. A že tahle Boží vize může dávat smysl i jejich životu, že křísí i jejich naděje. Poznávají, jak to, co vypadá obyčejně, může díky Boží přítomnosti rozkvést a přinést velikou a mnohonásobnou úrodu. A i když pak už Ježíše nevidí, silně vnímají, že je přítomen na každém místě, v každém okamžiku. A že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Že ten život silně pulzuje i v nich samých. A tak se seberou a jdou zpět do Jeruzaléma, co jsou nějaké tři hodiny pěší chůze proti možnosti tohle sdílet s přáteli, proti naději a životu, který sdílejí s Ježíšem.

Když se společně v Jeruzalémě setkají s dalšími učedníky, spojí je tichá radost a víra, že vzkříšení se týká každého života, každého srdce, každé chvíle. A že Bůh je přítomen v setkáních, v přátelích, v chlebu a víně, ve slovech i ve Slovu, v písních. Že svoboda, láska, otevřenost pramení z Boha a je možno je srdnatě a směle žít. Že to všechno prostě má smysl.