Rubriky
Kázání

17. 6. 2018 – Ježíšova podobenství o zrnu hořčičném ve stínu smrti Lydie Machové

Úvod

Shromáždili jsme se zde, abychom ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého slavili dnešní bohoslužby, abychom vzdali Bohu čest, obrátili se k němu, děkovali a otevřeli svou mysl, srdce, své nitro jeho slovu a přijali do svých duší Krista, Božího Syna, toho Ukřižovaného a Vzkříšeného, Živého a Zvítězilého, našeho Pána nad smrtí i životem, jenž na konci věků přijde a vysloví své slovo pravdy nad světem i nad námi. Jemu patříme. Amen.

Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista ať je s vámi se všemi.

Vstupní slovo

Pán Ježíš Kristus praví:

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo…abyste i vy byli, kde jsem já. (Jan 14)

Modlitba Kyrie

Modleme se:

Náš Pane a bratře, Kriste Spasiteli:

Temnoty smrti nás zasáhly. Zlá chvíle nás sevřela. Naše nitro je zraněné. Naše srce krvácí. Oči naše pláčou. Hrdlo se nám svírá. Voláme tichým hlasem. Voláme z beznaděje. Voláme z hlubokosti, voláme otřeseni. Vyznáváme svou křehkost, svou slabost. Voláme s tvým učedníkem Petrem: Pane, zachraň nás. Vztáhni svou ruku a uchop nás…

Přijď, Pane! Rozvit světlo své v temnotách! Ať zlé síly nemají moc nad námi! Odpusť nám!

K tobě voláme:

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Slovo milosti:

V Písmu čteme o Kristu toto svědectví:

Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

Píseň: Žalm 102 Slyš mou prosbu, Hospodine

Modlitba

Děkujeme ti, Bože, že tu můžeme být. Děkujeme ti, že můžeme slyšet tvé slovo. Dobrý Bože, ty jsi smrtí svého Syna přemohl zlo hříchu a moc smrti. Skrze zmrtvýchvstání našeho Pána jsi otevřel cestu k životu s tebou. K tobě teď voláme: dej, abychom celým srdcem spoléhali na to, že jsme tebou vysvobozeni od moci smrti, zla i ďábla. Že žijeme a budeme žít ve tvém království, že v něm máme svá místa. Pomoz nám, abychom tomu celým srdcem i celou svou duší, ve všech časech, v dobách pokojných i zlých, věřili, a byli v této víře stálí a po všechen čas životů našich ti za to děkovali. O to tě prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista, Tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje nad námi, nyní i na věky. Amen. (inspirováno modlitbou Dr. Martina Luthera)

Čtení písma Izajáš 62, 10-12

Projděte, projděte branami! Připravte lidu cestu! Vyrovnejte, vyrovnejte silnici! Odstraňte kamení! Zvedněte korouhev nad národy!  Hle, Hospodin dává slyšet až do dálav země výzvu: „Vyřiďte dceři siónské: Hle, přichází tvá spása!“ Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek.  Nazvou je „Lid svatý“, „Hospodinovi vykoupení“. A tebe nazvou „Vyhledávaná“, „Město neopuštěné“.

Slovo pro děti…

Píseň s dětmi 697 Moc předivná…

Děti jdou do nedělní školy

Evangelium Marek 4, 26-32

Dále řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; 27 ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. 28 Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas, a nakonec zralé obilí v klasu. 29 A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ 30 Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?  31 Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi;32 ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“

Kázání

Když Pán Ježíš pronesl tato svá slova, byl obklopen lidmi, kteří hledali útěchu. Kteří hledali budoucnost, které by se nemuseli bát.

Když Ježíš pronesl tato svá slova, byl obklopen lidmi. Byli tam otcové rodin. Matky dětí. Celé rodiny. Manželé, kteří ztratili své ženy. Manželky, které ztratily své muže. Lidé, kteří ztratili své blízké.

Byli tam chromí, němí, hluší a slepí, od narození postižení, žebráci, jimž nemoc vzala možnost obživy. Byli tam lidé, kteří peníze utratili za lékaře a nebylo jim pomoci. Byli tam lidé, kteří nesli k Ježíši své nemocné. Byli tam lidé, kteří pochovali své blízké. Byli tam lidé, které Ježíš nazval chudé v duchu, tiché a pokorné, chudé i co se týče peněz. Byli tam lidé, které Ježíš nalezl, jak pláčou pro spravedlnost, které se nemohli domoci. Lidé, kteří byli pronásledováni. Lidé, kteří působili pokoj a pracovali pro něj. Byli tam lidé, kteří hladověli i žíznili nejenom po spravedlnosti. Lidé bezvýznamní, a přesto měli smysl pro milosrdenství. Byli tam lidé čistého srdce, přestože nic z toho neměli. Byli to lidé periferie, lidé, které semlela vyšší moc státu. Byli to lidé, kteří se báli Boha a chodili do synagogy, snažili se žít podle Božího zákona a víry svých otců, ale život měli trudný a nikdo je moc nešetřil. A všichni byli hříšníci, jako je každý člověk. Každý se dopouští něčeho zlého, chudí i bohatí, zdraví i nemocní, mocní i bezmocní, děti i dospělí. A toužili po odpuštění a přijetí, po důstojnosti, smíření a spočinutí v pokoji. Přišli k Ježíši a obklopili jej. Naslouchali jeho kázání. Ježíš je znal. Byl jeden z nich.

A kázal. Boží království je mezi vámi a vy jste jeho občané! Vy jste do něj pozváni, máte v něm své místo. Ale Boží království není v určitou chvíli vidět, je skryté jakoby zaseté, jako zrno v půdě. V určitou chvíli vidíte jen hlínu. Povrch. A nějaký čas se nic neděje. A máte pocit, že všechno je při starém. A jste znejistěni.

Aby svět mohl být zachráněn, Bůh do něj sestupuje. Aby svět se svými zákonitostmi mohl být nalezen a vykoupen, Bůh do něj vstupuje. Aby nejhlubší propasti zmaru, beznaděje, pláče mohly být proměny v místa radosti, světla, smíchu a života, Bůh do nich sestupuje. Sestupuje do poslední buňky člověka, do atomu světa, aby byl tam, kde je jeho člověk, kde končí, kde se rozpadá, kde se trápí, kde prožívá své bolesti a svůj strach, kde klade své nejtěžší otázky, kde volá o pomoc, kde pláče, kde je opuštěn, kde umírá, kde je pohřben. Tam Bůh sestupuje, aby tady započal své dílo. Bůh sestupující. Bůh skrytý. Započaté dílo klíčí.

Takto káže Kristus, Boží Syn a říká: Neboj se! Bůh své království založil a zasadil. Nyní ho nevidíš. Ale je zaseto a nemusíš se bát o jeho růst. Máš v něm své místo, nemusíš se o něj starat. Máš svůj čas, svůj život. Jsi přijat, jsi přijata. A tak můžeš svůj život v pokoji věnovat dobrým věcem, které slouží tobě i druhým. Tvé místo v Božím království je zajištěné. Budeš-li plakat a prožívat svůj smutek, věz, že Boží království je zaseto i pro tebe i pro tvé blízké a máš v něm své místo i tvoji blízcí. Půjdeš-li cestou údolí stínu smrti ty nebo tvoji blízcí, věz, že Boží království je zaseto i pro tebe i pro tvé blízké a nemusíš mít o něj strach. Roste a bude v něm dost místa pro tebe i pro tvé blízké. Neměj strach o Boží království. I když ho nyní nevidíš, ono je, roste a zraje. Má svou sílu.

Pán Ježíš kázal své kázání lidem, kteří k němu přišli. A oni mohli slyšet jeho slovo. A svět se vůbec nezměnil. Zůstal takový, jaký je. I trápení zůstalo. A moc mocných zůstala. A mocné vystřídali jiní mocní. A nemocní zůstali a jsou tu stále. A umírání také zůstalo. A také pláčeme. A stále tu máme hřbitovy. A pracujeme a dřeme se.

Ale Kristus káže: Boží království roste a bude z něj velký strom, kde každý má své místo.

To řekl a šel do Jeruzaléma. A stal se malým, nepatrným semenem. Jako to semínko hořčice. Úplně ztratil svou lidskou důstojnost, stal se ničím. Hříčkou v rukou zla. Věřil tomu, co kázal a šel podle toho slova. A byl zavržen, zbičován, byl mučen. Byl ukřižován a zemřel v samotě, opuštěn. A hlouček jeho věrných ho sňali z kříže. Jeho přátelé ho drželi v náručí. Zabalili do látek a uložili do hrobu. A svět se točil dál, jako by se nic nestalo. A nastalo ticho, jako by Boha nebylo. A Bůh ticho prorazil. A řekl, toto byl, je a bude můj Syn. Jeho cesta je mou cestou. Jeho slova jsou má slova. On je mé slovo! A Kristus se stal velkým stromem. Obepnul svět, celý ho objal. Otevřel svou náruč, aby mohl vejít člověk, aby mohl usednout na místo v Božím království.

Bratři a sestry, jsme přátelé Pána Ježíše Krista. Do jeho rukou klademe životy a jemu vstříc vyhlížíme. Amen.

Píseň: 360 My čekáme, kdy zavítáš

Ohlášky

Přímluvná modlitba

Pane Ježíši Kriste, ty jsi řekl, že ti můžeme svěřit vše, že ti můžeme svěřit své životy, sebe samé.

Sebe klademe do tvé moci. Tobě se odevzdáváme. Prosíme, buď s námi.

Vyznáváme, že myslíme na naši sestru Lýdii. Jsme otřeseni její smrtí. Jsme sevřeni žalem. To vše ti vyznáváme.

Dej, ať znovu v tebe pevně věříme a spoléháme, že všichni jsme tvůj lid, živí i mrví. Ať pevně věříme, že ty jsi první i poslední, že ty jsi vzkříšení i život. Ať pevně věříme, že tebou shromážděni se u Boha Otce všichni shledáme, proměněni mocí Ducha svatého. Ať pevně věříme, že u tebe, v tobě je znovuzrození a obnovení. Ať pevně věříme, že v tobě je počátek i konec, uzdravení i odpuštění.

Ty máš, Pane Ježíši Kriste, všechnu moc na nebi i na zemi, provázíš nás v pozemském putování, dokud s tebou nespočineme v Bohu, tvém Otci.

Tebou vyučeni, tebou uchopeni, společně tvými slovy voláme: Otče náš…

Píseň: 176 Někdo mě vede za ruku

Poslání Římanům 8, 35-39

Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?  36 Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“  37 Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.  38 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, 39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě!

Ať Hospodin na tebou rozjasní svou tvář a je ti milostiv.

Ať Hospodin k tobě obrátí svou tvář a daruje ti svůj pokoj.

Ať Bůh Otec i Syn i Duch svatý tě provází a provede vším zlým do svého pokoje, kde se setkáš se svými blízkými. Amen.

Píseň: 555 Jezu, rač ty sám

 

 

 

Rubriky
Kázání

Nanebevstoupení – kázání Marty Sedláčkové

Biblické čtení: Efezkým 1, 17-25

Když jsem před pár lety pomáhala dělat úlohu pro nedělní školu, která se zabývala právě nanebevstoupením, našla jsem přehršel různých tvoření, kde papírový Pán Ježíš pomocí důmyslných provázků mizel v papírovém obláčku nebo pod plastovým kelímkem a podobně. Měla jsem v té chvíli děsnou potřebu toto všechno zakázat nebo vymazat z internetu. Je to totiž báječný způsob, jak dětem naprosto zastřít smysl tohoto biblického příběhu tím, jak ho brutálně zpředmětníme. Proto i dospělým doporučuju si Ježíšův odchod nepředstavovat moc v barvách. Stejně jako u vzkříšení je to výpověď naší víry, naší naděje a zkušenosti lásky. Jak to bude chtít někdo nakreslit nebo zfilmovat, bude to blbé a nevystihne to nikdy celou podstatu.

Nanebevstoupení totiž není popis toho, jak se Ježíš fyzicky vzdálil od svých učedníků, ale daleko spíš mnohoznačná šifra pro to, jakým způsobem Bůh v Ježíši působí – ve světě, v církvi, v nás. A to nelze vidět jinak, než v duchu moudrosti a zjevení, jinak než osvícenýma očima srdce, jak to píše autor listu Efezským. Totiž vírou, kterou v nás Bůh mocně působí.

Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici na nebesích. Ten zbitý a ukřižovaný, prokletý podle zákona, jednal podle Boží vůle. Na pravici Boží, na pravici vládce vždy sedí ten, kdo jeho vůli koná a ztělesňuje, kdo disponuje jeho mocí. Ježíš je v nejbližší Boží blízkosti, která se zdála nepřístupná, kde nic lidského nemělo co dělat. Ale vzdálená a nepřístupná nebesa protrhl Bůh sám, když o Ježíši řekl při křtu, že je to jeho syn. Opona, která oddělovala svatyni svatých od běžných lidí, se ve chvíli Ježíšovy smrti roztrhla. Opravdu, tyto vzdálenosti a oddělenosti Bůh překonává a ruší. Vstoupil-li Ježíš Kristus na nebesa, to znamená, že jsme zas o něco blíž sjednocení Boha s lidmi. Vlastně ho již zažíváme.

Kristus ve světě působí. A to tak, že pod jeho vládu jsou poddány všechny mocnosti – totiž nadosobní struktury, přírodní zákony, tradice, společenské struktury, ideové vlivy – tím vším může být jednotlivec ohrožen, utlačován. Takové vlivy člověka ovlivňují, včetně jeho vztahu k Bohu. Ale pokud jsou pod vládou Kristovou, pokud je Kristus „svrchovaný“ – tak pak to nejsou božstva, jimž bychom měli sloužit, ani nejsme jimi určeni bez možnosti reagovat. Pod vládou Kristovou to však nejsou ani mocnosti s ďábelským přívlastkem, nejsou svou podstatou zlé. Pod vládou Kristovou může být tradice kořenem i kořením, společenské struktury nás mohou nést, ideje povznášet, přírodní zákony můžeme využívat i nás mohou učit pokoře. Vláda Kristova je však vždy podstatná – mocnosti mají tendenci se emancipovat, kazit se a stávat se božstvem a nezměnitelným osudem.

Kristus ve světě působí také jako hlava své církve, s tou je spojen a ji ovládá. To je vztah organický, my církev a Kristus jsme jeden organismus. A ve své církvi je Kristus jistě a plně přítomen a skrze ni přivádí k plnosti a dokonalosti i celý svět. (Těžké, co?! J) To, že je Kristus v církvi přítomen, neznamená, že je církev dokonalá (nebo že by se mohla dokonce povyšovat), ale že v ní lidi vědí, a ve svátostech a liturgii se slaví, že Kristus je prostě klíčovou postavou pro orientaci v dějinách a vůbec v naději lidí. Církev jako tělo je na Kristu jako hlavě závislá a vyznává to. Církev je nepostradatelná, ale právě v tom, že je podřízena Kristu jako své hlavě a směřuje k plné jednotě s ním. Totiž, církev se nemá oddělit od světa, to se občas stávalo, když už se viděla v nebesích, ani není světu nadřazená. Je prostě důležitá v tom, že je v ní Kristus plněji přítomen. Odděluje-li se církev od světa, pak proto, aby svět poznal, co mu chybí. Aby otřásala zotročujícími mocnostmi. Podle epištoly Efezským se totiž církev nemusí vyznačovat bezbřehým aktivismem nebo agitací – někdy máme pocit, že neděláme dost, v diakonii, misii. Ale možná je čas zastavit se a pozvednout srdce vzhůru. Nemusíme agresivně dostat lidi do církve nebo pomáhat do sebezničení. Bude nám stačit, když se budeme soustředit na to, co nemá nikdo ve světě, totiž na způsob života církve, na její pravdivost, na schopnost vyznat vlastní selhání, schopnost slavit. Pěstovat to a zdokonalovat vztah k Bohu a do okolí vyzařovat. Jde o to ukazovat, že Bůh je tajemství světa – a že u něj svět najde slitování, v církvi skutečný domov, že se v našem slavení skutečně ukáže a zpřítomní kus věčnosti. Aby se na nás ukazovalo to starobylé a reformátory oblíbené bohoslužebné zvolání: Vzhůru srdce! Máme je u Pána. Aby to, že máme občanství v nebesích, zářilo do našeho okolí.

Rubriky
Kázání

Evangelium podle Matouše – kázání Marty Sedláčkové

Evangelium Mt 13, 1-9 + 18-23

„Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.  2 Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.  3 I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat.  4 Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.  5 Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.  6 Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.  7 Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.  8 A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.  9 Kdo má uši, slyš!

18 Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.  19 Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.  20 U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;  21 ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.  22 U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.  23 U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“

 

Kázání

Dnešní text je jeden z textů, u kterého se trochu zděsíte, když ho jako vykladač dostanete před sebe. Je totiž příliš známý. Horší by snad byl jen milosrdný Samařan. Takové texty jsou rutina. Rutina je dobrá věc, spousta z nás jen díky ní vůbec vstane, čistí si zuby, spousta z vás se díky pravidelnému opakování donutí cvičit, rutina nedělního chození do kostela nám pomůže překonat krizové nebo hluché momenty našeho života. Rutina ale není dobrá tehdy, když přestaneme nad věcmi přemýšlet. Když nečekáme nic nového. Jedeme ve starých kolejích. A to si přiznejme, rutina je sice nudná, ale pohodlná – nechat se oslovit, a ještě změnit svůj život, to je složité. A tak by možná bylo snazší lehce rozvést Ježíšův výklad (to je taky věc, Ježíš to už vyložil před námi!) a šli bychom domů.

Myslím ale, že přeci jen chodíte do kostela, abyste slyšeli něco nového, něco, co trochu podráždí vaši mysl, a není to jen z nějakého intelektuálního obžerství.

(Tak tedy pár poznámek k tomu, co pro mě zaznělo nad tímto rutinním textem nově.)

 

Stalo se jedné soboty. Evangelista Matouš vypráví (v kap.12) o jedné sobotě, která byla po okraj naplněna různými konflikty a nedorozuměními. Ježíš se v ten den setkal s mnoha lidmi, kteří potřebovali pomoct a s dalšími, kteří se snažili pochopit, a jinými, kteří se s ním přeli, nevěřili mu a pochopit se nesnažili. A pak na závěr setkání, nebo spíš nesetkání s vlastní rodinou, které Matouš sice konkrétně nerozvádí, ale stejně mezi řádky čteme, že ani oni nebyli nejbližšími Ježíšovými učedníky. Perný den.

A přesto – nebo proto, kam se Ježíš hne, jde za ním zástup. Velký zástup lidí. Takže ještě ten den odpoledne se Ježíš posadil u břehu jezera, snad aby si odpočinul, všechno promyslel. A už je tu zástup zas. Ježíš si obstará plující kazatelnu a začne znovu mluvit.

 

Ježíš nepřestává. Vychází mi z toho, že rozsévač, Ježíš, pracuje neúnavně. Po tom dnu by snad měl právo na odpočinek, po tom vlažném přijetí by měl právo se stáhnout, po veřejných útocích by měl právo na osobní ochranku, která by s ním v té lodi prostě odjela na druhý břeh. Ale on ne, nepřestává.

 

Ježíš také nekádruje. Mluví k zástupu, ke shromážděným v synagoze, k chápajícím i k nechápajícím. K přijímajícím i k těm druhým. Ono to ani nejde jinak. A i kdyby šlo, Ježíš prostě žádnou selekci provádět nechce. A všimněte si, ani nehodnotí. Když vykládá to podobenství o rozsévači, kterým jakoby komentuje všechny předchozí události a také možná shromážděný zástup a vlastně to všechno, co právě teď dělá, nenajdete tam žádné hodnocení nebo stížnosti. Je to prostě konstatování faktu. Když rozsévač rozsévá, ne všechna zrna padnou na úrodnou půdu. Nedá se tomu zabránit a ani není důvod, proč tomu bránit. Tohle úrodu neohrozí. Se zvěstováním je to stejné. Žádná vybíravá nebo výběrová misie, Ježíš mluví i s tím, kdo nevypadá vnímavěji než udusaná polní cesta.

 

Ježíš má naději. A ví o smyslu. Všimněte si, jak podobenství začíná: Vyšel rozsévající rozsévat a při jeho rozsévání… Evangelista položil velký důraz na aktivitu rozsévače. „O tom to je.“ Podobenství prvně neanalyzuje jednotlivé typy půdy, proč přijímají a proč ne. Mezi těmi, kdo nepřijmou, nebo přijmou a nepochopí, či nadšeně přijmou a zítra přijmou zas něco jiného – jsou tací, kteří potřebují slyšet, potřebují pomoci, jsou oslovitelní a pochopí a přijmou. A kvůli nim to má smysl. Plošné rozsévání se bohatě vyplatí a vynahradí všechny ztráty. Stokrát. Ale i kdyby to bylo jen šedesátkrát nebo třicetkrát, pořád se to ještě vyplatí. Ne, to není pesimistické podobenství o tom, co všechno může křehkou rostlinku evangelia ohrozit. Ježíš ho vypráví s nezdolným optimismem: vypráví o tom, co všechno nemůže ohrozit setbu a odvrátit úrodu. V tomto smyslu je malba v našem kostele špatná. Úrody je na ní zatraceně málo.

 

Zrno, které rozsévač marnotratně vhazuje do země má velkou sílu. Rozsévač věří v jeho potenciál klíčit, růst a vydávat plody. Slovo má moc měnit lidské životy. Jako by rozsévač věřil, že zrno přicházející do půdy má ještě moc ji změnit.
A tak nás napadá, a učedníky to napadá stejně, jak je možné, že je tolik lidí, kteří Boží poselství nechápou a odmítají ho. Proč tolika lidem zůstává to, co Ježíš říká, hádankou. A Ježíš pak celému zástupu převypráví podobenství ještě jednou, tentokrát s důrazem na to, jaké rozmanité problémy mají příjemci evangelia. Jedni se rozhodli vůbec si Ježíšova slova nepřipustit, jiní rychle přijímají a rychle se zas odvrátí, třeba když se všechno nevyvíjí podle jejich představ, možná tehdy, když evangelium je složitější než jen prvoplánová radost. Pro další je zase Boží království jedna z věcí, o kterých by člověk měl mít povědomí, ale spousta věcí je důležitějších. A pak je půda, která pochopila, k čemu je zrno.

 

A teď mi dovolte udělat ještě jeden krok dál. Přemýšlím o tom přirovnání, o tom podobenství jako o podobenství o člověku a jeho nitru. Člověk často zažívá toto podobenství sám v sobě. Někdy si připadá jako vyprahlá skála, na které nic nevzklíčí (faráři při psaní kázání si tak připadají opakovaně), kde se nic nemůže ujmout. Jindy přiletí ptáci, různé vzruchy, touhy a události, které všechno dobré zrno vyzobají, v člověku je i bodláčí, které odsouvá to podstatné. Ale také můžeme vědět, že jsou ve nás i úrodné oblasti a stává se, že to slovo Boží dopadá na ni a člověk pak vydá ze sebe ovoce a má hroznou radost.

A pak se ptá, jak se to mohlo stát. Máme v sobě půdu pro pěstování nevhodnou, tolik jalového a nepřátelského máme v sobě, ale přesto si slovo Boží umí najít cestu a začne v člověku růst, působit a tvořit. Je to tak překvapující! Tohle není naše dílo. Sami sobě si růst způsobit nedokážeme, vždycky působí někdo nebo něco zvenčí. Aby se člověk mohl stát rozsévačem musí být sám oset… V tom má pravdu Martin Luther, prostě ty dveře musí přijít otevřít někdy ten druhý, aby mohla dobrá setba v tobě najít dobrou půdu… Možná často stačí málo – kdy nám někdo druhý řekne: podívej, nekoukej se jen na to, co ti brání, koukal jsi pořád na tu skálu v sobě, na to trní a ušlapanou duši – možná jsi to přehlédl, ale ono to už v tobě klíčí, je to zaseto do dobré půdy, ty už ses přece té Boží dobré setbě otevřel. Jen pokračuj!

Můžeme se znovu otevřít té možnosti, že i v nás je dobrá půda, kde může slovo Boží růst a vydávat plody. To, že víme o svých vyprahlých místech, nás může vlastně uklidňovat. Když si přiznáme, že jsou věci, které nás zahlcují a další, které nám vyzobávají sílu, když si přiznáme svou zranitelnost a kolik je toho v nás tvrdého, nepřístupného a nechápajícího, podobenství to všechno přebíjí neutuchajícím a nezdolným optimismem – i tady, v našem nitru, najde rozsévačova setba úrodnou půdu. Je třeba být otevřený, ano se vším, co je v nás, čekat na rozsévače a nechat se osít.

 

Rozsévač chodí pravidelně, opakovaně, a co jednou byla tvrdá půda, může se stát místem, kde se urodí. A tam, kde se znovu neosívá, nezkypřuje, může bujet jindy plevel. Zapomeňme na jednorázovost. To podobenství nemluví o nějakém předurčení. Říká, že někdy padá semeno do trní a jindy do úrodné půdy.

Evangelium, které padá do našich životů má mnoho podob. Snad je slyšíme z kázání, modliteb a písní, ale někdy dobré zprávy a tajemství Božího království přicházejí do našeho života jako něco obyčejného, jako setkání, přátelské spojení, kus prožitého času, nezištná pomoc, co člověk dostane zpátky… A člověk pak dostane chuť přemýšlet, třeba i nad věcmi, kterého dřív otravovaly nebo unavovaly, kterým nemohl přijít na kloub, člověk začne znovu věřit. Nejenom, že Bůh je, ale že to dává smysl, a že svět má cíl… Slovo Boží, které často jde jedním uchem tam a druhým ven, najednou v nitru člověka zasáhne úrodnou půdu, a začneme věřit tomu, co jsme přijali a co dáváme dál, chceme podle toho žít.

Možná to po všech těch kázáních o tom, co všechno nám brání slyšet Boží slovo, co všechno jsme zanedbali a nezvládli, potřebujeme slyšet jinak – totiž že si nás Bůh stvořil jako partnery a je nám věrný přes všechno naše trní a bodláčí. Že se jeho slovo, prostě nevrátí s prázdnou a vykoná v nás to, co Bůh zamýšlí. Tomu se Ježíš celým životem vydal a nezdolně věří v dobrou půdu v nás, v sílu svého osiva a nějaké dočasné ztráty ho nezastaví. A k tomu nás zve – otevři se, přijmi a pak vydej dalším.

Rubriky
Kázání

Aleluja – kázání Marty Sedláčkové

Aleluja.
Chvalte Boha pro jeho veliké činy,
chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! Aleluja!

 Matouš 28:16-20  16 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.  17 Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.  18 Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.  19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého  20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Občas, když se podívám do zrcadla, vidím unavený obličej. Člověk by v té chvíli potřeboval, aby právě teď s ním někdo byl. Po tom je myslím mezi lidmi poptávka. Aby člověku někdo říkal „jsem s tebou“, stojím za tebou, jsem tu pro tebe. Aby mě někdo obejmul a vlastně ani nic moc neříkal. Aby člověk nebyl sám. Je tu někdo pro mě? To je věčná otázka.

Možná bychom čekali, že právě tuhle potřebu vzkříšený Ježíš uspokojí. Je tu poptávka po osobním sdělení, každý jdeme do kostela s tím, abychom byli povzbuzeni, abychom uslyšeli slovo do našeho osobního života, abychom byli v našem konkrétním životě proměněni, nasměřováni. Od kázání čekám, že mi něco dá.

Ale Ježíš nás ve své řeči zklame, obrací se na celek. Osobní pocity jednotlivých učedníků jako by nebral v potaz. Čekali bychom, že teď, když se k němu teď učedníci šourají po osobních i kolektivních prohrách, bude si Ježíš učedníky brát jednotlivě, k osobním pohovorům, kde by rozklíčoval jejich osobní otázky a problémy, kde by jim jako správný kouč nastavil osobní program. Ke zpovědi, kde by jim odpustil v soukromí jejich hříchy. Jenomže v našem textu nic takového Ježíš neudělá, dokonce přehlíží i tak závažný fakt, že někteří pochybují. To jakoby nechce vidět. Jeho nabídka je pro všechny, pro společenství církve.

To je na té perikopě moc pěkné. Matouš líčí církev, dokonce kruh jedenácti při zjevení Vzkříšeného jako corpus mixtum, smíšené tělo, ve kterém někteří pochybují. Žádné iluze o církvi, ani o nejužším apoštolském kruhu. I pochybující do církve patří, a dokonce jsou vysláni zvěstovat. Ono i tenkrát, když se Ježíš zjevil naprosto zjevně, byla uvěření spíš otázkou rozhodnutí a víry, nebylo to snadnější než dnes. Tohle je církev, kterou má Ježíš k dispozici, kterou vysílá. Prostě ani Vzkříšený nemá nic použitelnějšího. To je ale materiál! A právě tyto pošle do světa.

Ježíš se pochybnostmi zabývat nebude, jeho nabídka je tu pro všechny – pro vás, kdo pochybujete, i pro vás, kdo se teď na to necítíte, i pro vás, kdo se nadšeně cpete do první řady. Víra není provždy spořádanou jistotou, má své vzestupy i pády, důvěra prochází strachem a některé otázky se stále vracejí. Před tímto mužem na hoře se za to nikdo nemusí stydět.

Ale ještě než vysloví Ježíš tu pobídku „jděte do celého světa“, ujistí všechny o tom, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Počkat, na vysoké hoře se přeci už jednou moc nabízela! Tenkrát se s Ježíšem z výšky, ze které je vidět celý svět a všechna jeho království, rozhlížel satan. Stačilo málo, na jednu chvilku se postavit proti Bohu, a pak už být jako Bůh. Tenkrát Ježíš pokušení odmítl: „Jdi mi z cesty, satane! Člověk bude uctívat jen Boha.“ A co to znamená, uctívat Boha, učil Ježíš své učedníky na jiné hoře, když mluvil o tom, jak jsou blažení ti, kdo pláčou, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, pokojní, pronásledovaní. A jak nemít starost o svůj život, protože život je víc, než pokrm, nápoj a oděv. Ježíš získal svou moc na zemi i na nebi právě proto, že se nesklonil před satanem, nýbrž v každé chvíli sloužil Bohu. Jeho cesta vedla skrze kříž a utrpení, skrze bezmoc. A v této moci bezmocných teď vysílá své učedníky. Moc, kterou Ježíš disponuje a ve které vysílá své učedníky, to není žádný triumf, žádné na první pohled patrné vítězné tažení. Cesta křesťana a následovníka může být zvenku viděno docela průšvih. Pro mnohé bude za hlupáka. Třeba pro devadesát devět ze sta. Ale pro toho jednoho zbývajícího se jako Ježíšův učedník a následovník stane požehnáním, majákem, přítelem. Moc, kterou Ježíš vládne, je moc dokonání – to, co teď začalo, a někdy vypadá kdovíjak, dopadne. Bude dokonáno. Má to smysl a bude to dotaženo do konce, do vítězného konce.

Vraťme se ale na začátek, mluvili jsme o tom, že Ježíš na tomto místě oslovuje svou církev jako celek, oslovuje sbor. A ta výzva, ta by se dala parafrázovat jako: a teď je řada na vás. Následujte. Vidíte všechna ta království světa? A lidi v nich, jak jsou uštvaní a vyčerpaní, jako ovce bez pastýře? Musíte za nimi! Co to udělá s církví, se sborem, když vezme tu Ježíšovu výzvu vážně? Taková církev si možná sáhne na dno, možná se rozmělní ve světě. Jednotlivý sbor možná zanikne, rozprchne se do světa, aby byl tam, kde je ho potřeba. Není to úžasná miroslavská zkušenost, že sbor vychoval mnoho dobrých křesťanů, kteří vyšli do světa a přinesli ovoce? Možná to domovský sbor položí (a my s Davidem půjdeme prodávat do IKEY), ale je to důvod k nářku? Neudělal tu sbor dobrou práci, ze které by se měl radovat, místo skuhrání?

Abychom naplňovali Ježíšovu výzvu, nemusíme ovšem fyzicky opouštět místo, kde jsme byli povoláni. Jde o to, abychom se účastnili té Ježíšovy věci. Aby nám to nebylo jedno. Abychom byli u toho. A mnohokrát nevíme, jak konkrétně to naplnit. Možná to nedokážeme vyslovit, najít argumenty a nějak to přesně popsat, jak bereme tu Ježíšovu výzvu vážně, ale nějak přirozeně je to v nás. Kolikrát, když se sejdeme, tedy myslím, že to platí spíš o mladší generaci, tak na sbor nejdřív nadáváme. Ale děláme to proto, že nám na tom vlastně záleží. Že jsme se sborem spojili svůj život. Nemyslím takové to ghetto, kdy si žijeme jen mezi svými a ostatní nás nezajímají. Spojili jsme svůj život s Ježíšem. Potom nám není jedno, jak sbor vypadá, chceme být hrdí na Ježíšovské poslání. Být jako sbor ve světě a svědčit svou přítomností o Bohu. O Bohu, jehož podstatou je společenství (to je jeden z významů Trojice, teologického obrazu, který dnes slavíme). O Bohu, který je láska a dává člověku ve křtu osvobození od všeho, co nás svazovalo. O Bohu, který člověka přijímá bez nějakých zvláštních výkonů. A co dál? Dál vlastně už nic moc. Lidi (jak ve sboru, tak ve světě) není třeba moc poučovat. Lidé už vědí, co Ježíš po nich / po nás chce. Lidi je třeba naučit jediné – aby se toho drželi, aby se nevzdávali, když přijdou jiné, ďábelské nabídky. Nenechat se prostě vyvést z konceptu. Možná také proto Ježíš nemluví k jednotlivcům, ale k církvi. Spoléháte-li jako společenství na Ježíše, pak je Ježíš přítomen i ve vašich vztazích, můžete se povzbuzovat, posilovat, potěšovat, objímat, být tu pro druhé, navzájem se nést.

Co může získat jednotlivý učedník, když vyslyší Ježíšovu výzvu? Pravděpodobně to vnější okolnosti jeho života moc nezmění. Ale účast na velkém díle Ježíše Krista má sílu zasáhnout učedníka vnitřně… Budeme žít svůj život, někdo s rodinou, jiný sám, v práci spokojení i nespokojení. To vlastně tak úplně s evangeliem nesouvisí, člověk nějak musí žít, nějak se musí živit. Ale vnitřní život, sebeúcta, vztah k sobě, spokojenost, smysluplnost života – to už se církve týká. A pak je velmi důležité, co církev dělá, co dělá pro Ježíše, za jaký konec vezme. Totiž, pokud jsme spojili s Ježíšem svůj život, tak i kdybychom byli kdovíjak šťastní, a církev byla v krizi, pak náš život spokojený a šťastný nebude. Pokud však bude církev opravdu církví, tak nás to bude obohacovat. Může nás to třeba stát úsilí nad rámec práce, které musíme vynakládat v zaměstnání, když se staráme o živobytí. Musíme vynaložit víc energie, než kdybychom se starali jen o sebe, protože co si budeme povídat, žít v opravdovém a silném společenství, to je někdy dost náročné. Ale to všechno nám bude dávat smysl. Naplní nás to pocitem, že jsme byli u něčeho velkého a že jsme toho byli součástí. Náš život to podzvedlo k tomu, co bychom si sami vydobýt nemohli, ale zároveň jsme to mohli spolu s ostatními tvořit.

A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Jestliže nám Ježíš říká: teď je řada na vás, říká nám také – nejste na to sami, celá církev na to není sama. Začátek i konec, to jsem já. Jestliže jsem něco začal, vy jste se k tomu přidali, pak já vaši práci dokončím. Selhání? Pochybnosti? Strach? Nebojte se a vyjděte. Jsem s vámi.

Rubriky
Kázání

4. června 2017 – Svatodušní neděle -kázání Marty Sedláčkové

J 7:37-38 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!  38 Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ 39 To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

J 20:19-23 19 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“  20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.  21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“  22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.  23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

 

V našem životě je spousta věcí otázka interpretace, toho, jak situaci vyložíme, jak ji vyloží okolí. Platí to i pro život víry. Kolikrát jsme si už v životě museli říct, a to někdy docela hořce, že zjevení Boží, že to slovo zjevení rozhodně není od toho, že by to všem lidem bylo zjevné, jasné, pochopitelné. Učedníci zažívají zřejmě nejzásadnější situaci svého života, vše má najednou smysl, oplývají skutečnou (nebo neskutečnou?) energií, jsou schopni komunikovat s druhými bez překážek – a reakce? „Jsou opilí, a to je teprve devět.“ Bůh se rozhodl stát naší součástí, a my jsme za blbce. A tak to bylo, je a do příchodu Božího království v plnosti asi bude. Jen to prosím vás nemějte za důvod se darům Božího Ducha uzavřít. Protože právě skrze nás chce Bůh svými dary do světa přicházet. Protože i když nás část spoluobčanů považuje za blázny, podivíny nebo opilce naděje, je tu pořád dost těch, kteří oceňují, když mluvíme jejich řečí a jsou nějak pozitivně zasaženi v hloubce své bytosti. Svět potřebuje lásku, láska je z Boha a proudí skrze nás.

 

K přijetí darů svého Ducha nás zve sám Ježíš. A ptá se po naší žízni. Ne po dokonalosti, připravenosti, po bezhříšnosti nebo jedničkách ve škole a v životě. Ptá se po žízni. Mít a přiznat žízeň, to znamená, že o sobě víme, že sami nejsme celí, že potřebujeme přijímat zvenčí, že potřebujeme znovuobživení, Boží revitalizaci. Mít žízeň, to znamená také toužit po dokonalosti a uzdravení světa kolem nás – totiž žíznit a hladovět po spravedlnosti, míru, naději, radosti pro všechny, toužit po obnovení stvoření, po uzdravení lidstva i světa. Žíznit, to znamená mít naději, že žízeň lze uhasit. Žíznit, to znamená vyjít s touhou k Ježíši.

 

A vždycky znovu, když mluvíme o Ježíši, tak si zkusme vybavit celý jeho příběh – protože to je strašně důležité, že se „nezaklínáme“ jen nějakou značkou či jménem. Se jménem Ježíš v naší mysli musí vyskakovat množství příběhů a jednotlivých situací, jak Ježíš jednal, jak mluvil, jak miloval – v jakém duchu žil. Jak se obětoval. Že ho Bůh nenechal ve smrti, ale smrtí s Ježíšem prošel, aby už nikdo nemusel být nikdy a nikde sám. Že život je vždy větší a silnější než smrt. – To je Ježíš. A tento Ježíš nám dává svého ducha, předává nám svůj způsob života, svým učedníkům a učednicím. To je ta živá voda, kterou hasí naši žízeň. Ne jen jako přesný návod a jízdní řád, ne jako zákon – tohle dělej a tohle ne, to bychom to brzy zklamaně vzdali, nebo bychom, pokud by nám to šlo, zas brzy propadli do pýchy a možná začali tyranizovat druhé, méně úspěšné.

Živá voda, plamen ohně, vichr – bratři a sestry, Boží duch, kterého nám Ježíš zaslibuje a dává, ten se nevejde do žádných tabulek, nenechává se spoutat, nelze ho ani přesně popsat, postavit na něm systém morálky, neprůstřelnou logiku, soustavu dogmat. Boží Duch, to je živel! To je energie, tvořivost. Tanec, rozmanitost, fantazie… Občas se tomu někdo pokusil dát nějakou formu, učesat to, vymezit, co přesně jsou dary Ducha a které jsou důležitější, někdy se dokonce některým dává přednost před jinými, případně si lidé občas myslí, že kdo nemluví ve vytržení, ještě Ducha Božího neobdržel. Ale Duch Boží tyhle naše systémy vždycky provětrá, sem tam něco sežehne nebo jiné věci oživí.

 

Možná je dobré si uvědomit, že Duchu není třeba předepisovat způsoby, jakými bude působit a přicházet k nám. Bible totiž o daru Božího ducha vypráví opravdu různě. Skutky mluví o hukotu, ohni, vichru, o mluvení jazyky, kterými do té doby učedníci nevládli, o entusiastické radosti. A Janovo evangelium zas o jemném dechnutí, o tiché radosti a o pokoji. Apoštol Pavel se pokusil v epištole Korintským ve 12 kapitole (která taky patří k dnešnímu dni) vypíchnout jednotlivé dary Ducha, které slouží k růstu společenství (a možná bychom se na ně měli někdy zaměřit), aby pak nakonec řekl, že Bůh působí všechno ve všech. Možná dotaženo ještě trochu dál – Duch je principem světa, všech věcí, je Pánem a Dárcem života.

 

Tedy Duch svatý působí různými způsoby v našich životech, promlouvá k nám slovy, obrazy, sny, v myšlenkách, setkáních i v událostech. Někdy potřebujeme opravdu silný impulz podobající se nakopnutí, jindy stačí jemně vydechnuté šeptnutí. A působení Božího ducha smíme vnímat v každé maličkosti, v každé situaci, kde život a láska je silnější než zmar. Tohle je taky otázka interpretace – nemusíme všechno svádět na náhodu, ale můžeme vidět/hledat! Boží působení, které tvoří, zachraňuje a udržuje svět. Smíme se radovat z působení Božího ducha ve světě, kdykoliv v marných a špatných situacích vidíme někoho, jak se postaví na stranu dobra, nabídne smíření, podporuje život. Moudrost, poznání, rozlišování dobrého a zlého, schopnost mocně a s energií zasáhnout, pevná a povzbuzující víra i schopnost chválit Boha – to, a mnoho dalšího, jsou dary Božího Ducha, které naše společnost potřebuje.

Je něco specifického, k čemu je poslána církev nějak obzvlášť? V čem právě církev bude dýchat Božím duchem, v čem bude spočívat ten proud živé vody, pramenící z nitra každého z nás? Jsme posláni hlásat odpuštění. Odpouštět to, čím se lidé provinili na druhých, čím ublížili. A přiznejme si, to není nic snadného – ještě snad tak odpustíme těm, které máme rádi, na kterých nám záleží. Ale jinak je to těžké – už když nám jsou lidi „jedno“, tak je snazší říct, ať si tu svou vinu pěkně vyžerou. A co teprve tam, kde nám někdo skutečně ublížil a nepoutá nás k němu nic, kromě zlosti? Nebo co tam, kde se nás to osobně netýká? Můžeme odpouštět cizí viny? Jenže právě k tomu jsme posláni – otevírat zavřené dveře, rozvazovat pouta, zvedat závory.

Dostat zadarmo, odpustit bez trestu, dostat milost bez zásluh? To nás dráždí – zrovna ve čtvrtek jsme se o tom bavili s konfirmandy – každý má dostat to, co si zaslouží. Je nespravedlivé, aby dostali všichni stejnou odměnu – ti, co makali celý den i ti, kteří pracovali hodinku před západem slunce. Jenže pak to někdo náhodou (?) řekne – ti poslední dostali to, co potřebovali. Milost, ta odměna zadarmo, odpuštění – to si nezasloužíme, ale potřebujeme ji. Protože jinak bychom nemohli žít, padli bychom pod tíhou nepřijetí a nepřijatelnosti. Potřebuje to i svět okolo nás, nemáme právo odpuštění a milost zadržovat a šetřit s nimi. Svět možná nerozumí slovům jako hřích nebo systémům našich pravidel a na desatero nám bude napřed zvysoka kašlat. Ale pokud z našeho nitra poplyne proud Ježíšova přijetí, lásky, něhy a laskavosti – pak můžeme světu a lidem v něm nabídnout to, po čem v nitru touží a co, minimálně čas od času, potřebují prostě všichni. Lásku, odpuštění, pokoj a smíření.

Tak a konec mluvení – usmějte se a otevřete se vanutí Ducha. Bůh přichází do světa skrze nás!

Rubriky
Kázání

21. května 2017 – Křestní kázání -kázání Marty Sedláčkové

Čtení: 1Pt 3:13-22

Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?
Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,
ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.
Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.
Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.
Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,
kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.
To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista,
jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

J 14:15-21

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.
Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“

Sestry a bratři, milí přátelé,

dnes jsme pokřtili Daniela. Patří do rodiny Boží. Byl naroubován do Krista. Viděli jsme znamení, slyšeli jsme krásná a povzbudivá slova a obrazy. A pokaždé, když se narodí dítě, když začíná svůj život v církvi, s Kristem, ptáme se – rodiče, prarodiče, ptáme se všichni, jak to s ním dopadne. Co ho čeká? Co nás všechny čeká? A všichni doufáme v mír, v přijatelné životní prostředí bez pohrom, v demokracii a slušnou politickou vládu, ve které budeme moci vyznávat svoji víru. Doufáme v milé a laskavé spolužáky, trpělivé učitele, ve spolupracovníky, kteří budou otevření a přímí, v sousedy, se kterými si budeme rozumět, v církev, která nás bude povzbuzovat v našem vztahu k Bohu, ve společenství, které nás podrží, ve dlouhý život ve zdraví… Za to všechno se modlíme a s nadějí očekáváme. A přitom všichni víme, jak o budoucnosti nevíme nic, jak to je všechno křehké a jak si bezproblémový život nemůžeme nijak nárokovat.

Může v tom pomoci biblické slovo? Bible před nás nestaví nějaký barvotiskový obrázek, kde si pod růžovými načechranými obláčky usměvavý Pán Ježíš povídá s úspěšnými, slavnými, krásnými a bezvadnými lidmi, kde všechno kvete a slunce stále svítí. Bible je v tomto nadmíru realistická. Dopis, který jsme četli a který podle tradice napsal apoštol Petr, mluví k lidem, z nichž někteří jsou otroky, jiní sotva mají co do úst a všichni už pociťují ústrky od státní moci, které vyústí v Neronovo pronásledování. Prorok Daniel, podle kterého byl pojmenován dnešní křtěnec, patřil o šest století dřív k elitě svého národa, a i ve vyhnanství v Babylóně se dostal na pěkné místo u královského dvora. Ale ani to mu nepomohlo, když se na život a na smrt střetl s lidmi, kteří mu jeho úspěch a moudrost nepřáli, kteří ho nenáviděli kvůli jeho vyznání. Ano, žijeme v nesnadném světě. A ve víře neutíkáme do neskutečna, ale hledáme sílu pro to žít v takovém světě rovně a dobře.

Ráda bych vám teď řekla, že pokud budeme žít dobře, budeme slušní, pokorní, soucitní, když nebudeme odplácet urážkou za urážku a zlým za zlé, když budeme spravedliví, milosrdní, když budeme laskaví na své partnery – že se to v životě vyplatí. Že se vyplatí žít podle svého dobrého svědomí. Že to je prostě pro život dobré, nechat se pokřtít, být křesťanem. Ale apoštol Petr není snílek. Tvrdě nás staví na zem (a některým z vás potvrzuje jejich zkušenost) – tohle se ve světě nevyplácí. Svět tomu často nerozumí a Božího ducha pravdy a lásky nepřijímá. S věrností takovým hodnotám můžete narazit, ostatní štvát a provokovat, a možná dostanete pěkně přes ústa – Daniel by mohl vyprávět. Být křesťan, to ani v dnešním světě žádnou výhodu nebo privilegium nepřinese.

To tedy vzbuzuje otázku: Proč my to vlastně děláme?

Kvůli výhodám a slávě ve společnosti to rozhodně není. Myslím, že je to prostě kvůli přijetí. Kvůli tomu, že nás Bůh miluje. Když se bavím s lidmi, když vnímám sama sebe, když se koukám kolem – všichni zápasíme o to, abychom byli přijatelní – abychom nezadali spolužákům podnět k šikaně, abychom udělali zkoušky a pohovory, abychom nás nepomlouvali spolupracovníci, abychom vyhověli šéfovi, aby nás neopustil partner, aby nás měl vůbec někdo rád. A nejčastěji jsme nepřijatelní sami pro sebe. Vždyť tak často selháváme, nenaplňujeme své ideály, porušujeme to, co vyznáváme, nemilujeme dost, milujeme špatně, sebekriticky víme, jak jsme často sobecká hovada. Může nás mít vůbec někdo rád? Pořád nás někdo soudí, kdo jsme, jací jsme a proč. Pořád soudíme sami sebe, a kdo by měl vědět o našich selháních lépe než my. A ani tady nás apoštol Petr nehladí, nepřesvědčuje o tom, že né, že jsme ještě docela ok. On to řekne docela natvrdo. Jsme hříšníci, jsme ve vzpouře proti Bohu. Ničíme kde co, vztahy, přírodu, sebe. Objektivně: nějak zvlášť přijatelní nejsme. Ale pozor, jediný, kdo může vynést konečný soud je sám Bůh. Malá vsuvka – když Radek s Lucií vybrali pro svého syna jméno Daniel, kromě toho, že se jim líbilo – mysleli právě na to, co jméno Daniel znamená – totiž „Můj soudce je Bůh“. Soudcem nás všech je Bůh. Nikdo jiný. Ani ti druzí, ani my sami sobě nejsme soudci. Jen Bůh.

Poslouchejte, jak Bůh soudí svůj svět. On nás napřed přijal. Pro něj jsme přijatelní. Přese všechno. Žádné miluju tě, ale… ale toto vadí, a tady se změň, a tohle dělej jinak. Je to naopak: Přes všechno MILUJU TĚ. Přes všechno, co to stojí. Bůh k nám promlouval mnohokrát, mnohými způsoby – skrze proroky, skrze Písmo a vždycky toužil nás přivést k sobě. Když se naplnil čas, poslal svého Syna Ježíše. Ten Boží pozvání a touhu Boha po člověku ukázal a ztvárnil dokonalým způsobem. Představte si to, ten, který je spravedlivý – bojuje za nás, kteří ke spravedlnosti máme daleko. Je to soudce, který zná pravdu, umí rozlišovat dobro a zlo, a volí vždy dobré – a přesto sešel ze svého vyvýšeného stupínku, postavil se vedle obžalovaného, obejmul ho a řekl mu: Jsem tu s tebou. Chci tě vést k Bohu, protože ho znám. Vím o něm, že tě miluje. A pokud v tvém životě něco hapruje a troskotá, pak Bůh chce a dokáže ti poskytnout nový začátek. Ta cesta je otevřená, nebe je otevřené.

Svět tohle nechce slyšet. I část našeho já to nechce slyšet. Nechceme znovu začínat, ani odhodit to, co brání na cestě k Boží lásce a spravedlnosti. I když by se nám šlo lehčeji. Ale taky nám někdy vadí, že bychom měli být omilostněni bez vlastních zásluh nebo dokonce bez trestu. Milost se nám zdá skandální. Milost je divná, zadarmo.

Ale Ten spravedlivý tu stále čeká, stojí vedle nespravedlivého. On nás hodnotí svou láskou, která se neváhá obětovat v náš prospěch. Spravedlivý soudce, který se nechal odsoudit. Aby stál na jedné rovině se všemi, kdo jsou spravedlivě i nespravedlivě souzeni a držel je ve své náruči. Aby byl s námi. Nemusíme si kvůli tomu Boha usmiřovat nebo podplácet. Pro něj jsme přijatelní jen tak, protože nás miluje.

Ne že by teď vše, co děláme, bylo jedno. Že by se stíraly rozdíly mezi dobrým a zlým, mezi tím, co slouží životu a tím, co ho ničí. To je nějak jasnější než jindy. Ale Ježíš nám přišel ukázat, že Boží láska je silnější než naše pochybnosti, naše uhýbání a viny. Že láska má v životech lidí větší moc než tresty, příkazy a zákazy. Od evangelisty Jana jsme to už v minulých nedělích slyšeli: Bůh chce být naší součástí, chce, abychom se s ním spojili ve strhující moci, kterou je láska. Láska nám ukazuje nejen co je dobré a co ne, ale také nám dává sílu to dobré realizovat. Stát si za všemi těmi hodnotami a přikázáními lásky, které svět sice nepřijímá hladce, ale které mají moc svět změnit, obnovit, vést ho k lepšímu. Protože láska je vždycky silnější než nenávist, světlo je silnější než tma, život je silnější než smrt. I když se to chvíli nezdálo, i když jsme si zoufali nad hrobem, velikonoční ráno, Ježíšovo vzkříšení, křičí do světa veliké Boží ANO lásce, životu a naději. A o té naději dnes pokorně svědčíme všem, kteří se ptají – a ještě svědčit budeme: malému Danielovi, sobě navzájem, světu.

Můžeme dnes podepsat, co napsal apoštol Jan ve svém dopise: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Proto jsme dnes pokřtili Daníka, zapsali ho do Božích dlaní s pevnou vírou, že Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. A že nic, fakt vůbec nic, nás nemůže od Boží lásky odloučit. Amen.

Rubriky
Kázání

Neděle Jubilate – kázání Marty Sedláčkové

Jan 10, 1-18 + 27-30

Sestry a bratři, dnešní kázání bude promluva o čtyřech dějstvích.

Obraz první. I ilustrace potřebují někdy výklad. Nevím o tom, že by někdo z vás choval ovce, a kdyby přeci, chov ovcí v mírném pásmu se téměř nepodobá tomu, jak je třeba starat se o zvířata na blízkém východě. Ovce jsou přes noc zavřeny ve zděné ohradě, za pevnými dveřmi, které nepřekoná ani zvířecí ani lidský predátor. Dveře zevnitř zavřel vrátný. Ráno, ještě za tmy, přijde pastýř, aby vyvedl stádo na pastvu. Být pastýřem v polopoušti je umění a vyžaduje nasazení celého člověka. Každý den hledáte místa, kde jsou trsy trávy, pak stín, musíte vědět o pramenech. Celý den jste v pohybu, protože nemůžete nechat stádo vyžrat do kořínků to málo, co ze země roste nebo zničit všechny keře. Kromě hledání pastvy hlídáte okolí – zdivočelí psi, vlci, dravci na obloze, hadi a štíři na zemi, cizí pastýři, co si chtějí nějakou tu ovci přivlastnit. Večer u ohně si pak zpíváte písně o zelených pastvách a přerozkošných trávnících; a země, kde vody hučí po lučinách, to je představa ráje. Ani ovce tu nemohou být tak tupá zvířata, jaká bývají v ohradách našich zeměpisných šířek. Musí se spoléhat na svého pastýře, protože je to otázka života a smrti. Znát jeho hlas, slyšet, když píská a volá. Následovat ho tam, kam jde. Věřit mu, protože on ví, kam jde. Spolehnout se na jeho znalost terénu, pramenů, potravy, klidných míst. Bez něho je taková ovce ztracená. Budou jí chybět základní věci. A taky pohled z jiné perspektivy. Následování je otázka důvěry – nikoliv slepé, bezmyšlenkovité, ale důvěry podpořené dobrou zkušeností. Ta důvěra může zachránit život.

Obraz druhý. Lidští pastýři. V češtině je ovce synonymem tupého následování a stádovitého rozhodování. Nechce se nám být ovcemi. Ovšem obraz pastýře, ovce, stáda – nám připomíná, že žijeme ve společenství, ve vztazích, sami nejsme nic – i ti největší introverti, samotáři a individualisté žijí v nějakých vztazích, nebo se vůči nim z různých důvodů vymezují; nikdo z nás není nepopsaný list v prázdném vesmíru. Vždy nás někdo vede, ovlivňuje. A když ne, tak nás ovlivňuje to, že nechceme, aby nás někdo ovlivňoval. V dobách, kdy se svět přestane zelenat a schází potrava, kdy se vše začne podobat polopoušti – ať je to ve společnosti, nebo v nás samých – je poptávka po pastýři, po vůdci vždy větší. Potřebujeme radu, pomoc, vedení, potřebujeme někoho, kdo by nám ukázal, kde je potrava těla, duše i ducha. Však se i služebníci církve nazývají pastýři, pastoři. Pozor ale – a čeština na to má pěkný výraz – jsou tu i pasáci. A těm nikdy nešlo o blaho ovcí, o blaho svěřených lidí, jen o jejich vlastní prospěch. Ježíš to ve své řeči říká jasně – takoví se nikdy ke svým ovcím, lidem, nestaví, jako by byli jejich vlastní. Je to jen byznys. Lze mezi lidmi najít skutečné pastýře? Určitě. Pokorní, laskaví, ochotni se znovu a znovu učit. Neberou sami sebe zas tak smrtelně vážně, zato druhé vnímají s úctou. Dokážou obětovat něco ze sebe pro blaho celku. Mají nadhled, dokážou druhého povzbudit, navést na správnou cestou. A takoví jsou – v rodinách, v církvi, mezi přáteli. Možná to tak dnes nevypadá, ale jsou takoví i mezi politiky. Pastýři různých, i pochybných, kvalit byli vždycky, říká Ježíš. A dá se podle toho, co říkají a jak jednají poznat, co je kdo zač. A s důvěrou v nás dodává: Vy to poznáte, když uslyšíte hlas dobrého pastýře. A koneckonců můžeme takovým dobrým pastýřem pro druhé být, a sem tam nějakého dotírajícího vlka pěkně přetáhnout po hřbetě.

Obraz třetí. Ježíš. Ježíš sám se přirovnává k pastýři ovcí. Ten obraz v církvi vždy velmi silně rezonoval. První vyobrazení Ježíše na stěnách katakomb, to byl právě pastýř, který nese na ramenou ovci. Podobenství o ztracené, zbloudilé ovci, kterou pastýř jde hledat, navzdory mektání devadesáti devíti zbylých – to nám dává naději, že jsme pro něj tak důležití, jako bychom byli jediní na světě. Na jednotlivci prostě záleží. Ale to není konec. Ježíš ty jednotlivce chce přivést dohromady. Různá stádečka tu i onde, s různou barvou srsti, se značkami různých majitelů – stádečka lpící na svých zvycích a rodokmenech, jojo, ale Ježíšovi záleží na jednotě, na sjednocení. Bude jedno stádo. Nic Ježíšovi nezabrání v tom, co chce pro své svěřence vykonat, nic nezabrání jeho lásce, která je přece jen větší, než může vidět člověk nebo ovce ze své omezené perspektivy – ani naše bloudění a pošilhávání zelenějších trávnících, ani nejrůznější hranice, zdi a závory, které si staví lidi mezi sebou, aby s druhými, jinými, náhodou nepřišli do styku. Ale není to práce snadná. Něco to stojí. Je třeba plné nasazení, vydat celý svůj život ve prospěch druhých. Být vždy pro druhé, celým svým příběhem, tělem i krví. Je to vzácné platidlo – život. Ježíš říká, že to za to stojí – že se tak rozhodl dobrovolně a z lásky.

Obraz čtvrtý. Bůh. Myslívali si někteří, že ten za kasou, který chce zaplatit, že je to Bůh. Krutě spravedlivý, který do posledního halíře vyžaduje plnou cenu. A že se tedy Ježíš vrhá mezi trestající Boží ruku a člověka, jako by se asi rozumný rodič vrhnul mezi dítě a druhého rodiče, který právě ztratil nervy. Potřeboval Bůh usmířit, uchlácholit? K tomu evangelista Jan říká Ne. Ano, jistě, jsou tady věci, které dlužíme druhým, světu i Bohu. I náš život, který jsme přijali, je dar, a je to vlastně výzva proměnit ho v něco kvetoucího, plodného, užitečného a vděčně oplácejícího. Ale podle Jana Bohu nejde o přesné účetnictví, které by si zapisoval v nějaké nebeské evidenci. Bohu jde především o jednotu se svým lidem. Cítíte taky tu závrať? – Bůh chce být s námi sjednocen – se mnou, s tebou. Chce být naší součástí, chce, abychom i my byli součástí Boha. Ježíš o Bohu mluvil jako o svém Otci, ve všem mu důvěřoval, jednal s lidmi, jak to Bůh zamýšlel, vydal svůj život cele Božím záměrům se světem. A lidé ho za to odsoudili jako lháře, proklatého a bezvýznamného – Bůh přece takhle nablízko člověku není, to je rouhání. Jenže tak ten příběh neskončil. Vzkříšený Ježíš, to je zpráva o tom, že Bůh opravdu takto jedná se svým světem. Království Boží skutečně už působí na zemi. Že každý je zván k tomu, aby byl Boží syn, Boží dcera – aby Boží duch pronikal jeho myšlením, jednáním, celým životem. Zdá se to nemožné? Ježíš o sobě říká – jsem dveře, zkus to, vejdi skrze mne. A jako dobrý pastýř nás vede ke skutečné potravě, k nasycení, ke smyslu a cíli, kterým je Bůh. Bůh, který se ponížil a sklonil, aby nám byl pochopitelný, aby nám byl nablízku. Aby byl kolem nás i v nás. To je Bůh, který po nás touží a zachraňuje nás. Naše útočiště a skrýš, síla a životodárná láska. Staňme se toho součástí – protože to je věčný život, to je Boží království – a dveře jsou otevřené, navždycky. Amen.

Rubriky
Kázání

Lk 24, 13 – 35 Cesta do Emauz (Marta Sedláčková)

Čtení: Sk 2:14a, 36-41

Kázání text – Lk 24, 13-35

Sestry a bratři,

Když nám během letošních velikonočních nedělí dává ekumenický lekcionář možnost, abychom se probrali několika příběhy o setkání se vzkříšeným Ježíšem, ukazuje se nám nápadně, že víra ve vzkříšení je strašně nesamozřejmá. Ve všech evangeliích je zmínka o tom, že učedníci a další lidé slyšeli o tom, že Ježíš nezůstal v hrobě, a nevěřili. Dokonce vědí, že se s ním druzí setkali, a nevěří. Podle Matouše ho dokonce viděli – a stejně někteří pochybovali. Ne, víra ve vzkříšení, ve Vzkříšeného, není samozřejmost, nejde tak nějak sama od sebe. Víra nevzniká ani „pod tíhou“ důkazů, ani jako reakce na nedostatek důkazů. Pokud bychom snad chtěli přece jen nějaký důkaz, tak je to snad ta obrovská nepravděpodobnost toho, že se společenství ustrašených, zklamaných a uzavřených lidí otevře celému světu, dokáže měnit názory, stará se o vyvržené a kvůli tomu všemu nasazuje své životy. Je to tak nepravděpodobné, že za tím musí být velmi silná událost. Ale i na to nám může kdekdo říct: Tak ano, něco se stalo, ale co já s tím. Evangelista Marek na to má odpověď – kterou už slyšeli přinejmenším ti, co byli v kostele na velikonoční pondělí – čti od začátku Ježíšův příběh a rozvažuj nad tím, jestli ti to celé dává smysl.

 

Ti dva, co jdou do Emauz, smysl nevidí. Shromáždili všechna fakta o událostech Velkého pátku. Mají i svědectví o událostech nedělního rána. Znají Ježíšova slova. Ale nedává jim to osobně vůbec žádný smysl. Jsou plni smutku a rozčarování. Jsou zklamaní, jejich víra/důvěra v Ježíše – kterou jistě předtím měli – se rozpadla. Tady se ukazuje, že ani víra, kterou člověk už jednou „měl“, nemusí být na pořád. Naši víru otřásají různé životní události, zklamání ve sboru nebo se do ní nepozorovaně vplížila vyprahlost a nenaplněnost. Dost možná, že se ani nechceme modlit, žít ve společenství, nechceme věřit…

Když se k těm dvěma chlápkům, Kleofášovi a tomu druhému, připojí Ježíš, ani ho snad na začátku nevnímají. Zajeti ve svých kolejích, v zajetí toho, co se právě stalo. Představuju si je trochu jako koně u kočáru, na očích mají klapky, které jim brání vidět všechno v širších souvislostech. Mají jen omezený výhled.

A teď sledujme Ježíše – já se prostě nemůžu ubránit nadšení z toho, jak s učedníky jedná!

Ježíš se k nim připojí na jejich cestě. Připojí na jejich cestě. Tehdy, kdy se vracejí starých kolejí, když nic nechápou, když nevěří. A jde s nimi. Jde s nimi kus cesty. Není hned chytrý, neříká jim, co je pro ně nejlepší, nevyčítá. Jde s nimi, jejich tempem, jejich směrem. Vnímá je – jejich situaci otřesených.

A pak se ptá: O čem tu spolu rozmlouváte? Když se mu skoro vysmějí, že je opravdu dobrý ignorant, že jde z Jeruzaléma a neví, co se tam o víkendu dělo, znovu se ptá: A co to bylo? Nebojí se, že bude vypadat jako trouba, to pro něj není podstatné. On se totiž skutečně ptá – a chce slyšet naši verzi. Náš příběh. Naše starosti, náš zármutek – potřebuje to slyšet z našich úst. V co vlastně věříme, co nás zklamalo, co jsme čekali… A to může být na dlouhé povídání. V tomhle je opravdu trpělivý. I když by jim mohl skočit do řeči daleko dřív.

A oni vypráví – jak se jim všechno zhroutilo. Že Ježíš byl podle všeho opravdu prorok, Bůh skrze něj působil velké divy, bylo znát, jak je Bohu opravdu blízko. A oni dva a mnoho dalších do něj vložili nemalé osobní naděje. A teď je všemu konec, zemřel. Co zemřel – naši přední znalci Písma a velekněží ho na smrt vydali, nechali ho ukřižovat! Nechtěli vidět nic z Božího působení. Chápeš to? Já teda ne, nedává mi to smysl. Nejen že mám pocit, že mi umřela všechna moje osobní naděje, ale já se zklamal i v těch autoritách, v lidech, kterým jsem věřil, které mě doteď směrovaly.  Myslel jsem, že rozumím Bibli, ale teď jsem ztracený. Rozpadl se mi můj svět. Co mi zbylo? Ještě jdu – ale kam? Ještě žiju – ale proč? Ještě plyne čas – a všechno je pořád stejné, můj dům, postel a židle v něm, vrátím se k řemeslu – ale už mi to nedává smysl.

Je možné, že právě v takové otřesenosti událostmi začne být člověk vnímavější. Začne přemýšlet, smysl hledat, ptát se po něm, pátrat a pídit se. A nebo taky ne – spoustu lidí má v takovou chvíli věci za hotové, nezměnitelné, právě tehdy se ve zlobě či zranění uzavře. Jenže ke smyslu je dlouhá a často náročná cesta.

Ježíš těm dva otřeseným dlouho naslouchal. Pak jemně převzal otěže, začal vést jejich rozhovor. A rozhovor s tímto poutníkem je rozhovorem s Bohem. S Bohem, kterého člověk často nepoznává, protože má zafixovánu jinou podobu Boha. Bůh je přece daleko na nebesích, majestátný, snad nás opustil, nikde ho nevidíme – jenže on tu jde vedle nás, a strašně obyčejně. A Ježíš klade člověku otázky, to on začal rozhovor. A otázky jdou na tělo: Když mi to tady tak vyprávíte, ještě vám nedošel smysl? Je vaše srdce opravdu tak pomalé, že ještě nevidí za obzor? Ale protože Ježíš ví, že naše srdce i mysl jsou někdy pomalé, hovoří s nimi dál. O tom, jak Bůh odedávna jednal se svým lidem nikoliv donucováním, násilnou mocí, ale mocí lásky a přemlouvání, vábení ke své cestě, ke své vizi světa. A že už dávno proroci zakusili na sobě, že tato cesta je riziková, že vzbuzuje ve zlu odpor, protože pozvání ke svobodě, k lásce a otevřenosti, to je provokace protivníka. A o Božím Mesiáši předpověděli proroci v písni, že se právě takhle bez hlesu, jako beránek vedený na porážku, postaví před lidský nespravedlivý soud, nechá na sebe dopadnou zlo a vinu všech, a tak ji zastaví a zruší. A Bůh ho nenechá ve stínu smrti. Že přece „smrtí cesta jde ke vzkříšení“.

Poutníci spolu vedou rozhovor, a když si tu scénu představím v mysli, vidím, že tu se někdo něco zeptá, pak se zastaví, otevřou kapesní Bibli a hledají, čtou a možná se chvíli hádají, někdy ten rozhovor bolí a jindy hladí, někdy otázky zodpovídá a jindy jiné klade, někdy na chvíli umlká a pak je překotný jako horská řeka. A někdy jindy se takový rozhovor vede před kostelem, a taky v hospodě, v dopisech a přes Skype, doma u stolu a při náhodném setkání na rohu, někdy trvá hodiny a jindy se podstatné řekne ve dvou větách. A je to obyčejné a běžné. A přece právě tohle je dobré a spasitelné, k záchraně a ke smyslu vedoucí.

A to ti dva učedníci cítí, že s tímto souputníkem je jim dobře. Když se blíží čas rozloučení, zvou ho ještě k jídlu, k přenocování. Nabídnou mu svůj dům, postel i židli, nachystají stůl i jídlo a on vděčně, bez zdráhání přijme. A pak se najednou promění situace – pozvaný se stává hostitelem. Láme chleba a rozdává „toto jest mé tělo, které se za vás vydává“. A oni to najednou vidí. Ježíš je s nimi. Přijímají svůj vlastní chléb, ale najednou je to mana z nebe, Boží pokrm, najedou se stávají součástí Ježíšova těla, Ježíšova života. Jsou přítomni Božímu jednání. Jejich dům je chrámem. Protože Bůh to tak odedávna dělá. Prorok Ozeáš to vystihl poeticky, když zaznamenává Boží vyznání: Svůj lid jsem si zamiloval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k nim nakláněl a krmil je.

Pro Kleofáše a jeho druha to v tu chvíli začne mít smysl – najednou v té změti situací, slov, setkání, velkých i malých dějin, rozeznávají Boží cestu. Vidí, jak se Ježíš od počátku do konce s touhle Boží cestou ztotožnil. A že tahle Boží vize může dávat smysl i jejich životu, že křísí i jejich naděje. Poznávají, jak to, co vypadá obyčejně, může díky Boží přítomnosti rozkvést a přinést velikou a mnohonásobnou úrodu. A i když pak už Ježíše nevidí, silně vnímají, že je přítomen na každém místě, v každém okamžiku. A že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Že ten život silně pulzuje i v nich samých. A tak se seberou a jdou zpět do Jeruzaléma, co jsou nějaké tři hodiny pěší chůze proti možnosti tohle sdílet s přáteli, proti naději a životu, který sdílejí s Ježíšem.

Když se společně v Jeruzalémě setkají s dalšími učedníky, spojí je tichá radost a víra, že vzkříšení se týká každého života, každého srdce, každé chvíle. A že Bůh je přítomen v setkáních, v přátelích, v chlebu a víně, ve slovech i ve Slovu, v písních. Že svoboda, láska, otevřenost pramení z Boha a je možno je srdnatě a směle žít. Že to všechno prostě má smysl.

 

Rubriky
Kázání

Jan 20, 24 – 29 Kázání o Tomášovi (Marta Sedláčková)

Jan 20, 24-29

Sestry a bratři,

nevím jak vy, ale já mám tyto známé oddíly tendenci vnímat dost povrchně. Zvlášť když nám vešly až do úsloví. A vlastně si je pamatuji dost nepřesně. To si schválně můžete někdy zkusit, dřív, než si přečtete známý úsek z písma, napište si ho po paměti. Možná dojdete k dost zajímavým zjištěním – co vám vězí v hlavě a co se v bibli skutečně píše. Tomáš se někde zdržel, nevěřil ostatním učedníkům, Pán ho pokáral, že je nevěřící a Tomáš se Ježíše skutečně dotkl. A celé to končí takovým povzbuzením pro nás, protože tady jsme blahoslavení my, co jsme Ježíše neviděli. Nechci vám vnucovat, že to tak máte vy, ale já s takovými texty bývám rychle hotová – co tady budeme jako řešit? Jenom mě napadlo, jestli to není k Tomášovi nespravedlivé. Kdybych mohla, napíšu mu dopis, jak se cítí, když mu celé dějiny připsaly přízvisko Nevěřící. A ještě na pár dalších věcí bych se ho zeptala…

 

Zajímalo by mě třeba, kde vlastně byl, když všichni ostatní byli shromážděni za zavřenými dveřmi. Měl strach? Takový, že se radši k ostatním neznal a schoval se někde jinde? Radši nebýt spojován s těmi, kdo k Ježíši patří, co když se rozjede pronásledování!? To skutečně hrozilo. Nebo naopak má odvahu a klidně si chodí po venku. Na rozdíl od těch, kdo jsou zavřeni ze strachu někde v úkrytu, on radostně očekává, že se Ježíš vrátí v čele Božího vojska? A nebo to vše považoval za konec. Když tu někdo najednou není – ať na tři měsíce nebo navždycky – racionálně si život přeskládáte tak, abyste to zvládli, nemůžete s ním teď počítat, tak to začnete dělat jinak… Jenže bible o Tomášově důvodu prostě mlčí. Možná nám naznačuje – ty důvody mohou být hodně různé, ale občas se stane, že nejsme tam, kde se dějí zásadní věci. Někdy máme hodně dobré důvody pro to, abychom nešli do shromáždění bratří a sester. Ale někdy taky můžeme něco propást. Třeba setkání se vzkříšeným Ježíšem.

 

Když Tomáš přijde do shromáždění, všichni jsou plni radosti. Naposled, když se viděli, byli podělaní strachem, Petr Ježíše zapřel – a teď? Možná vypadají, jako by byli pod vlivem, jako by si šlehli nějakou drogu. Každopádně úplně obrátili. Věřili byste jim na první poslech? Já teda ne. A Tomáš taky pochybuje. Lidská mysl si toho už tolikrát navymýšlela, aby ukonejšila své svědomí! Svým způsobem to učedníkům nedělá snadné ani Ježíš. Přijde za svými selhávajícími následovníky zavřenými dveřmi. Kdo tomu má uvěřit, co je tohle za historku? Jenže Ježíš už tak prostě jedná, chodí za těmi, co mají máslo na hlavě, jsou mrtvi strachem a přijde jednoduše zavřenými dveřmi.

Jak my sem do toho kostela chodíme celý život, od mala to slyšíme, tak máme pocit, že je to všechno hrozně normální. Je to tak běžné – Ježíš byl vzkříšen, přišel zavřenými dveřmi, normálka! Tváříme se, že je to přece docela pochopitelné. Taková běžná zvěst pro tu naši spořádanou společnost. Jenže ona není – a Tomáš to jaksi tuší. Venku mimo kostel to zní úplně jinak. Ono je to totiž celé úplně nepochopitelné! Vymyká se to lidskému myšlení. Tady si saháme na samou hranu světa a věků. Bůh staví celý svět na hlavu. Prostě jízda! Tomáši, nechtěl jsi svým spolubratřím navrhnout, ať si vymýšlejí nějak uvěřitelněji? Vždyť to zní jako úplná fikce.

 

Tomáš kvůli té neuvěřitelnosti žádá vidět Krista. A to není tak hloupá myšlenka. Tady totiž jde o život a o smrt. Když Tomáš uvěří, že Ježíš byl vzkříšen, znamená to, jít teď ven a začít to hlásat. A kdo tomu uvěří a začne to hlásat, kdo bude pokračovat v tom, co Ježíš začal, nasazuje svůj život. Velikonoce nejsou žádná zábava pro malé děti. Kdo chce jít do takového podniku, musí vědět, že to nebyl přelud. Kdybych měla tu možnost, chtěla bych vidět Krista taky. Člověk by byl prostě klidnější. Tomáši, copak bys vyměnil tu možnost vidět Krista za jedno blahoslavenství?

Tomáš tedy cosi propásl, a pak nedá na svědectví Petra ani ostatních spolubratří. A my to chápeme – ne každá zpráva je hodna uvěření, ne vše co píšou na internetu a co říkají v televizi je pravda. Musíme přece zvažovat, ověřovat zdroje a kriticky myslet. Nejlépe si věci osahat, přesvědčit se. A Bible nezaznamenává, že by si ostatní učedníci nějak stěžovali, s Tomášem se hádali či přeli. Možná někdo z nich poznamenal něco jako „Viděli jsme Pána. Možná ještě nevíme přesně, co to znamená, ale zase se sejdeme a teď už to není ze strachu. Máme určitou naději.“

A do té situace, neděli na to, přichází opět Ježíš. Nenadává, nekárá. Žádné manipulativní výčitky: Byl jsem tak smutný, když jsem tě minule neviděl v lavici. Pro mě je úžasné, jak moc vyjde Tomášovi vstříc, jak moc ho opravdu zná. Ježíš přijde opět skrz zavřené dveře, a nabídne Tomášovi, aby se dotkl jeho ran, přesně jak Tomáš chtěl. A – to zpráva i pro nás – rány jsou skutečné. Ne, nejde tu o přelud. Je to Ježíš, který se vydal lidem a stálo ho to život. Ale Hospodin ho v podsvětí neponechal, jak se zpívá v žalmu 16.

Milý Tomáši, ty ses těch ran nakonec nedotkl, viď? Bylo by to zbytečné. Stačilo to, poznal jsi Ježíše tehdy, když se ti tak s láskou nabídnul a vydal.

Teprve po setkání s Ježíšem je možno se rozhodnout, zda věřit. Proto Ježíš říká: nestávej se pochybujícím, ale staň se věřícím, důvěřujícím. Víra není nějaké uznání více či méně zjevného faktu. Víra je vztah. Žitý obsah. A to Tomáš umí, umí a chce se postavit na Ježíšovu stranu. Říct o Ježíši – můj Pán a Bůh – znamená vyznat, že to, co dělá Ježíš, je Boží cesta. Že Bůh se ukazuje, zjevuje právě v zjizveném Ježíši. Bůh jde v cestě s člověkem a za člověkem na dřeň, ta láska je tak veliká a opravdová, že neuhne, ale postaví se zlu a zvítězí nad ním, protože se obětuje. A Tomáš se takovému Bohu, kterého poznal v Ježíši, dává do služby.

A pak je tu Ježíšovo povzbuzení pro čtenáře všech dalších generací. Všechno, co vyznáváme, je postaveno na svědectví. Neviděli jsme Krista, i když bychom asi chtěli, kdybychom měli tu možnost. Naše víra je postavena na tom, co Petr, Tomáš a další přece jen nakonec někomu řekli, co Jan a další zapsali. A já se do toho přes týden nořím a jsem odkázána jen na tu exegezi, výklad, a vy jste odkázáni na více či méně nedokonalá kázání. A Ježíš to ví: Tohle je na metál, nevypadá to, ale jste blahoslavení, když se tomu, co slyšíte otevřete, a věříte, že se tak můžete setkat se mnou. A je to vždycky zázrak, že znova někde vytryskne víra, že znova s Ježíšem chce někdo spojit svůj život, nést dál ten pokoj, který Ježíš dává, odpouštět podle jeho příkazu, zbavovat lidi břemen, která si nabrali nebo je na ně někdo naložil někdo jiný. Je to zázrak, když důvěra v lásku přemůže pochybnost.

 

PS: Milý Tomáši, víš, my evangelíci na ty svaté moc nejsme. Ty sám bys nám asi z vlastní zkušenosti řekl, že rozhodně není potřeba nějakých prostředníků, neb Ježíš nás zná dokonale. Ale přesto ti chci říct, že jsem moc ráda, že jsou v nebi lidi jako ty. Plní pochybností a ostražitosti, ale také schopnosti ve chvíli změnit svůj postoj a nadchnout se, když se setkají s opravdovou Láskou. Prý jsi evangelizoval v Sýrii a v Persii a nakonec jsi došel až do Číny a Indie. Tomu říkám nadšení! Tak na nás s Ježíšem myslete. Optimismus a nadšení, to tady potřebujeme. Děkuju.

 

Rubriky
Kázání

Kázání – Jan 11, Vzkříšení Lazara (Marta Sedláčková)

Jan 11 – vzkříšení Lazara

Kázání:

Sestry a bratři, budu vám dnes vyprávět, jak moc a v čem mě tento text rozčiluje a taky kde v něm nacházím naději. Věřte, že je to vpravdě zápas a nedokázala jsem ho vést neosobně.

 

Patřím k těm lidem, kteří mají s takto popsanými událostmi problém. Možná to znáte od přátel, kolegů nebo od sebe – když slyšíme o takových zázracích, máme chuť příběh ozávorkovat. To měl zas někdo velké oči! Jsme naučeni jednat racionálně, důvěřuj, ale prověřuj. A takové věci se nestávají. Možná je to také osobnější a jemnější problém, než že návrat z mrtvých není prostě v řádu přírody. Je za tím bolestná zkušenost. Jaký to má význam pro můj život, když tohle přece běžně nezažívám? Buňky si bují, děti se rodí s vadami, nehody se stávají, lidé umírají – a nikdo proti tomu nic neudělá. A když už se někdo uzdraví, proč jiný ne? Proč Lazara vzkřísil a jiní umřeli?

Na takové otázky existují samozřejmě také „zbožné“, avšak strašlivé odpovědi. Špatně ses modlila sestro, nemáš dost víry. A nebo – Bůh má přesný plán, on tohle utrpení v tvém životě naplánoval nebo dopustil, takže ho nes. A pokorně se uč, že všechno zlé je pro něco dobré. Právě v tomto příběhu jedná Ježíš v jednu chvíli podobně – a to je ta další věc, která je pro mě hodně temná – proč váhá, proč nechá Lazara umřít? Lazar umřel, ale jsem rád, že jsem tam nebyl. Prosím?!! Pokusy na lidech bez jejich vědomí ve jménu dobra? Víte, mám pocit, že jsou věci, v našich životech i v dějinách, které nebyly dobré vůbec pro nic a zkoušet v nich najít pozitivní věc je rouhání proti životu. Řeč evangelisty Jana je mi v tomto ohledu naprosto cizí a vzdálená. Tady jsem ve slepé uličce.

Musím do textu vstoupit jinak, z jiného místa. Ve stejném textu čtu o Ježíši jako o vášnivém a milujícím. O člověku, který má rád své přátele; nedbá na nebezpečí, které mu hrozí, když má být se svými milovanými. Ježíše tu vidíme se slzami v očích – protože to je lidské, plakat, truchlit po těch, které člověk miluje. Protože je správné mít smrt za nepřítele. A je zdravé zdravě se … rozhorlit, když vidíme okolo sebe a ve světě utrpení, smutek, neštěstí a i nevíru. Zdravé rozhorlení, to je výbuch energie, která se chce aktivně postavit všemu, co nás dělí od života. Ježíš v tom není nějaký hrdina nad věcí, není v něm žádný „bohorovný“ klid, je nekonečně lidský. Je blízký, náš bratr. A zároveň vím, že je „bohu rovný“, totiž že v něm, právě tady mohu vidět odlesk Boží tváře. V soucitu, v blízkosti, ve tvořivosti, ve vášnivém nasazení pro dobrý život ve všech jeho podobách. Bůh za nás v Ježíši zápasí, aby nás vytrhl smrti.

O takovém Bohu chtěl napsat evangelista Jan. Vprostřed přečteného oddílu totiž vyčnívá teologická debata, to je – jak se teď anglicky říká – highlight textu. A pěkně česky prostě Zlatý hřeb.

Ježíš Martě řekl: „Tvůj bratr vstane.“
Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

Tohle je ta zpráva, sdělení, které si máme zapamatovat: Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. Je na Boží straně. A Boží strana je život a vzkříšení. Život, který je větší a obsáhlejší než to, co je ohraničeno početím a smrtí. Bůh sám je život – a my v něm žijeme, pohybujeme se a jsme (jak říká Pavel ve Skutcích), to Bůh proniká a inspiruje vše, nově tvoří a přetváří to, co směřuje k zániku, někdy díky našim rozhodnutím a činům, jindy prostě tím, že jsme součástí stvoření. A co ten nový a věčný život znamená konkrétně, to nám Ježíš přišel ukázat na svém lidském životě mezi námi. I když nás přemáhá smrt, život je vždycky větší, život obklopuje a přemáhá smrt.

A na tento zlatý hřeb zavěsil evangelista Jan svůj příběh o Lazarovi. O vzkříšení. To je pro Jana znamení – stejně jako víno v Káni, rozmnožený chleba, uzdravování. Ukazuje nám tu – Ježíš je skutečně od Boha, jeho Mesiáš. Jenže právě to, co Jan považuje za ilustraci, tedy za něco, co nám všechno osvětlí, je pro nás skeptiky 21. století spíš zatemňující. Ježíš pro nás není mocný divotvorce, neřku-li kouzelník, na tom se naše víra nezakládá, zázraky vidíme spíše v pokroku lékařské vědy. A proč ne, jestliže Bůh je všechno ve všem, pokud podporuje vše, co zachraňuje život, pak jistě stojí i za objevy, přístroji, léčivy i citlivými lékaři.

Přijde mi, že existuje ještě horší věc než tělesná smrt. A to být mrtvý ve svém životě. Když prorok Ezechiel stojí nad plání plnou suchých kostí, celý jeho národ fyzicky žije. A přesto v nich není žádný život. Neslyší, nereagují. Už to nějak v tom exilu nějak doklepeme, pak vymřeme, nic nezkoušej, nemá to cenu. To nepůjde. Jsi optimista? Ale no tak…

Když jsem přemýšlela předběžně nad kázáním, měla jsem dojem, že někde v těchto místech, na druhé straně papíru A4, dokážu už dát odpověď, že už tady bude ta naděje – nezažíváme sice běžně vzkříšení z mrtvých, ale můžeme zažít vzkříšení nadějí, probuzení lásky, ujištění o tom, že jsme milovaní a chtění, že na nás někomu/ Bohu záleží. Ale pak jsem najednou uviděla, že tohle je někdy stejně těžká věc k uvěření i k zažití jako fyzický návrat do života. Jo, v poslední den, tam to Bože nějak zařídíš, abychom se ještě nějak nadechli nadějí a byli optimisty, ale teď? Teď nic nečekám.

Sestry a bratři, Ježíš nás volá. Marta mu ještě vyšla naproti, Marie potřebuje pošťouchnout, s Lazarem to vypadalo bídně. Ale Ježíš přichází a volá. To je hlas z nebe, i když to vypadá jako obyčejné setkání za městem. „Je tu mistr a volá tě!“ Prosím tě, zkus s ním promluvit. Lazare – tak pojď už ven, čekám tu na tebe. Pojďte o krok dál, než normálně chodíte. Přestaňte naslouchat těm, kdo jenom hořekují. Jednou si nechte sundat obvazy, které vám brání v chůzi, šátky přes hlavu, co vám brání vidět. Zkuste vidět dobré, a ne jen problémy. Nechte si vlít novou krev do žil. Je tu Mistr a volá tě, pojď ven.

A teď je to na nás. Odpovědět. A každý z nás má svůj způsob, kroky budou různě velké, různě náročné, různě viditelné. Ježíš totiž Lazara i nás volá ke svědectví – k tomu, abychom s ním ještě chvíli šli a byli přítomni tomu, co dělá, jaký je, co ukazuje o Bohu. V Janově evangeliu následují Velikonoce. Ty jsou i před námi. Uvidíme Ježíše na kříži – lásku vášnivou a jdoucí do krajnosti. Ježíše, který se vydává, protože věří, že láska je silnější než smrt. A Bůh v neděli ráno řekne: Ano, tak to taky vidím.

Možná, že se v nás skrývají skeptici nebo na nás oprávněně leží velký smutek, abychom mohli udělat nějaký, byť malý krok. Pak zkusme s Ezechielem nad tou hromadou suchých kostí aspoň říct: Já nevím, nevidím nic, co by vypadalo živě, co by mohlo ještě obživnout – ale Pane, ty to víš. A spolehnout se na Božího Ducha.

Ježíš nás totiž volá – volá ke vzkříšení živých, ke vzkříšení teď a tady. Abychom skrze lásku překáželi smrti ve všech podobách. Amen.

 

Rubriky
Kázání

Nezkrácená verze kázání Díkčinění 2016 – kázání Davida Sedláčka

Biblický text 2 K 9, 6-15

„6 Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.  7 Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.

 8 Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo,  9 jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘  10 Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘. 

11 Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.  12 Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu: 

13 Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi.  14 Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal.  15 Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!“

Kázání

Nejdříve člověka napadne, že si tu Pavel vyřizuje účty s Korintskými… že naráží na jakousi lakotu mezi bratřími v Korintu… že je nešťastný z neochoty dávat. Připomíná to takové ty lamentace: „Dávejme více salár!“ „Potřebujeme přece zvýšit obětavost, vždyť to všichni vidí… s nikým to nehne, a pořád je to při starém!“ A tak dále. Asi jsme to všichni podobně slyšeli nebo dokonce říkali…

Svým způsobem ano… z kontextu je patrné, že Pavel Korintské trochu popichuje. Dává za příklad makedonské sbory, které vybraly mezi sebou zjevně velkou částku na pomoc jeruzalémským křesťanům. A zdá se, že Korintští zaváhali, ani ne tak, že by byli lakomí, že by byli na peníze, ale spíše necítili jako hlavní prioritu mezisborovou solidaritu (tak, jak to chápe Pavel). A zjevně nechápali, proč by měli dávat peníze zrovna na jeruzalémské křesťany, kteří se stejně na ně, na Korintské, dívali skrz prsty jako na bývalé pohany. Takhle to mohli Korintští cítit. No a tak tu sbírku sesbírali spíše z povinnosti na rozdíl od těch Makedonských. A Pavel to zpochybňuje. Dobře! Ale to není, zdá se mi, ta hlavní zpráva.

Pavel tu rozvíjí daleko hlubší teologii, která může být inspirativní pro dnešní přemýšlení o věcech lidských a věcech Božích.

Pavel mluví jedním dechem o lidské a Boží aktivitě. První dva verše našeho textu mluví o lidské aktivitě a další tři verše mluví o Bohu a tom, co dělá Bůh. A tu už je daleko hlubší myšlenka, než jenom, že by Pavel chtěl pokárat Korintské za jejich váhavost …

Lidský akt a Boží akt. Pavel to vidí vždycky propojené. Vždyť „radostného dárce miluje Bůh“. Zní slavná Pavlova definice křesťana-dárce, který dává bez mrknutí oka na všechny sbírky a rekonstrukce far. Ale! Ale aby to nebylo chápáno zase tak, že člověk nejdříve dá, vydá se, podstoupí nějakou obětavost a pak…A pak si ho Bůh zamiluje! A ještě navíc! Mělo by to být radostné dávání! Takže každý, kdo by dal na něco v církvi a přitom se trochu kroutil, tak toho jako že Bůh nemiluje. Takto vyloženo… takto by to byla lidová teologie, ve smyslu: Pán Bůh čeká, jestli pak všichni dají něco do sbírky a hledí na to, jak se u toho budou tvářit … Opět, myslím si, že Pavel o Bohu takto nikdy nesmýšlí.

Pavel mluví v souvislosti s lidskou aktivitou vždy také o Boží aktivitě. Cituji opět Pavla: „Bůh má moc vás zahrnout všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo…“ Tak mluví Pavel o Bohu.

Trochu odbočím k fenoménu díkůčinění. Je jasné, že každý, kdo aspoň trochu bere Boha vážně, cítí potřebu poděkovat Bohu i za dary k živobytí potřebné. Za chléb a za všechno, co chléb jako symbol, jako souhrnný pojem, v sobě zahrnuje. Ne nadarmo je v modlitbě Páně zahrnuta také prosba: „chléb náš vezdejší, dej nám dnes…“. Není třeba zpochybňovat každodenní poděkování za pokrm. To je naprosto v pořádku! Jde o každodenní díkčinění, které ono jednoroční završuje. Přesto se může stát, že i díkčinění může nakonec Boha vnímat jako protějška, jako někoho, kdo kdesi v nepřístupných rovinách sídlí, někde nad tímto světem, který každý rok dá nepochopitelně někde nadbytek a někde zase nepochopitelně málo. Tam pošle hurikán, tam zas superúrodný rok. Takto vnímaný Bůh se pak blíží spíše pohanským představám o božstvu, kterému je třeba děkovat, aby nepřestalo dávat a dávalo stále víc. Ať už je to tak či onak, pořád je tu ta distance mezi tu na zemi a tam v nebesích, kde přibývá Bůh, a on něco na zemi způsobuje a člověk projevuje vděčnost.

A ta distance, to je naše myšlení, tak myslíme my. My potřebujeme distanci, rádi si ji pěstujeme…! Rádi si i Boha držíme daleko od sebe. Vyhovuje nám to tak…

Ne, nechceme zpochybňovat základní vděčnost, kterou projevujeme třeba i v písni nebo v modlitbě před jídlem. To je v pořádku. Ale i modlitba před jídlem vychází z jiných motivů, než že jsme vděčni nebeskému rozdíleči chleba vezdejšího. I modlitba před jídlem vychází z  motivu, že Bůh vstoupil do osobního životního prostoru a času, aby s námi sdílel náš čas, prostor a život… aby s námi vedl dialog, aby s námi vstoupil do společenství, a to jako Stvořitel a dárce života, kterému chceme v modlitbě děkovat za chléb náš vezdejší a za všechno.

Ale vraťme se k Pavlovi. Ta základní Pavlova myšlenka, ten argument je: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti…“ Jestliže Bůh dává dar své milosti, tak to není přece tak, jakoby Bůh byl jakýsi ministr, který by z nebeského rozpočtu rozdával tam dotaci, tam podporu, tam příspěvek. Jestliže Bůh dává dar své milosti, tak dává sám sebe! Zdali pak můžeme Boha a jeho milost od sebe oddělit? Jestliže Bůh dává, tak nedává napůl, nedává jen něco, co by nebylo z něho. Co by bylo něco vedle něj. Tak dává člověk, má-li něco k dispozici, z toho rozdává. Ale přesto! Přece i člověk dává něco ze sebe. A jestliže dává sám ze sebe, jako třeba v případě Korintských sbírku na jeruzalémské křesťany, tak dává sebe, když dává ze sebe. A nemůže přece dát jen kus sebe, nemůže sebe rozdělit ve dví. Když dává ze sebe, dává cele samého. A tak to přece je i s Bohem o to více.

Jestliže Bůh dává, tak dává plně! Ne na půl! Ne z toho, co by mu zbylo. Co nepotřebuje pro sebe. Dává sebe, když dává dar své milosti. Kdybychom to vzali jenom přes hmotné a materiální věci, jako chléb náš vezdejší, tak je to přece dar Boha samého, sebe samého člověku. Skrze chléb dává Bůh sám sebe. Jestliže Bůh dává darem svou milost, třebas i ten chléb, tak dává přece sám sebe!

K takové myšlence o Bohu Pavel nepřišel na základě teologické spekulace, když přemýšlel v pracovně, co napsat Korintským. Ale poznal to na Kristu!

Pochopil, že Bůh Otec spolu s Kristem, poutáni poutem lásky Ducha svatého, vstupuje do světa, že přemostil tu distanci mezi nebem a zemí, mezi tady a tam. Pavel pochopil, že ti tři, jako jeden Bůh tu něco neslýchaného a nečekaného tvoří a že člověk toho může být účasten… že je pozván!

Není to tak, že by nebesa zůstala prázdná, aby naplnila zemi, ani tak, že by země přestala být zemí a stala se nebesy. Není to ani tak, že by člověk přestal být člověkem smrtelným, konečným a hříšným a stal se božskou bytostí, ani tak že by Bůh přestal být Bohem a stal se jen hříčkou v rukou lidí.

Když se Bůh dává svou milostí, když člověka zahrnuje svými dary své milosti, tak to není nic menšího než, že Bůh se dává poznat a otevírá se člověku! Otevírá člověku přístup, nabízí možnost vstoupit do vnitřního života Božího. Člověk se může stát jeho součástí, členem toho trojičního společenství, které spojuje nebe a zemi, minulost a přítomnost a otevírá budoucnost.

Kde mohou být hříchy a viny rozvány, aby již nemohly bránit společenství. Kde může propuknout vděčnost a díkůvzdání, které mohou být řečeny v modlitbě konkrétnímu Bohu, který se dává člověku. Kdy člověk smí konat to nové a neslýchané, totiž nejen vzdávat díky, ale také podílet se na tom Božím dávání se…

Tím, že i on se dává, tak jako Bůh dává sám sebe. Když se on (Bůh) vydává, tak i člověk může sám sebe dávat, když dává něco ze sebe. A tak se stává součástí, členem Božího společenství, Božího dění. Stává se součástí společenství Boží trojice, když vyslyší to pozvání, když vstoupí na tu otevřenou hru, kterou Bůh otevřeně hraje…

TO je láska, o které mluví Pavel, láska Agapé… láska, která se inspiruje u Boha, ke které Bůh inspiruje tím, že vstupuje do světa, když dává sám sebe. To je láska Agapé, ta Božská láska, která se vydává, otevírá, a umožňuje otevřené společenství. Společenství, které překonává distanci, bourá hranice, tvoří nové a neslýchané věci, odemyká nové horizonty… Společenství, v kterém se nevede monolog, ale dialog. I díkčinění je modlitba. I díkčinění jako modlitba není monologem, ale dialogem. Ani církevní společenství není monologem, ale dialogem. Tohoto Božího společenství může být člověk součástí a může se na něm podílet; i formou díkčinění i formou dávání. Na rozdíl od lásky Erós, která jen bere, aby si u sebe sebrané podržela, aby tak mohla brát dál a dál.

Proto Pavel říká: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti…“ Ne proto, že by čekal, až něco, člověče, uděláš, ale proto, že má moc sám sebe dát jako jeden velký dar milosti. A proto radostného dárce miluje Bůh, protože má radost z každého, kdo vstoupí do společenství, které člověku nabízí, které člověku otevřel, když otevřel sám sebe. A má radost, kdy i člověk se otevře takové možnosti. Protože člověk, to křehké a smrtelné stvoření, pak už teď a tady, v tomto světě a v tomto čase, může konat věci nové a neslýchané.

To je také smyslem „dávání“ a „díkčinění“. Dávání nekonáme proto, abychom uchlácholili své křesťanské svědomí,… abychom dostáli své sborové povinnosti,… abychom se projevili jako poslušní členové sboru a dali ten největší salár,… abychom urputně táhli tu káru církve, kterou jsme převzali po předcích… Neděláme to proto, že by nad námi visel pomyslný vztyčený prst našich sborových předchůdců, který by nám říkal: „podívejte se, co my jsme svého času pro sbor učinili, jak nám to šlo, tak hleďte, abyste se také tak činili…!!!“

Dávání děláme proto, že nám byla dána milost vstoupit do života Boha našeho a Pána Ježíše Krista v Duchu svatém… tak jako byla dána i našim předkům. A to je milost, která skrze nás tvoří nové věci a která vede k díkčinění.

Radostný dárce, který dává, a kterého miluje Bůh, není ten, který to dělá proto, aby měl pokoj a měl splněno a měl čárku v církevním účetnictví i v Boží knize života, ale proto, že přijal za svůj dar podílet se už tady na podivuhodném Božím dění, na dění Boha, který nově a nečekaně vstupuje do světa, který se neslýchaně otevřel člověku.

A díkčinění konáme jako hříšníci. Ne abychom se ospravedlnili. Ne, abychom mu splatili dluh, jak se zpívá v jedné písni. Ne, abychom začali jednou brát vážně svou víru (jak se zpívá v téže písni), ale protože přece věříme!!!, protože přece náš dluh byl smazán!!!, není započítán. (Co by chtěl člověk nekonečnému Bohu v jeho nekonečné milosti a spravedlnosti, Bohu přesahujícímu každé pomyšlení přece splácet?!? Jak troufalé?!?) Protože Bůh nás bere takové, jací jsme… Jako slabé, chybující, jako ty, kteří se provinili, jako ty, kteří i něco pokazili.

Čeká, že právě takoví jací jsme, k němu přijdeme. Jsem zváni, abychom i v díkčinění pozdvihli svůj zrak od sebe samotných,… od naší nedokonalosti, od chyb, od viny, od ukřivděnosti, od toho našeho zacyklení se do našich lidských sporů, vnitřních rozporů, obav, nejistot, podezřívavosti, od všech hranic, překážek, zábran, které jsme stanovili, postavili a nakladli… jsme zváni k tomu, abychom od toho odhlédli a vzhlédli vzhůru, nechali se zmocnit silou Ducha svatého a mohli se podívat na lidské snažení pohledem Boha, který sestoupil do našich nížin… a který tvoří nové věci! Který má moc nás z toho zacykleného kruhu vyvést na cestu vedoucí k horizontům, které sami ze sebe vidět nemůžeme.

Pozdvihněme své srdce k Pánu jako hříšníci, kteří jsou pozváni vidět a zakusit a žít a spolutvořit věci nové, nové počátky. Zakusit milost, která dává život. Budeme slavit slavnost Kristovy hostiny. Jsme pozváni zakusit věci nové. Vzdávat Bohu díky, jako jeho děti.

Píseň po kázání: 606 Ať zazní chvála

Rubriky
Kázání

Kázání na sborové slavnosti při otevírání opravené fary 18. 9. 2016 -kázání Davida Sedláčka

Evangelium Mt 18, 18-20

18 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.  19 Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.  20 Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

  1. Úvod

Vybrali jsme si pro náš den jedno z nejcitovanějších míst Nového zákona: „Kde jsou dva neb tři, tam já jsem uprostřed nich.“ Často se toto Ježíšovo slovo říká jako omluva. „Je nás málo, ale to nevadí, vždyť stačí dva neb tři a Ježíš je uprostřed.“ Ale my nechceme pro náš sbor používat tento výrok jako omluvu. Chceme se dopátrat onoho původního smyslu, aby nám tu to Ježíšovo slovo zaznělo v plné síle.

  1. Evangelista Matouš

Tento Ježíšův výrok zazní jenom u Matouše. Nikde jinde ho v Novém zákoně nenajdeme. Jenom u Matouše v 18 kapitole, kde se řeší vnitrosborové, můžeme říci také, vnitrocírkevní záležitosti. Zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, vyříkejte si to mezi čtyřma očima, a když dojde ke smíření, získal jsi svého bratra. Když to nepomůže, tak nastoupí komise dvou nebo tří svědků, ti pak ve sporu rozhodnou. A v tomto kontextu (souvislosti) zazní Ježíšovo slovo: „Tam kde dva neb tři se sejdou ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich.“ Je to vlastně slovo pro jakýsi církevní soud, církevní soudní instituci. Známe to i z našeho církevního zřízení. I my máme zřízeny pastorační komise, které mají právě tyto spory řešit. Řešit ne lidským způsobem pohledu a soudu, ale vždycky ve jménu Kristově. Nejde o odsuzování a souzení, kde zvítězí jenom jedna strana.

To, o co tady jde, je snaha o smíření. Dojít ke smíření! To je cíl! Dojít k jednotě, k dohodě! Proto se shromažďujete ve jménu Kristově, abyste nehleděli na své vlastní spory, nestranili vlastním zájmům, ale na vyšší úrovni, na Kristově, našli společnou řeč!

Hleďte na to, co bude ku prospěchu všem! Usilujte o to, co vede k růstu a budování společenství církve tak, aby i ti slabší měli stejná práva a stejné slovo jako ti silnější (Maličcí! To je další matoušovské téma. Maličcí proti silným). Slabší i silnější ve víře. To je původní smysl toho výroku: tam, kde se dva neb tři shromáždí ve jménu mém, aby soudili složitou věc podle Kristova pohledu, tam já jsem uprostřed nich, aby k tomu pohledu nakonec dospěli.

To je ten původní smysl. Překvapení? Nejde o útěchu a omluvu, je vás sice málo, ale tam, kde se dva neb tři shromáždí (jakési minimum společenství), tam já jsem uprostřed vás. Takhle to Matouš nechápal, přestože jich bylo málo. To je tehdy ani nenapadlo, zabývat se málem, jakože jich málo bylo a tvořili tehdy jako křesťanský sbor děsnou menšinu, ještě menší než dnes a prakticky s žádnými právy.

Je to překvapení? Chtěli jsme to slyšet jinak? Ale postavili jsme za velké peníze nové prostory, kde se jistě budou shromažďovat lidé ve jménu Kristově, kde se bude uskutečňovat život našeho sboru, naší církve – ve jménu Kristově! Kde se bude scházet i staršovstvo. Ve jménu Kristově! V určitém počtu. Abychom přemýšleli, posuzovali, soudili věc sboru, církve, abychom hledali pravdu – pravdu Kristovu… to, co slouží růstu společenství… to, co je nad zájmy jednotlivců. Chceme to? … Dali jsme do toho nemalé peníze! Nad sebe jsme pověsili Kristův výrok: ve jménu mém…! Chceme takto soudit, posuzovat, hledat a přemýšlet?

Jistěže chceme! A pak musíme být všichni připraveni se podřídit vůli našeho Pána a Spasitele, živého Krista. Pod jehož pravdu se chceme postavit, jehož vůlí se chceme nechat vést. Hlas nejmenšího z nás musí být respektován. Každý se pak musí vzdát svého pohledu ve prospěch celku, ve jménu Kristově. Nikdo z nás nemůže být vítěz. Vítěz je jen jeden, Kristus. „Christus victor quia victima.“ (česky přeloženo: „Kristus, protože se obětoval, je vítězem.“) To je pravda, pod kterou chceme stát, až budeme soudit věc církve. Ale neznamená to: já se obětuji pro sbor, do roztrhání těla, když to nikdo jiný neudělá, já tu oběť podstoupím… smyslem je obětovat své vlastnické touhy vůči sboru a lidem ve sboru…

Ale opusťme na chvíli Matoušovo evangelium a podívejme se na jiná místa Nového zákona.

  1. Evangelista Lukáš a jeho skutky apoštolské

Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista… Kde je počátek církve, ptá se Lukáš. A nemyslí tím časový počátek. Ale počátek původu. Odpověď nabízí Lukáš v příběhu, kde apoštol Petr v Jeruzalémě po letnicích, po seslání Ducha svatého, káže veřejně Krista a lidé se ptají: co máme dělat. A on odpovídá, obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista. Počátek a původ církve leží mimo ni. Církev není vděčná sama sobě. A jako není počátkem, tak není ani cílem. Na počátku stojí Kristus a Kristus je cílem. Církev, to je otevřené, neohraničené společenství putující časem a prostorem světa. Kartotéky, archivy, to všechno má každý sbor. Jsou zde zapsaná jména pokřtěných, oddaných, konfirmovaných i pohřbených. Máme své hřbitovy, a na nich leží kosti těch, kdo tvoří církev před námi … mnohé ženy nosí pod srdcem ty, kteří budou jednou pokřtěni a mnozí, kteří tu byli přineseni, jsou dnes jinde a pokoušejí se razit cestu životem jinak a jinde. To je církev Kristova! Nemá svůj počátek v sobě, ani svůj cíl nemá v sobě. Všechno je otevřené vstříc Kristu.

  1. Obrácení ke Kristu

Apoštol Petr říká: obraťte se…! Můžeme v tom slyšet: Obraťte se ke Kristu! Ne k církvi. Ale ke Kristu. Ve jménu Krista tvoří církev ti, kteří chtějí patřit ne církvi na prvním místě, ale Kristu. A tak tvoří církev, tím, že patří Kristu. A jak že pak musí vypadat církev, která se shromažďuje? Jedná podle Krista a jeho zákona. Ne podle církve a jejího zákona. Tam, kde se shromažďují ti, kteří chtějí patřit Kristu, tam je církev, a tam on je uprostřed.

Postavili jsme jako církev prostory za nemalé peníze. A pak by se tu mělo uskutečňovat otevřené společenství, jakýsi průchoďák, kde se tvoří církev, vždycky nově a znovu, podle Krista, činností těch, kdo Krista teď a tady následují, hledají, meditují, berou vážně, kdo se s ním modlí a kdo spolu s ním volají k Otci. Kdo jsou jako on otevření pro tento svět. Obraťte se ke Kristu a postavte se pod jeho jméno, ve jménu jeho tvořte církev.

  1. Uzdravení

Ve jménu Ježíše Krista nazaretského vstaň a choď…. Pro Lukáše evangelistu bytostná součást života církve. Uzdravení ve jménu Ježíše Krista. Tehdy to také znamenalo uzdravení z izolace, která nemoc s sebou nesla. Jsi nemocný nebo postižený? Pak nepatříš Bohu!

Kristus tyto lidi miloval, vydal se jim a církev to pak činila v jeho jménu dále. Ti, kteří stáli na pranýři pro svou nemoc nebo slabost, našli přijetí, otevřenou náruč, našli uzdravení. A když ne všichni fyzické, pak jistě duchovní a společenské jistě. Na tehdejší dobu to byla věc revoluční, co církev tehdy dělala. To si už neumíme představit, dnes se sociálním státem, politickou korektností, zdravotnictvím pro všechny…To, co je dnes samozřejmostí, dělala tehdy jen církev.

Přinášet uzdravení! Nebudeme léčit rakoviny a jiné nemoci a postižení, to přenechejme lékařům. Nejsme blouznivci. Ale uzdravení. To je úkol církve! Přestavbou nových prostor na faře jsme si sáhli skutečně na dno. A je to pro nás velká šance. Možnost dalšího začátku, jít na dřeň, vyskočit k růstu. Nejenom k finančnímu. Pokud se nyní zaměříme jen na to, jak splatíme rekonstrukci, pak jsme jako církev skončili, třebas se splaceným dluhem. Sáhli jsme si na dno, abychom mohli růst do společenství, které může být prostorem pro uzdravení. Kohokoli. Uzdravení černého svědomí nebo poničených vztahů, uzdravení od strachů a nejistoty.

Společenství postavené pod jméno Ježíše Krista může nabízet otevřený prostor k setkávání všeho druhu. Otevřená církev, otevřená fara to je naše budoucnost.

  1. Věřící a nevěřící

Ještě než uzavřeme naše kázání, podíváme se na jiný typ setkávání, nebo chcete-li spolužití. Je to v Novém zákoně spíše ojedinělé téma, ale i tam už probleskuje. Je to téma, které se v našem případě stává dominantním a bude hrát v životě církve roli čím dál tím větší. Je to setkávání věřícího a nevěřícího. Apoštol Pavel v prvním listě Korintským v sedmé kapitole nabádá věřící, aby se nerozcházeli se svými nevěřícími partnery. Podle Pavla má i takové společenství smysl, a děti, které z těchto manželství pocházejí, jsou svaté. Stejně jako děti, které pocházejí z církevních rodin. A tak i z takového setkávání, věřící a nevěřícího, mohou vzcházet svaté věci, dobré a užitečné události.

Shromážděni ve jménu Ježíše Krista, věřící a nevěřící, pod jednou střechou, na otevřené faře. I to může být požehnáním pro evangelium. Církev přece nepotřebuje dělat z každého člověka rovnou člena sboru a na druhou stranu nepotřebuje hned zatracovat svět, jenom proto, že nepřijímá křest a nevyznává Krista. Církev má svou jistotu v živém Pánu, ne ve své uzavřenosti, ani v náborové kampani. Církev věří hodnotám, které od Krista přijímá a kterými se řídí a žije: Svoboda, láska, otevřenost, naděje. To jsou přece věci, které mohou přinášet světlo, pokoj a radost komukoli a kdekoli. To je služba, která má smysl. I tady bude platit, že tam kde se dva neb tři shromáždí ve jménu Kristově, tam bude Kristus uprostřed. Pokud půjde o svobodu, vzájemnou úctu, přátelství a naslouchání.

  1. Zpět k Matoušovi – závěr

Pro Matouše je Kristova přítomnost uprostřed církve klíčové téma. Je to jeho vyznání, na kterém staví, které předkládá svým posluchačům. Své evangelium uzavírá známou scénou po vzkříšení. Při epifanii vzkříšeného Krista dostává církev od Krista ujištění: jděte do celého světa, kažte evangelium, křtěte, zachovejte mé učení a vyučujte ostatní o mé cestě, dávejte ji ve známost všemi možnými způsoby. A hle, praví Kristus, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků. S tímto ujištěním se přece dá dělat spoustu věcí. Amen.

 

Rubriky
Kázání

31. 7. 2016 – desátá neděle po Trojici – kázání Davida Sedláčka

Evangelium L 12, 13-21

13 Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“  14 Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“  15 A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“  16 Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo.  17 Uvažoval o tom, a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘  18 Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby 19 a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘  20 Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘  21Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“  22 Svým učedníkům řekl: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.  23 Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv.  24 Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci!

Kázání

Na první poslech se nám vybaví otázka: Je to kritika bohatství nebo není?

 

Jsme obyčejní lidé. Žijeme relativně zaopatřeni, nikoli v blahobytu, chováme se hospodárně. Můžeme si dovolit i radosti v životě a není to ještě zhýralost. Necítíme se být prominenty. Svou pozici jsme si vybudovali poctivě svou pílí. A není třeba to zpochybňovat. A tak se vkrádá otázka: Je to podobenství určeno nám? Neměli bychom přeskočit a číst evangelium o kus dál a toto podobenství přenechat jiným, kteří by to měli slyšet?

O kom je tedy to podobenství?

 

Podobenství je vyprovokováno příběhem. Za Ježíšem přijde mladík, který se trápí majetkovou křivdou v rodině. Bratr ho připravuje o dědictví. Mladík není chamtivec, jen žádá spravedlnost od Ježíše a překvapivě dostává odpověď: „Člověče, kdo mne ustanovil soudcem nad vámi.“ To je tak trochu v rozporu s tím, co recitujeme v Crédu, že Ježíš „přijde soudit živé i mrtvé“. Ježíš odmítá udělat něco, co nám připadne rozumné podle běžného mínění. A vypravuje podobenství, které je stejně tak nerozumné jako jeho odpověď tomu mladíkovi. Nerozumné v tom smyslu, že je to postaveno na hlavu a proti jakémukoli očekávání.

 

Mladík, žádá spravedlnost v majetkovém sporu a Ježíš překvapivě mluví o chamtivosti. „Hleďte a střezte se veškeré chamtivosti. Život člověka nespočívá v nadbytku toho, co má.“ Chamtivost není lakota. Chamtivost je hlad po tom mít všechno. Chamtivý je onen bratr, který odepírá svému bratru spravedlivý díl dědictví. A tak Ježíš nepřímo dává za pravdu mladíkovi, kterého před chvíli odmítnul.

 

A přece mu dává odpověď podobenstvím, které vypráví. Ne aby mladíka pokáral a zesměšnil, ale aby ukázal jiný úhel pohledu na svět. Mladík žije nespravedlností, která má v tomto světě tisíce podob. Ježíš dává odpověď člověku, který učinil zkušenost, že v tomto světě není a nebývá nic stoprocentně jistého; ani příbuzní, ani majetek nemůže být jistotou. Člověk může přijít ze dne na den o všechno. Mladík je nešťastník ne svou vinou, ale život se mu smrskl na křivdu, která ho trápí jako bolavý zub. Svět mu zčernal, nevidí už nic jiného a to není dobře, takové jednostranné vidění života a světa.

 

Bratři a sestry. To podobenství je provokativní v tom, že Ježíš mluví o člověku, který se chová vlastně racionálně, hospodárně, zodpovědně, starostlivě. Bohatý hospodář je obyčejný člověk, kterému se urodilo, kterému se jeho dílo daří. Ale tady Ježíš nezdvihne káravý prst a neříká: „hleďte, abyste nezpychli.“ Prostě, když se daří, člověk má jednat. Ale otázka je, jak jednat.

 

Co by nás mohlo trknout, je to, že ten člověk mluví sám k sobě: „Co udělám? Toto udělám: strhnu ty stodoly, které mám, a postavím větší a shromáždím tam všechno obilí a všechen svůj majetek“ Ale ani toto ještě není špatné. Hospodář mluví, rozvažuje, váží, co udělat. To není bláznivá samomluva, ale racionální úvaha. Nic co bychom jako křesťané neměli dělat. Tak, kde je ta chyba? Pořád nám to nevychází. Racionálně uvažující člověk, který myslí na zadní vrátka, člověk praktický, člověk hospodárný. Ani chamtivý, ani lakomý.

 

Ale vnitřní dialog pokračuje dál a tady to už začíná být nápadné. Ten člověk začíná být nápadně sebestředný. Sice nejedná v duchu hesla, po nás ať přijde potopa. On se pečlivě stará na mnoho let dopředu. Myslí na budoucnost. Neříká: jezme, pijme, zítra zemřeme. Nic takového. To, že zítra zemře, nevysloví on, ale sděluje mu to Bůh, který se přímo vnutí na scénu.

 

Ale není to ani překvapivě Bůh, který by kriticky hodnotil či dokonce soudil bohatého hospodáře. Jsou to neznámí „oni“, neurčití „kdosi“, kteří si vyžadují život. Není to Bůh, kdo trestá či žádá život. Jsou to „oni“, kteří připomínají něco jako tajnou policii, která přece také s oblibou přichází v noci, aby si dotyčného chudáka odvedla. Jsou to „oni“, kteří připomínají nájemné vrahy, vymahače výpalného, kteří udeří na podnikatele ve chvíli, kdy to nečeká. Ale ať už jsou to ti nebo oni, šokující je ta neočekávanost. Nečekaně přichází zvrat v plánech člověka. Zdánlivá jistota je najednou v troskách. Řád, který se zdál být stabilním základem světa, je rozmetán na prach. A život se v lepším případě staví vzhůru nohama, v tom horším případě je nečekaně přetržen. Nečekaně!

 

Plánujeme budoucnost, ale ona také nemusí přijít nebo přijde v podobě, kterou si nepřejeme vidět ani v těch nejhorších snech. Tím vlastně podobenství končí. Nekončí odsouzením bohatého podnikatele, ani odsouzením racionálního, starostlivého uvažování. Nekončí žádným morálním apelem. Končí absurdně. Tak jako je každé náhlé ukončení života nebo přetržení plánů absurdní. Z hlediska tohoto absurdního konce podnikatele z podobenství se jeví i jeho život absurdním. K čemu bylo jeho plánování, k čemu jeho racionální uvažování, starostlivá péče?

 

Tak tedy otázka: Co si z tohoto podobenství odneseme, pokud přece jen uznáme, že je tak trochu i o nás? Nechceme být moralističtí. Jakože máme být skromní a nemyslet moc vysoko, neboť kdo vysoko míří, o to hlouběji padá. To bychom byli pokrytci. Ježíši nejde o to, abychom potlačovali tvořivé úsilí a dobrou podnikavost. A vůbec nechce pranýřovat podnikatelské či jiné životní úspěchy. Nechceme dělat z průměrnosti či z neumětelství nebo snad i z lenivosti křesťankou ctnost a odvolávat se při tom na Ježíše.

 

Pokud bychom se měli zamyslet nad tímto podobenstvím, napadá nás tato myšlenka: ten sedlák měl žít tak, aby jeho život měl smysl i tváří v tvář smrti. A neměl myslet jenom na budoucnost, kterou, jak se zdá, nemá ani on ani nikdo jiný ve své ruce. Měl myslet s budoucností i na přítomnost, měl jí žít! Žít dar života i teď, nejen všechno šetřivě spořit, až jednou, až budu v důchodu, až děcka budou z baráku, až našetřím, až spravím střechu, až … Neboť nikdo z nás neví, kdy mohou přijít ti „oni“ nebo ty „ony“ události, které náhle a absurdně zpřetrhají naše plány. Chyba totiž není v tom, že ten sedlák projektoval nějaké sýpky, ale chybou bylo to, že neudělal něco, co měl udělat teď a hned, že měl smysluplně žít už teď; ne až bude našetřeno, postaveno, uskladněno.

 

Zkrátka, kdyby si člověk uvědomil, že ho ještě dnes odpoledne může klidně přejet auto, tak třeba ten den prožije zcela jinak, jen, aby ten den nepromarnil, třeba by mohl udělat něco zajímavějšího než jenom stavět sýpky, třeba by nemusel být nevrlý či nasupený, jak se to každému tu a tam stává.

 

Mám za to, že to podobenství se jeví v naší dnešní době aktuální. Například, do prázdninové pohody letní dovolené v mém posledním týdnu neustále pronikaly temné tóny v podobě zpráv z rádia, které jsem za volantem místo Beatles neustále poslouchal: teroristické útoky v Nice, Mnichově, Ansbachu, Würzburgu, situace v Turecku, námluvy Ankary s Moskvou, trumpeta Trump a mailová nešika Hillary ve Státech, italská bankovní situace před krachem atd., člověk má pocit, že se nad letní prázdninovou oblohou stahují víc a víc temná bouřková mračna. Uvědomil jsem si, jak se ten důvěrně známý svět, bezpečný, o kterém si myslíme, že bude trvat stále, rychle mění. Jak se zdánlivé jistoty, o kterých jsme si mysleli, že jsou neotřesitelné, náhle nejistě otřásají v základech. Že budoucnost nemusí být taková, jak jsme plánovali. Sázet na tyto jistoty se jeví víc a víc jako pošetilost. Mohli bychom dopadnout jako ten boháč z podobenství. Počítal s tím, že svět bude pořád stejný!

 

A tak mám pocit, že by se měl člověk připravit na více scénářů možného vývoje budoucnosti. Dobrou zprávou je to, že Ježíš nabízí jeden smysluplný program, jak tedy jednat. Program, který obstojí ve všech variantách budoucnosti. To Ježíšovo podobenství není úplně mimo a má překvapivě pozitivní vyústění, dovětek.

 

Ježíš o pár veršů dál říká: „Vy však hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“ To je královská koruna dnešního podobenství. Člověku se zdá být Boží království přece jen tak trochu z ruky, tak trochu abstraktní a vzdálené, než aby na něj myslel. O to více plánuje a buduje věci pozemské, které jsou víc po ruce a hmatatelné. Mohli bychom to také vyjádřit pořekadlem: lépe je mít vrabce v hrsti, než holuba na střeše. Ale přece jen je program Božího království prakticky žitelný a smysl dávající, život naplňující v každé situaci a v každé variantě, která s budoucností přijde, ať už v té či oné podobě.

 

Ať už ten bohatec byl odveden kamkoli, třeba i do Božího království. Není zde řečeno, že byl zatracen v pekle. Jen ho prostě potkala budoucnost, se kterou nepočítal, se kterou ale měl počítat. Ať už šel do nebe k Bohu, ukázalo se, že přišel nepřipravený a s prázdnýma rukama (což se v té či oné míře stane každému z nás), odešel ze života s prázdnýma rukama, přesto, že se celý život dřel, připravoval a plánoval, a nemusel odejít s prázdnýma rukama a prázdným životem. A možná, že se nakonec v tom nebi s Bohem tomu vlastnímu pozemskému životu zasměje. Jaký že to vlastně vedl život, udřený, proplánovaný, s naivní důvěrou ve zdánlivě důvěrně známý a předvídatelný svět. Stejně k Bohu člověk odchází prázdný a vydaný do jeho rukou, rukou milosti a slitování, prázdný, co se týče toho pozemského doufání v pozemské věci.

 

I když vlastně ne prázdný! Nemusí být prázdný! Člověk vůbec nemusí odcházet z tohoto světa prázdný. Může odcházet s životem programově naplněným praxí Božího království, ať to někdo dělá přes Diakonii, kulturu, obyčejnou sousedskou přátelskost, přes kostel, sport, nezištnou pomoc, dobrou náladu atd. Neodchází se zásluhami, to snad ne! Odchází naplněný, kdy život měl smysl, ať byl krátký nebo dlouhý, materiálně bohatý nebo naopak skromný, hlavně že byl naplněný programem Božího království, která má nespočet mnoho variant, jak jej praktikovat, jak žít, hledat Boží království už teď, dnes, ne až bude našetřeno, postaveno, uskladněno, … Ostatně, jsem přesvědčen, Ježíš je v tom dobrým učitelem.

Amen

 

Kázání bylo předneseno v Miroslavi 31. července 2016

Bylo inspirováno taktéž výkladem Jiřího Mrázka

Viz Jiří mrázek, Lukášovská podobenství, Jihlava: Mlýn, 2007. s. 26-35. ISBN 80-86498-22-0

Rubriky
Kázání

22. května 2016 – Trojiční neděle – kázání Davida Sedláčka

Základ kázání Římanům 5, 1-5

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 2 neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. 3 A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, 4z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. 5 A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Kázání

Na počátku pochybovačné otázky moderního čtenáře…

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jak moc je to ještě převratnou zprávou, ze které bychom měli být uneseni, jako třeba ještě apoštol Pavel. Nebo o patnáct set let později třeba Mistr Jan Hus, který s vědomím, že skrze Krista má pokoj s Bohem riskoval nepokoj s mnohými lidmi a nakonec i nepokojnou smrt.

„Ospravedlněni jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jak moc je to osvobozujícím slovem i pro nás, jako to bylo osvobozujícím slovem třeba pro doktora Martina Luthera, který z myšlenky ospravedlnění před Bohem pouhou vírou v Krista udělal ústřední myšlenku celé reformace. Byl to pro něj tak zásadní článek víry, že prohlásil tento článek za „articulus stantis et cadentis ecclesiae“, tedy za „článek, s nímž stojí nebo padá celá církev“.

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Zní to hezky a nadějně, ale zároveň také dosti abstraktně. Rozumí tomu dnes vůbec někdo…? Každý po svém, individuálně. Dnes ospravedlnění člověka před Bohem není ústřední problém, jak tomu bylo v době Pavlově, Husově či Lutherově. Dnes je problém spravedlnost ve světě, anebo vůbec zda Bůh je.

 

Exkurz: současnost…

Co tíží dnešního člověka je spravedlnost a pokoj (respektive nespravedlnost a nepokoj na zemi víc než na nebi). Jsou situace, kdy se cítíme provinile za slova, která jsme druhým řekli v hněvu. Cítíme se provinile za skutky, kterých jsme se dopustili vůči druhým ve vzteku nebo ze zbabělosti. Touha po ospravedlnění může být spojena také s pocitem vlastní nedostatečnosti, nebo že mému hlasu není dopřáno sluchu. Toužíme pak, aby nás druzí vzali vážně. Aby nám bylo dopřáno napravit, co jsme pokazili, anebo aby se nám od druhých dostalo spravedlnosti.

Exkurz: apoštol Pavel… jak to asi myslel…

Spravedlnost vede k pokoji. „Ospravedlněni jsouce tedy z víry máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista našeho Pána“. Apoštol to poznal. Bůh sám nastolil spravedlnost;…člověka ve svých očích ospravedlnil. Nastolil pokoj, mír, mezi sebou a člověkem. A tento nový restart vztahu nabízí darem člověku. Stačí vlastně jedno jediné: přijmout tento dar! A přijmout ho speciální cestou. Přijmout pozvání a přidat se na stranu Ježíše z Nazareta. Přijmout jeho pohled na svět, na člověka a na Boha. Následovat jeho příklad.

Pro Pavla a pro všechny, kteří se tehdy stávali „Kristovci“, to bylo evangelium tak radikální a revoluční, tak nové a neslýchané, tak silné, že se to rovnalo výbuchu supernovy, který rozmetal všechny dosavadní představy o Bohu. Nejenom ty pohanské, ale i ty židovské, mojžíšovské, zákonické, nedotknutelné, nezpochybnitelné.

Slova o pokoji dnes…housky na krámě?

Možná, že slova o pokoji s Bohem jsou pro nás už samozřejmá, a tak když je slyšíme, vypneme. Tak dlouho je posluchači pod kazatelnou konzumovali, až se ta slova stala samozřejmými rohlíky. Alespoň mně se to tak na první poslech stává, vypínám, když to slyším. Často stojím před otázkou, jak sám pro sebe si je konkretizovat. Často jsou mi frázemi, tedy tím: co se přece má z kazatelny říkat (a tak to říkáme), a co se přece má pod kazatelnou slyšet (a tak se pokoušíme více či méně to slyšet).

Toužíme po pokoji ve světě a dostává se nám slova o pokoji s Bohem. Jednoho se nám nedostává a silně to postrádáme, druhého se dostává takovým způsobem, že se to nejednomu z nás může jevit jako laciný výprodej zboží.

Ježíšova modlitba: jako v nebi, tak i na zemi…

Jenomže i tady přece platí Ježíšova slova jeho modlitby: jako v nebi, tak i na zemi. Chrámová opona byla o Velikonocích roztržena vpůli. Co bylo Boží, se stává lidským a to co je lidské se stává součástí Božího. Kristus to pak stvrdil svým nanebevstoupením. To je smysl jeho nanebevstoupení. Jako v nebi, tak i na zemi. Tyto dva světy byly spojeny, chrámová opona je vejpůl.

Jednosměrka, nebo dvojsměrka…?

A tak apoštol nemluví jen o jednosměrce směrem ze země pryč k Bohu do nebe, když říká, že skrze víru v Krista, jsme získali přístup k milosti být s Bohem; být Božími dětmi. Apoštol jezdí obousměrkou, když také zároveň dodává jedním dechem: A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha, který nám byl dán.

Každý to chápe po svém, my to chápeme zase jinak…

Každá generace to evangelium, které se zde Pavel snaží pro své současníky přetlumočit, může chápat po svém, podle momentálního stavu světa či stavu mysli.

  1. a) Jsou lidé (křesťané, křesťanky), kteří svůj zrak upírají k věcem tohoto světa a momentálně se trápí pokojem, respektive nepokojem tohoto času. A ti pak mohou slyšet povzbuzení. Snažíte se o pokoj v tomto světě? To je dobře. Svou sílu, energii, čas věnujete tomuto zápasu či poslání, pokud to tak cítíte. Pokud jde o pokoj s Bohem, s tím se netrapte. Tady zápasit nemusíte. To už je pro vás vybojováno Ježíšem z Nazareta. Jen si dávejte pozor, na jaké straně ještě bojujete, ve jménu koho bojujete. Pak mějte stále na paměti jeho příklad, jeho vzor (samozřejmě Ježíše).
  2. b) Jsou pak lidé (křesťané, křesťanky), kteří více svůj zrak obracejí k věcem nebeským, … třeba že právě uvěřili nebo třeba, že po dlouhých trápeních našli pro sebe pokoj u Boha, třeba že jim bylo odpuštěno. Jsou lidé, kteří našli Boha a prožívají svoje znovuzrození. I ti pak mohou slyšet povzbuzení. Jste na dobré adrese a jste vítání. Nemusíte se vykoupit obětováním svého života. Výkupné bylo za vás zaplaceno. Našli jste pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, o to více můžete v pokoji obrátit svůj zrak k nepokoji tohoto světa. Ve jménu toho, koho jste přijali, a který vás přijal za své.

Jako v nebi, tak i na zemi…

Jako v nebi, tak i na zemi… tak zní slova Ježíšovy modlitby. Člověk je s Bohem v nebi i na zemi. A Bůh je s člověkem na zemi i v nebi. To je srdce křesťanského vyznání. Poznali jsme, že Bůh je dynamičtější než jsme si sami mohli představit. Není osamělým hráčem kdesi na onom světě. Jedná, překračuje hranice. Je nad světem a časem,… zároveň svět a čas objímá,… a konečně ve světě i v čase je přítomný. Možná právě slova dynamika, společenství, dění:…možná, že tato slova vyjadřují obrazně to, co ukázal Ježíš…, že Bůh není nehybný a netečný „monolit“ někde ve věčném nekonečnu,… slepá „spravedlnost“, která nemá srdce a cit…, že není „zákon“, který by jednal chladnokrevně (hlava nehlava)…, ale že je !!!„společenstvím“!!!, které se sice nerozpadá ve tři, ale ve třech překračuje hranice představitelného, že může být přítomným každému z nás různě a přesto stále jako jeden Bůh. Společenství, které se nabízí jedinečně jednotlivci i společenství více lidí. Amen.

Rubriky
Kázání

26. července 2015 osmá neděle po Trojici – kázání Davida Sedláčka

Úvodní slova

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého

Milost a pokoj od Pána Ježíše Krista, ať je s vámi se všemi.

Obecné pozdravení

Bratři a sestry, vítám vás na dnešní bohoslužbě, jejíž součástí je také mimořádné sborové shromáždění. Jednání bude probíhat po písni po kázání.

Introitus Ž 107, 1-2

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka.

Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.

Kyrie

Bratři a sestry, přicházíme hladoví po slově evangelia, po zvěsti naděje, přicházíme hladoví, abychom se nasytili povzbuzením našeho Pána a bratra Ježíše Krista, přicházíme hladoví i po odpuštění, proto se spojme společně v modlitbu a volejme k našemu Bohu:

Všemohoucí Bože smiluj se nad námi. Odejmi od nás, Pane, naše hříchy a odpusť nám, abychom mohli tuto bohoslužbu slavit s ryzím srdcem a čistými rty a tebe přitom chválili a vzdávali ti dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Trojjediný Bože, k tobě voláme:

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Píseň: 145 Chci zvyšovat tě, Bože, králi můj

Modlitba
Štědrý Bože,
stvořil jsi nás pro sebe
a ve své lásce nám dáváš všechno, co potřebujeme.
Tvůj syn Ježíš je tím, kdo má moc nasytit náš hlad:
po pravdě, po lásce, po štěstí a pokoji.
Dej, ať v něm stále víc poznáváme tvou lásku,
která přesahuje každé naše poznání.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu navěky. Amen

Čtení z Písma Ef 3, 14-21

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Píseň: 168 Zpívejte, čest vzdejte

Ohlášky

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

Evangelium Jan 6, 1-13

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. 2 Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. 3 Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. 4 Byly blízko židovské svátky velikonoční. 5 Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ 6 To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. 7 Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ 8 Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9 „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ 10 Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 11 Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. 12 Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ 13 Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.

Kázání

Když se Ježíš s učedníky posadí, spatří to množství lidí, kteří za ním putují. Má o ně starost. Obrací se na učedníky s otázkou, která je vlastně nesmyslná. „Kde nakoupíme chleba pro tolik lidí?“ Ježíš přece ví, že to nejde. Jak a kde uprostřed krajiny nakoupit tolik chleba! Ani kdyby se dostali do nejbližšího supermarketu, třeba v Kafarnaum, tak by prostě nebylo tolik chleba, pro tolik lidí. Pět tisíc rodin! (Tam se mluví o pěti tisících mužích, tak si k tomu připočítejme ještě ženy a děti…) To je prostě neuvěřitelný počet! To je víc než Miroslav. To je spíš už jako Krumlov. To už představovalo jedno větší město Palestiny.

Je to zkouška, jak říká evangelista Jan. Ježíš své učedníky zkouší ne proto, aby si z nich udělal legraci, ale proto, aby je vyburcoval k přemýšlení, aby trochu rozčeřil poklidnou hladinu víry, která má tendenci uvadat. Taková ta letní, horkem zmalátněná víra. Proto je třeba učedníky čas od času provětrat. „Začněte přemýšlet! Začněte tu svou víru obracet vzhůru nohama! Tak si ji znovu vezměte do ruky, podívejte se na ni…! Dívat se na ni z různých stran, trochu ji prozkoumat, co se s ní všechno dá dělat, jak může vypadat v situacích, jaké má možnosti…“ Ježíš prostě umí provokovat.

Obrací se na Filipa. To není náhoda. Filip je zajímavý učedník. Pamatujete si, jak se Filip setkal s Ježíšem. Byl to Ježíš, který ho vyzval k následování. A on šel. A dokonce v jakémsi nadšení, probuzení, přesvědčil k následování Ježíše i svého krajana Natanaela, takového morouse, takové skeptika „Pojď, přesvědč se,“ říká Natanaelovi, a on to udělal. Filip na počátku představuje přesně ten typ nadšené víry. Probuzení. Ve svém probuzení, obrácení, je schopen změnit svůj život, svůj pohled. A nepřipadá mu to vůbec jako nemožné. Naopak s Ježíšem se všechno dá měnit, dělat jinak, nově. To je Filip, představitel nadšené, probuzené, velmi aktivní víry. Určitě bychom chtěli být také takoví. Nebo zůstat takoví, pokud jsme někdy takovými byli.

A proto se Ježíš obrací právě na tohoto Filipa. Jenže Filip v té zkoušce vůbec neobstál. Je to vlastně velké zklamání. Je to pořád tentýž Filip. Ale už to není ten Filip na počátku. Mohli bychom říci, že je to takový vystřízlivělý učedník. Možná jsme taky takoví. Podobně jako Filip už nevidíme, že s vírou v Ježíše přichází nové možnosti, že s Ježíšem na jeho cestě se mohou dít zázraky. O to víc vidíme všemožné překážky, realitu, fakta. Už nevidíme, podobně jako ten Filip, že i daná realita, fakta se mohou s Ježíšem měnit. Je to prostě také typ učedníka, který tady Filip představuje. Je otázka, jestli takovými chceme být, pokud jsme se jimi stali.

Do toho se zapojí další učedník. Filipův krajan z Betsaidy, Ondřej. Upozorňuje na to, co všichni stejně vědí, že je tu chlapec, který jim nese jejich denní oběd. To, co prostě Ježíš a jeho učedníci měli s sebou jako svoje každodenní jídlo. Pět chlebů a dvě ryby, to taktak stačilo pro ně. Ondřej udělá to, co bychom udělali i my, kdybychom řekli, tak ano, my tady máme nějaké sborové prostředky, máme nějaké budovy, salár, který vybereme, sbírky, máme i lidi, kteří dají, kteří dělají spoustu dobré práce, nejsme vymřelý sbor nebo sbor na zavření, ano máme něco, ale to vystačí taktak, kdoví jestli, na náš provoz, kdo ví, jak to bude v dalších letech, že… S tím, jako moc nenaděláme. To jsou ta fakta, to je ta realita, to všichni víme. To není žádné překvapení. Nejsme jako Brno I, které má jiné prostředky, jsou ve městě, nebo nejsme jako některé sbory v Praze, ty mají jiné možnosti, ty můžou udělat spoustu věcí, to prostě my nemáme… To je tedy jakoby hlas učedníka Ondřeje.

Prostě máme málo. Málo peněz, málo víry, málo naděje, málo nadšení. Ano, máme málo v ruce. To není nic špatného si to říci. Za to si nemusíme nadávat. Jak to, že máme málo. Nebo nemusíme si nic nalhávat: ne, nemáme málo, máme hodně, jen to nechceme vidět. Ne! Skutečně máme málo. To je prostě fakt, který tady je, to je naše realita – máme málo.

Všimněte si, že Ježíš je za to slova neseřve. Neřekne, vy jste ale nemehla! Co jsem si to vybral za učedníky?! Kdybych si to raději udělal sám, měl bych pokoj… Ježíš vezme tu realitu vážně, prostě s tím počítá, on to ví, že jeho učedníci mají málo, to je fakt. Nepracuje s jinou církví, ale s tou, kterou má, kterou si povolal, kterou miluje, kterou vede, za kterou pokládá oběť, kterou střeží, vyučuje, kterou buduje. S touto církví pracuje, s tou, která má skutečně málo – pět chlebů a dvě ryby, a pesimistický pohled k tomu a nad to ještě prázdné ruce. A začne jednat, ale ne sám, ale skrze právě tyto unavené učedníky, skrze ty lidi, kteří mají málo.

Ježíš začne jednat, organizovat a začne z toho mála tvořit mnoho. Jistě si dokážeme představit ty pobavené pohledy nebo zděšené pohledy, když Ježíš bere do ruky chleby a ty dvě ryby… Ale to platí jen chvíli. Ježíš bere do ruky to málo, co má jeho církev. A i to málo předkládá Otci, a děkuje za to. To je strašně důležité si připomínat: i za to málo, co jeho církev má, děkuje Ježíš Otci a předkládá mu to jako vzácný dar. Protože v Ježíšových očích je to vzácný dar, i to málo, co mu jeho církev dává do rukou.

Ježíš bere do ruky to malé množství chleba a ryb, láme a rozdává skrze své učedníky dalším. A možná, že to je ten pravý zázrak, který se děje, že Ježíš způsobí najednou změnu, najednou se ta tvrdá fakta mění, učedníci a lidé okolo se nechají vtáhnout do dění, které Ježíš rozjíždí. Vzniká z toho šíleného davu společenství. Věřím, že lidé také začali vytahovat ze svých tašek ty své malé kousky, ty své svačiny a obědy, které měli s sebou, to, co považovali za tak nepatrné málo, že s tím ani nepočítali a měli to schované jen taktak pro sebe, že se začali dělit a tak z toho mála vznikla velká hostina. Když to Ježíš prostě rozjel, tak se i ti ostatní přidali.

Ten příběh není o velkém kouzlu a o kouzelníkovi Ježíši, který umí čarovat s kousky chleba. Kdyby ten příběh byl o velkém kouzlu a čarování, tak by ten příběh byl naprosto zbytečný, pohádka, legenda, která s naší realitou nemá nic společného, hezký příběh k poučení, jako všechny pohádky, ale nic dál. Ale ten příběh je právě o té tvrdé realitě, a těch faktech, ve kterých žijeme a o Ježíši, který právě uprostřed té reality jedná a pracuje s těmi našimi fakty, pracuje skrze nás a uprostřed nás. Ten příběh není jenom o tom, co se kdysi stalo, ale je to příběh, který musí zažívat každý sbor učedníků a učednic, v každé době, pokud ještě chtějí být učedníci a učednice Ježíšovi.

Mohl bych v této chvíli tento příběh prostě využít a mohl bych lobovat za přestavbu miroslavské fary. Ale to tak přece není. Ten příběh přišel, aniž bych si ho vybral pro tuto chvíli, prostě přišel podle lekcionáře, a přesto promlouvá do naší situace. Jde o náš pohled do budoucnosti, co nás čeká, kam směřujeme (ano, samozřejmě do Božího království, jak jinak že…). Jde o to, kam směřujeme nyní jako ještě bojující církev, která není ještě v Božím království. V jakém prostředí jako sbor žijeme, jakými lidmi jsme obklopeni, jaké jsou možnosti, s čím nakládáme, jaké máme rezervy, co máme k dispozici a s jakou vírou pracujeme, jakou víru máme, a co s ní všechno můžeme udělat, kdo všechno tento sbor chce tvořit a kdo bude tvořit zítra a pozítří. To všechno je v sázce. To jsou všechno tvrdá fakta, která máme, a která známe. Ten příběh není o tom, že máme čekat, až se jakoby něco stane, přijde něco z nebe, něco jako mana na poušti. To v tom příběhu vůbec není. Naopak je to obráceně. To málo, co mají, dávají Ježíši k dispozici. A on s tím začne pracovat, tvořit, jednat a budovat a to ne sám a bez nás, ale skrze nás a s námi.

Ten příběh má spoustu rovin. Třeba diakonickou, církev ze svého dává potřebným. Nebo třeba liturgickou – je to vlastně obraz večeře Páně. Je tam obrovské velikonoční téma, sám evangelista to zmiňuje, obraz nového lidu Božího skrze Ježíšovu oběť na kříži, je tam také eschatologické téma – obraz budoucí hostiny s Ježíšem. To všechno a mnoho jiných bychom tam našli. Ale všechno to vypovídá o jednom, a to o církvi, která žije uprostřed reality světa a Ježíš skrze ni a s ní a uprostřed ní koná zázraky.

A všimněte si, jak tento příběh končí, trochu podobně jako na začátku. Na začátku se ocitáme s Ježíšem na hoře, na konci Ježíš zase na horu odchází, sám, protože ho chtěli provolat králem, politickým králem, ale o to Ježíš nestojí. A učedníci? Ti sestoupí dolů k jezeru, nastoupí na loď a vydají se na nebezpečnou plavbu, a čeká je velká bouře, kterou budou muset zvládnout, a Ježíš tam nebude hmatatelně blízko. Ale pořád je to jeho církev, bojující na moři. Tak to prostě chodí, církev prostě občas prochází nebezpečnou plavbou. Amen

Amen

Píseň: 647 Kriste, Synu jediný

Mimořádné sborové shromáždění

Modlitba, viz Agenda II str. 358

Poslání Ř 6, 1-11

Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? 2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? 3 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. 5 Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6 Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. 7 Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. 8 Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9 Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. 10 Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. 11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Požehnání

Hospodin ať ti žehná a chrání tě.
Hospodin ať rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.
Hospodin ať obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Požehnej vás všemohoucí a milostivý Bůh, – Otec, Syn i Duch svatý!

Píseň: 177 Nuž Bohu děkujme