J 7:37-38 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!  ³⁸ Kdo věří ve mne, ‘proud živé vody poplyne z jeho nitra’, jak praví Písmo.” ³⁹ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

J 20:19-23 ¹⁹ Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám.”  ²⁰ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.  ²¹ Ježíš jim znovu řekl: “Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.”  ²² Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého.  ²³ Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.”

V našem životě je spousta věcí otázka interpretace, toho, jak situaci vyložíme, jak ji vyloží okolí. Platí to i pro život víry. Kolikrát jsme si už v životě museli říct, a to někdy docela hořce, že zjevení Boží, že to slovo zjevení rozhodně není od toho, že by to všem lidem bylo zjevné, jasné, pochopitelné. Učedníci zažívají zřejmě nejzásadnější situaci svého života, vše má najednou smysl, oplývají skutečnou (nebo neskutečnou?) energií, jsou schopni komunikovat s druhými bez překážek – a reakce? „Jsou opilí, a to je teprve devět.“ Bůh se rozhodl stát naší součástí, a my jsme za blbce. A tak to bylo, je a do příchodu Božího království v plnosti asi bude. Jen to prosím vás nemějte za důvod se darům Božího Ducha uzavřít. Protože právě skrze nás chce Bůh svými dary do světa přicházet. Protože i když nás část spoluobčanů považuje za blázny, podivíny nebo opilce naděje, je tu pořád dost těch, kteří oceňují, když mluvíme jejich řečí a jsou nějak pozitivně zasaženi v hloubce své bytosti. Svět potřebuje lásku, láska je z Boha a proudí skrze nás.

K přijetí darů svého Ducha nás zve sám Ježíš. A ptá se po naší žízni. Ne po dokonalosti, připravenosti, po bezhříšnosti nebo jedničkách ve škole a v životě. Ptá se po žízni. Mít a přiznat žízeň, to znamená, že o sobě víme, že sami nejsme celí, že potřebujeme přijímat zvenčí, že potřebujeme znovuobživení, Boží revitalizaci. Mít žízeň, to znamená také toužit po dokonalosti a uzdravení světa kolem nás – totiž žíznit a hladovět po spravedlnosti, míru, naději, radosti pro všechny, toužit po obnovení stvoření, po uzdravení lidstva i světa. Žíznit, to znamená mít naději, že žízeň lze uhasit. Žíznit, to znamená vyjít s touhou k Ježíši.

A vždycky znovu, když mluvíme o Ježíši, tak si zkusme vybavit celý jeho příběh – protože to je strašně důležité, že se „nezaklínáme“ jen nějakou značkou či jménem. Se jménem Ježíš v naší mysli musí vyskakovat množství příběhů a jednotlivých situací, jak Ježíš jednal, jak mluvil, jak miloval – v jakém duchu žil. Jak se obětoval. Že ho Bůh nenechal ve smrti, ale smrtí s Ježíšem prošel, aby už nikdo nemusel být nikdy a nikde sám. Že život je vždy větší a silnější než smrt. – To je Ježíš. A tento Ježíš nám dává svého ducha, předává nám svůj způsob života, svým učedníkům a učednicím. To je ta živá voda, kterou hasí naši žízeň. Ne jen jako přesný návod a jízdní řád, ne jako zákon – tohle dělej a tohle ne, to bychom to brzy zklamaně vzdali, nebo bychom, pokud by nám to šlo, zas brzy propadli do pýchy a možná začali tyranizovat druhé, méně úspěšné.

Živá voda, plamen ohně, vichr – bratři a sestry, Boží duch, kterého nám Ježíš zaslibuje a dává, ten se nevejde do žádných tabulek, nenechává se spoutat, nelze ho ani přesně popsat, postavit na něm systém morálky, neprůstřelnou logiku, soustavu dogmat. Boží Duch, to je živel! To je energie, tvořivost. Tanec, rozmanitost, fantazie… Občas se tomu někdo pokusil dát nějakou formu, učesat to, vymezit, co přesně jsou dary Ducha a které jsou důležitější, někdy se dokonce některým dává přednost před jinými, případně si lidé občas myslí, že kdo nemluví ve vytržení, ještě Ducha Božího neobdržel. Ale Duch Boží tyhle naše systémy vždycky provětrá, sem tam něco sežehne nebo jiné věci oživí.

Možná je dobré si uvědomit, že Duchu není třeba předepisovat způsoby, jakými bude působit a přicházet k nám. Bible totiž o daru Božího ducha vypráví opravdu různě. Skutky mluví o hukotu, ohni, vichru, o mluvení jazyky, kterými do té doby učedníci nevládli, o entusiastické radosti. A Janovo evangelium zas o jemném dechnutí, o tiché radosti a o pokoji. Apoštol Pavel se pokusil v epištole Korintským ve 12 kapitole (která taky patří k dnešnímu dni) vypíchnout jednotlivé dary Ducha, které slouží k růstu společenství (a možná bychom se na ně měli někdy zaměřit), aby pak nakonec řekl, že Bůh působí všechno ve všech. Možná dotaženo ještě trochu dál – Duch je principem světa, všech věcí, je Pánem a Dárcem života.

Tedy Duch svatý působí různými způsoby v našich životech, promlouvá k nám slovy, obrazy, sny, v myšlenkách, setkáních i v událostech. Někdy potřebujeme opravdu silný impulz podobající se nakopnutí, jindy stačí jemně vydechnuté šeptnutí. A působení Božího ducha smíme vnímat v každé maličkosti, v každé situaci, kde život a láska je silnější než zmar. Tohle je taky otázka interpretace – nemusíme všechno svádět na náhodu, ale můžeme vidět/hledat! Boží působení, které tvoří, zachraňuje a udržuje svět. Smíme se radovat z působení Božího ducha ve světě, kdykoliv v marných a špatných situacích vidíme někoho, jak se postaví na stranu dobra, nabídne smíření, podporuje život. Moudrost, poznání, rozlišování dobrého a zlého, schopnost mocně a s energií zasáhnout, pevná a povzbuzující víra i schopnost chválit Boha – to, a mnoho dalšího, jsou dary Božího Ducha, které naše společnost potřebuje.

Je něco specifického, k čemu je poslána církev nějak obzvlášť? V čem právě církev bude dýchat Božím duchem, v čem bude spočívat ten proud živé vody, pramenící z nitra každého z nás? Jsme posláni hlásat odpuštění. Odpouštět to, čím se lidé provinili na druhých, čím ublížili. A přiznejme si, to není nic snadného – ještě snad tak odpustíme těm, které máme rádi, na kterých nám záleží. Ale jinak je to těžké – už když nám jsou lidi „jedno“, tak je snazší říct, ať si tu svou vinu pěkně vyžerou. A co teprve tam, kde nám někdo skutečně ublížil a nepoutá nás k němu nic, kromě zlosti? Nebo co tam, kde se nás to osobně netýká? Můžeme odpouštět cizí viny? Jenže právě k tomu jsme posláni – otevírat zavřené dveře, rozvazovat pouta, zvedat závory.

Dostat zadarmo, odpustit bez trestu, dostat milost bez zásluh? To nás dráždí – zrovna ve čtvrtek jsme se o tom bavili s konfirmandy – každý má dostat to, co si zaslouží. Je nespravedlivé, aby dostali všichni stejnou odměnu – ti, co makali celý den i ti, kteří pracovali hodinku před západem slunce. Jenže pak to někdo náhodou (?) řekne – ti poslední dostali to, co potřebovali. Milost, ta odměna zadarmo, odpuštění – to si nezasloužíme, ale potřebujeme ji. Protože jinak bychom nemohli žít, padli bychom pod tíhou nepřijetí a nepřijatelnosti. Potřebuje to i svět okolo nás, nemáme právo odpuštění a milost zadržovat a šetřit s nimi. Svět možná nerozumí slovům jako hřích nebo systémům našich pravidel a na desatero nám bude napřed zvysoka kašlat. Ale pokud z našeho nitra poplyne proud Ježíšova přijetí, lásky, něhy a laskavosti – pak můžeme světu a lidem v něm nabídnout to, po čem v nitru touží a co, minimálně čas od času, potřebují prostě všichni. Lásku, odpuštění, pokoj a smíření.

Tak a konec mluvení – usmějte se a otevřete se vanutí Ducha. Bůh přichází do světa skrze nás!

Čtení: 1Pt 3:13-22

Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?
Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‘Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý’ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,
ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.
Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.
Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.
Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,
kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.
To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista,
jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

J 14:15-21

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.
Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.”

Sestry a bratři, milí přátelé,

dnes jsme pokřtili Daniela. Patří do rodiny Boží. Byl naroubován do Krista. Viděli jsme znamení, slyšeli jsme krásná a povzbudivá slova a obrazy. A pokaždé, když se narodí dítě, když začíná svůj život v církvi, s Kristem, ptáme se – rodiče, prarodiče, ptáme se všichni, jak to s ním dopadne. Co ho čeká? Co nás všechny čeká? A všichni doufáme v mír, v přijatelné životní prostředí bez pohrom, v demokracii a slušnou politickou vládu, ve které budeme moci vyznávat svoji víru. Doufáme v milé a laskavé spolužáky, trpělivé učitele, ve spolupracovníky, kteří budou otevření a přímí, v sousedy, se kterými si budeme rozumět, v církev, která nás bude povzbuzovat v našem vztahu k Bohu, ve společenství, které nás podrží, ve dlouhý život ve zdraví… Za to všechno se modlíme a s nadějí očekáváme. A přitom všichni víme, jak o budoucnosti nevíme nic, jak to je všechno křehké a jak si bezproblémový život nemůžeme nijak nárokovat.

Může v tom pomoci biblické slovo? Bible před nás nestaví nějaký barvotiskový obrázek, kde si pod růžovými načechranými obláčky usměvavý Pán Ježíš povídá s úspěšnými, slavnými, krásnými a bezvadnými lidmi, kde všechno kvete a slunce stále svítí. Bible je v tomto nadmíru realistická. Dopis, který jsme četli a který podle tradice napsal apoštol Petr, mluví k lidem, z nichž někteří jsou otroky, jiní sotva mají co do úst a všichni už pociťují ústrky od státní moci, které vyústí v Neronovo pronásledování. Prorok Daniel, podle kterého byl pojmenován dnešní křtěnec, patřil o šest století dřív k elitě svého národa, a i ve vyhnanství v Babylóně se dostal na pěkné místo u královského dvora. Ale ani to mu nepomohlo, když se na život a na smrt střetl s lidmi, kteří mu jeho úspěch a moudrost nepřáli, kteří ho nenáviděli kvůli jeho vyznání. Ano, žijeme v nesnadném světě. A ve víře neutíkáme do neskutečna, ale hledáme sílu pro to žít v takovém světě rovně a dobře.

Ráda bych vám teď řekla, že pokud budeme žít dobře, budeme slušní, pokorní, soucitní, když nebudeme odplácet urážkou za urážku a zlým za zlé, když budeme spravedliví, milosrdní, když budeme laskaví na své partnery – že se to v životě vyplatí. Že se vyplatí žít podle svého dobrého svědomí. Že to je prostě pro život dobré, nechat se pokřtít, být křesťanem. Ale apoštol Petr není snílek. Tvrdě nás staví na zem (a některým z vás potvrzuje jejich zkušenost) – tohle se ve světě nevyplácí. Svět tomu často nerozumí a Božího ducha pravdy a lásky nepřijímá. S věrností takovým hodnotám můžete narazit, ostatní štvát a provokovat, a možná dostanete pěkně přes ústa – Daniel by mohl vyprávět. Být křesťan, to ani v dnešním světě žádnou výhodu nebo privilegium nepřinese.

To tedy vzbuzuje otázku: Proč my to vlastně děláme?

Kvůli výhodám a slávě ve společnosti to rozhodně není. Myslím, že je to prostě kvůli přijetí. Kvůli tomu, že nás Bůh miluje. Když se bavím s lidmi, když vnímám sama sebe, když se koukám kolem – všichni zápasíme o to, abychom byli přijatelní – abychom nezadali spolužákům podnět k šikaně, abychom udělali zkoušky a pohovory, abychom nás nepomlouvali spolupracovníci, abychom vyhověli šéfovi, aby nás neopustil partner, aby nás měl vůbec někdo rád. A nejčastěji jsme nepřijatelní sami pro sebe. Vždyť tak často selháváme, nenaplňujeme své ideály, porušujeme to, co vyznáváme, nemilujeme dost, milujeme špatně, sebekriticky víme, jak jsme často sobecká hovada. Může nás mít vůbec někdo rád? Pořád nás někdo soudí, kdo jsme, jací jsme a proč. Pořád soudíme sami sebe, a kdo by měl vědět o našich selháních lépe než my. A ani tady nás apoštol Petr nehladí, nepřesvědčuje o tom, že né, že jsme ještě docela ok. On to řekne docela natvrdo. Jsme hříšníci, jsme ve vzpouře proti Bohu. Ničíme kde co, vztahy, přírodu, sebe. Objektivně: nějak zvlášť přijatelní nejsme. Ale pozor, jediný, kdo může vynést konečný soud je sám Bůh. Malá vsuvka – když Radek s Lucií vybrali pro svého syna jméno Daniel, kromě toho, že se jim líbilo – mysleli právě na to, co jméno Daniel znamená – totiž „Můj soudce je Bůh“. Soudcem nás všech je Bůh. Nikdo jiný. Ani ti druzí, ani my sami sobě nejsme soudci. Jen Bůh.

Poslouchejte, jak Bůh soudí svůj svět. On nás napřed přijal. Pro něj jsme přijatelní. Přese všechno. Žádné miluju tě, ale… ale toto vadí, a tady se změň, a tohle dělej jinak. Je to naopak: Přes všechno MILUJU TĚ. Přes všechno, co to stojí. Bůh k nám promlouval mnohokrát, mnohými způsoby – skrze proroky, skrze Písmo a vždycky toužil nás přivést k sobě. Když se naplnil čas, poslal svého Syna Ježíše. Ten Boží pozvání a touhu Boha po člověku ukázal a ztvárnil dokonalým způsobem. Představte si to, ten, který je spravedlivý – bojuje za nás, kteří ke spravedlnosti máme daleko. Je to soudce, který zná pravdu, umí rozlišovat dobro a zlo, a volí vždy dobré – a přesto sešel ze svého vyvýšeného stupínku, postavil se vedle obžalovaného, obejmul ho a řekl mu: Jsem tu s tebou. Chci tě vést k Bohu, protože ho znám. Vím o něm, že tě miluje. A pokud v tvém životě něco hapruje a troskotá, pak Bůh chce a dokáže ti poskytnout nový začátek. Ta cesta je otevřená, nebe je otevřené.

Svět tohle nechce slyšet. I část našeho já to nechce slyšet. Nechceme znovu začínat, ani odhodit to, co brání na cestě k Boží lásce a spravedlnosti. I když by se nám šlo lehčeji. Ale taky nám někdy vadí, že bychom měli být omilostněni bez vlastních zásluh nebo dokonce bez trestu. Milost se nám zdá skandální. Milost je divná, zadarmo.

Ale Ten spravedlivý tu stále čeká, stojí vedle nespravedlivého. On nás hodnotí svou láskou, která se neváhá obětovat v náš prospěch. Spravedlivý soudce, který se nechal odsoudit. Aby stál na jedné rovině se všemi, kdo jsou spravedlivě i nespravedlivě souzeni a držel je ve své náruči. Aby byl s námi. Nemusíme si kvůli tomu Boha usmiřovat nebo podplácet. Pro něj jsme přijatelní jen tak, protože nás miluje.

Ne že by teď vše, co děláme, bylo jedno. Že by se stíraly rozdíly mezi dobrým a zlým, mezi tím, co slouží životu a tím, co ho ničí. To je nějak jasnější než jindy. Ale Ježíš nám přišel ukázat, že Boží láska je silnější než naše pochybnosti, naše uhýbání a viny. Že láska má v životech lidí větší moc než tresty, příkazy a zákazy. Od evangelisty Jana jsme to už v minulých nedělích slyšeli: Bůh chce být naší součástí, chce, abychom se s ním spojili ve strhující moci, kterou je láska. Láska nám ukazuje nejen co je dobré a co ne, ale také nám dává sílu to dobré realizovat. Stát si za všemi těmi hodnotami a přikázáními lásky, které svět sice nepřijímá hladce, ale které mají moc svět změnit, obnovit, vést ho k lepšímu. Protože láska je vždycky silnější než nenávist, světlo je silnější než tma, život je silnější než smrt. I když se to chvíli nezdálo, i když jsme si zoufali nad hrobem, velikonoční ráno, Ježíšovo vzkříšení, křičí do světa veliké Boží ANO lásce, životu a naději. A o té naději dnes pokorně svědčíme všem, kteří se ptají – a ještě svědčit budeme: malému Danielovi, sobě navzájem, světu.

Můžeme dnes podepsat, co napsal apoštol Jan ve svém dopise: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Proto jsme dnes pokřtili Daníka, zapsali ho do Božích dlaní s pevnou vírou, že Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. A že nic, fakt vůbec nic, nás nemůže od Boží lásky odloučit. Amen.