Evangelium L 12, 13-21

¹³ Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“  ¹⁴ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“  ¹⁵ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“  ¹⁶ Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo.  ¹⁷ Uvažoval o tom, a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘  ¹⁸ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby ¹⁹ a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘  ²⁰ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘  ²¹Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“  ²² Svým učedníkům řekl: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.  ²³ Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv.  ²⁴ Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci!

Kázání

Na první poslech se nám vybaví otázka: Je to kritika bohatství nebo není?

Jsme obyčejní lidé. Žijeme relativně zaopatřeni, nikoli v blahobytu, chováme se hospodárně. Můžeme si dovolit i radosti v životě a není to ještě zhýralost. Necítíme se být prominenty. Svou pozici jsme si vybudovali poctivě svou pílí. A není třeba to zpochybňovat. A tak se vkrádá otázka: Je to podobenství určeno nám? Neměli bychom přeskočit a číst evangelium o kus dál a toto podobenství přenechat jiným, kteří by to měli slyšet?

O kom je tedy to podobenství?

Podobenství je vyprovokováno příběhem. Za Ježíšem přijde mladík, který se trápí majetkovou křivdou v rodině. Bratr ho připravuje o dědictví. Mladík není chamtivec, jen žádá spravedlnost od Ježíše a překvapivě dostává odpověď: „Člověče, kdo mne ustanovil soudcem nad vámi.“ To je tak trochu v rozporu s tím, co recitujeme v Crédu, že Ježíš „přijde soudit živé i mrtvé“. Ježíš odmítá udělat něco, co nám připadne rozumné podle běžného mínění. A vypravuje podobenství, které je stejně tak nerozumné jako jeho odpověď tomu mladíkovi. Nerozumné v tom smyslu, že je to postaveno na hlavu a proti jakémukoli očekávání.

Mladík, žádá spravedlnost v majetkovém sporu a Ježíš překvapivě mluví o chamtivosti. „Hleďte a střezte se veškeré chamtivosti. Život člověka nespočívá v nadbytku toho, co má.“ Chamtivost není lakota. Chamtivost je hlad po tom mít všechno. Chamtivý je onen bratr, který odepírá svému bratru spravedlivý díl dědictví. A tak Ježíš nepřímo dává za pravdu mladíkovi, kterého před chvíli odmítnul.

A přece mu dává odpověď podobenstvím, které vypráví. Ne aby mladíka pokáral a zesměšnil, ale aby ukázal jiný úhel pohledu na svět. Mladík žije nespravedlností, která má v tomto světě tisíce podob. Ježíš dává odpověď člověku, který učinil zkušenost, že v tomto světě není a nebývá nic stoprocentně jistého; ani příbuzní, ani majetek nemůže být jistotou. Člověk může přijít ze dne na den o všechno. Mladík je nešťastník ne svou vinou, ale život se mu smrskl na křivdu, která ho trápí jako bolavý zub. Svět mu zčernal, nevidí už nic jiného a to není dobře, takové jednostranné vidění života a světa.

Bratři a sestry. To podobenství je provokativní v tom, že Ježíš mluví o člověku, který se chová vlastně racionálně, hospodárně, zodpovědně, starostlivě. Bohatý hospodář je obyčejný člověk, kterému se urodilo, kterému se jeho dílo daří. Ale tady Ježíš nezdvihne káravý prst a neříká: „hleďte, abyste nezpychli.“ Prostě, když se daří, člověk má jednat. Ale otázka je, jak jednat.

Co by nás mohlo trknout, je to, že ten člověk mluví sám k sobě: „Co udělám? Toto udělám: strhnu ty stodoly, které mám, a postavím větší a shromáždím tam všechno obilí a všechen svůj majetek“ Ale ani toto ještě není špatné. Hospodář mluví, rozvažuje, váží, co udělat. To není bláznivá samomluva, ale racionální úvaha. Nic co bychom jako křesťané neměli dělat. Tak, kde je ta chyba? Pořád nám to nevychází. Racionálně uvažující člověk, který myslí na zadní vrátka, člověk praktický, člověk hospodárný. Ani chamtivý, ani lakomý.

Ale vnitřní dialog pokračuje dál a tady to už začíná být nápadné. Ten člověk začíná být nápadně sebestředný. Sice nejedná v duchu hesla, po nás ať přijde potopa. On se pečlivě stará na mnoho let dopředu. Myslí na budoucnost. Neříká: jezme, pijme, zítra zemřeme. Nic takového. To, že zítra zemře, nevysloví on, ale sděluje mu to Bůh, který se přímo vnutí na scénu.

Ale není to ani překvapivě Bůh, který by kriticky hodnotil či dokonce soudil bohatého hospodáře. Jsou to neznámí „oni“, neurčití „kdosi“, kteří si vyžadují život. Není to Bůh, kdo trestá či žádá život. Jsou to „oni“, kteří připomínají něco jako tajnou policii, která přece také s oblibou přichází v noci, aby si dotyčného chudáka odvedla. Jsou to „oni“, kteří připomínají nájemné vrahy, vymahače výpalného, kteří udeří na podnikatele ve chvíli, kdy to nečeká. Ale ať už jsou to ti nebo oni, šokující je ta neočekávanost. Nečekaně přichází zvrat v plánech člověka. Zdánlivá jistota je najednou v troskách. Řád, který se zdál být stabilním základem světa, je rozmetán na prach. A život se v lepším případě staví vzhůru nohama, v tom horším případě je nečekaně přetržen. Nečekaně!

Plánujeme budoucnost, ale ona také nemusí přijít nebo přijde v podobě, kterou si nepřejeme vidět ani v těch nejhorších snech. Tím vlastně podobenství končí. Nekončí odsouzením bohatého podnikatele, ani odsouzením racionálního, starostlivého uvažování. Nekončí žádným morálním apelem. Končí absurdně. Tak jako je každé náhlé ukončení života nebo přetržení plánů absurdní. Z hlediska tohoto absurdního konce podnikatele z podobenství se jeví i jeho život absurdním. K čemu bylo jeho plánování, k čemu jeho racionální uvažování, starostlivá péče?

Tak tedy otázka: Co si z tohoto podobenství odneseme, pokud přece jen uznáme, že je tak trochu i o nás? Nechceme být moralističtí. Jakože máme být skromní a nemyslet moc vysoko, neboť kdo vysoko míří, o to hlouběji padá. To bychom byli pokrytci. Ježíši nejde o to, abychom potlačovali tvořivé úsilí a dobrou podnikavost. A vůbec nechce pranýřovat podnikatelské či jiné životní úspěchy. Nechceme dělat z průměrnosti či z neumětelství nebo snad i z lenivosti křesťankou ctnost a odvolávat se při tom na Ježíše.

Pokud bychom se měli zamyslet nad tímto podobenstvím, napadá nás tato myšlenka: ten sedlák měl žít tak, aby jeho život měl smysl i tváří v tvář smrti. A neměl myslet jenom na budoucnost, kterou, jak se zdá, nemá ani on ani nikdo jiný ve své ruce. Měl myslet s budoucností i na přítomnost, měl jí žít! Žít dar života i teď, nejen všechno šetřivě spořit, až jednou, až budu v důchodu, až děcka budou z baráku, až našetřím, až spravím střechu, až … Neboť nikdo z nás neví, kdy mohou přijít ti „oni“ nebo ty „ony“ události, které náhle a absurdně zpřetrhají naše plány. Chyba totiž není v tom, že ten sedlák projektoval nějaké sýpky, ale chybou bylo to, že neudělal něco, co měl udělat teď a hned, že měl smysluplně žít už teď; ne až bude našetřeno, postaveno, uskladněno.

Zkrátka, kdyby si člověk uvědomil, že ho ještě dnes odpoledne může klidně přejet auto, tak třeba ten den prožije zcela jinak, jen, aby ten den nepromarnil, třeba by mohl udělat něco zajímavějšího než jenom stavět sýpky, třeba by nemusel být nevrlý či nasupený, jak se to každému tu a tam stává.

Mám za to, že to podobenství se jeví v naší dnešní době aktuální. Například, do prázdninové pohody letní dovolené v mém posledním týdnu neustále pronikaly temné tóny v podobě zpráv z rádia, které jsem za volantem místo Beatles neustále poslouchal: teroristické útoky v Nice, Mnichově, Ansbachu, Würzburgu, situace v Turecku, námluvy Ankary s Moskvou, trumpeta Trump a mailová nešika Hillary ve Státech, italská bankovní situace před krachem atd., člověk má pocit, že se nad letní prázdninovou oblohou stahují víc a víc temná bouřková mračna. Uvědomil jsem si, jak se ten důvěrně známý svět, bezpečný, o kterém si myslíme, že bude trvat stále, rychle mění. Jak se zdánlivé jistoty, o kterých jsme si mysleli, že jsou neotřesitelné, náhle nejistě otřásají v základech. Že budoucnost nemusí být taková, jak jsme plánovali. Sázet na tyto jistoty se jeví víc a víc jako pošetilost. Mohli bychom dopadnout jako ten boháč z podobenství. Počítal s tím, že svět bude pořád stejný!

A tak mám pocit, že by se měl člověk připravit na více scénářů možného vývoje budoucnosti. Dobrou zprávou je to, že Ježíš nabízí jeden smysluplný program, jak tedy jednat. Program, který obstojí ve všech variantách budoucnosti. To Ježíšovo podobenství není úplně mimo a má překvapivě pozitivní vyústění, dovětek.

Ježíš o pár veršů dál říká: „Vy však hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“ To je královská koruna dnešního podobenství. Člověku se zdá být Boží království přece jen tak trochu z ruky, tak trochu abstraktní a vzdálené, než aby na něj myslel. O to více plánuje a buduje věci pozemské, které jsou víc po ruce a hmatatelné. Mohli bychom to také vyjádřit pořekadlem: lépe je mít vrabce v hrsti, než holuba na střeše. Ale přece jen je program Božího království prakticky žitelný a smysl dávající, život naplňující v každé situaci a v každé variantě, která s budoucností přijde, ať už v té či oné podobě.

Ať už ten bohatec byl odveden kamkoli, třeba i do Božího království. Není zde řečeno, že byl zatracen v pekle. Jen ho prostě potkala budoucnost, se kterou nepočítal, se kterou ale měl počítat. Ať už šel do nebe k Bohu, ukázalo se, že přišel nepřipravený a s prázdnýma rukama (což se v té či oné míře stane každému z nás), odešel ze života s prázdnýma rukama, přesto, že se celý život dřel, připravoval a plánoval, a nemusel odejít s prázdnýma rukama a prázdným životem. A možná, že se nakonec v tom nebi s Bohem tomu vlastnímu pozemskému životu zasměje. Jaký že to vlastně vedl život, udřený, proplánovaný, s naivní důvěrou ve zdánlivě důvěrně známý a předvídatelný svět. Stejně k Bohu člověk odchází prázdný a vydaný do jeho rukou, rukou milosti a slitování, prázdný, co se týče toho pozemského doufání v pozemské věci.

I když vlastně ne prázdný! Nemusí být prázdný! Člověk vůbec nemusí odcházet z tohoto světa prázdný. Může odcházet s životem programově naplněným praxí Božího království, ať to někdo dělá přes Diakonii, kulturu, obyčejnou sousedskou přátelskost, přes kostel, sport, nezištnou pomoc, dobrou náladu atd. Neodchází se zásluhami, to snad ne! Odchází naplněný, kdy život měl smysl, ať byl krátký nebo dlouhý, materiálně bohatý nebo naopak skromný, hlavně že byl naplněný programem Božího království, která má nespočet mnoho variant, jak jej praktikovat, jak žít, hledat Boží království už teď, dnes, ne až bude našetřeno, postaveno, uskladněno, … Ostatně, jsem přesvědčen, Ježíš je v tom dobrým učitelem.

Amen

Kázání bylo předneseno v Miroslavi 31. července 2016

Bylo inspirováno taktéž výkladem Jiřího Mrázka

Viz Jiří mrázek, Lukášovská podobenství, Jihlava: Mlýn, 2007. s. 26-35. ISBN 80-86498-22-0

Základ kázání Římanům 5, 1-5

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, ² neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. ³ A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, ⁴z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. ⁵ A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Kázání

Na počátku pochybovačné otázky moderního čtenáře…

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jak moc je to ještě převratnou zprávou, ze které bychom měli být uneseni, jako třeba ještě apoštol Pavel. Nebo o patnáct set let později třeba Mistr Jan Hus, který s vědomím, že skrze Krista má pokoj s Bohem riskoval nepokoj s mnohými lidmi a nakonec i nepokojnou smrt.

„Ospravedlněni jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jak moc je to osvobozujícím slovem i pro nás, jako to bylo osvobozujícím slovem třeba pro doktora Martina Luthera, který z myšlenky ospravedlnění před Bohem pouhou vírou v Krista udělal ústřední myšlenku celé reformace. Byl to pro něj tak zásadní článek víry, že prohlásil tento článek za „articulus stantis et cadentis ecclesiae“, tedy za „článek, s nímž stojí nebo padá celá církev“.

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Zní to hezky a nadějně, ale zároveň také dosti abstraktně. Rozumí tomu dnes vůbec někdo…? Každý po svém, individuálně. Dnes ospravedlnění člověka před Bohem není ústřední problém, jak tomu bylo v době Pavlově, Husově či Lutherově. Dnes je problém spravedlnost ve světě, anebo vůbec zda Bůh je.

Exkurz: současnost…

Co tíží dnešního člověka je spravedlnost a pokoj (respektive nespravedlnost a nepokoj na zemi víc než na nebi). Jsou situace, kdy se cítíme provinile za slova, která jsme druhým řekli v hněvu. Cítíme se provinile za skutky, kterých jsme se dopustili vůči druhým ve vzteku nebo ze zbabělosti. Touha po ospravedlnění může být spojena také s pocitem vlastní nedostatečnosti, nebo že mému hlasu není dopřáno sluchu. Toužíme pak, aby nás druzí vzali vážně. Aby nám bylo dopřáno napravit, co jsme pokazili, anebo aby se nám od druhých dostalo spravedlnosti.

Exkurz: apoštol Pavel… jak to asi myslel…

Spravedlnost vede k pokoji. „Ospravedlněni jsouce tedy z víry máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista našeho Pána“. Apoštol to poznal. Bůh sám nastolil spravedlnost;…člověka ve svých očích ospravedlnil. Nastolil pokoj, mír, mezi sebou a člověkem. A tento nový restart vztahu nabízí darem člověku. Stačí vlastně jedno jediné: přijmout tento dar! A přijmout ho speciální cestou. Přijmout pozvání a přidat se na stranu Ježíše z Nazareta. Přijmout jeho pohled na svět, na člověka a na Boha. Následovat jeho příklad.

Pro Pavla a pro všechny, kteří se tehdy stávali „Kristovci“, to bylo evangelium tak radikální a revoluční, tak nové a neslýchané, tak silné, že se to rovnalo výbuchu supernovy, který rozmetal všechny dosavadní představy o Bohu. Nejenom ty pohanské, ale i ty židovské, mojžíšovské, zákonické, nedotknutelné, nezpochybnitelné.

Slova o pokoji dnes…housky na krámě?

Možná, že slova o pokoji s Bohem jsou pro nás už samozřejmá, a tak když je slyšíme, vypneme. Tak dlouho je posluchači pod kazatelnou konzumovali, až se ta slova stala samozřejmými rohlíky. Alespoň mně se to tak na první poslech stává, vypínám, když to slyším. Často stojím před otázkou, jak sám pro sebe si je konkretizovat. Často jsou mi frázemi, tedy tím: co se přece má z kazatelny říkat (a tak to říkáme), a co se přece má pod kazatelnou slyšet (a tak se pokoušíme více či méně to slyšet).

Toužíme po pokoji ve světě a dostává se nám slova o pokoji s Bohem. Jednoho se nám nedostává a silně to postrádáme, druhého se dostává takovým způsobem, že se to nejednomu z nás může jevit jako laciný výprodej zboží.

Ježíšova modlitba: jako v nebi, tak i na zemi…

Jenomže i tady přece platí Ježíšova slova jeho modlitby: jako v nebi, tak i na zemi. Chrámová opona byla o Velikonocích roztržena vpůli. Co bylo Boží, se stává lidským a to co je lidské se stává součástí Božího. Kristus to pak stvrdil svým nanebevstoupením. To je smysl jeho nanebevstoupení. Jako v nebi, tak i na zemi. Tyto dva světy byly spojeny, chrámová opona je vejpůl.

Jednosměrka, nebo dvojsměrka…?

A tak apoštol nemluví jen o jednosměrce směrem ze země pryč k Bohu do nebe, když říká, že skrze víru v Krista, jsme získali přístup k milosti být s Bohem; být Božími dětmi. Apoštol jezdí obousměrkou, když také zároveň dodává jedním dechem: A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha, který nám byl dán.

Každý to chápe po svém, my to chápeme zase jinak…

Každá generace to evangelium, které se zde Pavel snaží pro své současníky přetlumočit, může chápat po svém, podle momentálního stavu světa či stavu mysli.

1. a) Jsou lidé (křesťané, křesťanky), kteří svůj zrak upírají k věcem tohoto světa a momentálně se trápí pokojem, respektive nepokojem tohoto času. A ti pak mohou slyšet povzbuzení. Snažíte se o pokoj v tomto světě? To je dobře. Svou sílu, energii, čas věnujete tomuto zápasu či poslání, pokud to tak cítíte. Pokud jde o pokoj s Bohem, s tím se netrapte. Tady zápasit nemusíte. To už je pro vás vybojováno Ježíšem z Nazareta. Jen si dávejte pozor, na jaké straně ještě bojujete, ve jménu koho bojujete. Pak mějte stále na paměti jeho příklad, jeho vzor (samozřejmě Ježíše).
2. b) Jsou pak lidé (křesťané, křesťanky), kteří více svůj zrak obracejí k věcem nebeským, … třeba že právě uvěřili nebo třeba, že po dlouhých trápeních našli pro sebe pokoj u Boha, třeba že jim bylo odpuštěno. Jsou lidé, kteří našli Boha a prožívají svoje znovuzrození. I ti pak mohou slyšet povzbuzení. Jste na dobré adrese a jste vítání. Nemusíte se vykoupit obětováním svého života. Výkupné bylo za vás zaplaceno. Našli jste pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, o to více můžete v pokoji obrátit svůj zrak k nepokoji tohoto světa. Ve jménu toho, koho jste přijali, a který vás přijal za své.

Jako v nebi, tak i na zemi…

Jako v nebi, tak i na zemi… tak zní slova Ježíšovy modlitby. Člověk je s Bohem v nebi i na zemi. A Bůh je s člověkem na zemi i v nebi. To je srdce křesťanského vyznání. Poznali jsme, že Bůh je dynamičtější než jsme si sami mohli představit. Není osamělým hráčem kdesi na onom světě. Jedná, překračuje hranice. Je nad světem a časem,… zároveň svět a čas objímá,… a konečně ve světě i v čase je přítomný. Možná právě slova dynamika, společenství, dění:…možná, že tato slova vyjadřují obrazně to, co ukázal Ježíš…, že Bůh není nehybný a netečný „monolit“ někde ve věčném nekonečnu,… slepá „spravedlnost“, která nemá srdce a cit…, že není „zákon“, který by jednal chladnokrevně (hlava nehlava)…, ale že je !!!„společenstvím“!!!, které se sice nerozpadá ve tři, ale ve třech překračuje hranice představitelného, že může být přítomným každému z nás různě a přesto stále jako jeden Bůh. Společenství, které se nabízí jedinečně jednotlivci i společenství více lidí. Amen.