Biblické čtení: Efezkým 1, 17-25

Když jsem před pár lety pomáhala dělat úlohu pro nedělní školu, která se zabývala právě nanebevstoupením, našla jsem přehršel různých tvoření, kde papírový Pán Ježíš pomocí důmyslných provázků mizel v papírovém obláčku nebo pod plastovým kelímkem a podobně. Měla jsem v té chvíli děsnou potřebu toto všechno zakázat nebo vymazat z internetu. Je to totiž báječný způsob, jak dětem naprosto zastřít smysl tohoto biblického příběhu tím, jak ho brutálně zpředmětníme. Proto i dospělým doporučuju si Ježíšův odchod nepředstavovat moc v barvách. Stejně jako u vzkříšení je to výpověď naší víry, naší naděje a zkušenosti lásky. Jak to bude chtít někdo nakreslit nebo zfilmovat, bude to blbé a nevystihne to nikdy celou podstatu.

Nanebevstoupení totiž není popis toho, jak se Ježíš fyzicky vzdálil od svých učedníků, ale daleko spíš mnohoznačná šifra pro to, jakým způsobem Bůh v Ježíši působí – ve světě, v církvi, v nás. A to nelze vidět jinak, než v duchu moudrosti a zjevení, jinak než osvícenýma očima srdce, jak to píše autor listu Efezským. Totiž vírou, kterou v nás Bůh mocně působí.

Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici na nebesích. Ten zbitý a ukřižovaný, prokletý podle zákona, jednal podle Boží vůle. Na pravici Boží, na pravici vládce vždy sedí ten, kdo jeho vůli koná a ztělesňuje, kdo disponuje jeho mocí. Ježíš je v nejbližší Boží blízkosti, která se zdála nepřístupná, kde nic lidského nemělo co dělat. Ale vzdálená a nepřístupná nebesa protrhl Bůh sám, když o Ježíši řekl při křtu, že je to jeho syn. Opona, která oddělovala svatyni svatých od běžných lidí, se ve chvíli Ježíšovy smrti roztrhla. Opravdu, tyto vzdálenosti a oddělenosti Bůh překonává a ruší. Vstoupil-li Ježíš Kristus na nebesa, to znamená, že jsme zas o něco blíž sjednocení Boha s lidmi. Vlastně ho již zažíváme.

Kristus ve světě působí. A to tak, že pod jeho vládu jsou poddány všechny mocnosti – totiž nadosobní struktury, přírodní zákony, tradice, společenské struktury, ideové vlivy – tím vším může být jednotlivec ohrožen, utlačován. Takové vlivy člověka ovlivňují, včetně jeho vztahu k Bohu. Ale pokud jsou pod vládou Kristovou, pokud je Kristus „svrchovaný“ – tak pak to nejsou božstva, jimž bychom měli sloužit, ani nejsme jimi určeni bez možnosti reagovat. Pod vládou Kristovou to však nejsou ani mocnosti s ďábelským přívlastkem, nejsou svou podstatou zlé. Pod vládou Kristovou může být tradice kořenem i kořením, společenské struktury nás mohou nést, ideje povznášet, přírodní zákony můžeme využívat i nás mohou učit pokoře. Vláda Kristova je však vždy podstatná – mocnosti mají tendenci se emancipovat, kazit se a stávat se božstvem a nezměnitelným osudem.

Kristus ve světě působí také jako hlava své církve, s tou je spojen a ji ovládá. To je vztah organický, my církev a Kristus jsme jeden organismus. A ve své církvi je Kristus jistě a plně přítomen a skrze ni přivádí k plnosti a dokonalosti i celý svět. (Těžké, co?! J) To, že je Kristus v církvi přítomen, neznamená, že je církev dokonalá (nebo že by se mohla dokonce povyšovat), ale že v ní lidi vědí, a ve svátostech a liturgii se slaví, že Kristus je prostě klíčovou postavou pro orientaci v dějinách a vůbec v naději lidí. Církev jako tělo je na Kristu jako hlavě závislá a vyznává to. Církev je nepostradatelná, ale právě v tom, že je podřízena Kristu jako své hlavě a směřuje k plné jednotě s ním. Totiž, církev se nemá oddělit od světa, to se občas stávalo, když už se viděla v nebesích, ani není světu nadřazená. Je prostě důležitá v tom, že je v ní Kristus plněji přítomen. Odděluje-li se církev od světa, pak proto, aby svět poznal, co mu chybí. Aby otřásala zotročujícími mocnostmi. Podle epištoly Efezským se totiž církev nemusí vyznačovat bezbřehým aktivismem nebo agitací – někdy máme pocit, že neděláme dost, v diakonii, misii. Ale možná je čas zastavit se a pozvednout srdce vzhůru. Nemusíme agresivně dostat lidi do církve nebo pomáhat do sebezničení. Bude nám stačit, když se budeme soustředit na to, co nemá nikdo ve světě, totiž na způsob života církve, na její pravdivost, na schopnost vyznat vlastní selhání, schopnost slavit. Pěstovat to a zdokonalovat vztah k Bohu a do okolí vyzařovat. Jde o to ukazovat, že Bůh je tajemství světa – a že u něj svět najde slitování, v církvi skutečný domov, že se v našem slavení skutečně ukáže a zpřítomní kus věčnosti. Aby se na nás ukazovalo to starobylé a reformátory oblíbené bohoslužebné zvolání: Vzhůru srdce! Máme je u Pána. Aby to, že máme občanství v nebesích, zářilo do našeho okolí.

Evangelium Mt 13, 1-9 + 18-23

„Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.  ² Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.  ³ I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: “Vyšel rozsévač rozsívat.  ⁴ Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.  ⁵ Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.  ⁶ Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.  ⁷ Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.  ⁸ A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.  ⁹ Kdo má uši, slyš!

¹⁸ Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.  ¹⁹ Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.  ²⁰ U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;  ²¹ ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.  ²² U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.  ²³ U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.”

Kázání

Dnešní text je jeden z textů, u kterého se trochu zděsíte, když ho jako vykladač dostanete před sebe. Je totiž příliš známý. Horší by snad byl jen milosrdný Samařan. Takové texty jsou rutina. Rutina je dobrá věc, spousta z nás jen díky ní vůbec vstane, čistí si zuby, spousta z vás se díky pravidelnému opakování donutí cvičit, rutina nedělního chození do kostela nám pomůže překonat krizové nebo hluché momenty našeho života. Rutina ale není dobrá tehdy, když přestaneme nad věcmi přemýšlet. Když nečekáme nic nového. Jedeme ve starých kolejích. A to si přiznejme, rutina je sice nudná, ale pohodlná – nechat se oslovit, a ještě změnit svůj život, to je složité. A tak by možná bylo snazší lehce rozvést Ježíšův výklad (to je taky věc, Ježíš to už vyložil před námi!) a šli bychom domů.

Myslím ale, že přeci jen chodíte do kostela, abyste slyšeli něco nového, něco, co trochu podráždí vaši mysl, a není to jen z nějakého intelektuálního obžerství.

(Tak tedy pár poznámek k tomu, co pro mě zaznělo nad tímto rutinním textem nově.)

Stalo se jedné soboty. Evangelista Matouš vypráví (v kap.12) o jedné sobotě, která byla po okraj naplněna různými konflikty a nedorozuměními. Ježíš se v ten den setkal s mnoha lidmi, kteří potřebovali pomoct a s dalšími, kteří se snažili pochopit, a jinými, kteří se s ním přeli, nevěřili mu a pochopit se nesnažili. A pak na závěr setkání, nebo spíš nesetkání s vlastní rodinou, které Matouš sice konkrétně nerozvádí, ale stejně mezi řádky čteme, že ani oni nebyli nejbližšími Ježíšovými učedníky. Perný den.

A přesto – nebo proto, kam se Ježíš hne, jde za ním zástup. Velký zástup lidí. Takže ještě ten den odpoledne se Ježíš posadil u břehu jezera, snad aby si odpočinul, všechno promyslel. A už je tu zástup zas. Ježíš si obstará plující kazatelnu a začne znovu mluvit.

Ježíš nepřestává. Vychází mi z toho, že rozsévač, Ježíš, pracuje neúnavně. Po tom dnu by snad měl právo na odpočinek, po tom vlažném přijetí by měl právo se stáhnout, po veřejných útocích by měl právo na osobní ochranku, která by s ním v té lodi prostě odjela na druhý břeh. Ale on ne, nepřestává.

Ježíš také nekádruje. Mluví k zástupu, ke shromážděným v synagoze, k chápajícím i k nechápajícím. K přijímajícím i k těm druhým. Ono to ani nejde jinak. A i kdyby šlo, Ježíš prostě žádnou selekci provádět nechce. A všimněte si, ani nehodnotí. Když vykládá to podobenství o rozsévači, kterým jakoby komentuje všechny předchozí události a také možná shromážděný zástup a vlastně to všechno, co právě teď dělá, nenajdete tam žádné hodnocení nebo stížnosti. Je to prostě konstatování faktu. Když rozsévač rozsévá, ne všechna zrna padnou na úrodnou půdu. Nedá se tomu zabránit a ani není důvod, proč tomu bránit. Tohle úrodu neohrozí. Se zvěstováním je to stejné. Žádná vybíravá nebo výběrová misie, Ježíš mluví i s tím, kdo nevypadá vnímavěji než udusaná polní cesta.

Ježíš má naději. A ví o smyslu. Všimněte si, jak podobenství začíná: Vyšel rozsévající rozsévat a při jeho rozsévání… Evangelista položil velký důraz na aktivitu rozsévače. „O tom to je.“ Podobenství prvně neanalyzuje jednotlivé typy půdy, proč přijímají a proč ne. Mezi těmi, kdo nepřijmou, nebo přijmou a nepochopí, či nadšeně přijmou a zítra přijmou zas něco jiného – jsou tací, kteří potřebují slyšet, potřebují pomoci, jsou oslovitelní a pochopí a přijmou. A kvůli nim to má smysl. Plošné rozsévání se bohatě vyplatí a vynahradí všechny ztráty. Stokrát. Ale i kdyby to bylo jen šedesátkrát nebo třicetkrát, pořád se to ještě vyplatí. Ne, to není pesimistické podobenství o tom, co všechno může křehkou rostlinku evangelia ohrozit. Ježíš ho vypráví s nezdolným optimismem: vypráví o tom, co všechno nemůže ohrozit setbu a odvrátit úrodu. V tomto smyslu je malba v našem kostele špatná. Úrody je na ní zatraceně málo.

Zrno, které rozsévač marnotratně vhazuje do země má velkou sílu. Rozsévač věří v jeho potenciál klíčit, růst a vydávat plody. Slovo má moc měnit lidské životy. Jako by rozsévač věřil, že zrno přicházející do půdy má ještě moc ji změnit.
A tak nás napadá, a učedníky to napadá stejně, jak je možné, že je tolik lidí, kteří Boží poselství nechápou a odmítají ho. Proč tolika lidem zůstává to, co Ježíš říká, hádankou. A Ježíš pak celému zástupu převypráví podobenství ještě jednou, tentokrát s důrazem na to, jaké rozmanité problémy mají příjemci evangelia. Jedni se rozhodli vůbec si Ježíšova slova nepřipustit, jiní rychle přijímají a rychle se zas odvrátí, třeba když se všechno nevyvíjí podle jejich představ, možná tehdy, když evangelium je složitější než jen prvoplánová radost. Pro další je zase Boží království jedna z věcí, o kterých by člověk měl mít povědomí, ale spousta věcí je důležitějších. A pak je půda, která pochopila, k čemu je zrno.

A teď mi dovolte udělat ještě jeden krok dál. Přemýšlím o tom přirovnání, o tom podobenství jako o podobenství o člověku a jeho nitru. Člověk často zažívá toto podobenství sám v sobě. Někdy si připadá jako vyprahlá skála, na které nic nevzklíčí (faráři při psaní kázání si tak připadají opakovaně), kde se nic nemůže ujmout. Jindy přiletí ptáci, různé vzruchy, touhy a události, které všechno dobré zrno vyzobají, v člověku je i bodláčí, které odsouvá to podstatné. Ale také můžeme vědět, že jsou ve nás i úrodné oblasti a stává se, že to slovo Boží dopadá na ni a člověk pak vydá ze sebe ovoce a má hroznou radost.

A pak se ptá, jak se to mohlo stát. Máme v sobě půdu pro pěstování nevhodnou, tolik jalového a nepřátelského máme v sobě, ale přesto si slovo Boží umí najít cestu a začne v člověku růst, působit a tvořit. Je to tak překvapující! Tohle není naše dílo. Sami sobě si růst způsobit nedokážeme, vždycky působí někdo nebo něco zvenčí. Aby se člověk mohl stát rozsévačem musí být sám oset… V tom má pravdu Martin Luther, prostě ty dveře musí přijít otevřít někdy ten druhý, aby mohla dobrá setba v tobě najít dobrou půdu… Možná často stačí málo – kdy nám někdo druhý řekne: podívej, nekoukej se jen na to, co ti brání, koukal jsi pořád na tu skálu v sobě, na to trní a ušlapanou duši – možná jsi to přehlédl, ale ono to už v tobě klíčí, je to zaseto do dobré půdy, ty už ses přece té Boží dobré setbě otevřel. Jen pokračuj!

Můžeme se znovu otevřít té možnosti, že i v nás je dobrá půda, kde může slovo Boží růst a vydávat plody. To, že víme o svých vyprahlých místech, nás může vlastně uklidňovat. Když si přiznáme, že jsou věci, které nás zahlcují a další, které nám vyzobávají sílu, když si přiznáme svou zranitelnost a kolik je toho v nás tvrdého, nepřístupného a nechápajícího, podobenství to všechno přebíjí neutuchajícím a nezdolným optimismem – i tady, v našem nitru, najde rozsévačova setba úrodnou půdu. Je třeba být otevřený, ano se vším, co je v nás, čekat na rozsévače a nechat se osít.

Rozsévač chodí pravidelně, opakovaně, a co jednou byla tvrdá půda, může se stát místem, kde se urodí. A tam, kde se znovu neosívá, nezkypřuje, může bujet jindy plevel. Zapomeňme na jednorázovost. To podobenství nemluví o nějakém předurčení. Říká, že někdy padá semeno do trní a jindy do úrodné půdy.

Evangelium, které padá do našich životů má mnoho podob. Snad je slyšíme z kázání, modliteb a písní, ale někdy dobré zprávy a tajemství Božího království přicházejí do našeho života jako něco obyčejného, jako setkání, přátelské spojení, kus prožitého času, nezištná pomoc, co člověk dostane zpátky… A člověk pak dostane chuť přemýšlet, třeba i nad věcmi, kterého dřív otravovaly nebo unavovaly, kterým nemohl přijít na kloub, člověk začne znovu věřit. Nejenom, že Bůh je, ale že to dává smysl, a že svět má cíl… Slovo Boží, které často jde jedním uchem tam a druhým ven, najednou v nitru člověka zasáhne úrodnou půdu, a začneme věřit tomu, co jsme přijali a co dáváme dál, chceme podle toho žít.

Možná to po všech těch kázáních o tom, co všechno nám brání slyšet Boží slovo, co všechno jsme zanedbali a nezvládli, potřebujeme slyšet jinak – totiž že si nás Bůh stvořil jako partnery a je nám věrný přes všechno naše trní a bodláčí. Že se jeho slovo, prostě nevrátí s prázdnou a vykoná v nás to, co Bůh zamýšlí. Tomu se Ježíš celým životem vydal a nezdolně věří v dobrou půdu v nás, v sílu svého osiva a nějaké dočasné ztráty ho nezastaví. A k tomu nás zve – otevři se, přijmi a pak vydej dalším.

Aleluja.
Chvalte Boha pro jeho veliké činy,
chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! Aleluja!

 Matouš 28:16-20  ¹⁶ Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.  ¹⁷ Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.  ¹⁸ Ježíš přistoupil a řekl jim: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.  ¹⁹ Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého  ²⁰ a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.”

Občas, když se podívám do zrcadla, vidím unavený obličej. Člověk by v té chvíli potřeboval, aby právě teď s ním někdo byl. Po tom je myslím mezi lidmi poptávka. Aby člověku někdo říkal „jsem s tebou“, stojím za tebou, jsem tu pro tebe. Aby mě někdo obejmul a vlastně ani nic moc neříkal. Aby člověk nebyl sám. Je tu někdo pro mě? To je věčná otázka.

Možná bychom čekali, že právě tuhle potřebu vzkříšený Ježíš uspokojí. Je tu poptávka po osobním sdělení, každý jdeme do kostela s tím, abychom byli povzbuzeni, abychom uslyšeli slovo do našeho osobního života, abychom byli v našem konkrétním životě proměněni, nasměřováni. Od kázání čekám, že mi něco dá.

Ale Ježíš nás ve své řeči zklame, obrací se na celek. Osobní pocity jednotlivých učedníků jako by nebral v potaz. Čekali bychom, že teď, když se k němu teď učedníci šourají po osobních i kolektivních prohrách, bude si Ježíš učedníky brát jednotlivě, k osobním pohovorům, kde by rozklíčoval jejich osobní otázky a problémy, kde by jim jako správný kouč nastavil osobní program. Ke zpovědi, kde by jim odpustil v soukromí jejich hříchy. Jenomže v našem textu nic takového Ježíš neudělá, dokonce přehlíží i tak závažný fakt, že někteří pochybují. To jakoby nechce vidět. Jeho nabídka je pro všechny, pro společenství církve.

To je na té perikopě moc pěkné. Matouš líčí církev, dokonce kruh jedenácti při zjevení Vzkříšeného jako corpus mixtum, smíšené tělo, ve kterém někteří pochybují. Žádné iluze o církvi, ani o nejužším apoštolském kruhu. I pochybující do církve patří, a dokonce jsou vysláni zvěstovat. Ono i tenkrát, když se Ježíš zjevil naprosto zjevně, byla uvěření spíš otázkou rozhodnutí a víry, nebylo to snadnější než dnes. Tohle je církev, kterou má Ježíš k dispozici, kterou vysílá. Prostě ani Vzkříšený nemá nic použitelnějšího. To je ale materiál! A právě tyto pošle do světa.

Ježíš se pochybnostmi zabývat nebude, jeho nabídka je tu pro všechny – pro vás, kdo pochybujete, i pro vás, kdo se teď na to necítíte, i pro vás, kdo se nadšeně cpete do první řady. Víra není provždy spořádanou jistotou, má své vzestupy i pády, důvěra prochází strachem a některé otázky se stále vracejí. Před tímto mužem na hoře se za to nikdo nemusí stydět.

Ale ještě než vysloví Ježíš tu pobídku „jděte do celého světa“, ujistí všechny o tom, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Počkat, na vysoké hoře se přeci už jednou moc nabízela! Tenkrát se s Ježíšem z výšky, ze které je vidět celý svět a všechna jeho království, rozhlížel satan. Stačilo málo, na jednu chvilku se postavit proti Bohu, a pak už být jako Bůh. Tenkrát Ježíš pokušení odmítl: „Jdi mi z cesty, satane! Člověk bude uctívat jen Boha.“ A co to znamená, uctívat Boha, učil Ježíš své učedníky na jiné hoře, když mluvil o tom, jak jsou blažení ti, kdo pláčou, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, pokojní, pronásledovaní. A jak nemít starost o svůj život, protože život je víc, než pokrm, nápoj a oděv. Ježíš získal svou moc na zemi i na nebi právě proto, že se nesklonil před satanem, nýbrž v každé chvíli sloužil Bohu. Jeho cesta vedla skrze kříž a utrpení, skrze bezmoc. A v této moci bezmocných teď vysílá své učedníky. Moc, kterou Ježíš disponuje a ve které vysílá své učedníky, to není žádný triumf, žádné na první pohled patrné vítězné tažení. Cesta křesťana a následovníka může být zvenku viděno docela průšvih. Pro mnohé bude za hlupáka. Třeba pro devadesát devět ze sta. Ale pro toho jednoho zbývajícího se jako Ježíšův učedník a následovník stane požehnáním, majákem, přítelem. Moc, kterou Ježíš vládne, je moc dokonání – to, co teď začalo, a někdy vypadá kdovíjak, dopadne. Bude dokonáno. Má to smysl a bude to dotaženo do konce, do vítězného konce.

Vraťme se ale na začátek, mluvili jsme o tom, že Ježíš na tomto místě oslovuje svou církev jako celek, oslovuje sbor. A ta výzva, ta by se dala parafrázovat jako: a teď je řada na vás. Následujte. Vidíte všechna ta království světa? A lidi v nich, jak jsou uštvaní a vyčerpaní, jako ovce bez pastýře? Musíte za nimi! Co to udělá s církví, se sborem, když vezme tu Ježíšovu výzvu vážně? Taková církev si možná sáhne na dno, možná se rozmělní ve světě. Jednotlivý sbor možná zanikne, rozprchne se do světa, aby byl tam, kde je ho potřeba. Není to úžasná miroslavská zkušenost, že sbor vychoval mnoho dobrých křesťanů, kteří vyšli do světa a přinesli ovoce? Možná to domovský sbor položí (a my s Davidem půjdeme prodávat do IKEY), ale je to důvod k nářku? Neudělal tu sbor dobrou práci, ze které by se měl radovat, místo skuhrání?

Abychom naplňovali Ježíšovu výzvu, nemusíme ovšem fyzicky opouštět místo, kde jsme byli povoláni. Jde o to, abychom se účastnili té Ježíšovy věci. Aby nám to nebylo jedno. Abychom byli u toho. A mnohokrát nevíme, jak konkrétně to naplnit. Možná to nedokážeme vyslovit, najít argumenty a nějak to přesně popsat, jak bereme tu Ježíšovu výzvu vážně, ale nějak přirozeně je to v nás. Kolikrát, když se sejdeme, tedy myslím, že to platí spíš o mladší generaci, tak na sbor nejdřív nadáváme. Ale děláme to proto, že nám na tom vlastně záleží. Že jsme se sborem spojili svůj život. Nemyslím takové to ghetto, kdy si žijeme jen mezi svými a ostatní nás nezajímají. Spojili jsme svůj život s Ježíšem. Potom nám není jedno, jak sbor vypadá, chceme být hrdí na Ježíšovské poslání. Být jako sbor ve světě a svědčit svou přítomností o Bohu. O Bohu, jehož podstatou je společenství (to je jeden z významů Trojice, teologického obrazu, který dnes slavíme). O Bohu, který je láska a dává člověku ve křtu osvobození od všeho, co nás svazovalo. O Bohu, který člověka přijímá bez nějakých zvláštních výkonů. A co dál? Dál vlastně už nic moc. Lidi (jak ve sboru, tak ve světě) není třeba moc poučovat. Lidé už vědí, co Ježíš po nich / po nás chce. Lidi je třeba naučit jediné – aby se toho drželi, aby se nevzdávali, když přijdou jiné, ďábelské nabídky. Nenechat se prostě vyvést z konceptu. Možná také proto Ježíš nemluví k jednotlivcům, ale k církvi. Spoléháte-li jako společenství na Ježíše, pak je Ježíš přítomen i ve vašich vztazích, můžete se povzbuzovat, posilovat, potěšovat, objímat, být tu pro druhé, navzájem se nést.

Co může získat jednotlivý učedník, když vyslyší Ježíšovu výzvu? Pravděpodobně to vnější okolnosti jeho života moc nezmění. Ale účast na velkém díle Ježíše Krista má sílu zasáhnout učedníka vnitřně… Budeme žít svůj život, někdo s rodinou, jiný sám, v práci spokojení i nespokojení. To vlastně tak úplně s evangeliem nesouvisí, člověk nějak musí žít, nějak se musí živit. Ale vnitřní život, sebeúcta, vztah k sobě, spokojenost, smysluplnost života – to už se církve týká. A pak je velmi důležité, co církev dělá, co dělá pro Ježíše, za jaký konec vezme. Totiž, pokud jsme spojili s Ježíšem svůj život, tak i kdybychom byli kdovíjak šťastní, a církev byla v krizi, pak náš život spokojený a šťastný nebude. Pokud však bude církev opravdu církví, tak nás to bude obohacovat. Může nás to třeba stát úsilí nad rámec práce, které musíme vynakládat v zaměstnání, když se staráme o živobytí. Musíme vynaložit víc energie, než kdybychom se starali jen o sebe, protože co si budeme povídat, žít v opravdovém a silném společenství, to je někdy dost náročné. Ale to všechno nám bude dávat smysl. Naplní nás to pocitem, že jsme byli u něčeho velkého a že jsme toho byli součástí. Náš život to podzvedlo k tomu, co bychom si sami vydobýt nemohli, ale zároveň jsme to mohli spolu s ostatními tvořit.

A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Jestliže nám Ježíš říká: teď je řada na vás, říká nám také – nejste na to sami, celá církev na to není sama. Začátek i konec, to jsem já. Jestliže jsem něco začal, vy jste se k tomu přidali, pak já vaši práci dokončím. Selhání? Pochybnosti? Strach? Nebojte se a vyjděte. Jsem s vámi.