Biblický text 2 K 9, 6-15

^„6 Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.  ⁷ Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.

 ⁸ Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo,  ⁹ jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘  ¹⁰ Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘. 

¹¹ Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.  ¹² Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu: 

¹³ Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi.  ¹⁴ Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal.  ¹⁵ Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!“

Kázání

Nejdříve člověka napadne, že si tu Pavel vyřizuje účty s Korintskými… že naráží na jakousi lakotu mezi bratřími v Korintu… že je nešťastný z neochoty dávat. Připomíná to takové ty lamentace: „Dávejme více salár!“ „Potřebujeme přece zvýšit obětavost, vždyť to všichni vidí… s nikým to nehne, a pořád je to při starém!“ A tak dále. Asi jsme to všichni podobně slyšeli nebo dokonce říkali…

Svým způsobem ano… z kontextu je patrné, že Pavel Korintské trochu popichuje. Dává za příklad makedonské sbory, které vybraly mezi sebou zjevně velkou částku na pomoc jeruzalémským křesťanům. A zdá se, že Korintští zaváhali, ani ne tak, že by byli lakomí, že by byli na peníze, ale spíše necítili jako hlavní prioritu mezisborovou solidaritu (tak, jak to chápe Pavel). A zjevně nechápali, proč by měli dávat peníze zrovna na jeruzalémské křesťany, kteří se stejně na ně, na Korintské, dívali skrz prsty jako na bývalé pohany. Takhle to mohli Korintští cítit. No a tak tu sbírku sesbírali spíše z povinnosti na rozdíl od těch Makedonských. A Pavel to zpochybňuje. Dobře! Ale to není, zdá se mi, ta hlavní zpráva.

Pavel tu rozvíjí daleko hlubší teologii, která může být inspirativní pro dnešní přemýšlení o věcech lidských a věcech Božích.

Pavel mluví jedním dechem o lidské a Boží aktivitě. První dva verše našeho textu mluví o lidské aktivitě a další tři verše mluví o Bohu a tom, co dělá Bůh. A tu už je daleko hlubší myšlenka, než jenom, že by Pavel chtěl pokárat Korintské za jejich váhavost …

Lidský akt a Boží akt. Pavel to vidí vždycky propojené. Vždyť „radostného dárce miluje Bůh“. Zní slavná Pavlova definice křesťana-dárce, který dává bez mrknutí oka na všechny sbírky a rekonstrukce far. Ale! Ale aby to nebylo chápáno zase tak, že člověk nejdříve dá, vydá se, podstoupí nějakou obětavost a pak…A pak si ho Bůh zamiluje! A ještě navíc! Mělo by to být radostné dávání! Takže každý, kdo by dal na něco v církvi a přitom se trochu kroutil, tak toho jako že Bůh nemiluje. Takto vyloženo… takto by to byla lidová teologie, ve smyslu: Pán Bůh čeká, jestli pak všichni dají něco do sbírky a hledí na to, jak se u toho budou tvářit … Opět, myslím si, že Pavel o Bohu takto nikdy nesmýšlí.

Pavel mluví v souvislosti s lidskou aktivitou vždy také o Boží aktivitě. Cituji opět Pavla: „Bůh má moc vás zahrnout všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo…“ Tak mluví Pavel o Bohu.

Trochu odbočím k fenoménu díkůčinění. Je jasné, že každý, kdo aspoň trochu bere Boha vážně, cítí potřebu poděkovat Bohu i za dary k živobytí potřebné. Za chléb a za všechno, co chléb jako symbol, jako souhrnný pojem, v sobě zahrnuje. Ne nadarmo je v modlitbě Páně zahrnuta také prosba: „chléb náš vezdejší, dej nám dnes…“. Není třeba zpochybňovat každodenní poděkování za pokrm. To je naprosto v pořádku! Jde o každodenní díkčinění, které ono jednoroční završuje. Přesto se může stát, že i díkčinění může nakonec Boha vnímat jako protějška, jako někoho, kdo kdesi v nepřístupných rovinách sídlí, někde nad tímto světem, který každý rok dá nepochopitelně někde nadbytek a někde zase nepochopitelně málo. Tam pošle hurikán, tam zas superúrodný rok. Takto vnímaný Bůh se pak blíží spíše pohanským představám o božstvu, kterému je třeba děkovat, aby nepřestalo dávat a dávalo stále víc. Ať už je to tak či onak, pořád je tu ta distance mezi tu na zemi a tam v nebesích, kde přibývá Bůh, a on něco na zemi způsobuje a člověk projevuje vděčnost.

A ta distance, to je naše myšlení, tak myslíme my. My potřebujeme distanci, rádi si ji pěstujeme…! Rádi si i Boha držíme daleko od sebe. Vyhovuje nám to tak…

Ne, nechceme zpochybňovat základní vděčnost, kterou projevujeme třeba i v písni nebo v modlitbě před jídlem. To je v pořádku. Ale i modlitba před jídlem vychází z jiných motivů, než že jsme vděčni nebeskému rozdíleči chleba vezdejšího. I modlitba před jídlem vychází z  motivu, že Bůh vstoupil do osobního životního prostoru a času, aby s námi sdílel náš čas, prostor a život… aby s námi vedl dialog, aby s námi vstoupil do společenství, a to jako Stvořitel a dárce života, kterému chceme v modlitbě děkovat za chléb náš vezdejší a za všechno.

Ale vraťme se k Pavlovi. Ta základní Pavlova myšlenka, ten argument je: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti…“ Jestliže Bůh dává dar své milosti, tak to není přece tak, jakoby Bůh byl jakýsi ministr, který by z nebeského rozpočtu rozdával tam dotaci, tam podporu, tam příspěvek. Jestliže Bůh dává dar své milosti, tak dává sám sebe! Zdali pak můžeme Boha a jeho milost od sebe oddělit? Jestliže Bůh dává, tak nedává napůl, nedává jen něco, co by nebylo z něho. Co by bylo něco vedle něj. Tak dává člověk, má-li něco k dispozici, z toho rozdává. Ale přesto! Přece i člověk dává něco ze sebe. A jestliže dává sám ze sebe, jako třeba v případě Korintských sbírku na jeruzalémské křesťany, tak dává sebe, když dává ze sebe. A nemůže přece dát jen kus sebe, nemůže sebe rozdělit ve dví. Když dává ze sebe, dává cele samého. A tak to přece je i s Bohem o to více.

Jestliže Bůh dává, tak dává plně! Ne na půl! Ne z toho, co by mu zbylo. Co nepotřebuje pro sebe. Dává sebe, když dává dar své milosti. Kdybychom to vzali jenom přes hmotné a materiální věci, jako chléb náš vezdejší, tak je to přece dar Boha samého, sebe samého člověku. Skrze chléb dává Bůh sám sebe. Jestliže Bůh dává darem svou milost, třebas i ten chléb, tak dává přece sám sebe!

K takové myšlence o Bohu Pavel nepřišel na základě teologické spekulace, když přemýšlel v pracovně, co napsat Korintským. Ale poznal to na Kristu!

Pochopil, že Bůh Otec spolu s Kristem, poutáni poutem lásky Ducha svatého, vstupuje do světa, že přemostil tu distanci mezi nebem a zemí, mezi tady a tam. Pavel pochopil, že ti tři, jako jeden Bůh tu něco neslýchaného a nečekaného tvoří a že člověk toho může být účasten… že je pozván!

Není to tak, že by nebesa zůstala prázdná, aby naplnila zemi, ani tak, že by země přestala být zemí a stala se nebesy. Není to ani tak, že by člověk přestal být člověkem smrtelným, konečným a hříšným a stal se božskou bytostí, ani tak že by Bůh přestal být Bohem a stal se jen hříčkou v rukou lidí.

Když se Bůh dává svou milostí, když člověka zahrnuje svými dary své milosti, tak to není nic menšího než, že Bůh se dává poznat a otevírá se člověku! Otevírá člověku přístup, nabízí možnost vstoupit do vnitřního života Božího. Člověk se může stát jeho součástí, členem toho trojičního společenství, které spojuje nebe a zemi, minulost a přítomnost a otevírá budoucnost.

Kde mohou být hříchy a viny rozvány, aby již nemohly bránit společenství. Kde může propuknout vděčnost a díkůvzdání, které mohou být řečeny v modlitbě konkrétnímu Bohu, který se dává člověku. Kdy člověk smí konat to nové a neslýchané, totiž nejen vzdávat díky, ale také podílet se na tom Božím dávání se…

Tím, že i on se dává, tak jako Bůh dává sám sebe. Když se on (Bůh) vydává, tak i člověk může sám sebe dávat, když dává něco ze sebe. A tak se stává součástí, členem Božího společenství, Božího dění. Stává se součástí společenství Boží trojice, když vyslyší to pozvání, když vstoupí na tu otevřenou hru, kterou Bůh otevřeně hraje…

TO je láska, o které mluví Pavel, láska Agapé… láska, která se inspiruje u Boha, ke které Bůh inspiruje tím, že vstupuje do světa, když dává sám sebe. To je láska Agapé, ta Božská láska, která se vydává, otevírá, a umožňuje otevřené společenství. Společenství, které překonává distanci, bourá hranice, tvoří nové a neslýchané věci, odemyká nové horizonty… Společenství, v kterém se nevede monolog, ale dialog. I díkčinění je modlitba. I díkčinění jako modlitba není monologem, ale dialogem. Ani církevní společenství není monologem, ale dialogem. Tohoto Božího společenství může být člověk součástí a může se na něm podílet; i formou díkčinění i formou dávání. Na rozdíl od lásky Erós, která jen bere, aby si u sebe sebrané podržela, aby tak mohla brát dál a dál.

Proto Pavel říká: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti…“ Ne proto, že by čekal, až něco, člověče, uděláš, ale proto, že má moc sám sebe dát jako jeden velký dar milosti. A proto radostného dárce miluje Bůh, protože má radost z každého, kdo vstoupí do společenství, které člověku nabízí, které člověku otevřel, když otevřel sám sebe. A má radost, kdy i člověk se otevře takové možnosti. Protože člověk, to křehké a smrtelné stvoření, pak už teď a tady, v tomto světě a v tomto čase, může konat věci nové a neslýchané.

To je také smyslem „dávání“ a „díkčinění“. Dávání nekonáme proto, abychom uchlácholili své křesťanské svědomí,… abychom dostáli své sborové povinnosti,… abychom se projevili jako poslušní členové sboru a dali ten největší salár,… abychom urputně táhli tu káru církve, kterou jsme převzali po předcích… Neděláme to proto, že by nad námi visel pomyslný vztyčený prst našich sborových předchůdců, který by nám říkal: „podívejte se, co my jsme svého času pro sbor učinili, jak nám to šlo, tak hleďte, abyste se také tak činili…!!!“

Dávání děláme proto, že nám byla dána milost vstoupit do života Boha našeho a Pána Ježíše Krista v Duchu svatém… tak jako byla dána i našim předkům. A to je milost, která skrze nás tvoří nové věci a která vede k díkčinění.

Radostný dárce, který dává, a kterého miluje Bůh, není ten, který to dělá proto, aby měl pokoj a měl splněno a měl čárku v církevním účetnictví i v Boží knize života, ale proto, že přijal za svůj dar podílet se už tady na podivuhodném Božím dění, na dění Boha, který nově a nečekaně vstupuje do světa, který se neslýchaně otevřel člověku.

A díkčinění konáme jako hříšníci. Ne abychom se ospravedlnili. Ne, abychom mu splatili dluh, jak se zpívá v jedné písni. Ne, abychom začali jednou brát vážně svou víru (jak se zpívá v téže písni), ale protože přece věříme!!!, protože přece náš dluh byl smazán!!!, není započítán. (Co by chtěl člověk nekonečnému Bohu v jeho nekonečné milosti a spravedlnosti, Bohu přesahujícímu každé pomyšlení přece splácet?!? Jak troufalé?!?) Protože Bůh nás bere takové, jací jsme… Jako slabé, chybující, jako ty, kteří se provinili, jako ty, kteří i něco pokazili.

Čeká, že právě takoví jací jsme, k němu přijdeme. Jsem zváni, abychom i v díkčinění pozdvihli svůj zrak od sebe samotných,… od naší nedokonalosti, od chyb, od viny, od ukřivděnosti, od toho našeho zacyklení se do našich lidských sporů, vnitřních rozporů, obav, nejistot, podezřívavosti, od všech hranic, překážek, zábran, které jsme stanovili, postavili a nakladli… jsme zváni k tomu, abychom od toho odhlédli a vzhlédli vzhůru, nechali se zmocnit silou Ducha svatého a mohli se podívat na lidské snažení pohledem Boha, který sestoupil do našich nížin… a který tvoří nové věci! Který má moc nás z toho zacykleného kruhu vyvést na cestu vedoucí k horizontům, které sami ze sebe vidět nemůžeme.

Pozdvihněme své srdce k Pánu jako hříšníci, kteří jsou pozváni vidět a zakusit a žít a spolutvořit věci nové, nové počátky. Zakusit milost, která dává život. Budeme slavit slavnost Kristovy hostiny. Jsme pozváni zakusit věci nové. Vzdávat Bohu díky, jako jeho děti.

Píseň po kázání: 606 Ať zazní chvála

Evangelium Mt 18, 18-20

¹⁸ Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.  ¹⁹ Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.  ²⁰ Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

1. Úvod

Vybrali jsme si pro náš den jedno z nejcitovanějších míst Nového zákona: „Kde jsou dva neb tři, tam já jsem uprostřed nich.“ Často se toto Ježíšovo slovo říká jako omluva. „Je nás málo, ale to nevadí, vždyť stačí dva neb tři a Ježíš je uprostřed.“ Ale my nechceme pro náš sbor používat tento výrok jako omluvu. Chceme se dopátrat onoho původního smyslu, aby nám tu to Ježíšovo slovo zaznělo v plné síle.

2. Evangelista Matouš

Tento Ježíšův výrok zazní jenom u Matouše. Nikde jinde ho v Novém zákoně nenajdeme. Jenom u Matouše v 18 kapitole, kde se řeší vnitrosborové, můžeme říci také, vnitrocírkevní záležitosti. Zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, vyříkejte si to mezi čtyřma očima, a když dojde ke smíření, získal jsi svého bratra. Když to nepomůže, tak nastoupí komise dvou nebo tří svědků, ti pak ve sporu rozhodnou. A v tomto kontextu (souvislosti) zazní Ježíšovo slovo: „Tam kde dva neb tři se sejdou ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich.“ Je to vlastně slovo pro jakýsi církevní soud, církevní soudní instituci. Známe to i z našeho církevního zřízení. I my máme zřízeny pastorační komise, které mají právě tyto spory řešit. Řešit ne lidským způsobem pohledu a soudu, ale vždycky ve jménu Kristově. Nejde o odsuzování a souzení, kde zvítězí jenom jedna strana.

To, o co tady jde, je snaha o smíření. Dojít ke smíření! To je cíl! Dojít k jednotě, k dohodě! Proto se shromažďujete ve jménu Kristově, abyste nehleděli na své vlastní spory, nestranili vlastním zájmům, ale na vyšší úrovni, na Kristově, našli společnou řeč!

Hleďte na to, co bude ku prospěchu všem! Usilujte o to, co vede k růstu a budování společenství církve tak, aby i ti slabší měli stejná práva a stejné slovo jako ti silnější (Maličcí! To je další matoušovské téma. Maličcí proti silným). Slabší i silnější ve víře. To je původní smysl toho výroku: tam, kde se dva neb tři shromáždí ve jménu mém, aby soudili složitou věc podle Kristova pohledu, tam já jsem uprostřed nich, aby k tomu pohledu nakonec dospěli.

To je ten původní smysl. Překvapení? Nejde o útěchu a omluvu, je vás sice málo, ale tam, kde se dva neb tři shromáždí (jakési minimum společenství), tam já jsem uprostřed vás. Takhle to Matouš nechápal, přestože jich bylo málo. To je tehdy ani nenapadlo, zabývat se málem, jakože jich málo bylo a tvořili tehdy jako křesťanský sbor děsnou menšinu, ještě menší než dnes a prakticky s žádnými právy.

Je to překvapení? Chtěli jsme to slyšet jinak? Ale postavili jsme za velké peníze nové prostory, kde se jistě budou shromažďovat lidé ve jménu Kristově, kde se bude uskutečňovat život našeho sboru, naší církve – ve jménu Kristově! Kde se bude scházet i staršovstvo. Ve jménu Kristově! V určitém počtu. Abychom přemýšleli, posuzovali, soudili věc sboru, církve, abychom hledali pravdu – pravdu Kristovu… to, co slouží růstu společenství… to, co je nad zájmy jednotlivců. Chceme to? … Dali jsme do toho nemalé peníze! Nad sebe jsme pověsili Kristův výrok: ve jménu mém…! Chceme takto soudit, posuzovat, hledat a přemýšlet?

Jistěže chceme! A pak musíme být všichni připraveni se podřídit vůli našeho Pána a Spasitele, živého Krista. Pod jehož pravdu se chceme postavit, jehož vůlí se chceme nechat vést. Hlas nejmenšího z nás musí být respektován. Každý se pak musí vzdát svého pohledu ve prospěch celku, ve jménu Kristově. Nikdo z nás nemůže být vítěz. Vítěz je jen jeden, Kristus. „Christus victor quia victima.“ (česky přeloženo: „Kristus, protože se obětoval, je vítězem.“) To je pravda, pod kterou chceme stát, až budeme soudit věc církve. Ale neznamená to: já se obětuji pro sbor, do roztrhání těla, když to nikdo jiný neudělá, já tu oběť podstoupím… smyslem je obětovat své vlastnické touhy vůči sboru a lidem ve sboru…

Ale opusťme na chvíli Matoušovo evangelium a podívejme se na jiná místa Nového zákona.

3. Evangelista Lukáš a jeho skutky apoštolské

Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista… Kde je počátek církve, ptá se Lukáš. A nemyslí tím časový počátek. Ale počátek původu. Odpověď nabízí Lukáš v příběhu, kde apoštol Petr v Jeruzalémě po letnicích, po seslání Ducha svatého, káže veřejně Krista a lidé se ptají: co máme dělat. A on odpovídá, obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista. Počátek a původ církve leží mimo ni. Církev není vděčná sama sobě. A jako není počátkem, tak není ani cílem. Na počátku stojí Kristus a Kristus je cílem. Církev, to je otevřené, neohraničené společenství putující časem a prostorem světa. Kartotéky, archivy, to všechno má každý sbor. Jsou zde zapsaná jména pokřtěných, oddaných, konfirmovaných i pohřbených. Máme své hřbitovy, a na nich leží kosti těch, kdo tvoří církev před námi … mnohé ženy nosí pod srdcem ty, kteří budou jednou pokřtěni a mnozí, kteří tu byli přineseni, jsou dnes jinde a pokoušejí se razit cestu životem jinak a jinde. To je církev Kristova! Nemá svůj počátek v sobě, ani svůj cíl nemá v sobě. Všechno je otevřené vstříc Kristu.

4. Obrácení ke Kristu

Apoštol Petr říká: obraťte se…! Můžeme v tom slyšet: Obraťte se ke Kristu! Ne k církvi. Ale ke Kristu. Ve jménu Krista tvoří církev ti, kteří chtějí patřit ne církvi na prvním místě, ale Kristu. A tak tvoří církev, tím, že patří Kristu. A jak že pak musí vypadat církev, která se shromažďuje? Jedná podle Krista a jeho zákona. Ne podle církve a jejího zákona. Tam, kde se shromažďují ti, kteří chtějí patřit Kristu, tam je církev, a tam on je uprostřed.

Postavili jsme jako církev prostory za nemalé peníze. A pak by se tu mělo uskutečňovat otevřené společenství, jakýsi průchoďák, kde se tvoří církev, vždycky nově a znovu, podle Krista, činností těch, kdo Krista teď a tady následují, hledají, meditují, berou vážně, kdo se s ním modlí a kdo spolu s ním volají k Otci. Kdo jsou jako on otevření pro tento svět. Obraťte se ke Kristu a postavte se pod jeho jméno, ve jménu jeho tvořte církev.

5. Uzdravení

Ve jménu Ježíše Krista nazaretského vstaň a choď…. Pro Lukáše evangelistu bytostná součást života církve. Uzdravení ve jménu Ježíše Krista. Tehdy to také znamenalo uzdravení z izolace, která nemoc s sebou nesla. Jsi nemocný nebo postižený? Pak nepatříš Bohu!

Kristus tyto lidi miloval, vydal se jim a církev to pak činila v jeho jménu dále. Ti, kteří stáli na pranýři pro svou nemoc nebo slabost, našli přijetí, otevřenou náruč, našli uzdravení. A když ne všichni fyzické, pak jistě duchovní a společenské jistě. Na tehdejší dobu to byla věc revoluční, co církev tehdy dělala. To si už neumíme představit, dnes se sociálním státem, politickou korektností, zdravotnictvím pro všechny…To, co je dnes samozřejmostí, dělala tehdy jen církev.

Přinášet uzdravení! Nebudeme léčit rakoviny a jiné nemoci a postižení, to přenechejme lékařům. Nejsme blouznivci. Ale uzdravení. To je úkol církve! Přestavbou nových prostor na faře jsme si sáhli skutečně na dno. A je to pro nás velká šance. Možnost dalšího začátku, jít na dřeň, vyskočit k růstu. Nejenom k finančnímu. Pokud se nyní zaměříme jen na to, jak splatíme rekonstrukci, pak jsme jako církev skončili, třebas se splaceným dluhem. Sáhli jsme si na dno, abychom mohli růst do společenství, které může být prostorem pro uzdravení. Kohokoli. Uzdravení černého svědomí nebo poničených vztahů, uzdravení od strachů a nejistoty.

Společenství postavené pod jméno Ježíše Krista může nabízet otevřený prostor k setkávání všeho druhu. Otevřená církev, otevřená fara to je naše budoucnost.

6. Věřící a nevěřící

Ještě než uzavřeme naše kázání, podíváme se na jiný typ setkávání, nebo chcete-li spolužití. Je to v Novém zákoně spíše ojedinělé téma, ale i tam už probleskuje. Je to téma, které se v našem případě stává dominantním a bude hrát v životě církve roli čím dál tím větší. Je to setkávání věřícího a nevěřícího. Apoštol Pavel v prvním listě Korintským v sedmé kapitole nabádá věřící, aby se nerozcházeli se svými nevěřícími partnery. Podle Pavla má i takové společenství smysl, a děti, které z těchto manželství pocházejí, jsou svaté. Stejně jako děti, které pocházejí z církevních rodin. A tak i z takového setkávání, věřící a nevěřícího, mohou vzcházet svaté věci, dobré a užitečné události.

Shromážděni ve jménu Ježíše Krista, věřící a nevěřící, pod jednou střechou, na otevřené faře. I to může být požehnáním pro evangelium. Církev přece nepotřebuje dělat z každého člověka rovnou člena sboru a na druhou stranu nepotřebuje hned zatracovat svět, jenom proto, že nepřijímá křest a nevyznává Krista. Církev má svou jistotu v živém Pánu, ne ve své uzavřenosti, ani v náborové kampani. Církev věří hodnotám, které od Krista přijímá a kterými se řídí a žije: Svoboda, láska, otevřenost, naděje. To jsou přece věci, které mohou přinášet světlo, pokoj a radost komukoli a kdekoli. To je služba, která má smysl. I tady bude platit, že tam kde se dva neb tři shromáždí ve jménu Kristově, tam bude Kristus uprostřed. Pokud půjde o svobodu, vzájemnou úctu, přátelství a naslouchání.

7. Zpět k Matoušovi – závěr

Pro Matouše je Kristova přítomnost uprostřed církve klíčové téma. Je to jeho vyznání, na kterém staví, které předkládá svým posluchačům. Své evangelium uzavírá známou scénou po vzkříšení. Při epifanii vzkříšeného Krista dostává církev od Krista ujištění: jděte do celého světa, kažte evangelium, křtěte, zachovejte mé učení a vyučujte ostatní o mé cestě, dávejte ji ve známost všemi možnými způsoby. A hle, praví Kristus, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků. S tímto ujištěním se přece dá dělat spoustu věcí. Amen.

Evangelium L 12, 13-21

¹³ Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“  ¹⁴ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“  ¹⁵ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“  ¹⁶ Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo.  ¹⁷ Uvažoval o tom, a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘  ¹⁸ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby ¹⁹ a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘  ²⁰ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘  ²¹Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“  ²² Svým učedníkům řekl: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.  ²³ Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv.  ²⁴ Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci!

Kázání

Na první poslech se nám vybaví otázka: Je to kritika bohatství nebo není?

Jsme obyčejní lidé. Žijeme relativně zaopatřeni, nikoli v blahobytu, chováme se hospodárně. Můžeme si dovolit i radosti v životě a není to ještě zhýralost. Necítíme se být prominenty. Svou pozici jsme si vybudovali poctivě svou pílí. A není třeba to zpochybňovat. A tak se vkrádá otázka: Je to podobenství určeno nám? Neměli bychom přeskočit a číst evangelium o kus dál a toto podobenství přenechat jiným, kteří by to měli slyšet?

O kom je tedy to podobenství?

Podobenství je vyprovokováno příběhem. Za Ježíšem přijde mladík, který se trápí majetkovou křivdou v rodině. Bratr ho připravuje o dědictví. Mladík není chamtivec, jen žádá spravedlnost od Ježíše a překvapivě dostává odpověď: „Člověče, kdo mne ustanovil soudcem nad vámi.“ To je tak trochu v rozporu s tím, co recitujeme v Crédu, že Ježíš „přijde soudit živé i mrtvé“. Ježíš odmítá udělat něco, co nám připadne rozumné podle běžného mínění. A vypravuje podobenství, které je stejně tak nerozumné jako jeho odpověď tomu mladíkovi. Nerozumné v tom smyslu, že je to postaveno na hlavu a proti jakémukoli očekávání.

Mladík, žádá spravedlnost v majetkovém sporu a Ježíš překvapivě mluví o chamtivosti. „Hleďte a střezte se veškeré chamtivosti. Život člověka nespočívá v nadbytku toho, co má.“ Chamtivost není lakota. Chamtivost je hlad po tom mít všechno. Chamtivý je onen bratr, který odepírá svému bratru spravedlivý díl dědictví. A tak Ježíš nepřímo dává za pravdu mladíkovi, kterého před chvíli odmítnul.

A přece mu dává odpověď podobenstvím, které vypráví. Ne aby mladíka pokáral a zesměšnil, ale aby ukázal jiný úhel pohledu na svět. Mladík žije nespravedlností, která má v tomto světě tisíce podob. Ježíš dává odpověď člověku, který učinil zkušenost, že v tomto světě není a nebývá nic stoprocentně jistého; ani příbuzní, ani majetek nemůže být jistotou. Člověk může přijít ze dne na den o všechno. Mladík je nešťastník ne svou vinou, ale život se mu smrskl na křivdu, která ho trápí jako bolavý zub. Svět mu zčernal, nevidí už nic jiného a to není dobře, takové jednostranné vidění života a světa.

Bratři a sestry. To podobenství je provokativní v tom, že Ježíš mluví o člověku, který se chová vlastně racionálně, hospodárně, zodpovědně, starostlivě. Bohatý hospodář je obyčejný člověk, kterému se urodilo, kterému se jeho dílo daří. Ale tady Ježíš nezdvihne káravý prst a neříká: „hleďte, abyste nezpychli.“ Prostě, když se daří, člověk má jednat. Ale otázka je, jak jednat.

Co by nás mohlo trknout, je to, že ten člověk mluví sám k sobě: „Co udělám? Toto udělám: strhnu ty stodoly, které mám, a postavím větší a shromáždím tam všechno obilí a všechen svůj majetek“ Ale ani toto ještě není špatné. Hospodář mluví, rozvažuje, váží, co udělat. To není bláznivá samomluva, ale racionální úvaha. Nic co bychom jako křesťané neměli dělat. Tak, kde je ta chyba? Pořád nám to nevychází. Racionálně uvažující člověk, který myslí na zadní vrátka, člověk praktický, člověk hospodárný. Ani chamtivý, ani lakomý.

Ale vnitřní dialog pokračuje dál a tady to už začíná být nápadné. Ten člověk začíná být nápadně sebestředný. Sice nejedná v duchu hesla, po nás ať přijde potopa. On se pečlivě stará na mnoho let dopředu. Myslí na budoucnost. Neříká: jezme, pijme, zítra zemřeme. Nic takového. To, že zítra zemře, nevysloví on, ale sděluje mu to Bůh, který se přímo vnutí na scénu.

Ale není to ani překvapivě Bůh, který by kriticky hodnotil či dokonce soudil bohatého hospodáře. Jsou to neznámí „oni“, neurčití „kdosi“, kteří si vyžadují život. Není to Bůh, kdo trestá či žádá život. Jsou to „oni“, kteří připomínají něco jako tajnou policii, která přece také s oblibou přichází v noci, aby si dotyčného chudáka odvedla. Jsou to „oni“, kteří připomínají nájemné vrahy, vymahače výpalného, kteří udeří na podnikatele ve chvíli, kdy to nečeká. Ale ať už jsou to ti nebo oni, šokující je ta neočekávanost. Nečekaně přichází zvrat v plánech člověka. Zdánlivá jistota je najednou v troskách. Řád, který se zdál být stabilním základem světa, je rozmetán na prach. A život se v lepším případě staví vzhůru nohama, v tom horším případě je nečekaně přetržen. Nečekaně!

Plánujeme budoucnost, ale ona také nemusí přijít nebo přijde v podobě, kterou si nepřejeme vidět ani v těch nejhorších snech. Tím vlastně podobenství končí. Nekončí odsouzením bohatého podnikatele, ani odsouzením racionálního, starostlivého uvažování. Nekončí žádným morálním apelem. Končí absurdně. Tak jako je každé náhlé ukončení života nebo přetržení plánů absurdní. Z hlediska tohoto absurdního konce podnikatele z podobenství se jeví i jeho život absurdním. K čemu bylo jeho plánování, k čemu jeho racionální uvažování, starostlivá péče?

Tak tedy otázka: Co si z tohoto podobenství odneseme, pokud přece jen uznáme, že je tak trochu i o nás? Nechceme být moralističtí. Jakože máme být skromní a nemyslet moc vysoko, neboť kdo vysoko míří, o to hlouběji padá. To bychom byli pokrytci. Ježíši nejde o to, abychom potlačovali tvořivé úsilí a dobrou podnikavost. A vůbec nechce pranýřovat podnikatelské či jiné životní úspěchy. Nechceme dělat z průměrnosti či z neumětelství nebo snad i z lenivosti křesťankou ctnost a odvolávat se při tom na Ježíše.

Pokud bychom se měli zamyslet nad tímto podobenstvím, napadá nás tato myšlenka: ten sedlák měl žít tak, aby jeho život měl smysl i tváří v tvář smrti. A neměl myslet jenom na budoucnost, kterou, jak se zdá, nemá ani on ani nikdo jiný ve své ruce. Měl myslet s budoucností i na přítomnost, měl jí žít! Žít dar života i teď, nejen všechno šetřivě spořit, až jednou, až budu v důchodu, až děcka budou z baráku, až našetřím, až spravím střechu, až … Neboť nikdo z nás neví, kdy mohou přijít ti „oni“ nebo ty „ony“ události, které náhle a absurdně zpřetrhají naše plány. Chyba totiž není v tom, že ten sedlák projektoval nějaké sýpky, ale chybou bylo to, že neudělal něco, co měl udělat teď a hned, že měl smysluplně žít už teď; ne až bude našetřeno, postaveno, uskladněno.

Zkrátka, kdyby si člověk uvědomil, že ho ještě dnes odpoledne může klidně přejet auto, tak třeba ten den prožije zcela jinak, jen, aby ten den nepromarnil, třeba by mohl udělat něco zajímavějšího než jenom stavět sýpky, třeba by nemusel být nevrlý či nasupený, jak se to každému tu a tam stává.

Mám za to, že to podobenství se jeví v naší dnešní době aktuální. Například, do prázdninové pohody letní dovolené v mém posledním týdnu neustále pronikaly temné tóny v podobě zpráv z rádia, které jsem za volantem místo Beatles neustále poslouchal: teroristické útoky v Nice, Mnichově, Ansbachu, Würzburgu, situace v Turecku, námluvy Ankary s Moskvou, trumpeta Trump a mailová nešika Hillary ve Státech, italská bankovní situace před krachem atd., člověk má pocit, že se nad letní prázdninovou oblohou stahují víc a víc temná bouřková mračna. Uvědomil jsem si, jak se ten důvěrně známý svět, bezpečný, o kterém si myslíme, že bude trvat stále, rychle mění. Jak se zdánlivé jistoty, o kterých jsme si mysleli, že jsou neotřesitelné, náhle nejistě otřásají v základech. Že budoucnost nemusí být taková, jak jsme plánovali. Sázet na tyto jistoty se jeví víc a víc jako pošetilost. Mohli bychom dopadnout jako ten boháč z podobenství. Počítal s tím, že svět bude pořád stejný!

A tak mám pocit, že by se měl člověk připravit na více scénářů možného vývoje budoucnosti. Dobrou zprávou je to, že Ježíš nabízí jeden smysluplný program, jak tedy jednat. Program, který obstojí ve všech variantách budoucnosti. To Ježíšovo podobenství není úplně mimo a má překvapivě pozitivní vyústění, dovětek.

Ježíš o pár veršů dál říká: „Vy však hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“ To je královská koruna dnešního podobenství. Člověku se zdá být Boží království přece jen tak trochu z ruky, tak trochu abstraktní a vzdálené, než aby na něj myslel. O to více plánuje a buduje věci pozemské, které jsou víc po ruce a hmatatelné. Mohli bychom to také vyjádřit pořekadlem: lépe je mít vrabce v hrsti, než holuba na střeše. Ale přece jen je program Božího království prakticky žitelný a smysl dávající, život naplňující v každé situaci a v každé variantě, která s budoucností přijde, ať už v té či oné podobě.

Ať už ten bohatec byl odveden kamkoli, třeba i do Božího království. Není zde řečeno, že byl zatracen v pekle. Jen ho prostě potkala budoucnost, se kterou nepočítal, se kterou ale měl počítat. Ať už šel do nebe k Bohu, ukázalo se, že přišel nepřipravený a s prázdnýma rukama (což se v té či oné míře stane každému z nás), odešel ze života s prázdnýma rukama, přesto, že se celý život dřel, připravoval a plánoval, a nemusel odejít s prázdnýma rukama a prázdným životem. A možná, že se nakonec v tom nebi s Bohem tomu vlastnímu pozemskému životu zasměje. Jaký že to vlastně vedl život, udřený, proplánovaný, s naivní důvěrou ve zdánlivě důvěrně známý a předvídatelný svět. Stejně k Bohu člověk odchází prázdný a vydaný do jeho rukou, rukou milosti a slitování, prázdný, co se týče toho pozemského doufání v pozemské věci.

I když vlastně ne prázdný! Nemusí být prázdný! Člověk vůbec nemusí odcházet z tohoto světa prázdný. Může odcházet s životem programově naplněným praxí Božího království, ať to někdo dělá přes Diakonii, kulturu, obyčejnou sousedskou přátelskost, přes kostel, sport, nezištnou pomoc, dobrou náladu atd. Neodchází se zásluhami, to snad ne! Odchází naplněný, kdy život měl smysl, ať byl krátký nebo dlouhý, materiálně bohatý nebo naopak skromný, hlavně že byl naplněný programem Božího království, která má nespočet mnoho variant, jak jej praktikovat, jak žít, hledat Boží království už teď, dnes, ne až bude našetřeno, postaveno, uskladněno, … Ostatně, jsem přesvědčen, Ježíš je v tom dobrým učitelem.

Amen

Kázání bylo předneseno v Miroslavi 31. července 2016

Bylo inspirováno taktéž výkladem Jiřího Mrázka

Viz Jiří mrázek, Lukášovská podobenství, Jihlava: Mlýn, 2007. s. 26-35. ISBN 80-86498-22-0