Úvodní slova

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého

Milost a pokoj od Pána Ježíše Krista, ať je s vámi se všemi.

Obecné pozdravení

Bratři a sestry, vítám vás na dnešní bohoslužbě, jejíž součástí je také mimořádné sborové shromáždění. Jednání bude probíhat po písni po kázání.

Introitus Ž 107, 1-2

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka.

Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.

Kyrie

Bratři a sestry, přicházíme hladoví po slově evangelia, po zvěsti naděje, přicházíme hladoví, abychom se nasytili povzbuzením našeho Pána a bratra Ježíše Krista, přicházíme hladoví i po odpuštění, proto se spojme společně v modlitbu a volejme k našemu Bohu:

Všemohoucí Bože smiluj se nad námi. Odejmi od nás, Pane, naše hříchy a odpusť nám, abychom mohli tuto bohoslužbu slavit s ryzím srdcem a čistými rty a tebe přitom chválili a vzdávali ti dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Trojjediný Bože, k tobě voláme:

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Píseň: 145 Chci zvyšovat tě, Bože, králi můj

Modlitba
Štědrý Bože,
stvořil jsi nás pro sebe
a ve své lásce nám dáváš všechno, co potřebujeme.
Tvůj syn Ježíš je tím, kdo má moc nasytit náš hlad:
po pravdě, po lásce, po štěstí a pokoji.
Dej, ať v něm stále víc poznáváme tvou lásku,
která přesahuje každé naše poznání.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu navěky. Amen

Čtení z Písma Ef 3, 14-21

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Píseň: 168 Zpívejte, čest vzdejte

Ohlášky

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

Evangelium Jan 6, 1-13

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. ² Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. ³ Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. ⁴ Byly blízko židovské svátky velikonoční. ⁵ Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ ⁶ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. ⁷ Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ ⁸ Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: ⁹ „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ ¹⁰ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. ¹¹ Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. ¹² Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ ¹³ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.

Kázání

Když se Ježíš s učedníky posadí, spatří to množství lidí, kteří za ním putují. Má o ně starost. Obrací se na učedníky s otázkou, která je vlastně nesmyslná. „Kde nakoupíme chleba pro tolik lidí?“ Ježíš přece ví, že to nejde. Jak a kde uprostřed krajiny nakoupit tolik chleba! Ani kdyby se dostali do nejbližšího supermarketu, třeba v Kafarnaum, tak by prostě nebylo tolik chleba, pro tolik lidí. Pět tisíc rodin! (Tam se mluví o pěti tisících mužích, tak si k tomu připočítejme ještě ženy a děti…) To je prostě neuvěřitelný počet! To je víc než Miroslav. To je spíš už jako Krumlov. To už představovalo jedno větší město Palestiny.

Je to zkouška, jak říká evangelista Jan. Ježíš své učedníky zkouší ne proto, aby si z nich udělal legraci, ale proto, aby je vyburcoval k přemýšlení, aby trochu rozčeřil poklidnou hladinu víry, která má tendenci uvadat. Taková ta letní, horkem zmalátněná víra. Proto je třeba učedníky čas od času provětrat. „Začněte přemýšlet! Začněte tu svou víru obracet vzhůru nohama! Tak si ji znovu vezměte do ruky, podívejte se na ni…! Dívat se na ni z různých stran, trochu ji prozkoumat, co se s ní všechno dá dělat, jak může vypadat v situacích, jaké má možnosti…“ Ježíš prostě umí provokovat.

Obrací se na Filipa. To není náhoda. Filip je zajímavý učedník. Pamatujete si, jak se Filip setkal s Ježíšem. Byl to Ježíš, který ho vyzval k následování. A on šel. A dokonce v jakémsi nadšení, probuzení, přesvědčil k následování Ježíše i svého krajana Natanaela, takového morouse, takové skeptika „Pojď, přesvědč se,“ říká Natanaelovi, a on to udělal. Filip na počátku představuje přesně ten typ nadšené víry. Probuzení. Ve svém probuzení, obrácení, je schopen změnit svůj život, svůj pohled. A nepřipadá mu to vůbec jako nemožné. Naopak s Ježíšem se všechno dá měnit, dělat jinak, nově. To je Filip, představitel nadšené, probuzené, velmi aktivní víry. Určitě bychom chtěli být také takoví. Nebo zůstat takoví, pokud jsme někdy takovými byli.

A proto se Ježíš obrací právě na tohoto Filipa. Jenže Filip v té zkoušce vůbec neobstál. Je to vlastně velké zklamání. Je to pořád tentýž Filip. Ale už to není ten Filip na počátku. Mohli bychom říci, že je to takový vystřízlivělý učedník. Možná jsme taky takoví. Podobně jako Filip už nevidíme, že s vírou v Ježíše přichází nové možnosti, že s Ježíšem na jeho cestě se mohou dít zázraky. O to víc vidíme všemožné překážky, realitu, fakta. Už nevidíme, podobně jako ten Filip, že i daná realita, fakta se mohou s Ježíšem měnit. Je to prostě také typ učedníka, který tady Filip představuje. Je otázka, jestli takovými chceme být, pokud jsme se jimi stali.

Do toho se zapojí další učedník. Filipův krajan z Betsaidy, Ondřej. Upozorňuje na to, co všichni stejně vědí, že je tu chlapec, který jim nese jejich denní oběd. To, co prostě Ježíš a jeho učedníci měli s sebou jako svoje každodenní jídlo. Pět chlebů a dvě ryby, to taktak stačilo pro ně. Ondřej udělá to, co bychom udělali i my, kdybychom řekli, tak ano, my tady máme nějaké sborové prostředky, máme nějaké budovy, salár, který vybereme, sbírky, máme i lidi, kteří dají, kteří dělají spoustu dobré práce, nejsme vymřelý sbor nebo sbor na zavření, ano máme něco, ale to vystačí taktak, kdoví jestli, na náš provoz, kdo ví, jak to bude v dalších letech, že… S tím, jako moc nenaděláme. To jsou ta fakta, to je ta realita, to všichni víme. To není žádné překvapení. Nejsme jako Brno I, které má jiné prostředky, jsou ve městě, nebo nejsme jako některé sbory v Praze, ty mají jiné možnosti, ty můžou udělat spoustu věcí, to prostě my nemáme… To je tedy jakoby hlas učedníka Ondřeje.

Prostě máme málo. Málo peněz, málo víry, málo naděje, málo nadšení. Ano, máme málo v ruce. To není nic špatného si to říci. Za to si nemusíme nadávat. Jak to, že máme málo. Nebo nemusíme si nic nalhávat: ne, nemáme málo, máme hodně, jen to nechceme vidět. Ne! Skutečně máme málo. To je prostě fakt, který tady je, to je naše realita – máme málo.

Všimněte si, že Ježíš je za to slova neseřve. Neřekne, vy jste ale nemehla! Co jsem si to vybral za učedníky?! Kdybych si to raději udělal sám, měl bych pokoj… Ježíš vezme tu realitu vážně, prostě s tím počítá, on to ví, že jeho učedníci mají málo, to je fakt. Nepracuje s jinou církví, ale s tou, kterou má, kterou si povolal, kterou miluje, kterou vede, za kterou pokládá oběť, kterou střeží, vyučuje, kterou buduje. S touto církví pracuje, s tou, která má skutečně málo – pět chlebů a dvě ryby, a pesimistický pohled k tomu a nad to ještě prázdné ruce. A začne jednat, ale ne sám, ale skrze právě tyto unavené učedníky, skrze ty lidi, kteří mají málo.

Ježíš začne jednat, organizovat a začne z toho mála tvořit mnoho. Jistě si dokážeme představit ty pobavené pohledy nebo zděšené pohledy, když Ježíš bere do ruky chleby a ty dvě ryby… Ale to platí jen chvíli. Ježíš bere do ruky to málo, co má jeho církev. A i to málo předkládá Otci, a děkuje za to. To je strašně důležité si připomínat: i za to málo, co jeho církev má, děkuje Ježíš Otci a předkládá mu to jako vzácný dar. Protože v Ježíšových očích je to vzácný dar, i to málo, co mu jeho církev dává do rukou.

Ježíš bere do ruky to malé množství chleba a ryb, láme a rozdává skrze své učedníky dalším. A možná, že to je ten pravý zázrak, který se děje, že Ježíš způsobí najednou změnu, najednou se ta tvrdá fakta mění, učedníci a lidé okolo se nechají vtáhnout do dění, které Ježíš rozjíždí. Vzniká z toho šíleného davu společenství. Věřím, že lidé také začali vytahovat ze svých tašek ty své malé kousky, ty své svačiny a obědy, které měli s sebou, to, co považovali za tak nepatrné málo, že s tím ani nepočítali a měli to schované jen taktak pro sebe, že se začali dělit a tak z toho mála vznikla velká hostina. Když to Ježíš prostě rozjel, tak se i ti ostatní přidali.

Ten příběh není o velkém kouzlu a o kouzelníkovi Ježíši, který umí čarovat s kousky chleba. Kdyby ten příběh byl o velkém kouzlu a čarování, tak by ten příběh byl naprosto zbytečný, pohádka, legenda, která s naší realitou nemá nic společného, hezký příběh k poučení, jako všechny pohádky, ale nic dál. Ale ten příběh je právě o té tvrdé realitě, a těch faktech, ve kterých žijeme a o Ježíši, který právě uprostřed té reality jedná a pracuje s těmi našimi fakty, pracuje skrze nás a uprostřed nás. Ten příběh není jenom o tom, co se kdysi stalo, ale je to příběh, který musí zažívat každý sbor učedníků a učednic, v každé době, pokud ještě chtějí být učedníci a učednice Ježíšovi.

Mohl bych v této chvíli tento příběh prostě využít a mohl bych lobovat za přestavbu miroslavské fary. Ale to tak přece není. Ten příběh přišel, aniž bych si ho vybral pro tuto chvíli, prostě přišel podle lekcionáře, a přesto promlouvá do naší situace. Jde o náš pohled do budoucnosti, co nás čeká, kam směřujeme (ano, samozřejmě do Božího království, jak jinak že…). Jde o to, kam směřujeme nyní jako ještě bojující církev, která není ještě v Božím království. V jakém prostředí jako sbor žijeme, jakými lidmi jsme obklopeni, jaké jsou možnosti, s čím nakládáme, jaké máme rezervy, co máme k dispozici a s jakou vírou pracujeme, jakou víru máme, a co s ní všechno můžeme udělat, kdo všechno tento sbor chce tvořit a kdo bude tvořit zítra a pozítří. To všechno je v sázce. To jsou všechno tvrdá fakta, která máme, a která známe. Ten příběh není o tom, že máme čekat, až se jakoby něco stane, přijde něco z nebe, něco jako mana na poušti. To v tom příběhu vůbec není. Naopak je to obráceně. To málo, co mají, dávají Ježíši k dispozici. A on s tím začne pracovat, tvořit, jednat a budovat a to ne sám a bez nás, ale skrze nás a s námi.

Ten příběh má spoustu rovin. Třeba diakonickou, církev ze svého dává potřebným. Nebo třeba liturgickou – je to vlastně obraz večeře Páně. Je tam obrovské velikonoční téma, sám evangelista to zmiňuje, obraz nového lidu Božího skrze Ježíšovu oběť na kříži, je tam také eschatologické téma – obraz budoucí hostiny s Ježíšem. To všechno a mnoho jiných bychom tam našli. Ale všechno to vypovídá o jednom, a to o církvi, která žije uprostřed reality světa a Ježíš skrze ni a s ní a uprostřed ní koná zázraky.

A všimněte si, jak tento příběh končí, trochu podobně jako na začátku. Na začátku se ocitáme s Ježíšem na hoře, na konci Ježíš zase na horu odchází, sám, protože ho chtěli provolat králem, politickým králem, ale o to Ježíš nestojí. A učedníci? Ti sestoupí dolů k jezeru, nastoupí na loď a vydají se na nebezpečnou plavbu, a čeká je velká bouře, kterou budou muset zvládnout, a Ježíš tam nebude hmatatelně blízko. Ale pořád je to jeho církev, bojující na moři. Tak to prostě chodí, církev prostě občas prochází nebezpečnou plavbou. Amen

Amen

Píseň: 647 Kriste, Synu jediný

Mimořádné sborové shromáždění

Modlitba, viz Agenda II str. 358

Poslání Ř 6, 1-11

Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? ² Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? ³ Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? ⁴ Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. ⁵ Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. ⁶ Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. ⁷ Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. ⁸ Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. ⁹ Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. ¹⁰ Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. ¹¹ Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Požehnání

Hospodin ať ti žehná a chrání tě.
Hospodin ať rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.
Hospodin ať obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Požehnej vás všemohoucí a milostivý Bůh, – Otec, Syn i Duch svatý!

Píseň: 177 Nuž Bohu děkujme

Úvodní slova

Hospodin je silou svého lidu, záštitou spásy svému pomazanému. Zachraň svůj lid, Hospodine, a žehnej svému dědictví, pas je a nes je až navěky!

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista nechť je s vámi se všemi.

Kyrie

Pane, ty nás posiluješ, dáváš nám důvod věřit, posiluješ nás k lásce, dáváš nám odvahu doufat. My pak často pochybujeme. Voláme k tobě: Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, máme pocit, že jsme silní uvádět věci i lidi do pohybu. Někdy však propadáme zoufalství, považujeme vše za ztracené. Voláme k tobě: Kriste, smiluj se nad námi.

Obrať nás, Pane, k sobě, abychom mohli žít nasyceni tebou a žíznící po tobě, tobě vděčni, v tebe doufající. K tobě voláme: Pane, smiluj se nad námi.

Píseň: Žalm 44 Bože, my často slýchali to

Vstupní modlitba

Bože, naše spáso a naše sílo,
ukaž nám svou záchrannou moc,
když nás ohrožuje strach a bouře.
Dokázal jsi to na Ježíšovi,
kterého jsi neponechal smrti.
Zachraň i nás skrze Ježíše Krista,
svého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.

První čtení 2 K 6, 1-13

Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. Nic jsem vám nezatajil, Korinťané, naše srdce se vám otevřelo. V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku – mluvím k vám jako k svým dětem – udělejte nám i vy místo ve svém srdci!

Píseň: Bůh je záštita má (Svítá 23)

Ohlášky, Promluva k dětem

Modlitba

Píseň: 219 Hory, doly, stráně

Evangelium Marek 4, 35-41

³⁵ Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ ³⁶ I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. ³⁷ Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. ³⁸ On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ ³⁹ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. ⁴⁰ A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ ⁴¹ Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

Kázání

Ježíšův nápad

Byl to Ježíšův nápad vydat se přes moře. Přes velké jezero. Přes nebezpečný živel. Mohli tam jít pěšky. Bylo by to daleko delší, ale míň nebezpečné. Byl to Ježíšův nápad přeplavit se přes vodní živel. To držme v paměti. Byl to jeho nápad. Bylo to jeho slovo. Je to on, kdo udává směr. Je to on, kdo vybírá cestu. Učedníci jdou s ním. Nasedají do jedné lodi, společně. Jdou za ním na cestu přes ten živel.

Učedníci číslo 1

Učedníci. Někteří byli dříve rybáři, námořníci profesionálové. Znali nebezpečí plavby. Věděli, co obnáší plavit se na loďce po moři, vlastně po velkém jezeru, které se také umí rozbouřit. Mají strach? Možná. Možná, že se dříve, ještě jako rybáři, báli, když pokaždé vyplouvali na vodu za obživou. Znali, co dělá velká voda. A možná, že teď se už nebojí. Teď už přece nejsou rybáři. Teď jsou učedníci. A to je úplně něco jiného. Dřív jako rybáři by asi měli strach, teď už třeba nemají. Je to Ježíšův nápad přeplavit se po vodě na druhou stranu. Ježíš přece ví, co dělá. Proč by měli strach? Copak s Ježíšem na lodi může mít někdo strach? Možná ti, kdo nejsou s Ježíšem, kdo jedou na svých vlastních loďkách, na vlastní pěst po vodě, ti mohou mít strach. Ale učedníci s Ježíšem? Ti nemusí mít strach. Možná, že asi tak mohli uvažovat.

Učedníci číslo 2

I my jsme učedníci Kristovi, jeho bratři a jeho sestry, mladí i staří. Různých profesí a vzdělání a zaměření. Jaké my známe nebezpečí? Víme, co obnáší plavba s Ježíšem ve společné lodi? Je to jeho nápad vydat se na cestu po vodě, na cestu, kde hrozí bouře. A my jsme se vydali na cestu s ním. Tento kostel je také loď a jsme tu, protože on je tu také (alespoň tak věříme a vyznáváme) a my jsme vyslechli jeho hlas. „Nastupme a vydejme se na cestu!“ (Zní jeho hlas i dnes) A tak tu jsme spolu; spolu s ním! Máme obavy? Měli jsme je a už je nemáme? Nebo: neměli jsme je a teď je máme? Možná, že i my jsme zažili ten pocit bezpečí, tehdy, když jsme poprvé nastupovali do lodi s Ježíšem, když jsme začali brát vážně jeho hlas. Když jsme začínali. Kdy to bylo? Třeba když jsme ještě byli mládežníci? Jak se nám tehdy jízda s Ježíše zdála bezpečná a úžasná! Anebo ne? Třeba když jsme jezdili na školky mládeže, třeba už za totáče? Jaká síla vzdoru vůči všem bouřím při nás plála, zvláště když jsme byli na lodi s Ježíšem, a když nás na té lodi bylo plno, tak plno, že by se snad ani už další nevešli. Měli jsme tehdy strach plout s Ježíšem, když nám bylo osmnáct či dvacet? Možná. Byl to jeho nápad plout právě takto a navzdory všemu. Jakoby on to nebezpečí ani neznal, jakoby ani nevěděl, jak může být i poklidné domácí to naše důvěrně známe jezero někdy tak bouřlivě nebezpečné, že je to jako na moři. A my jsme vypluli s ním. Tehdy, kdysi. A jaké je to po letech? Kdy hlas dospělosti, letité odpovědnosti, hlas zkušenosti velí být daleko opatrnější, než jak je tomu v době dětství a mládí, kdy máme pocit, že nám svět leží u nohou a Bůh je tak samozřejmě blízký? Jaké je to teď, když na nás leží tíže mnohých starostí, když jsme mohli zakusit i Boží mlčení? Jsme jako ti zkušení námořníci, kteří vědí, že na vodě jde vždycky o život, a že je dobré se jí vyhnout, jak jen to jde? Byl to jeho nápad plout po vodě na druhý břeh. A my možná tušíme, že to je průšvih, možná to tušili i učedníci tehdy. A přesto, vstoupili do loďky s Ježíšem.

Víra jako důvěra

Musí to být přesvědčivá síla Ježíše samotného, že učedníci udělali něco takového, že se s ním vydali na plavbu. Vždyť Ježíše pořádně ještě ani nepoznali, a přesto jdou za jeho hlasem. Už tehdy, když se za ním vydali poprvé. Vždyť o něm nic nevěděli, anebo věděli to málo, že kohosi uzdravil, že káže o Bohu jinak než jejich zákoníci a faráři. A vyslechli jeho volání. Ježíšova postava, jeho přístup k člověku, jeho řeč o Bohu, jeho kázání o lásce, jeho praxe odpouštění, které mezi lidi vpadá s takovou silou, že jej buď lze přijímat a dávat dále, nebo se mu musí vzepřít, neboť třetí cesty není. Jeho důvěra v budoucí příští… a nic nemá po ruce, žádný pádný a hmatatelný důkaz, má jen sám sebe, a to jak se dává druhému, s jakou odvahou a důvěrou se otevírá druhým… to vše umožňuje nový pohled k Bohu, to ukazuje Boha zcela v novém světle. Ano, i kdyby nastokrát lidé, učedníci tehdy nebo my dnes věděli o Bohu zdánlivě všechno, o Bohu, o lidech, o světě, o životě, tak přesto Ježíš ukazuje Boha tak jinak a nově, jak to člověk ještě neviděl a neslyšel. Ba i ta slova dávných proroků, ta slova dávno přežvýkaných Písem svatých, se stávají zcela novými, a tak aktuálně platnými. To vše působí tak, že učedníci jdou za ním, navzdory alarmům, které se díky letité lidské zkušenosti mohou rozeznět na poplach a hlásit: „pozor vypadá to jako chybná cesta, to zavání průšvihem.“ A tak se z víry, že Bůh je a něco po nás chce (jako je to v každém náboženském systému), stává víra v Boha a důvěra, že on nás vede dobrým směrem. Člověk dochází v setkání s Ježíšem k poznání, že Bůh není protivník, který jen přikazuje a trestá, ale že je jako pastýř, který vede, vnitřně tříbí, hněte i napomíná, aby nás vedl k sobě. Z víry se stává důvěra. A na počátku je Ježíš a jeho hlas a nápad vydat se na cestu. Ne proto, aby zažili dobrodružství na moři, ale proto, že na druhé straně, na cestě potkají další, kteří touží po záchraně. A Ježíš své učedníky bere k společnému dílu. Chce, abychom byli u toho. I když je to spojeno s rizikem a nebezpečím.

A tak jsou s ním v jedné lodi a plují stejným směrem. A směr udává tento Boží Syn, který je všechno jen ne zkušeným rybářem. Boží Syn, jenž původním povoláním byl tesař jenom ne námořník.

Bouře

A byla bouře veliká. Zlámala jim pádla, vesla. Loďka se naplnila. Nikoli novými učedníky, ale bouřlivými vodami. Loďka církev se potápí tíhou nikoli plností lidstva, ale vodami bouře, které prázdnotu lodi zaplňují ze všech stran. Učedníci logicky propadnou hroznému strachu a Ježíš spí.

Dvě otázky

Dvě otázky se tu derou na povrch. První vysloví samotní učedníci. Je to spíše výčitka než otázka. Ale vždycky je to modlitba, protože k Božímu Synu mluvíme v modlitbě: „Tobě je jedno, že tu hyneme?“ Ta druhá otázka je podobná a může napadnout jeho církev. Bojující nebo rezignovanou. Jsi vůbec Ježíši? A pokud jsi, kde jsi a proč tu nejsi s námi?

Obraz církve

Spící Ježíš na zádi loďky jako obraz loďky církve, která se potácí na vlnách bouře toho světa a Ježíš spící, nic nedělající, Ježíš jen jako symbol Ježíše, jen jako historický fakt, Ježíš jen jako dávná vzpomínka, Ježíš jen jako slovo, Ježíš jen jako svátost, Ježíš jen jako obraz a skutečnost loďky církve, jako hořká realita a učedníci u vesel zoufale zápasící s bouří tohoto taktéž tak reálného světa. Ježíši, jsi tu vůbec s námi? Ježíši, jsi vůbec ještě? A pokud jsi, je ti jedno, že tu hyneme? I tak zněla a jistě mnohdy může znít modlitba volající a bojující církve, která se dala na cestu s Ježíšem.

Ztráta víry

Pokud měli učednici na počátku pocit, že se jim s Ježíšem nemůže nic hrozného stát, tak tváří tvář bouři vzala tato jistota za své. Důvěra v Boha je pryč. Vlny bouře ji rozmetaly na kousky a vítr odvál kamsi do dáli. Místo v srdci zaujal strach. Nadějná a hrdá loďka církve se náhle změnila v loďku strachu. Poklidná jízda s Ježíšem se stala cestou hrůzy.

Strach, kde se bere

Člověk si klade otázku. Je ten strach způsoben bouří okolo nebo tím, že Ježíš zůstává klidný, že dokonce spí? Co vzbuzuje větší hrůzu? To, že se na loďku, světe div se, valí vlny bouře, když se vydali na vodu, která přece, jak jinak, normálně čas od času prostě bouří? Anebo vzbuzuje hrůzu prostý fakt, že Ježíš i uprostřed bouře zůstává klidný a spí, jako by se nestalo nic zvláštního? Odpověď dává Ježíš. Poté co uklidní bouři, staví učedníky před otázku: proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru? Ano, neměli víru. Ztratili víru v Ježíše, protože on zůstal klidně spát i uprostřed bouře. Protože zůstal věrný svému přesvědčení, že směr, který udal, bude dosažen. A cesta, na kterou pozval, půjde dál navzdory bouři, ba dokonce skrze bouři. A proto zůstal spát, neboť ještě přece nebyli u cíle. Ztratili víru v Ježíše, kterému před tím uvěřili, když vody byly ještě klidné. A teď si musejí nechat Ježíšem říci, tato víra je zapotřebí i v dobách bouře.

A tak tu nejde o to, abychom pokaždé čekali, že Ježíš poručí větru, dešti a zavládne mír a my budeme v loďce církve moci plout nerušeně dál. Jde tu o to, abychom se naučili věřit v Ježíše i uprostřed bouře. Abychom zůstali věrnými Ježíši, tomu klidnému, klidně spícímu Božímu Synu, neboť cesta má cíl, o kterém je Ježíš přesvědčen, že jej dosáhneme.

A tak na závěr strach vystřídala bázeň. Ne bezstarostnost. Ta do loďky církve nepatří. Učedníci Kristovi nejsou zhulení námořníci, kteří jedou na flám. Ani ne strach, ani ne bezstarostnost, ale bázeň. A bázeň, to je respekt, to je úcta, to je poznání, že tu je s námi v Ježíši a s Ježíšem sám Bůh, jehož nikdo nikdy neviděl, který se dává skrze svého Syna člověku poznávat. Amen.

Píseň: 200 V tvé síle, Pane Bože můj

Přímluvy

Chceme ti, Bože, děkovat za vše, co nám dáváš jako pomoc pro život a prosíme tě o světlo tam, kde nám budoucnost zastírají temnoty. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.

Chceme ti, Bože, děkovat, že jsme se mohli jako sbor shromáždit, a prosíme, abychom zůstávali při své církvi v problémech, které nás tísní, abys nám dával odvahu k jednání a otevíral nás pro působení Ducha svatého. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.

Chceme ti, Bože, děkovat za to, že sytíš náš život, a prosíme, abys nám v konfliktech ukazoval cestu k únosným řešením. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.

Chceme ti, Bože, děkovat za rodiny, sousedy, přátele, které jsi nám dal, a prosíme, abys jim i nám pomohl žít společně v dobrém. (ticho)
Pána prosme: Kyrie eleison.

Věčný Bože, ty slyšíš naše díky a prosby. Zůstávej  s námi. O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána.

Otče náš…

Poslání Žalm 37, 5-8

⁵ Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. ⁶ Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. ⁷ Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. ⁸ Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého,

Požehnání

Hospodin nechť vám žehná a chrání vás

Nechť nad vámi rozjasní svou tvář a je vám milostiv

Nechť obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem.

Píseň: 673 Dej odvahu včas slyšet

Vstupní antifona
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, tys má pomoc, nezavrhuj mě, neopouštěj mě, Bože, můj spasiteli!

Shromáždili jsme se zde ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista nechť je s vámi se všemi.

Kyrie
Pouze ve víře jsme připraveni naslouchat Bohu. Naše víra je ale slabá a ohrožená pochybnostmi. Proto voláme: Pane, smiluj se.
Pouze láska nás uschopňuje odpouštět a přát druhým dobré. Naše láska je ale slabá a ohrožená starostí o sebe sama. Proto voláme: Kriste, smiluj se.
Pouze naděje nám dává odvahu šířit dál radostnou Boží zvěst. Naše naděje je ale slabá a zkalená špatnými zkušenostmi. Proto voláme: Pane, smiluj se.

Gloria
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.

Píseň: 92 Jak dobré slavit Pána

Kolekta

Bože, náš Otče,
každý dobrý dar a každý růst pochází od Tebe.
Přislíbil jsi nám své království.
Dej, ať smíme doufat v jeho příchod,
i když nevidíme, jak roste zaseté zrno Tvého slova.

Všemohoucí Bože, milý Pane,
ty jsi k nám promluvil skrze svého Syna.
Dej, aby semeno tvého slova vzešlo v našem srdci,
abychom tě ctili slovem i skutkem
a stali se svědky tvé lásky.
Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

První čtení 2 K 5, 7-17

⁷ žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. ⁸ V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. ⁹ Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. ¹⁰ Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. ¹¹ Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi. Bůh vidí do našeho srdce a doufám, že i vy ve svém svědomí do našeho srdce vidíte. ¹² Nechceme se vám znovu doporučovat, nýbrž dáváme vám příležitost, abyste se námi chlubili a měli se čím bránit lidem, kteří se chlubí tím, co je před očima, a ne tím, co je v srdci. ¹³ Když jsme byli ve vytržení, bylo to mezi Bohem a námi, když jsme při smyslech, je to pro vás. ¹⁴ Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; ¹⁵ a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. ¹⁶ A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. ¹⁷ Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Píseň: 420 Slunce pravdy, milosti

Ohlášky, Promluva k dětem, Modlitba

Píseň: 243 k chvále Pána Boha svého

Evangelium Marek 4, 26-34

²⁶ Dále řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ²⁷ ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. ²⁸ Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. ²⁹A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ ³⁰ Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? ³¹ Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi; ³² ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ ³³ V mnoha takových podobenstvích mluvil jim slovo tak, jak mohli slyšet. ³⁴ Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům vykládal.

Kázání

Milé sestry a milí bratři, máme před sebou jedno z míst Markova evangelia, ke kterému bychom se měli opakovaně vracet. Zvláště tehdy, když se nám zdá, že se nám práce ve sboru nedaří.

Můžeme sice říci, že miroslavský sbor na tom ještě není tak špatně, jako jiné sbory naší církve. Přesto i miroslavský sbor není prost jakési skepse. I zde, v našich myslích a srdcích se uvelebila, zahnízdila obava z budoucnosti, s otazníky, co bude v dalších letech.

Když se ale podíváme na ty, kteří se ke Kristu přiznávají i za cenu ztrát a škod, je zřejmé, že růst Božího království v tomto světě není lidským dílem, ale podivuhodnou Boží milostí, jeho dílem, které ovšem ještě ani zdaleka není vidět ve své plnosti.

S podobenstvím o rozsévači a o slovu, jež na této zemi tolik zkouší, je spojeno podobenství o růstu Božího království tak těsně, jako rub a líc. Působení ďábla je zřejmé a viditelné. Jak však vysvětlit růst Božího slova, růst Božího království, působení Ducha svatého. Navzdory všem útokům, navzdory odporu tu pořád Boží slovo nachází dostatečný počet vyznavačů, i když jsou v menšině.

Mnozí Kristovi poslové se setkávali s neúspěchy a byli z toho bezradní. Nevěděli, zda udělali pro evangelium dost a zda to, co udělali, udělali dobře. Tuto otázku si klade každý opravdový křesťan, každý farář, každý presbyter a všichni křesťanští rodiče: „udělali jsme vše, co jsme udělat mohli, a udělali jsme to dobře?“

Ale nejen staří se ptají, ptají se i ti, co jsou v plné síle, zda práce, kterou pro Pána Boha i pro církev konají, není marností. Zda to vše stojí za tu námahu. Už bychom konečně chtěli vidět plody nebo slyšet slova uznání. Výsledky! Chceme vidět výsledky! Farář chce vidět výsledky. Staršovstva chtějí vidět výsledky. Protože je to dlouhodobě bez viditelných výsledků hrozné, vyčerpávající, vedoucí k vyhoření. Chtěli bychom nějak pomoci procesu růstu a zrání, nějak zasáhnout do dění. Přáli bychom si nahlédnout alespoň trochu do tajemství, jímž je růst a zrání Boží pravdy v lidech. Ale ono to nejde. O tom nerozhoduje rozsévač. Markovo evangelium jasně sděluje – člověk neví! Neví, jak to probíhá a funguje a nemůže ovlivnit růst a dozrávání. I kdyby chtěl a zoufale se snažil, nic na tom nezmění. Nemá to ve své moci, nediriguje to, nevelí tomu.

To chce Ježíš od rozsévačů. Aby poctivě zaseli a pak žili tím, co zaseli, čemu sami uvěřili. Ale žili klidně, bez nervozity, s láskou a nadějí. Aby dokázali starosti přenechat Bohu. Vždyť člověk neví. A když neví, pak bude nejlépe, když nebude zasahovat do díla, které zde na zemi dělá Bůh sám. Mohl by je také poškodit. Jde tedy o to, co nejméně Bohu překážet a dělat mu zde na světě co nejmenší ostudu. To je ono posvátné tajemství růstu a zrání, které v dalším verši vykládá podobenství takto: „země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu“. V tomto verši je zde užito výrazu „automaté“, výrazu, který je dnes známý všude na světě. Země automaticky přináší užitek. Sama od sebe. Člověk ten proces nemůže ovlivňovat. Totéž platí o prosazování se Božího království.

Až teprve v závěru podobenství je opět popisována činnost člověka: „a když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň“. Ovšem i toto se děje se souhlasem a na pokyn Stvořitele. Rozsévač se stává žencem. Co se však děje mezi setbou a sklizní? Do růstu semena Božího království rozsévač nevidí. Ví, co dělá, když rozsévá, ví, co má dělat, když je vybídnut ke sklizni. Dění mezi setím a sklizní je nepostižitelné. Člověk neví a musí se s tím smířit, protože se tu setkává s tajemstvím zrodu, růstu a zrání Božího království, a toto tajemství je člověku odepřeno znát. I když je umí popsat a umí je ztvárnit třeba podobenstvím, neví nic víc, než že se cosi děje mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, co není možné vysledovat, ani zastavit či urychlit.

Člověk rozsévá a sklízí. Stojí na začátku a na konci, kam jej staví Pán. Co a jak se to děje mezi tím, to neví a tak může jen důvěřovat Bohu, že to Pán Bůh všechno dobře připraví. Matouš říká, že „žeň bude veliká“.

A tak to vypadá, že na začátku jsme zaseli, jakože jsme to skutečně udělali. I tady v Miroslavi. Naše děti, naši přátelé, různí lidé kolem, těm všem jsme nějak ukázali cestu ke Kristu, k Božímu slovu, a oni jsou na cestě nebo kolem této cesty krouží, prostě je to v procesu. A pak to vypadá, že bude žeň a bude dobrá úroda, třeba i tady v Miroslavi. A tak se zdá, že mezi těmi dvěma body je jakási pauza pro církev. Prostě to roste a my do toho nemáme co zasahovat. Ano. Ale neznamená to, že nemáme nic dělat. Je tu Boží království. Konec konců obě podobenství mluví o Božím království. A když Ježíš mluví o Božím království, tak nemá na mysli nějakou instituci, nějaký úřad nebo nějaké území, státní útvar. My to tak prvoplánově chápeme. Království rovná se stát nebo území. Ale v době Ježíšově a třeba ještě ve středověku to tak nechápali. Království daného krále bylo jednoduše tam, kde se našla určitá skupina lidí, kteří daného krále prostě uznávali za svého krále. Tam bylo jeho království. A to platí i o Božím království. To je tam, kde se najdou lidé, dají se dohromady a uznají a vyznávají Boží vládu, jeho vládu, Kristovu vládu. Tam je Boží království. A to je církev. A to je církev i v Miroslavi. To je případ i evangelického sboru v Miroslavi. Mezi zasetím semene Božího království a jeho žní je prostor pro ty, kteří uznávají Boží vládu jako království. To je náš úkol. Ale je to také velká svoboda od všech dalších daností a institučních nahodilostí. Má se miroslavský sbor strachovat, že v dalších letech nebude takový, jako byl dřív? Nemá. Nezáleží na tom, jak velký či malý bude, jaký bude mít tvar, kolik lidí ho bude tvořit. Jediné, co platí, že máme vyznávat Boha jako svého pána a krále. Lhostejno kolik nás bude. Je snad Boží království závislé na institucích sboru a na jeho úřadech? Je snad Boží království závislé na tom, zda sbor bude mít faráře či nikoliv? Zda na to bude mít peníze či nikoliv? Je snad Boží království závislé na tom, zda sbor bude mít ty či ony budovy, faru, kostel? Není. Boží království je tam, kde se sejdou lidé, kteří Boha uznávají jako svého krále, kde uznávají jeho pravidla, jeho slovo za autoritu v životě i ve světě.

A tak je před námi tento úkol: nestarat se starostmi, zda Boží slovo a jeho království má sílu v našem světě a v srdcích lidí zakořenit a růst. To ponechme síle Ducha svatého. Naší starostí je, aby mezi námi mělo Boží království svou autoritu, abychom tvořili partu těch, kdo jeho autoritu berou vážně, žijí podle ní a nesou také kus ovoce. Naší starostí je, aby tu bylo společenství vyznavačů Boží autority, kam mohou přicházet ti, kterým bylo do srdcí zaseto Boží slovo či ti, kteří kolem zasetého semena Božího království krouží. Ať už to Boží království bude mít různou instituční podobu a různou formu, důležité je to, že se i v Miroslavi vždycky najde skupina lidí, kteří vládu Boží uznávají a vyznávají. A pokud to tak bude, bude i v Miroslavi vládnout Boží království, kam mohou přicházet mnozí a hnízdit v jeho větvích. Nemusíme se strachovat, že nebudeme dostatečně velcí a silní nebo dokonalí a mohutně symboličtí. Ježíš také nemluví o libanonském cedru či české lípě, germánském dubu či americké sekvoji, ale o keři hořčice, polním keři, vlastně o pleveli, který také nebyl kdoví jakým stromem, ale přesto právě v jeho větvích mohou hnízdit mnozí ptáci. Všichni, kdo hledají spočinutí po dlouhém letu životem.

Modlitba po kázání

Píseň: 662 Do země se skrývá

Přímluvy

Děkujeme ti, Bože, že nám v Ježíši z Nazareta dáváš své slovo a znamení a my smíme zakoušet, jak se k nám lidem v lásce skláníš a přeješ si, aby všichni lidé byli spojeni tvou láskou. Vzýváme tě:
Kyrie eleison
Ano, všichni smí přijít k tobě: počestní i ztracení, ztroskotaní i ti, kterým byl přán úspěch, zarmoucení i radostní. Ve svém společenství nás svou milostí spojuješ. Vzýváme tě:
Opatruj nás před pýchou samospravedlnosti. Ať nezapomínáme na chudé, když nám dopřáváš bohatství. Odejmi od nás strach ze selhání. Posiluj v nás jistotu, že se k tobě smíme vždycky znovu vracet. Vzýváme tě:
Zůstávej s námi, když tě ztrácíme z očí. Nenech nikoho samotného. Pomoz nám, abychom o tobě slovy i činy svědčili těm, kdo tě neznají. Vzýváme tě:
Dej nám víru, která se nikoho nevzdává. Dej nám naději, která se ničím nedá zmást. Dej nám lásku, která překračuje všechny hranice. O to tě prosíme skrze Ježíše Krista, našeho bratra a Pána.

Poslání Ř 14, 16-19

¹⁶ Nevydávej v potupu to dobré, co jste přijali. ¹⁷ Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. ¹⁸ Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. ¹⁹ A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.

Požehnání

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.

Píseň: 426 tvá, Pane Kriste, věc to jest

Introit:

Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá. Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený.

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Zdravím vás všechny apoštolským pozdravem milost vám a pokoj do Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.

Modlitba

Bože, vyznáváme před tebou, že jsme zhřešili myšlenkami, slovy i skutky.

Z vlastních sil se nemůžeme z našich vin vyprostit.

Obracíme se k tobě, spravedlivý Bože.

Odpusť každému z nás.

A dej, ať i my umíme odkládat všechen svůj hněv, výčitky, ba i tvrdost srdcí, Proměň nás svým Duchem svatým.

Pane, smiluj se nad námi.

         Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

         Kriste, smiluj se nad námi

Pane, smiluj se nad námi.

         Pane, smiluj se nad námi.

         Amen

Slovo milosti

Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpouštění hříchů. Odpuštění budete mít, dokud v tomto smýšlení setrváte, bez ohledu na to, že je při vás ještě mnoho slabosti. Vše je zakryto smrtí Kristovou. Amen

Píseň: 138 Srdcem celým, tebe, Pane

Vstupní modlitba

Pane náš, přicházíme, abychom se zastavili v našem všedním shonu. Přicházíme si připomenout, že smyslem našeho života jsi ty náš Bůh. Přicházíme, abychom čerpali sílu a naději do dalších dnů.

Děkujeme za všechno dobré, co se nám dostává. Děkujeme za lidi, již nám jsou blízcí a bez nichž by byly naše životy těžké a prázdné.

Děkujeme za neustálou šanci vracet se k tobě. Daruj nám svého svatého Ducha. Amen

První čtení 2 K 4, 13 – 5, 1

¹³ Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, ¹⁴ vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. ¹⁵ To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. ¹⁶ A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. ¹⁷ Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy ¹⁸ nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.

Druhá píseň:525 Kdopak touto cizinou

Ohlášky; slovo k dětem

Modlitba

Píseň: 386Vzdejme chválu nebeskému Pánu

Text evangelia Marek 3, 20-24

²⁰ Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. ²¹ Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. ²² Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ ²³ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? ²⁴ Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. ²⁵ Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát.“

Kázání

Příběh začíná, jak jinak, zmínkou o společném jídle. Respektive o tom, jak se nemohli najíst. Člověk by si řekl: to je toho, však se nají jindy, až bude po práci, až si najdou chvilku na svačinu, pak zaženou hlad. Jenomže ono nejde o to zahnat hlad, ale najít si během dne chvíli, kdy mohou být Ježíš a jeho učedníci, tedy jeho rodící se církev, pospolu nejen při jídle, ale také při rozhovoru, při modlitbě, při slovu Božím, při odpočinku.

Ale opět je tu tolik lidí, kteří potřebují ošetřit duši, uzdravit mysl, očistit tělo, ulehčit od bolestí, dodat naději, přijmout odpuštění, že Ježíš a jeho rodící se církev nemají na sebe čas. To je obraz!

Odbočka: všimněte si, jak často nemá Ježíš čas a prostor pro svou družinu nejbližších, pro církev. Ať se ani dnešní církev moc nediví, když Ježíš směřuje svůj pohled jinam, k potřebným a ubohým dneška. Svou církev bere s sebou jako svého partnera ve společném díle. Někdy si církev, obrazně řečeno, myslí, že na ní Pán Ježíš zapomněl. Nezapomněl, jen ji bere jinak, ne jako chuděru, kterou je třeba opečovávat, ale jako svou družinu, kterou chce mít při sobě jako partnera při společném díle. A pokud má církev pocit, že na ní Pán zapomněl, tak třeba proto, že není tam, kde je Ježíš, že není na místě tam, kam ji volá do služby.

Ale vraťme se zpátky k našemu textu. Vidíme, že starost o lidi vyčerpává Ježíše i jeho církev. Ani farizeové nemohou učedníkům vyčítat, že se nepostí. Ano, postí se. Ale jejich půst má svůj smysl mimo sebe. Ten jejich půst nachází smysl v druhém, který přichází, ba ano, dokonce ruší a vyrušuje. A Ježíš, nejen že to nese spolu s nimi, on je toho také původcem. Kolik lidí dneska vyrušuje a přichází nečekaně, přes moře, přes hranice, s bágly na zádech…

Jeho příbuzní si mezi tím dělají starosti. Hrozné starosti. Ježíš, jejich člen rodiny, je ohrožen. Jejich rodina je ohrožena. Společnost je ohrožena tím nebývalým povykem. A kdo je toho původcem? Ti chudáci? Ti sotva. Ti byli vždycky. Až si na to všichni zvykli. A tak zbývá Ježíš. A tak přišli z Nazaretu, aby té rodinné ostudě, aby tomu společenskému pozdvižení, udělali přítrž a vzali Ježíše domů. Vždyť on se zbláznil!

Kolik lidí slyšelo něco podobného. On či ona se zbláznil/la. Dali se k těm pánbíčkářům! Taková ostuda. A je tu konflikt. A je to jeho vina. Tak vidí i Ježíše jeho příbuzní. Evangelista Marek je nijak nešetří, dokonce ani jeho matku.

Jenomže, na druhou stranu, není se co divit. Pozdější tradice udělala z Ježíše milého, kultivovaného muže, mírně zženštilého, křehkou postavu v bílém, s chlapeckou tváří, jak se něžně dívá na své žáčky kolem sebe. Jak sladce hovoří, jemně a zbožně vkládá na lidi své něžné a pěstěné ruce… To je krásné romantické pobožné zasnění.

Vydýchaný vzduch, hnisavé boláky, mokvající vředy, pot a krev, pach lidských těl namačkaných kolem. Tak nějak to muselo vypadat v Kafarnaum, když si pro něj přišli příbuzní. Člověk se ani nediví, že nepojedli kousek chleba. Ti lidé, co šli za Ježíšem, museli putovat celé dny, mnozí naříkali bolestí, sténali žalem a křičeli zlostí, když byli zklamáni, když se ukázalo, že Ježíš nedokáže všechny nemocné vyléčit. Evangelista Marek o kus dál připomíná, že sám Ježíš, když viděl to utrpení kolem sebe, byl hnut lítostí, zasáhlo jej to v nejhlubších vnitřnostech, v útrobách. Dokážete si představit, co to asi bylo?

Ježíš byl muž bolesti – muž bojovník. Spíše než zženštilého pobožného slabocha, připomíná chirurga, jak z nějakého válečného filmu, kdy po celodenní šichtě v polních podmínkách, s rukama ještě od krve, sám špinavý, upatlaný a zpocený, klesá ke chvíli odpočinku, ve tváři vtisknutý tisícerý obraz lidské beznaděje a lidského očekávání zároveň.

Ježíš bojovník, který zápasí s říší ďáblovou činem i mocným slovem. Bojovník se zápalem pro Boží věc a pro dobro člověka. A když vkládal své ruce na nemocné, malomocné a krvácející a jinak všemožně pokřivené a rozbolavěné, tak to dělá se vší svou silou, se vší vášní, se zuřivým žalmistickým zápalem pro modlitbu k Bohu Otci, se zemitostí proroků, se sveřepou neodkladností mojžíšovskou, abrahámovskou, s neústupností davidovskou, s tvrdohlavostí a věrností Chany a Rút a Debory a Máří Magdalény, s vytrvalostí apoštola Pavla a jeho církve. Úpěnlivě prosí Otce, aby se smiloval a vysvobodil člověka z démonské síly.

Každý normální a opatrný musel vidět, že Ježíš je posedlý. Že prostě není normální. A taky že nebyl, protože, kdyby byl normální, nic takového by nedělal. Ježíš je prostě posedlý. Ano je posedlý Bohem. Je v Boží moci. Je s Bohem jedno, ve společném zápase proti zlu a tomu Zlému. A jeho církev je v tom s ním. A pokud s ním není, tak kéž by v tom s ním byla.

Pro svatou inkvizici ze svatého Jeruzaléma, byl Ježíš posedlý ďáblem. A tak sestoupili ze svatého města, aby se na celou věc odborně podívali. Proč to těm zákoníkům vadí. Vždyť i oni sami musejí, jako znalci, vědět, že Bůh bojuje proti nepravosti, bídě a otroctví člověka. Znají přece Boží zákon a tím tedy i Boha. A tak si člověk klade znovu otázku nad tím, jak to, že Ježíš vadil. A jak to, že jiným podobným znalcům vadily jiné ježíšovské postavy, následovníci Kristovi. A jak to, že stále a znova se historie opakuje, a i ti další končí často podobně jako sám Ježíš. Odsouzen a zavržen. Možná je to tím, že už dávno místo živého a jednající Boha uctívají strnulou a neživou modlu, vykonstruovanou představu Boha zaštítěnou a v praxi realizovanou umně a násilně udržovaným náboženským systémem. V takovém případě každé ježíšovské jednání, které reaguje podle aktuálních potřeb, porušujíc často tradice proto, že se prostě teď k ničemu nehodí, se musí jevit mírně řečeno rušivě.

A pak jsme na mládeži viděli kousek dokumentárního filmu: Ježíš je normální. Film ukazuje prostředí jedné pražské křesťanské sekty, kde místní kazatel v zápalu uzdravuje, učitelka nedělky donutí sebe i děti ke křečovitému pláči se slovy: „Bůh je s tebou. Haleluja.“ A my jsme na to koukali a měli jsme pocit, že normální jsme my. Kde je hranice normality? To je těžká otázka. A jsme před ní postaveni i my, kdo se dnes hlásí ke Kristu.

Je docela možné, že tak, jak kdysi příbuzní a zákoníci našli Ježíše a jeho učedníky mezi ubožáky v Kafarnaum, tak dnes by byl Ježíš se svými učedníky na březích Lampedusy, nebo v Calais, nebo na stezkách v Makedonii nebo v horách v Řecku, kudy táhnou utečenci, nebo v Turecku u hranic se Sýrií, či na Ukrajině, v Rusku a kdoví kde ještě po světě, nebo třeba v českých domovech důchodců u lůžek zapomenutých nebo třeba s manželi, kteří společně nesou v lásce tíhu svého stáří nebo s vdovami, které zůstaly samy nebo s dětmi, které nepoznaly rodiče nebo s rodiči, kteří milují své děti a jistě s dalšími… Ne že by tam byl… On tam i dnes je, v různých podobách a prostřednictvím mnohých.

Vidíme, že Boží Syn prostě vnikl do tohoto domu, do domu tohoto světa a dějí se věci nečekané. Jako bojovník se postavil ďáblu a ďábla porazil. A my si můžeme přát, abychom my, jako jeho církev, byli tam, kde je on sám. Uvidíme, co je nakonec normální a co je posedlost nečistými silami. Amen.

Modlitba po kázání

Píseň: 257 Jen s tebou být, Ježíši drahý

Modlitba přímluvná

Bože náš, přimlouváme se za všechny trpící, nemocné a opuštěné. Daruj jim pokoj a mír.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny, kteří se nerozhlíží kolem sebe a jsou zaměřeni jen na svůj prospěch. Daruj jim moudrost a touhu po změně. Dej ať objeví radost z bližního, z druhého člověka, ze společenství a přátelství.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny, kteří svoji vlastní bídu a ubohost řeší násilím a terorem vůči druhým. Zbav je démona agrese, násilí a nenávisti k sobě i druhým. Daruj jim svobodu ke skutečnému lidství.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za všechny děti, které strádají. Daruj jim lásku.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Přimlouváme se za sebe navzájem, i nám daruj pokoj a odvahu žít svobodně z darů, které od tebe dostáváme. Abychom se radovali z tvého slova a z darů víry, z darů Ducha svatého a navzájem se v tomto sboru potěšovali, drželi a obohacovali.

Voláme: Pane, vyslyš nás.

Společně voláme slovy, jež nám Kristus zanechal: Otče náš..

Poslání 1 K 1, 18-25

¹⁸ Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. ¹⁹ Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ ²⁰ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? ²¹ Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. ²² Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ²³ ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ²⁴ ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. ²⁵ Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Požehnání

Nechť vám Bůh dá své požehnání

Nechť nad vámi rozjasní svou tvář a je vám milostiv

Nechť k vám obrátí svou tvář a obdaří vás pokojem.

Amen.

Píseň: 606 Ať zazní chvála

K: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

S: Amen.

K: Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi.

S: I s tebou.

introit

Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. (1Tm 1,17)

Kyrie

Prosme o Boží smilování!

Nebeský Otče, ty jsi Stvořitel nebe a země. Pane, smiluj se.

Ježíši, ty jsi sám sebe vydal pro naši spásu. Kriste, smiluj se.
Svatý Duchu, ty jsi Pán a dárce života. Pane, smiluj se.
Smiluj se nad námi, trojjediný Bože, odpusť nám naše hříchy a veď nás do tvého království.
Amen.

Hospodin mě podepíral, učinil mě volným;
ubránil mě, protože si mě oblíbil.

Slovo milosti
Byli jsme křtem spolu s Kristem pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.

Píseň: 604 Buď sláva Bohu, chvála Otci

Kolekta

Stále živý Bože,
děkujeme ti, že nás miluješ
a ujímáš se nás ve svém Synu.
Uč nás žít jako tvůj lid
a ukazovat v našem jednání
to, co jsme vyznali ve své víře.

Bože, stvořil jsi nás pro sebe

v Ježíši a v našem Pánu a tvém Synu, se s námi setkáváš

a skrze Ducha svatého nás voláš.

Před tebou se skláníme a vyznáváme: V tobě je všechna sláva.

Tobě, Otče, Synu i svatému Duchu,

buď čest a chvála na věky.

Čtení z Písma Iz 49, 8-16

⁸ Toto praví Hospodin: „Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, ⁹ abys řekl vězňům: »Vyjděte«, těm, kdo jsou v temnotách: »Ukažte se! « Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu. ¹⁰ Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod. ¹¹ Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny. ¹² Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu a jiní od moře a jiní ze země Síňanů.“ ¹³ Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! ¹⁴ Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ ¹⁵ Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. ¹⁶ Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“

Píseň: 155 Hospodin, Pán Bůh svatý

Ohlášky

Promluva k dětem

Bratři a sestry, děti a mládeži, když se na sebe podíváme, vidíme, že jsme lidé různý, různých tváří, povah, věky i životního údělu a vidíte, jsme jeden lid

Když myslíme na Boha trojjediného, myslíme na to, že i Bůh sám v sobě není samotou, ale společenstvím, živým životem.

Není to záhada matematiky, ale zázrak společenství, do kterého jsme zváni.

Modlitba

Náš Bože, děkujeme ti za společenství, do kterého nás zveš. A dej, až u tebe a mezi sebou navzájem nacházíme radost a přijetí a lásku. Amen.

Píseň: 368 Ó Tvůrce, Duchu svatý, přijď

Základ kázání Galatským 5, 13 – 6, 2  

¹³ Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. ¹⁴ Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! ¹⁵ Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. ¹⁶ Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. ¹⁷ Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. ¹⁸ Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem….

²² Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, ²³ tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. ²⁴ Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. ²⁵ Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. ² Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Kázání

Svoboda

Byli jste povoláni ke svobodě, píše apoštol Pavel. Pavel myslí na svobodu od Zákona. Pavel je přesvědčen, že vedle Krista i takový Mojžíšův zákon se jeví jako otroctví. V galatských sborech došlo k rozkolu. Nechávali se obřezat. A to proto, že jim misionáři z Jeruzaléma navykládali, že samotný křest nestačí, ba ani samotná víra v Krista nestačí ke spáse, a že je třeba k tomu přijmout obřízku a podřídit se Mojžíšovu zákonu. Pavel to hodnotí jako odklon od evangelia, jako nové zotročení. A proto varuje a mluví o svobodě. To zní zajímavě, když si uvědomíme, že křesťany se mnohdy stávali lidé, kteří byli tehdy otroky. Ti žádnou svobodu neznali, ani osobní, ani občanskou. A vedle toho se křesťany stávali také svobodní občané. Ti chápali svobodu především jako možnost, jak realizovat svobodně svůj život. A tito svobodní se ocitnou v jednom křesťanském sboru spolu s otroky jako bratři a sestry.

Svoboda ke druhému, pro druhého…

Ale Pavel mluví o svobodě, ve které má platit, že spíše než sebe mám vidět druhého. V Mojžíšově zákoně myslí člověk na sebe, jak by obstál před Bohem. Kristus jej od toho osvobozuje a obrací k druhému, který stojí vedle. A to má ve sboru i takové dopady, že ten, který nikomu nesloužil má teď v lásce sloužit tomu, kdo je společensky otrokem, ale ve víře je bratrem. Ten, kdo celý život slouží, protože je otrokem, má taktéž sloužit, třeba i tomu, kdo je svobodný, ale ne jako svému pánu, ale jako svému bratru. Je to svoboda postavená na hlavu. Je to svoboda od sebe samého. Je to svoboda od daností, ve kterých jsme uvězněni společenskými poměry, zdravím, nemocemi, postižením, vrozenými dispozicemi a postavením, okolím, rodinou a výchovou, národností a jazykem.

O lásce…

Pavel mluví o lásce. To neznamená jenom, že se budeme na sebe navzájem usmívat a chovat se k sobě slušně. To dělá mnoho lidí, a nic k sobě nemusí cítit. Láska je prostor, ve kterém se cítím bezpečně. Naopak, tam kde se lidé hlídají, aby náhodou nic ze sebe a před sebou neodkryli, tam láska nevládne. Tam se všichni navzájem hlídají a čeká se, kdy, kdo a jak udělá chybu. Nebo si vyčítají, nebo se lhostejně míjejí, nebo už dávno utekli.

Láska jako otevřenost, jako důvěra…

Láska znamená velkou otevřenost vůči těm druhým ve sboru. Znamená vzájemnou důvěru. Znamená, že mohu s druhým sdílet svůj vnitřní život.

Požírání se…právo silnějšího

Pavel mluví také o vzájemném požírání se. Mluví o nevraživosti a soupeření, ke kterému ve sboru dochází. To je obrovské nebezpečí. Jako Kristův lid skončíme. Možná budeme umět fungovat jako firma, jako s.r.óčko nebo akciovka. Jistě se takto dá formálně sbor provozovat po léta. Ale jenom za tu cenu, že v něm bude vládnout člověk nebo skupina lidí, kteří ty druhé ukřičí nebo umlčí. Lidé v okolí uvidí, že i v křesťanském sboru vládne právo silnějších nad slabšími. A jaký je pak rozdíl mezi sborem Kristových vyznavačů a zbytkem světa?! A přece o ten rozdíl nám má jít také. Mezi námi nemá vládnout zákon, kde silnější požírá slabšího, ale zákon Kristův, kde se vzájemně neseme.

Jenomže, každý jsme jiný. Pocházíme z různých prostředí. Máme různé představy, jak má fungovat náš sbor. Máme různé představy, jakou budoucnost čeká náš sbor. Máme různá očekávání, co má dělat a kam má směřovat náš sbor. Máme různé představy, jak spravovat a vést náš sbor. A máme různá přání, k čemu a komu má sloužit náš sbor a jak má podle toho vypadat. A tak se můžeme trápit otázkou, jak se vůbec můžeme dohodnout na společném směřování. O to také jde. Vždyť kromě osobních a rodinných životů žijeme také sborovým životem a ten je součástí nás samých. Záleží nám na tom. Jak se tedy dohodneme? Právem většiny, hlasováním? Právem vůdcovským? Právem moudřejšího a rozumného?

Jak vlastně tvořit a žít dál společenství, o které nám tak jde, na kterém nám záleží? Ani demokratické hlasování nepřináší ten toužebný pokoj Kristův. Jediné, k čemu navádí i Pavel, je otevřít se myšlení druhého, naslouchat hlasu a vzdát se svého hlasu, radikálně, dát přednost druhému. Nejde to nijak nařídit, ani to nejde nijak zařídit, naordinovat, manažersky podchytit a uhlídat. Na počátku lze o tom jen přemýšlet. Každý sám za sebe. Takovou věc však musejí udělat všichni. Nemůže jeden vyhrát a druzí se podřít, ale naučit se brát toho druhého vážně jako sebe samého a zároveň se necítit ohrožený tím, že ten druhý je jiný, než jsem já.

Vina a cesta ke smíření…

Pavel mluví také o provinění, o různých chybách. Nerozvádí to. Nepitvá to. To, na co spíše klade důraz, je snaha o smíření. Smíření, to je cíl. Smíření, tím se jako křesťané máme vyznačovat. I ve sboru se umíme navzájem zraňovat, ať už vědomě nebo nevědomě. Nejsme svatým společenstvím. Svatým společenství se staneme tehdy, když se naučíme usmiřovat a společně pokračovat dál. Ne proto, že nás momentálně poutá k sobě aktuální úkol a zájem. Ale proto, že společně, i když pocházíme z různých rodin, prostředí a zvyků, nás sjednocuje jeden Pán a jeden cíl, kde bychom měli být společně a nikdo z nás by tam neměl chybět. Neboť bez toho druhého onen cíl nebude mít tu plnost. A tak tento program společenství už můžeme naplňovat nyní, navzdory naší lidské slabosti a náchylnosti brát si vše osobně, a chápat třebas i názor druhého jako útok proti sobě.

Neste břemena druhých…

V závěru Pavel mluví o nesení břemen. Jedni břemena druhých neste. Jistě nelze převzít odpovědnost za život těch druhých. Stačí, když si uvědomíme, čím ten druhý zrovna prochází. Už to jak mluví, jak jedná, je třeba ovlivněno jeho situací….

Proč to všechno děláme…

Klademe si otázku, proč to všechno máme dělat? Nebylo by nám lépe, kdybychom se na to vykašlali a žili sami pro sebe? Rozhodně ne. V druhém člověku, který je zcela jiný, jsme získali sami sebe. V tom je náš Pán geniální. Nutí nás, abychom šli cestou těžší, než nabízí přirozený svět. Ta těžší cesta je umět se domluvit, najít společný průsečík, umět se scházet, umět spolu žít, umět se spolu smát i trpět. Umět kus sám sebe dávat druhému nebo cele sebe sama vydávat do rukou druhého.

Má to smysl? Na první pohled rozhodně ne. Ale ten hlubší pohled nám ukazuje, že to má smysl už proto, že překračuji své vlastní hranice, že sám sebe nacházím v druhém, že už nemusím být sám. Víra se stává dynamickou silou a životem.

Jsme zváni do společenství života Trojice. Do života Boha, jehož podstatou je to, že se sdílí a že se radikálně otevírá, když tvoří svět a že se radikálně vydává, když umírá na kříži.

Amen

Modlitba

Bože, Stvořiteli nebe a země,
ty jsi Pánem celého vesmíru.
Byl jsi mezi námi přítomen v podobě člověka
a ve svém Synu Ježíši Kristu
jsi sdílel náš život a naši smrt –
ty, který jsi Bohem nade všechno.
Tvůj Duch přebývá mezi námi a udržuje nás při životě.
Dej, aby tvá láska, tvá laskavost, tvé slitování
vstoupily do našeho života.
Přijď tvé království.

Píseň: 480 Srdce k srdci, spěšte spolu

Přímluvy

Náš Bože, prosíme o tvůj pokoj, který pochází od jinud než z tohoto světa.

Ať nám přinese tvé milosrdenství, ať jsou do tvého pokoje zahrnuti i lidé kolem nás.

Náš Bože, prosíme o víru, které není nikdy dost.

Dej, ať věříme až do konce, dej, ať věříme i ve chvílích, které víře vůbec nepřejí a spíše ji chtějí zahubit. Dej ať jsou do víry v tebe zahrnuti i lidé kolem nás.

Náš Bože, prosíme o svornost a jednomyslnost, i tam kde se spíše hádáme a štěpíme.

Uchovávej nás v jednom smýšlení a v jednom duchu. Dej ať k sobě najdou cestu rozdělení křesťané.

Otče náš…

poslání

Mt 6,24: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne.

požehnání

Ať je vám Bůh milostiv

Ať vám Bůh dá své požehnání.

Ať nad vámi Bůh rozjasní svou tvář

Ať je známa mezi vámi jeho cesta.

Amen

Píseň: 236 Ježíši, Pane nejvyšší

Otevření

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého

Pozdrav

Milost a pokoj od toho, který byl, který je a který přijíti má, nechť je s vámi se všemi. Amen.

Introitus

Apoštol Pavel píše v listě Římanům v 8 kapitole:

Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

Píseň: 150 Chvaltež nejmocnějšího

Vyznání vin

Pomodleme se: Pane, ty víš, jak se nám ztrácí výhled do budoucnosti. Obzory naděje nám nejednou mizí. Zapadáme do starostí všedních dnů. Prosíme, Hospodine, přijmi nás takové, jací jsme. Slituj se nad námi! Otevři svým Duchem naše oči. Dej nám vidět světlo, které padá z Kristova vítězství na cestu našich životů. Veď nás k obzorům nové naděje.

Vysvoboď nás z našeho sobectví. Dej nám odvahu, abychom se vydali na cestu za svým Pánem. Dopřej nám, abychom u jeho stolu prožili budoucnost jeho království tak mocně, že nebudeme moci jinak, než jít tomuto království vstříc.

Kyrie

Kazatel: Všichni, kdo vyznáváme své viny, slabosti a selhání a pociťujeme touhu po Božím království, prosme:

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Amen

Slovo milosti

Kazatel: Spolehněme se cele na Boží milosrdenství!

Milosrdenství Hospodinovo nechť je nad vámi od věků až na věky!

Všichni, kdo se odevzdáváme do rukou Božího milosrdenství, řekněme k tomu své Amen.

Sbor: Amen.

Gloria

Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku i nyní i na věky věků. Amen.

Píseň: 607 Bůh je náš Pán a král (s kytarou a dětmi)

Slovo ke křtu a křestní akt

Požehnání Iz 41, 13

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: »Neboj se, já jsem tvá pomoc. «

Modlitba (viz Agenda I, str. 81)

Modleme se: Všemohoucí a věčný Bože! Ty jsi ve své neskonalé lásce a dobrotě slíbil, že chceš být nejen naším Bohem, ale také Bohem a Otcem našich dětí. Vzdáváme ti chválu a díky. Pokorně tě prosíme za Vojtíška, aby tvůj Duch byl s ním a v něm přebýval. Vezmi jej do své otcovské péče a ochrany a posvěcuj jej na těle i na duši. Bezpečně jej proveď nebezpečími dětství, vysvobozuj jej z pokušení mládí, veď jej, aby vydal dobré svědectví a setrval ve víře až do konce.

Amen.

Píseň: 675 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli

Biblický základ kázání Jan 3, 1-8

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. ² Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ ³ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ ⁴ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ ⁵ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. ⁶ Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. ⁷ Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. ⁸ Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Kázání

Janovu evangeliu je těžké porozumět na první poslech. Ale když do něj pronikneme, zjistíme, že je to geniálně vyprávěné poselství. Platí to i o postavě Nikodéma. Potkáváme se s ním na začátku Ježíšova veřejného života a pak na něho narazíme na konci, jak organizuje Ježíšův pohřeb. Mezi těmito body se klene oblouk Nikodémova života, o němž nic nevíme. Ale vidíme, že na začátku je to nechápající židovský učenec a na konci Ježíšův ctitel, ba možná i vyznavač.

Pak je tu Ježíš. Mluví o Duchu a vodě, tedy o křtu. Mluví o znovuzrození. Mluví o konání Pravdy. Jak se to stane, že člověk, třeba Nikodémus, se přidá k Ježíši a zařadí se mezi jeho následovníky? S Nikodémem se stala proměna, která není v evangeliu popsána, ale vidíme její výsledky.

Na počátku každé takové proměny stojí Ježíšovo slovo, které utočí na všechny pozice a hodnoty, které si člověk vybudoval. Nikodémus a jeho přátelé se domnívají, že oni vědí. Že oni jsou teologové a znalci bible, že znají Boha a jeho zákon a že podle toho jednají. Oni znají svět a mají i o něm hotový soud. Ale toho se člověk musí vzdát. Nevíte vůbec nic, a abyste poznali, musíte se od svého vědění naprosto vyprázdnit, abyste byli připraveni, přímo prázdně nachystáni, přijmout Ducha Božího. Musíte se znovu narodit. Narodit ne ze sebe, ale z Boha. A přijmout jeho vidění a jeho úsudek a soud o světě.

To, před co je postaven Nikodémus, platí i pro každého z nás. I ti, kteří se nazývají křesťany, mají tendenci být teology, znalci Písma, přinášejí si do shromáždění Kristova lidu své hodnoty a pozice, které si během života vybudovali. V konfrontaci s Ježíšovým slovem a jeho životní praxí však nejde o to, vzdát se toho všeho a už nemít napořád nic, zůstat už napořád zcela prázdnými, povrchními a nic nevyznávajícími lidmi. Lidmi bez názoru, bez hodnot a bez vědění. Člověk je zván k tomu, aby svou prázdnotu, se kterou se před Boha staví, nechal zaplnit Kristovým duchem. Konkrétně jeho způsobem myšlení, jeho stylem důvěry v Boha a životní praxí. To je počátek té proměny, kterou, zdá se, prodělal i Nikodémus, jenž zůstal Kristu věrný i tváří tvář hrobu. Ovšem jak to probíhá? Jak se to děje, že člověk nakonec zůstane věrný Kristu tváří v tvář hrobu i za hrob?

Zdá se, že nejde jen o jednorázovou akci, přestože Ježíš mluví o znovuzrození z Ducha a pravdy, čímž naráží na křest. Křest jako jednorázová a neopakovatelná akce je stejně tak jednorázová a neopakovatelná věc, jako je narození každého tvora, tedy i člověka. Ale tak jako platí u každého narození, že člověk se musí člověkem postupně stávat, dorůstat, stárnout a zrát, formovat a dospívat k cíli svého lidství, tak to platí i o narození křesťana ve křtu. Křest je jistě počátkem, děním z hůry, Božím děním, Božím zásahem na člověku, ale nečiní z něj hotového křesťana, jak by se mohlo zdát. Jsou na omylu ti, kteří se nechávají v dospělosti překřtívat, když přijali Boha a svůj dětský křest neuznali jako počátek svého křesťanství. Ani takový druhý křest v dospělosti nepřináší žádný kvalitativní posun v opravdové křesťanskosti, jak by si to ti lidé přáli. Kdo z nich může zaručit, že tak jako dnes jsou odhodlaní a pevně věřícími znovuzrozenými, zítra jimi stále ještě budou. Pořád platí, že po přijetí svého křtu musejí zápasit a svůj křest žít, ať už jej přijali v dětství nebo v dospělosti. Křest je vstupem do života s Kristem a i tito lidé musejí svůj křest přijmout a žít jej dál ve všednodennosti života až do konce. Život s Kristem je stálý proces, stálý zápas se světem, ale i za svět a jeho pokoj; také ale zápas se sebou samým. Zápas s únavou i s pocitem nesmyslnosti, ale také s pokušením, že všechno víme nejlépe, a že Boha už máme přečteného. A často je to i zápas s církví, která kostnatí či má mocenské choutky. Je to i zápas za církev v její slabosti a zranitelnosti, za její otevřenost, věrnost a srozumitelnost a přesvědčivost. Ve křtu se vzdáváme sami sebe, rodiče se vzdávají vlastnictví nad svým dítětem a odevzdávají jej ve křtu do vlastnictví Otce i Syny i Ducha svatého. Tak i v průběhu života je stálým úsilím pokřtěného i nadále sebe odevzdávat do vlastnictví Trojjediného. Pouštět ze svých rukou svůj vlastní život a odevzdávat jej do rukou Boha, jako to udělal Kristus před křížem i na kříži, ať je člověku třicet, padesát či došel na sám práh pozemského života. Jen jako vyprázdněný, tehdy, když se člověk vzdává svých vlastních práv ke světu i k sobě i k Bohu, je připraven přijmout Boží pravdu a soud. Voda křtu steče po těle a nenávratně zmizí, vykoná svůj úkol, ale to co zůstává je Duch Boží, svatý Duch, jímž je Kristus sjednocen s Otcem.

Duch Boží není vidět hmatatelně, jako není vidět ani vítr. Ale je možné zakusit dílo jeho působení, tak jako je vidět vanutí větru na věcech tohoto světa. Po ovoci je poznáte, praví se v Písmu. Po ovoci poznáme Ducha svatého a jeho působení. Výsledky jeho přítomnosti jsou patrné i v tomto světě a ve prospěch toho světa. A tak nemusí člověk spekulovat, co je Duch svatý, ale má se ptát jaké je jeho ovoce, jak působí a co nového tvoří. Kde člověk jedná v souladu s Kristem, jako svým Pánem, tam si může být jist, že je v Duchu a zakouší jeho mocné působení a jedná v jeho moci sjednocen se Synem a Otcem. Svou prázdnotu nechal vyplnit jeho působivou přítomností a tak se stává stále v neukončeném procesu Kristovým následovníkem, bratrem či sestrou, dítětem Božím.

Píseň: 379 Stvoř mi Bože čisté srdce

Preface

Pozdvihněme svá srdce k Pánu! Vzdávejme mu díky! Je to důstojné a spravedlivé.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom ti ve všech dobách a na všech místech vzdávali díky, svatý Pane, Otče, Bože skrze tvého Syna Ježíše Krista.
Když vystoupil na nebesa a posadil se po tvé pravici, seslal jsi Ducha svatého na všechny své děti a svědectvím svatého Ducha si shromáždil ze všech jazyků a národů svou církev. Proto tě, Bože, oslavujeme i v této chvíli a se všemi i my slavíme a chválíme tvé jméno:
Sanctus

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech.

prosba u Ducha

Náš Bože, chválíme tě a prosíme:

Sešli svého svatého Ducha v této chvíli na nás, abychom se stali společenstvím bratří a sester v Kristu Ježíši.

Sešli svého svatého Ducha na tyto dary chleba a vína. Dej, ať se tento chléb a toto víno stanou společenstvím těla a krve Kristovy.

Prosíme tě, ať tento tvůj stvořitelský Duch naplní slova tvého milovaného Syna.

Slova ustanovení

On večer, před svým utrpením, vzal chléb, vzdal ti díky, chléb lámal, podával svým učedníkům a řekl:

Vezměte a jezte z toho všichni:

Toto je moje tělo, které se za vás vydává.

Stejně vzal i po večeři i kalich s vínem, vzdal ti díky,

podával svým učedníkům a řekl:

Vezměte a pijte z něho všichni.

Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.

Toto je smlouva nová a věčná.

To konejte na mou památku.

anamnesis

Proto právě i dnes slavíme událost našeho vykoupení: zrození a život tvého Syna, jeho poslední večeři, připomínáme si jeho úzkost a opuštěnost, jeho smrt a sestoupení do hrobu. I my dnes zvěstujeme Kristovo vzkříšení i my očekáváme jeho druhý příchod ve slávě na konci věků.

Velká doxologie

Neboť skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.

Pozdravení Pokoje

Pozdravme se navzájem pozdravením Kristova pokoje slovy pokoj tobě, pokoj vám.

• Agnus Dei

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, daruj nám svůj pokoj.

• Antifona před přijímáním

Chléb, který lámeme, zdaliž není společenstvím těla Kristova

Kalich nové smlouva, kterému dobrořečíme, zdaliž není společenstvím krve Kristovy

• Přijímání (397,
• propouštění:

– První kolo: John 3:16-17 ¹⁶ Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. ¹⁷ Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

– druhé kolo: John 3:21 ²¹ Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“

(Děkovná modlitba ještě v kruhu) Ježíši Kriste, ty ses v této hostině s námi spojil. Prosíme: proměňuj nás svou mocí, provázej naše kroky v životě, řiď naše myšlení i činy, abychom konali tvou vůli.
Tobě buď čest a sláva na věky.
Amen

Mírnost vaše, ať je známe všechněm lidem. Jděte v pokoji. Pán je blízko.

Píseň: 510 Ó pane můj, pokoj ať tvůj

Ohlášky

Přímluvy

Prosme společně o Ducha Božího, kterého nám Kristus zaslíbil. Volejme:
Kyrie eleison.
Bože, svatý Duchu. Ty jsi v den letnic sestoupil do kruhu Kristových učedníků. Prosíme tě: nezanech ani nás osamělé v našich nadějích a obavách. Přijď a projev nám svou blízkost. Volejme:
Kyrie eleison.
Duchu pravdy. Dej, ať nerozděleně nasloucháme Kristu a ukaž nám, co pro nás učinil. Duchu víry, pomoz nám v každé nouzi spoléhat na Boha a naplň srdce všech, kteří tě očekávají. Volejme:
Kyrie eleison.
Bože lásky, přemoz naše sobectví a otevři nás pro Boha a bližní, kteří nás potřebují. Bože pokoje, sváděj nás dohromady, abychom na sebe brali ohled a rostla mezi námi jednota a spravedlnost. Volejme:
Kyrie eleison.
Bože trpělivosti, dej nám sílu nést, co na nás bylo vloženo. Stůj při nás, abychom ani v těžkostech nebyli zmateni. Bože naděje, dej nám spolehnout se na Kristovo zaslíbení a jít s důvěrou vstříc jeho budoucnosti. Volejme:
Kyrie eleison.
Duchu, který přicházíš na pomoc naší slabosti, který se za nás přimlouváš nevyslovitelným lkáním, tobě se svěřujeme s naší tichou modlitbou… Za to všechno volejme:
Kyrie eleison.

Otče náš…
Slova poslání

Buďte jako živé kameny,
z nichž se staví duchovní stavba,
abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti,
milé Bohu pro Ježíše Krista. (1Petr 2,5)Požehnání

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.

Píseň na závěr: 177 Nuž Bohu děkujme